Arizace – pokračování 2.

I.

Dříve než začneme s hlubším popisem průběhu arizačního procesu a jednotlivých složek v něm zapojených, bylo by na místě, pro jeho snažší pochopení, rozčlenit jej do třech základních etap. Jakýchsi mezníků, které pomyslně rozdělují tento nepřetržitě po celých šest let existence Protektorátu Čechy a Morava trvající proces. V něm budeme vycházet z příslušného dělení Jaroslavy Milotové, která ho nastínila ve své přednášce na pražské mezinárodní konferenci o holocaustu v roce 1999.

Ohromné majetkové přesuny v podstatě znamenaly již koncem roku 1940 získání majority německého kapitálu prakticky ve všech oblastech protektorátního hospodářství, což také koresponduje s intenzitou arizačního procesu, který právě v roce 1940, s dozvukem v roce následujícím, nabyl na své největší intenzitě. Nejinak tomu bylo v Olomouci, jak by také předložená studie měla dokázat. A byla to právě arizace, která měla v boji za ovládnutím protektorátního hospodářství hrát nejdůležitější roli. To dokládá i výrok v jedné ze zpráv úřadu říšského protektora z dubna 1941, která konstatuje, „že arizace se stala nejúčinějším prostředkem k livkidaci českých hospodářských pozic“.

Není tedy žádným překvapením, že její počátek bezprostředně koresponduje s vpádem německého Wehrmachtu do okleštěného zbytku Československa 15. března 1939. Nacisté se již poučili ze svých přehmatů v Říši a především z Rakouska a sudetských území, kde se nevyvarovali divokým a nekoordinovaným arizacím. Ty zpočátku fungovaly spíše jako jistý druh charity pro nezaopatřené příslušníky NSDAP. A že bylo z čeho vybírat. Ve Vídni nejen že byla jednou z největších židovských komunit ve střední Evropě, čítající 9,27 % všech obyvatel Vídně (to představovalo několik set tisíc osob), ale především jejich podíl na podnikání města byl úctyhodný. „ze 144 podniků jich zde bylo 33 000 židovských, tj. 22,6 %“.Předválečné počty rakouských židů dosahovaly hranice 300 000. Většina z nich žila v hlavním městě Rakouska.

Toto počínání, které stálo Třetí říši nemalé finanční prostředky, už se nemělo více opakovat, jako se také shodně vyjadřovala jinak rozhádáná a v osobních antipatiích často zabředlá vysoká nacistická honorace v čele s Hermannem Göringem283, Reynhardem Heydrichem a dalšími představiteli nejvyššího správního aparátu. Všichni bez výjimky považovali divoké arizace v Rakousku doslova za odstrašující příklad.

Byl to také jeden z důvodů, proč nebyl vliv NSDAP na arizaci v protektorátu tak výrazný, jako tomu bylo dříve.284 I když, jak ukáže následující text, zanedbatelný rozhodně nebyl a její dobrozdání o arizačním zájemci nazývané „politisches Führungszeugnis“ (osvědčení o politické spolehlivosti) mělo zásadní význam o jeho úspěchu či neúspěchu. To však byl význam spíše formální, který neznamenal onu zásadní přímou participaci na správě židovských majetků.

Samozřejmě se ani v protektorátu okupační správa nevyvarovala zamezení jistých excesů, jako tomu bylo na přelomu léta a září 1939 v Moravské Ostravě, což však bylo s ohledem na objem nabízejícího se židovského majetku více než logické. Události v Ostravě nakrátko, ale přece, daly vzpomenout rakouskému „přízraku“. Ostravští židé byli například nuceni, aby odevzdali své šperky, které byly následně načerno a pod cenou místními klenotnickými firmami rozprodány německému obyvatelstvu. Zasáhnout a sjednat pořádek musela až centrála berlínského gestapa. Ztráty tudíž nebyly tak velké.285 Samozřejmě podobné excesy probíhaly s větší či menší intenzitou po celém protektorátu a rozhodně nebylo výjimkou, že se na nich velkou měrou podíleli sami členové služeben gestapa v jednotlivých
městech, jak také bude nastíněno v průběhu práce. Jedním z největších odhalených korupčních skandálů uvnitř protektorátního gestapa se pravděpodoboně udál opět v Moravské Ostravě, jak se můžeme dočíst ve výpovědi zatčeného zástupce vedoucího ostravského gestapa Karla Cordese. Bohužel vzhledem ke svému převelení na tamní služebnu až v důsledku její restrukturalizace, v souvislosti se zmiňovanou korupční kauzou, nepřináší Cordesova výpověď na celou záležitost hlubší pohled.286

