Arizace – Počátky arizačního procesu v Protektorátu Čechy a Morava

Němečtí vojáci obsazují Olomouc, Horní náměstí, Sloup nejsvětější Trojice, 13. března 1939. Foceno od radnice, cca z prostoru před orlojem.Je brzy ráno 15. března 1939. V Olomouci je zima a škaredé počasí, padá sníh s deštěm. Maminka Edith a Ruth Mayerových vyhlédne z okna bytu na dnešní Masarykovu ulici. „Auta jezdí vpravo!“ volá na dcery, které už běží do školy. Vůbec si nevšimne praporů s hákovými kříži, které si vyvěsili Němci z protějšího domu. Sestry vybíhají na ulici, kde se proti nim od hlavního nádraží valí na motorkách němečtí vojáci. Dívky jsou v šoku. Hitler obsazuje Československo, lépe řečeno to, co z něj zbylo po záboru Sudet před půl rokem. Židovský tatínek Edith a Ruth sleduje vzestup Hitlera už od roku 1933, jeho obavy z nacistů se mají brzy naplnit.  Archiv www.stopypameti.cz

foto: Němečtí vojáci obsazují Olomouc, Horní náměstí, Sloup nejsvětější Trojice, 13. března 1939. Foceno od radnice, cca z prostoru před orlojem.

Olomouc, Horní náměstí, 15. března 1939.

Olomouc, Horní náměstí, 15. března 1939.

Německé obsazení Čech a Moravy znamenalo pro židovské obyvatelstvo ihned přímé ohrožení ze strany represivních orgánů nacistických okupantů. V prvních týdnech nemůžeme ještě oficiálně mluvit o gestapu, neboť to zde teprve budovalo svoji strukturu a oficiální síť, ale jeho příslušníci zde již působili v rámci vojenské správy. S vojsky přišly také tzv. Einsatzgruppen, které se skládali z příslušníků SD, SS a gestapa. Pro Olomouc to byla Einsatzgruppe 5. I ona se stala základem pro formující se služebnu olomouckého gestapa..Jejími přestaviteli byli Rolf Jänisch (1939- podzim 1940), Heinrich Gottschling (1940-1942) a od roku 1942 do konce
války Richard Heidan, později taky popravený olomouckým mimořádným lidovým soudem. 

V druhém díle publikace Velké dějiny Olomouce je zmínka o Rolfu Jänischovi jako pozdějším spolupracovníku Adolfa Eichmanna. Ve světle minima pramenů, které se dochovaly k této postavě, je však toto tvrzení jen málo pravděpodobné a Jänische čekal jiný osud. Zajímavý s ohledem na zkoumanou problematiku. Rolf Jänisch byl v roce 1940 obviněn s machinacemi s židovským majetkem a zároveň z poměrů s židovskou míšenkou. Poté byl na krátkou dobu přeložen na gestapo do Brna. Odtud byl podle zajatého člena olomouckého gestapa, Julia Wilkeho, na vlastní žádost propuštěn a „po nějaké době nastoupil pak vojenskou službu a byl krátce na to veden v seznamu nezvěstných“. S ohledem na provinění, kterých se Jänisch dopustil je pravděpodobnější, že s vojenskou službou neměl na výběr a byl poslán do některého z trestných oddílů na východní frontu. Zajímavý je důkaz o jeho pobytu v ruském zajetí, který v Kounicových kolejích podal jeden z dopadených a vyslýchaných parašutistů vyslaných ze Sovětského svazu.

