Agent Rudolf Cortés

Vladimír Rohan

„Každý zpěvák za svůj život zazpívá a nazpívá stovky písní. Ke každé musí najít svůj vlastní vztah, s každou se musí důvěrně seznámit dříve, než s ní přijde před své obecenstvo. Aby nezklamal sebe, svoji písničku a v neposlední řadě také své publikum, na kterém mu musí obzvláště záležet…“ Tak formuloval Rudolf Cortés své umělecké krédo v jednom rozhlasovém pořadu v roce 1975. Bylo to upřímné vyznání člověka, který se vlastním přičiněním a houževnatostí vypracoval od amatérských začátků až na nejvyšší příčku mezi českými zpěváky populární hudby v prvním poválečném období. O tomhle umělci jsem slyšel už v mládí od otce. Před pár dny mi ho připoměla jedna diskuze na Fejsbuku. Pan Rudolf Cortés byl asi pěkný ptáček za okupace a ve svém ptáčkovství pokračoval pravděpodobně i po osvobození. 

Po šesti měsících nedobrovolného pobytu v péči gestapa v Ostravě a Ratiboři jsem před vánocemi čtyřicátého roku spatřil zase ulice s lidmi a mohl spěchat domů.

Sotva třetí či čtvrtý večer po mém propuštění z ostravské věznice zvonil krátce po deváté večer zvonek u našeho bytu a maminka uvedla do mé světnice neznámého vysokého a štíhlého mladíka. Představil se jako student pražské Vysoké školy technické, Jan Král, a spustil ihned, že jej za mnou posílá pražská organizace a že musí rychle zmizet z protektorátu, a prý mu mohu pouze já zprostředkovat cestu přes „Generální gouvernement“ do Sovětského svazu.

Ta snůška nesmyslů, přednesená ještě k tomu školáckým způsobem, mne varovala. Okamžitě jsem poznal, že jde o provokaci gestapa, a rychle uvažoval, jak reagovat. Nebyl jsem totiž napojen na žádnou „pražskou organizaci“ a cesta do Sovětského svazu přes bývalé polské území nebyla prakticky v té době už možná.

Odpověděl jsem agresivnímu návštěvníkovi, že nevím, o čem to hovoří, že jsem se právě vrátil z vězení a s žádnou pražskou organizací jsem nikdy styk neměl a nemám, že jeho vpád do našeho bytu považuji za nechutnou provokaci a že ho žádám, aby odešel. Spustil na mne další tirádu urážek, že jsem zbabělec, nemám slitování s pronásledovaným člověkem, že mne tedy v tom kriminále pořádně vystrašili. Rozhněván jsem křikl na maminku, která za dveřmi slyšela ten vzrušený rozhovor: „Mami, vyveď toho pána!“ Po odchodu provokatéra jsme dlouho s otcem a matkou celý případ znovu a znovu rozebírali a snažili se najít východisko z té nesmyslné a prapodivně události. Jedno bylo jasné, návštěvník, který matce pravil, ze přijel právě rychlíkem z Prahy, nemohl po srovnání s jízdním řádem dorazit při zatemnění z nádraží k nám ani taxíkem. Ostatně taxíky už nebyly v té době u nádraží téměř k vidění. Dále bylo u člověka v tísni podezřelé, že přišel bez jakéhokoliv zavazadla, či alespoň aktovky, nevymyslel si ani název, ani heslo údajné „pražské organizace“ a choval se jako drzý mluvka a suverén a nikoliv, aspoň zdánlivě, jako člověk prchající před nebezpečím.

V kině Alfa hráli v lednu český film „Modrý závoj“ s Matulovou a Hogrem. Okouzlen po měsíčním půstu dějem a melodiemi jsem sestupoval ze schodů do sychravého večera. Náhle jsem měl pocit, že někdo za mnou mne upřeně pozoruje. Ohlédl jsem se a k svému úžasu vidím svého večerního návštěvníka, „studenta Jana Krále“, elegantně oděného, s bílým kapesníčkem v černém dvouřadovém plášti a s módním černým kloboukem zvaným „diplomat“, v doprovodu známé ostravské krásky, prodavačky obchodního domu Brouk a Babka.

Musel jsem být asi značně zkoprnělý, neboť můj udiv vyvolal na tváři elegána jizlivý úšklebek, když mne s dámou míjeli. Vyšel jsem z kina do tmy a tu mne napadlo, že onu lepou děvu zná dobře můj kamarád Jarek Vyvial. Šel jsem tedy ihned za ním na Kuří rynek, kde s rodiči bydlel. Znal už můj příběh, a tak jsem ho pouze požádal, aby u dívky opatrně zjistil, co je to za pána, se kterým byla v biografu.