   První etapa

Obecně ale můžeme konstatovat, že nyní si již zkušená okupační správa chaotické první dny po vzniku protektorátu pohlídala a mohla začít se systematickou likvidací českého a moravského hospodářství. Jedním z nejdůležitějších bodů první fáze arizačního procesu bylo zabránit nekontrolovatelným přesunům židovského majetku do českých rukou, kterým se řada židovských spoluobčanů chtěla zbavit nejistého osudu svých továren, podniků, firem a živností.

Tohoto poměrně chaotického období, kdy okupační správa pracovala na plánech průběhu arizace a ta tudíž nebyla ještě naprosto výsadní doménou okupačního režimu, chytnula se nastálé situace protektorátní česká vláda a bláhově doufala, že se ji podaří vydobít se alespoň část této oblasti pro sebe. Otázkami s těmito kroky spojenými se zabývala nejen protektorátní vláda samotná, ale i vedení Národního souručenství, „které již 4. kětna 1939 ustavilo tzv. arizační komisi“.287 Nezůstalo jen u těchto opatření, naopak.

Již dva dny po okupaci schválila Beranova protektorátní vláda celou řadu opatření proti židovskému obyvatelstvu protektorátu, který ukončil kariéru židovský advokátům a lékařům.

Čas na ukončení své lékařské koncese neměli vskutku velký. Již 19. března se objevuje oznámení na stránkách Moravské orlice, které se zmiňuje o třídení lhůtě, kterou židovští lékaři měli na uzavření svých ordinací. Celkem tato vyhláška připravila na Moravě o zaměstnání 300 židovských lékařů. Téměř polovina z tohoto počtu působila v Brně. Viz. Moravská orlice, č. 66, 19. 3. 1939, s. 2. Stejný osud postihl i advokáty. Jen v Brně bylo následkem této vyhlášky zbaveno prakse na 110 židovských advokátů. To bylo 45,4 % všech advokátů v Brně. Ještě více židovských advokáů působilo v Moravské Ostravě, celkem 59,86 % z celkového počtu 107 advokátů. Je nutno podotknout že se toto číslo opírá o statistiky, které byly provedeny ještě za druhé republiky, zhruba dva týdny před vzikem protektorátu. Z celkem 738 advokátů na celé Moravě v tomto období bylo 261 židovského původu. To představovalo 23,4%. V samotné Olomouci bylo k 43 českým advokátům 21 židovských, což přestavovalo 32,45 %. Němečtí advokáti byli ve městě čtyři. Nařízení se dotklo i úředníků, kteří pracovali v zemských zdravotních ústavech a podobných státních institucích. Viz. Moravská orlice, č. 64, 17. 3. 1939, s. 3., Moravská orlice, č. 47, 24. 2. 1939, s. 3.; Moravský deník, r. 34, 23. 3. 1939, s. 2