Pravděpodobně mohlo dojít k záměně s velitelem Einsatzkommanda 5 v Olomouci, vládním radou a SS Obersturmbanführerem Erwin Schulzem (1900-1981). Právě on byl hlavním velitelem bezpečnostních složek v Olomouci v prvních týdnech po okupaci (do června 1939). Tento veterán z Velké války, vystudovaný právník a později kriminální komisař gestapa a SD se posléze účastnil se svým Einsatzkommandem 5 operace Barbarossa. Vydržel do počátku září 1941. Poté byl, tento podle obhájce u norimberského procesu, ohleduplný, zdvořilý, skromný a prostý“ člověk, odejit na vlastní žádost. Z důvodu stále narůstajících rozkazů pokračovat s likvidačními zátahy na židy, rozkazem vraždit i ženy a děti a rozkazem hlavního představeného Einsatgruppe C Otto Rasche, aby se vraždění účastnili i samotní velitelé. Přesto bylo za jeho působení povražděno minimálně 12 000 lidí (některé odhady udávají až 15 000) v oblastech dnešní Ukrajiny jako Lvov, Žitomir, Berdyčevo atd. Sám Schulz se proti těmto tvrzením vždy ostře ohrazoval a označoval je za lži.Od roku 1942 působil v Berlíně na RSHA. V norimberském procesu se členy zvláštních komand byl odsouzen na 20 let. V roce 1954 byl
amnestován.

SD-zpravodajská špionážní služba SS a NSDAP zřízená H. Himmlerem v roce 1931. Jejím vedoucím byl ustanoven pozdější zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě R. Heydrich, tvůrce koncepce celé organizace. Zůstal jím až do své smrti v roce 1942. SD je zkratkou slovního spojení Sicherheitsdienst (Bezpečnostní služba). Byla tzv. „uchem“, které naslouchalo a sbíralo informace o nacistickém režimu ze všech sfér společnosti, které posléze analyzovalo. Zpočátku tyto informace získala SD a gestapo z archivů obsazených českých úřadů, vládních institucí a policejních složek. Její nedílnou součástí bylo široké spektrum informátorů. Ty po zřízení protektorátu představovali především usedlí Němci. V jejích agenturních sítích se ale nacházela iřada Čechů. Její síť informátorů (tzv. donašečů) byla ještě daleko početnější než v případě gestapa. Jí vyhodnocené informace sloužily následně gestapu, jakožto exekutivnímu orgánu, k zákroku proti nepřátelům Říše a jejich případnému potrestání. I přes jejich spolupráci však mezi oběma složkami panovala rivalita a napětí. To ale nebylo v nacistickém správním aparátu nic výjimečného.

Lothar Fendler  už ve vězeňském úboru.

Prvním vedoucím služebny SD v Olomouci byl Dr. Heinrich (po několika týdnech přeložený do Ostravy). V letech 1939- prosince 1941 jím byl SS Sturmbannführer Lothar Fendler (1913-?). Pozdější válečný zločinec a příslušník Einsatzgruppe C operující na v oblasti dnešní Ukrajiny. Zde velelel sonderkommandu 4b. S přestávkami zde působil až do července 1942. Za dobu svého působení EinsatzgruppeC, jejíž součásti bylo i Fendlerovo sonderkommando, povraždila nejméně 118 341 lidí. Od roku 1942 do konce války působil Fendler na berlínské centrále RSHA ve lužbách zahraniční sekce SD. V norimberském

Na Lothara Fendlera ne zapomělo ve své době ani Rudé Právo

Na Lothara Fendlera nezapomělo ve své době ani Rudé Právo

procesu s 24 představiteli jednotek zvláštního nasazení byl odsouzen v roce 1948 na pouhých 10 let. Bránil se obžalobě tvrzením, že jeho úkolem bylo psát zprávy o morálce obyvatelstva. Odmítnul sebemenší odpovědnost na hromadných vraždách. Tato tvrzení se ovšem příliš neslučují s faktem, že byl Fendler druhým nejvýše postaveným důstojníkem jednotky. Z trestu si však tento vystudovaný stomatolog neodpykal ani polovinu.V roce 1951 byl propuštěn na svobodu. Jeho další osudy nejsou známi.

  Po Lotharu Fendlerovi sestal vedoucím SD v Olomouci SS Sturmbannführer Wolfgang Otto Kohl (1906). Ve funkci setrval do října 1942. Ten se mimo jiné podílel, společně s šéfem olomouckého gestapa Gottschlignem, na zatčení a popravě významného olomouckého podnikatele Jana Sigmunda a a účast na smrti 36 osob. W. O. Kohl byl v roce 1942 přeložen do Brna, kde působil další dva roky (1944). Údajně holdoval alkoholu a jednou se v podnapilém stavu střelil do kolene vlastní pistolí. Za to byl postaven před soud, degradován a odeslán do trestního oddílu.