Trvalo skoro dva měsíce, než mi výsledek sdělil. Jméno elegána znělo: Rudolf Kreuzinger, zpěvák sboru německé opery v Ostravě. Záhy nato jsem měl schůzku se svým děvčetem, které za mnou přijelo do Ostravy z Frýdku. V podvečerních, hodinách jsme seděli sami v prázdné kavárně „Opera“ proti divadlu. Náhle vešel dovnitř můj „starý známý“, nyní už i jménem a povoláním, a sotva se rozhlédl po prázdné kavárně, zamířil k šatně uprostřed kavárny a s gestikulaci k našemu stolu hovořil s garderobiérem a přispěchavším číšníkem. Poté zase vyšel ven. Zavolal jsem číšníka a při placení jsem se ho zeptal, co chtěl ten pán, který tak drze ukazoval prstem k našemu stolu. Odpověděl, že se ptal, zda nás personál zná a jak často sem chodíme. Hned však dodal, že je to takový frajer s německého divadla, a omlouval se za celou událost.

Doprovodil jsem svou dívku, dnes mou ženu, na staré vítkovické nádražíčko zvané Ostrava-střed a při zatemnění jsem si ani nepovšiml postavy, která naskočila do již již se rozjíždějícího vláčku. Opozdilců z dělnické šichty bývalo více. Následující den před polednem mi telefonovala moje milá, že onen muž z kavárny si přisedl ve vlaku k ní, ve snaze zavést rozhovor, takže byla nucena projit několik vagónů a požádat známé kluky o ochranu proti dotěrnému individuu. Chlapi, kteří nás oba dobře znali, rázně zakročili, a tak provokatér byl po vystoupení z vláčku ve Frýdku rád, že se spasil rychlým ústupem do blízkého hotelu „Beskyd“.

Těžké onemocnění mého otce způsobilo, že jsem ho často navštěvoval v nemocnici „Na Fifejdách“. Náhoda tomu chtěla, že z okna jeho nemocničního pokoje jsem dobře viděl přímo na vchod blízké budovy ostravského gestapa na Senném trhu. Se zájmem jsem sledoval dění před budovou a dvakrát jsem viděl, jak vždy elegantní pan Kreuzinger vchází a vychází. To už jsem i z jiných pramenů věděl, že spolupracuje s gestapem.

Z rodinného vyprávění Václava Dostála: Moje teta Helena Vašinová měla přítele, ing.arch. Bedřicha Schránila. Ten byl za války vězněm ostravského gestapa a R. Kortéz ho vyslýchal s použitím všech metod gestapa. Až do své smrti v polovině 80-tých let pravidelně na Kortéze upozorňoval, a to i ve Vidni u úřadu pro stíhání válečných zločinců. Jediné, čeho dosáhl bylo zjištění, že jste s ale gestapo se dohodlo s velením NKVD a získalo beztrestnost. Ani v roce 1968 se nepodařilo s tím nic udělat. 
Jak je psáno níže došlo v této historce pravděpodobně k záměně jmen s gestapákem Josephem Cortesem pro kterého Rudolf pracoval jako „pouhý“ důvěrník.

Abych se vyhnul dalším provokacím a sledování, přemístil jsem své stálé bydliště v Ostravě k stařence a staříčkovi do Frýdku. Práce na regulaci horských řek a říček byla zejména v létě prima a dovolovala jak změnu místa, ochranu nádhernou přírodou, tak styk se „zelenými kádry“. Můj starý známý zmizel ze scény.

Na jaře roka 1946 jsem šel po Národní třídě v Praze a na betonových sloupech budovy Metra, s velkou reklamou „Foto Šlár“, mne upoutala fotografie se jménem RUDOLF CORTÉS. No to je přece, k sakru, můj ostravský stín, student Jan Král, alias Rudolf Kreuzinger, zpěvák sboru německé opery v Ostravě a důvěrník ostravského gestapa!

Nelenil jsem, a jelikož výtahem někdo něco stěhoval, vyběhl jsem hbitě až do pátého patra a požádal o rozhovor s šéfem ateliéru. Prokázal jsem se zpravodajskou legitimaci v černé safiánové kůži a požádal o zhotovení pěti kopií vystavené fotografie nesoucí jméno Rudolf Cortés, a to na počkání. Zároveň jsem se od zmateného šéfa dozvěděl, že pan Cortés zpívá u pana Wericha, a co prý se vlastně děje?! Řekl jsem, že je třeba něco prošetřit, a ať o celé věci pomlčí. Byl jsem prostě začátečník a bezmezná drzost „vertraungsmanna“ ostravského gestapa mne rozčílila.

Kopie fotek jsem obdržel gratis a hned ráno jsem o celé věci informoval svého bezprostředního šéfa dr. Žáka a také dr. Maláče. Ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra probíhal v té době již naplno komunistický komplot. Generál Bartík byl již o vánocích odstraněn na MNO, doktor Zavadil na Fond národní obnovy, a řízení přešlo již zcela do rukou Bedřicha Pokorného a Jindřicha Veselého.

Doufal jsem však, že budu mít ještě možnost vyslechnout některého z uvězněných členů ostravského gestapa a doložit tak zcela průkazně případ Rudolfa Cortése, vlastním jménem Rudolfa Kreuzingera. Písemný příkaz pro policejní ředitelství v Ostravě jsem bez průtahů obdržel a následující den ráno jsem již letěl do Ostravy.