 Nadále již nemohli vykonávat svoji praxi. Postiženi byli židé v dalších veřejných veřejných funkcích. Konkrétně pro Olomouc v městké radě. Z hlediska této práce je z tohoto konvoluty protižidovských opatření učiněných protekrátní vládou důležitý především krok, kterým tzv. druhá Beranova vláda těsně před svým odsoupením rozhodla o vydání nařízení, umožňujícím orgánům státní správy dosazovat do podniků, u nichž „to vyžadoval tzv. vyřejený zájem, své důvěrníky (správce), což se týkalo v rozhodující většině právě židovského majetku“. Tyto důvěrníky, stejně jako vnucené správce, dosazovalo do funkcí příslušné ministerstvo, do jehož kompetence daný podnik spadal. Důvěrníci dozírali na činost a provoz podniků a jeho schválení podléhala všechna opatření. Každé opatření schválené bez důvěrníkova vědomí bylo neplatné. Stejně jako v případě Treuhänderů byli placeni z peněz daného podniku. V případě, byl-li podnik zvláště důležitý z hlediska veřejného zájmu nebo podnik, který byl opuštěn původním majitelem a nemá způsobilého zástupce, může ministerstvo dosadit do podniku vnucené správce. Případně ministerstvo mohlo svoji pravomoc přenést na úřady jemu podřízené. Vnucený správce na rozdíl od důvěrníka měl větší pravomoc. Zatupoval podnik sasmostně a sám ho mohl i řídit. Jak důvěrníci, tak vnucení správci se museli prokázat ostatečnou odbornou způsobilostí. Nejčastěji se tyto osoby proto rekrutovali ze zaměstnanců podniku. Místní okresní úřady tak z tohoto pověření začaly se sestavováním seznamů k arizaci přicházejících podniků. Všechny tyto kroky ovšem byly při komplexním pohledu na celou záležitost spíše marginálie a zoufalé pokusy českých představitelů změnit neblaze se vyvíjející stav věcí, jak již částečně ukazovaly, a především ještě měly ukázat, rázné kroky hlavních pánů protektorátu.

Nejdůležitější silou v prvotní fázi arizačního procesu se tak stala německá tajná státní policie, která společně s Einsatzkommandy (jednotkami zvláštního nasazení) začala rázně dohlížet na to, aby se v počátečních hektických dnech nedařilo prchajícím židům vyvážet ze země svůj majetek.

Tím dalo čas politickým špičkám okupačního aparátu na vytvoření koherentního systému legislativních a organizačních opatření, která dala arizaci od nynějška přesný systém. Toto zásadní zapojení gestapa, během kterého zabavilo židovské majetky za 440 milionů korun, končí 20. června 1939. Nebylo to datum náhodné, jelikož následující den došlo k vydání stěžejního dokumentu druhé fáze arizačního procesu, a vůbec stěžejního dokumentu celého procesu jako celku. Tímto stěžejním bodem bylo nařízení říšského protektora o židovském majetku. Zásadní dokument, který byl v následujících měsících a letech podle potřeby doplňován o tzv. prováděcí výnosy. Těch bylo vydáno celkem devět.

Bezprostředně po tomto nařízení došlo k ovládnutí protektorátního ministerstva financí, konkrétně jeho revizního odboru, „který byl kompetentní k povolování transferů majetku“, a jenž se právě z toho důvodu rychle dostal plně do rukou úřadu říšského protektora. Úřad říšského protektora nyní mohl skrze revizní odbor vydávat všechny důležité předpisy, nařízení a prováděcí výnosy všem autonomním úřadům a peněžním ústavům v Protektorátu Čechy a Morava. Dalším stěžejním bodem první fáze arizačního procesu, který v podstatě dotvořil institucionální arizační základnu, bylo zřízení Ústředny pro židovské vystěhovalectví (tzv. Zentralstelle) v polovině července 1939.

Pro židovské obyvatelstvo protektorátu byla tato instituce nadále striktně jedinou možností, jak protektorátní území opustit. Jejím prvořadým úkolem nebyla starost co nejpohodlněji pomoci židům vycestovat do zahraničí, nýbrž zařídit, aby se veškerý majetek takových lidí dostal do její správy. Tuto správu následně zajišťovali správci věrné ruky (tzv. Treuhändeři) a pro tyto účely Němci ovládnuté, nebo již tradičně německé, bankovní ústavy. I za této konstalace byla jediným „rozhodčím“ orgánem „Zentralstelle“, nenáležel-li majetek do správy gestapa. Takovéto situace mohly, a také že vyvolávaly vzájemné nesváry. Intenzita vzájemných sporů byla ovšem ještě větší mezi Zentralstelle a úřadem říšského protektora, jenž nelibě nesl snahu Zentralstelle po větší autonomii a možnosti nezávisle
rozhodovat o majetku svěřeného do jejích rukou.

Postupně se pravomoci „Zentralstelle“ navyšovaly a její mocenské ambinace kulminovaly na počátku jara 1940, kdy do její správy připadly nařízením říšského protektora i všechny náboženské obce, spolky, fondy a nadace.