Od roku 1942 do konce války byl hlavním představeným olomouckého SD SS Obersturmführer Ernst Liedtke (1913). Liedtke byl jako jediný souzen v Olomouci. Mimořádný lidový soud ho poslal na doživotí do vězení. Popraven byl po svém neúspěšném pokusu o útěk (červenec 1947) z věznice Mírov na jaře 1948.

 

SS – Ozbrojená složka NSDAP vzniknuvší v roce 1925 jako osobní stráž vůdce strany. V následujících letech byly jednotky SS rozčleněny na tři základní složky. Nejrozšířenější byla Allgemeine SS, sloužící především pro státní sektor a instituce jako RSHA, gestapo, SD a další. Taktéž sloužila jako rezerva pro následující dvě ozbrojené složky. Waffen SS, které představovalo skutečné ozbrojené složky a paralelu k německé branné moci, tzv. Wehrmachtu. Třetí složkou byly tzv. SS-Totenkopfverbände, které sloužily především k zajištění strážních povinností v koncentračních táborech. Posléze se však i část této složky SS stala bojovou. Byla utvořena divize „Totenkopf“. Její první nasazení spadá do roku 1940 a napadení Belgie a Francie.

Rané utváření nacistického represivního aparátu ovšem nemělo žádný vliv na fungování gestapa od prvních hodin po invazi. Ihned nastala vlna zatýkání v rámci tzv. akce Gitter (mříže). Celkem bylo zatčeno jen v Čechách na 4639 osob (O. Sládek udává 4376 zatčených s „přesnými“ čísly v rámci některých protektorátních měst).Tato akce se nevyhnula ani židovskému obyvatelstvu Olomouc nevyjímaje. Na Moravě se pohyboval počet zatčených mezi 1500-2000 lidmi. Jen v Ostravě jich bylo zatčeno kolem 200. Někteří byli propuštěni po výslechu, jiní byli odvezeni do koncentračního tábora Buchenwald. Celková čísla všech zatčených lidí na území protektorátu tak oscilují mezi 5800-6400 lidmi.Viz. Vašek, František: c. d., s. 25.  K zatčení stačilo pouze to, že dům dotyčného si vyhlédla jedna ze složek německého represivního aparátu.
  V Brně byl takto jako první zatčen továrník Löw Beer, jehož vila měla sloužit pro potřeby SD. Stejně tak tomu bylo i v Olomouci s vilou rodiny Briessových nebo vilou Adolfa Heikorna a dalších. Ač většina z nich byla po určité době propuštěna, někteří z nich již brány vězení neměli nikdy opustit. Říšský Protektorát Čechy a Morava se stal přímým satelitem Německa, i když si mohl na oko ponechat svého prezidenta s 50 členy tzv. Národního souručenství, které nahrazovalo parlament. Všichni však byli jen loutkami v rukou nacistických pánů.

Přes všechny restrikce si ještě okupační moc zachovávala jisté dekórum a snažila se proti židům nevystupovat. Iniciativu přenechávala radikálním českým fašistům. Ti se dožadovali kromě jiného zpřísnění norimberských zákonů nebo zřízení tzv. čestapa, české tajné policie. Podobné radikální živly byly aktivnější na Moravě a jejich přičiněním byly zničeny i četné synagogy, včetně té olomoucké, zničené olomouckými českými a německými nacisty.

Židé a především jejich kapitál, se tak velice brzy ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny. Od prvních dní po okupaci se rozhořel zhruba tříměsíční boj o to, kdo ovládne jejich pozice v hospodářství. I přes snahu dosadit do podniků své vnucené správce (tzv. Treuhändery), nepřipustit tak rychlou a plošnou germanizaci hospodářství a formulovat protižidovské zákony, Eliášova vláda neuspěla. Definitivně vešla její snaha vniveč 21. června 1939, kdy od dubna ustanovený říšský protektor, jakožto nejvyšší správní instance v protektorátu ustanovil obsáhlý dekret se zpětnou platností od 15. března.