A tak jsem mohl vyslechnout posledního z hodnostně vyšších šarží ostravského gestapa, vrchního kriminálního komisaře, Vídeňáka Johanna Seeringera.

Předložil jsem Seeringerovi fotografii z ateliéru „Foto Šlár“, ovšem bez jména a s otázkou, zda vyslýchaný osobu na fotografii poznává.

Po chvilce přemýšlení odpověděl Seeringer: „Ano, byl to náš V-mann“ (Vertranngsmann, česky důvěrník). A hned pokračoval: „Nepracoval však pro mé oddělení, II-BM, ale pro oddělení II-A, mého kolegy Josepha Cortese.“

Polkl jsem naprázdno, protože jsem jméno tohoto ostravského gestapáka neznal. Pro jistotu jsem vyslýchaného požádal, aby jméno hláskoval, zda je napsáno správně. Seeringer uvedené potvrdil a dodal, že muž na předložené fotografii se jmenuje Kreuzinger, a pro spolupráci s gestapem ho získal ředitel sboru německé opery v Ostravě, jménem Ulrich, který sám pracoval pro SD (Sicherheitsdienst) a byl přítelem pracovníka ostravského gestapa Steindorfa.

Večerním letadlem jsem se vrátil do Prahy a ráno jsem spolu se svým šéfem byl přijat tehdejším vedoucím zpravodajského odboru Jindřichem Veselým, který byl o celé věci již informován a převzal osobně protokol o výslechu.

Uběhlo více než půl roku a nic se nedělo. Vyžádal jsem si přijetí u Jindřicha Veselého, s dotazem, co se stalo s mým oznámením o činnosti Rudolfa Kreuzingera, alias Rudolfa Cortése. Obdržel jsem málo uspokojivou odpověď, že celá věc je sledována a navazuje na další zjištění, o výsledku prý budu informován.

Události však předběhly „výsledek“. Únor 1948 znamenal mě vyakčnění ze zaměstnání i ze studia na vysoké škole. Skutečnost, že Rudolf Kreuzinger, alias Rudolf Cortés, byl důvěrníkem ostravského gestapa, a že k této činnosti, o které zde podávám osobní svědectví vlastního prožitku, přispělo zřejmě prostředí, ve kterém se pohyboval, a charakterová labilita tenkrát mladého, ambiciózního člověka atraktivního vzhledu, mne ani tolik celá ta léta nevzrušovala, jako ta neuvěřitelná drzost, že si pro svůj umělecký pseudonym zvolil jen nepatrně upravené jméno gestapáckého chlebodárce. Proto mne tento osobní životní příběh jitří ještě dnes, po padesáti letech!

Když jsem poznal zrůdnost komunistické totality, pochopil jsem, že se žádné satisfakce již nedočkám. Svou životní historku jsem proto vyprávěl po celá ta dlouhá léta všem, kdo mne znali, ale marně jsem toužil po osobním setkání s tím slavným zpěvákem, vpravdě zasloužilým umělcem, abych provedl alespoň akt toho nejjednoduššího zadostiučinění, dát mu na veřejnosti přes hubu. Příležitost se, bohužel, nikdy nenaskytla, ačkoliv jednou k ní bylo velmi blízko. Pan Cortés si mne velice dobře pamatoval a možnosti případného setkání se vždy včas a co možno nejrychleji vyhnul.

Nepocházel z rodiny diplomata působícího v Jižní Americe, jak s oblibou a pokrytecky vyprávěl z televizní obrazovky, ale z celkem nezámožné plzeňské rodiny. V šedesátých letech si nechal změnit své původní jméno v odboru pro státní občanství civilně správního úseku ministerstva vnitra na zvolený umělecký pseudonym Rudolf Cortés.

Teprve v roce 1968 jsem přece jenom získal informaci pracovníka Státní bezpečnosti, že Rudolf Kreuzinger, alias Rudolf Cortés, se dal ihned po válce do služeb NKVD a naší komunistické zpravodajské služby a jako první z našich zpěváků jezdil do Berlína, nejenom za posláním uměleckým.

Zde zveřejněný příběh, který v ústním podání koloval řadu let mezi mnoha lidmi, jsem prožil na vlastní kůži. Kreuzinger mne, bohudík, nepřivedl pod gestapáckou sekyru v oné známé věznici Plötzensee, ale kdo ví, zda jsem měl být „studentem Králem“ tenkrát usvědčen jen já sám?

Konečně záznamy o konfidentské činnosti Rudolfa Kreuzingera, alias Rudolfa Cortése, byly ještě v roce 1988 v archívu Státní bezpečnosti k dispozici, snad nebyly tak „důležité“, aby musely být vyřazeny z evidence.

(V Moravskoslezkém deníku přetištěno a upraveno z týdeníku Reportér číslo 18 ročník 1990)
Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..