Tímto dekretem první protektor Konstantin von Neurath zavedl především dva základní body. Norimberské zákony a absolutní vyloučení židovského „živlu“ z hospodářského sektoru země. Od tohoto data Němci definitivně převzali otěže v řízení nejen židovské otázky, ale celého protektorátu, jehož do té doby alespoň určitá nezávislost vzala nyní za své.320

 

Konstantin von Neurath se narodil  2. února roku 1873 ve Württemberském městě Kleinglattbach jako syn velkostatkáře a nejvyššího komořího Württemberského království Konstantina Sebastiana von Neuratha a jeho ženy Mathilde von Gemmingen-Hornberg. Pocházel ze šlechtické rodiny a měl titul svobodného pána. Poté, co dokončil základní školu, nastoupil roku 1886 na humanitní gymnázium Eberharda-Ludwiga ve Stuttgartu, kde později maturoval. Po vystudování práv vstoupil do diplomatických služeb a postupně působil v Londýně a Istanbulu.V roce 1915 byl vojenským přidělencem v Turecku s úkolem sledovat genocidu Arménů osmanskými jednotkami. S vypuknutím první světové války vstoupil do německé císařské armády a sloužil v hodnosti kapitána záloh (Hauptmann der Reserve) u 119. pěšího pluku jako velitel roty. Během svého působení u armády se zúčastnil bitev na západní frontě. Jako důstojník u pěchoty sloužil až do roku 1916, kdy byl vážně raněn. Po válce se vrátil do diplomatických služeb a působil v Dánsku, v Itálii (1921-30) a v Británii (1930-32).

Od roku 1932 zastával funkci ministra zahraničních věcí v Papenově a poté Schleicherově vládě. Ve funkci zůstal i poté, co se v roce 1933 stal kancléřem Adolf Hitler. Ve své funkci se snažil dodat konzervativní vážnost Hitlerově rozpínavé zahraniční politice. V roce 1937 vstoupil do NSDAP. V únoru 1938 byl Hitlerem zbaven funkce ve prospěch agresivnějšího Joachima von Ribbentropa a zůstal ve funkci ministra bez portfeje.

V březnu 1939 byl ustanoven říšským protektorem v Protektorátu Čechy a Morava. Během jeho úřadování ve funkci protektora byly kupříkladu uzavřeny české vysoké školy, došlo k přijetí obdoby Norimberských zákonů a český průmysl byl zapojen do německého válečného hospodářství. Přesto byl v září 1941 Hitlerem fakticky nahrazen Reinhardem Heydrichem kvůli údajné shovívavosti a hlavně neschopnosti vyrovnat se se sílícím odbojem. Po smrti Heydricha nahradil další zastupující říšský protektor Kurt Daluege. Formálně však zůstal von Neurath ve funkci až do srpna 1943. V posledních dnech druhé světové války byl dopaden francouzskými jednotkami. Po válce stanul před Norimberským tribunálem. Byl shledán vinným a odsouzen k 15 letům odnětí svobody. V roce 1954, po osmi letech strávených za mřížemi, byl z věznice ve Spandau propuštěn po prodělaném infarktu. Zemřel o dva roky později v Enzweihingenu.

zdroj: wikipedie

 

Izolace židů z většinové společnosti nyní pokračovala rychlým tempem. Na místních úrovních se o to staral dotvořený aparát tajné státní policie a úřady oberlandrátů. Oberlandráti neboli vrchní zemští radové byli vedoucími německé administrativní složky v jednotlivých krajích. Úřady vrchních zemských radů byly zakládány civilní správou při armádních sborech ihned po okupaci zbytku českých zemí. Právně byly tyto úřady zakotveny až se zpožděním několika měsíců 1. září 1939 vydáním nařízení o vybudování správy a německé bezpečnostní policii v Protektorátu Čechy a Morava.

Pod jeho působnost spadalo vždy několik okresů a podřízen byl pouze říšskému protektorovi. Zatímco byl tento úřad na jedné straně tím nejvyšším pro české a židovské obyvatelstvo na území své působnosti, vykonávající kontrolní funkci nad obecními i okresními úřady, byl na straně druhé pro německé státní příslušníky v tomto dvojím správním systému protektorátu tou nejnižší instancí. Na konci března 1939 byl oberlandrát zřízen i v Olomouci. Kromě olomouckého okresu mu taktéž podléhal okres Hranice a Přerov.

Další moravské oberlandráty se nacházely v Brně, Ostravě, Zlíně, Jihlavě, Prostějově a Kroměříži. Právě poslední dva jmenované úřady byly v rámci redukce oberlandrátů v roce 1940 přičleněny do působnosti olomouckého zemského rady. Olomoucký oberlandrát byl podřízen služebně říšského protektora v Brně. Úřad zemských radů měl ve své působnosti řadu oblastí od politického, přes policejní až ke komunálním záležitostem v oblasti kultury, státního příslušenství, sociální péče, zásobování, zemědělství, pracovních sil, lékařské a veterinární péče a neposlední řadě hospodářské oddělení, které mělo mimo jiné ve své kompetenci otázku arizace. Materiály z hospodářského oddělení úřadu oberlandráta, tzv. „Wirtschaft“, se na rozdíl od některých jiných oberlandrátů (např. v Pardubicích) dochovaly pro Olomouc do dnešní doby v poměrně uceleném množství a slouží tak jak cenný pramen k poznání arizační problematiky.

Funkce oberlandráta fungovala v Olomouci až do Heydrichovy velké správní reformy stvořené Reinhardem Heydrichem z konce května 1942. Na jejím základě byl zredukován počet oberlandrátů z původních patnácti na sedm330 s tím, že se formálně změnilo i jejich označení na tzv. inspektory říšského protektora (Inspekteure des Reichsprotektors) a po zřízení úřadu německého státního ministra hitlerovým výnosem ze srpna 1943, jako inspektoři německého státního ministra. Zrušen byl dle nařízení z 23. května 1942 i olomoucký úřad oberlandráta a do konce války zůstala jeho původní územní působnost v rukou oberlandráta v Moravské Ostravě.Reálně však jeho agendu převzaly tzv. správy z příkazu říše (Reichsauftragsverwaltung), které byly dle Heydrichovy správní reformy zřízeny u okresních i zemských úřadů.

Byli to vrchní zemští radové společně s gestapem, kterým se velice brzy po okupaci podařilo ovládnout místní české úřady a zkumulovat značné množství moci do svých rukou. Obecně se dá konstatovat, že obě instituce nesly „hlavní podíl na likvidaci židovského obyvatelstva v okrese“. Oberlandráty byly jednou z rozhodujících instancí ve správě židovských podniků a v rozhodování o jejich dalším osudu. Všichni židé měli povinnost nahlásit veškerý majetek, případně druh podnikání úřadům zemských radů. O tom, jaký bude dosazen Treuhänder či zda bude podnik arizován nebo zlikvidován.

Obecně se dá však konstatovat z různých regionálně zaměřených výzkumů zabývajících se arizací v Říši, že jasně převažovala likvidace napříč všemi obory podnikání, což odpovídalo říšskému nařízení z listopadu 1938. Göring se vyjadřoval, že zachována zůstane zhruba 1/3 podniků. Ve skutečnosti bylo číslo ještě menší a pohybovalo se kolem 25 %. V protektorátu podle předběžných srovnání ještě níže. Celkově kolem pouhých 20 % arizovaných židovských podniků. Celý tento proces dokresluje případ samotného olomouckého oberlandráta, kde bylo k březnu 1940 likvidováno nebo k likvidaci připraveno z 91 potravinářských a zemědělských podniků plných 52, což představovalo 57 % zlikvidovaných podniků tohoto druhu. Pouhých 26 bylo arizováno nebo k arizaci připravováno. Samozřejmě z tohoto postupu měla nejvíce profitovat samotná říše.

Co se týče samotných rozdílů v likvidaci jednotlivých oborů podnikání, tak se od sebe značně lišily. Obecně se ale dá konstatovat, že nejvíce profilujícími obory v oblasti arizace byl průmysl textilní a oděvní, potravinářský, dřevozpracující, chemický a kovoprůmysl. Významnou roli hrál taktéž průmysl kožedělný. Z potravinářského průmyslu to byly především sladovny. Ty poutaly pozornost zejména říšskoněmeckých podnikatelů. Sladovny byly firmy s dlouhou a bohatou historií a zaběhlou tradicí již od počátku druhé poloviny 19. století. Koncentrací těchto podniků se mimo jiné proslavila i Olomouc a její blízké okolí. Během svého fungování si sladovny vybudovaly kontakty po celém světě. Navíc, ač řada z nich disponovala spíše zastaralým technickým vybavením, pyšnila se velkými zisky a renomé. Nebylo výjimkou, že se o ně v arizačním procesu strhl lítý boj velkého počtu zájemců, právnických i fyzických osob.

Důležitými podniky v oblasti potravinářského průmyslu byly ty zaměřující se na výrobu alkoholických i nealkoholických nápojů. Nebylo výjimkou, že se řada těchto podniků věnovala taktéž obchodováním s dováženými víny a vlastnily výčepní koncese. Jejich strojní zařízení sice opět nepatřilo k nejnovějším, ale nároky na technickou výbavu podobných podniků nebyly vysoké. Stejně jako náklady na jejich provozování. V porovnání s ročními obraty slibovala jejich koupě značných zisků. Ty ještě mohly kulminovat ve válečném období díky dodávkám pro Wehrmacht. Procento arizace podobných podniků je tudíž vysoké. I když zájem o ně sebou logicky přinášel četné spory mezi zájemci a tím i složité rozhodování pro odpovědné německé orgány v tomto procesu, jejichž vzájemné vztahy také nebyly, jak bude více popsáno níže, rozhodně ideální. Tak trvalo několik let, nebylo výjimkou, že až do roku 1943, než získal podnik nového, nacionálně socialistického, majitele. Po celé Moravě můžeme podobných podniků najít značné množství.

Olomouc nebyla výjimkou a prosperující podniky Otty Knöpfelmachera nebo Alois Fleischmann Wwe. (vdova) v držení rodiny Donáthů a průměrným ročním obratem kolem 1,5 milionu korun, v případě Fleischmannovi likérky až čtyř milionů korun, toho jsou jasným důkazem.

Právě gestapo bylo vůbec první složkou okupační správy, která se snažila vtrhnout do hospodářské oblasti protektorátu takřka totožně s okupací okleštěného zbytku Československa. Zpočátku se zaměřovalo především na majetek emigrantů a tzv. Říši nepřátelským osobám, včetně vkladů uložených v bankách a depozitních schránek. Cennosti zabavené při každodenních raziích a prohlídkách židovských bytů, spolků a podniků byly ukládány do speciálních trezorů na gestapu. Odtud byly od 13. května 1941 převáženy do berlínské Hlavní říšské pokladny, jakožto výsledek dohody mezi říšským ministrem financí Johannem Ludwigem Kroszigkem a zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Tento postup však byl po několika měsících zastaven, neboť byl při Úřadu říšského protektora zřízen tzv. Vermögensamt (Majetkový úřad), na který od této chvíle putoval majetek zabavený gestapem. Majetkový úřad také od této chvíle rozhodoval o osudu části cenných papírů, jež byly konfiskovány ve prospěch říše.

Celým jménem Johann Ludwig Graf Schwerin von Krosigk (1887-1977), též známý jako Lutz von Krosigk. Vystudovaný právník a politolog, válečný veterán a držitel železného kříže byl ministrem financí po celou dobu trvání Třetí říše (1932-1945), jakožto jediný ministr v Hitlerově vládě. Adolf Hitler ho ustanovil ministrem financí i ve svém testamentu. V roce 1939 vznesl Krosigk požadavek na 450 000 říšských marek pro svůj ministerský byt, který by odpovídal jeho společenské prestiži, u říšské finanční správy. K tomu nezapomněl využít svoje odborné znalosti, aby odůvodňoval zákony a přepisy okrádání židů v Říši. Norimberský tribunál odsoudil Krosigka v roce 1949 na 10 let za drancování majetku deportovaných židů. Již v roce 1951 mu byla, stejně jako řadě dalších nacistických válečných zločinců, udělena milost. Po propuštění z vězení pracoval jako spisovatel a novinář.

Ty byly přerozdělovány do jeho zvláštních depotů u BEB a BUB. A to tím způsobem, že první jmenované byly přiděleny akcie společností od A do L, akcie společností od písmene M připadly bance Union. Vermögensamt měl také zřízený účet u Poštovní spořitelny označený číslem „98 578“. Jedna z jeho poboček byla zřízena i v Olomouci. Jejím úkolem bylo mimo jiné vybírat nájemné ze zabaveného nebo obsazeného majetku. V případě prodeje inkasovala určitý finanční obnos.

I přes rychlý zásah gestapa se během prvních hektických dní po okupaci podařilo řadě prozíravějších židovských majitelů podniků, poučených situací v Německu a Rakousku, zbavit se svých podílů ve firmách jejich rychlým rozprodáním českým vlastníkům. Spřátelení notáři a advokáti následně smlouvy datovali před 15. březen 1939. O jak rychlém a překotném procesu hovoříme, dokládá fakt, že i takováto možnost zpeněžení svého majetku posléze určeného k arizaci trvala pouhých pět dní. Poté ji dne 20. března 1939 učinil přítrž představitel prozatímní vojenské správy ustanovené Wehrmachtem a šéf civilní správy pro Moravu u „Vojenské skupiny 5“ Josef Bürckel, říšský komisař a vedoucí falcko-sárské župy.

J. Bürckel (1895-1944) Veterán z první světové války a vystudovaný učitel  byl jedním z nejstarších nacistických funkcionářů. Do NSDAP vstoupil již roku 1921. Od roku 1926 stál ve funkci župního vedoucího NSDAP pro Porýní-Vestfálsko. Od roku 1937 figuroval v SS, kde dosáhl až na hodnost Gruppenführera. Po anšlusu Rakouska, na kterém se sám aktivně podílel, se stal místodržitelem nově vytvořené tzv. Východní Marky. K tomu zastával též funkci župního vedoucího města Vídeň, kde byl zodpovědný za založení tamní „Zentralstelle“, která byla posléze zodpovědná za deportace a zavraždění téměř 49 000 rakouských židů. Ze své funkce zpronevěřil velké sumy ze zabaveného židovského bohatství a mezi jeho oblíbené činnosti patřil nákup uměleckých děl. Po obsazení Francie v roce 1940 se stal šéfem civilní správy Lotrinska (tzv. Západní Marky). Podílel se zde na deportacích židovského a francouzského obyvatelstva. Zemřel náhle na oběhové selhání. Někteří z historiků však spekulují o Bürcklově sebevraždě. O jeho významu v nacistické hierarchii svědčí vyznamenání (tzv. Německý řád), které mu Hitler za jeho zásluhy o Říši posmrtně udělil. Tzv. Německý řád, nejvyšší vyznamenání, jaké mohla „Strana“ jednotlivci udělit, dostalo za dobu Trvání třetí říše pouze 11 lidí, mezi nimi i Reinhard Heydrich.

Ten napříště zakázal kupovat ty podniky, které by se byť jen částečně nacházely v židovských rukou. Jestliže se někdo zmíněné ustanovení i přes to snažil porušit, hrozil mu trest vězeníve výši až deseti let.

V Olomouci se takový případ nejhlasitěji propíral počátkem května 1939 v souvislosti s obchodem s vejci, máslem a sýry „Ignatz Engelmann“. V roce 1939 stál včele prosperujícího podniku s ročním obratem převyšujícím jeden milion korun již syn Ignatze Engelmanna, Paul. Ten svoji živnost provozoval ve sklepních prostorách domu číslo 2 na Kollárově náměstí, jehož majitelem byla Paulova matka, Berta Engelmann. Zde se nacházela nejen živnostníkova kancelář, ale i skladiště, provozní místnost s tzv. bazénem v podobě železobetonové nádrže a další zařízení pro provozování této živnosti. Ke sklepním provozním místnostem patřila i kůlna na dvoře stejného domu. Pod tíhou neblahých událostí spojených s okupací zbytku Československa se rozhodl Paul Engelmann se svoji matkou Bertou a sestrou Nelly podnik převézt na manžele Kašparovi.

Na tom by za nastanuvších okolností nebylo nic nepatřičného, kdyby noví majitelé byli Němci. Dotyčnou osobou, která převod živnosti sjednávala, však byla Růžena, manželka Karla Kašpara, tehdejšího člena městské rady a předáka živnostensko-středostavovské strany. Ta se měla nyní stát novou majitelkou těchto prostor. Obě strany se dohodly na měsíčním nájemném 120 korun, včetně nákladů za elektrické osvětlení, otop a využívání telefonu, kterou měla dle dohody platit samotná paní Kašparová. Celá záležitost byla uzavřena mezi oběma stranami ústní dohodou a provizorní smlouvou. Vše se dělo bez vědomí nadřízených úřadů, kterým nebyla celá záležitost předložena k posouzení.Koncem června dorazil na adresu Kašparových pohoršující dopis z presidia městské rady, konkrétně druhého starostova náměstka, který se celou záležitost dozvěděl zpětně z místního tisku.

„V Olomoucké veřejnosti a to jak české tak německé vzbudil mimořádnou pozornost článek časopisu „Mähr. Tagblatt“ ze dne 27. května 1939, který líčil, jakým protiprávním způsobem převzala bez vědomí a souhlasí příslušných úřadů žena jednoho člena městské rady v Olomouci židovský podnik firmy Paul Engelmann […] a jak tento podnik dále provozuje, nedbajíc platných zákonitých předpisů protektorátních, ani předpisů vydaných šéfem civilní správy na Moravě o arizaci židovských podniků. […] Očekávám, že si uvědomujete, jaké následky z této výtky máte vyvoditi.“

S ohledem na poměrně značné přesycení živnostenského sektoru těmito druhy živností se nedalo očekávat, že podnik bude zarizován, i když hospodářský odbor městského úřadu byl jiného názoru a vyjadřoval se pro zachování obchodu z hlediska významu firmy pro zásobování města vejci. Karel Kašpar byl počínání jeho manželky pokárán důtkou. Co vedlo jeho manželku ke snaze převzít Engelmannův podnik? Jestli pragmatické podnikatelské důvody, nebo přátelství s Paulem Engelmannem a jeho rodinou není z pramenů jasné. S ohledem na jejich dohodu pravděpodobně druhá možnost, jelikož jméno Růženy Kašparové jakožto nové majitelky obchodu mělo pouze splňovat onu podmínku árijského obchodu s tím, že Engelmann bude jako její zástupce reálně podnik řídit dále. Celá situace, která díky otištění v místních médiích nabyla veřejného charakteru, však učinila tomuto naivnímu plánu přítrž. I tato událost tak mohla Paula Engelmanna utvrdit v rozhodnutí z protektorátu ilegálně odejít. To se mu podařilo pravděpodobně během léta 1939. Protektorát opustil tradiční severní cestou přes Polsko, jako většina tehdejších ilegálních emigrantů. Zde ho na podzim 1939 zastihla nacistická invaze. Opět se mu podařilo uniknout a dostat se do Rumunska. Zde se jeho stopa ztrácí. V této souvislosti je třeba zmínit skutečnost, že rumunský holocaust nepřežil přibližně každý druhý židovský obyvatel této země. Jeho matka Berta a sestra Nelly v Olomouci zůstaly až do své deportace do Terezína. Obě byly poslány na východ, odkud se již nevrátily.

pokračování

 
Štítky , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..