 Druhá etapa

Co se týká přesného vymezení konce první etapy, nelze ho chápat jako pevně stanovený bod. Z toho důvodu se také někdy za počátek etapy druhé udává, nikoliv vytvoření „Zentralstelle“, ale až vypuknutí druhé světové války. To znamenalo další plíživé vyostřování hospodářských opatření vůči židovskému obyvatelstvu, které vyvrcholilo 26. ledna 1940. V tento den bylo nařízením říšského protektora rozhodnuto o definitvním vyřazení židů z hospodářství protektorátu. V některých případech ještě alespoň formálně byli původní židovští majitelé v podnicích „zaměstnáni“, pobírali finanční renty a v závislosti na vůli Treuhändera mohli ještě do jisté míry ovlivňovat chod svého podniku. Takováto
možnost byla přímo úměrná odborné nezpůsobilosti Treuhändera. V takových případechfungoval původní majitel v podniku nadále jako tzv. WW (Wirtschaftliche wichtiger Jude)298. Musel však počítat s naprostou podřízeností Treuhänderovi. Samozřejmě s tím, že rozhodující slovo měl vždy nový německý správce podniku, často z řad jeho bývalých, dlouholetých zaměstnanců. I takovéto „výhody“ však s nařízením o vyřazení židů z hospodářství vzalyza své.

Nebyly to však jen zmiňované hospodářské restrikce, ale celá řada postupně se na sebe nabalujících opatření směřujících k jedinému cíli. Naprostému ostrakizování židovskékomunity v Protektorátu Čechy a Morava. Židé nemohli již více navštěvovat kina a divadelní představení. V letních měsících dostali zákaz navštěvovat veřejná koupaliště. Nebyla to však „jen“ koupaliště, nýbrž celá řada dalších veřejných částí měst, od jeho centra, po městské parky nebo prostředky městské hromadné dopravy. Od září 1939 jim bylo odepřeno vlastnit rozhlasový přijímač.

Již v druhé půli února se začali objevovat v místních periodikách výzvy k židovskému obyvatelstvu města, aby odevzdalo své občanské legitimace na místním policejním ředitelství „k úřední opravě“V jejich občanských legitimacích se od března 1940 objevilo písmeno „J“.

K nařízení z léta 1939 o zákazu navštěvovat německé obecné a měšťanské školy přibyl od září 1939 i zákaz vysokoškolského vzdělání na německých univerzitách pro židovskou mládež. České školy mohli židovští žáci navštěvovat ještě do konce škoní roku 1940. Do školního roku 1940/1941 bylo všem židovským žákům bez rozdílu zakázáno. Zákaz platil nejen pro veřejné, ale i soukromé školy. Všichni, kdo podléhali norimberským zákonům, byli od března 1940, kromě povinného stigmatizování svých občanských legitimací, nuceni povinně se zaevidovat na židovských náboženských obcích. Zajímavý je osud radiopřístrojů olomouckých židů. Na 700-800 kusů, které museli odevzdat, bylo následně posláno na západní val, kde v té době probíhal tzv. Sitzkrieg (Válka v sedě, podivná válka). Zbylých asi 20 přístrojů rozdělilo krajské vedení NSDAP na svéjednotlivé pobočky. Zkrátka nepřišli ani členové olomouckého gestapa. Každý z nich se pořídil jeden aparát. Samozřejmě hluboko pod cenou. Jak udává Julius Wilke. Wilke udává za příklad konkrétně svůj nákup radio aparátu, který ač o hodnotě kolem 3300 korun koupil za méně jak pětinu původní ceny (přibližně 600 korun).

Nutno podotknout, že v tomto procesu nezaostávala příliš pozadu za okupačními úřady ani samotná protektorátní vláda a orgány místní správy, kterým byla často ponechávána volná ruka v tvoření restriktivních opatření vůči svým židovským spoluobčanům. Zákazy některých místních antisemitů dosahovaly takové absurdnosti, že je posléze rušily i samotné okupační orgány. Jako příklad za všechny můžeme uvést zákaz prodeje a zabavování štětek na holení. S postupujícím válečným obdobím, napadením Sovětského svazu a zhoršující se zásobovací situací, nesmělo být židovskému obyvatelstvu od 23. října 1941 vydáváno například jakékoli ovoce, včetně sušeného nebo konzervovaného, ryb a všech výrobků z nich.305 Již o dva měsíce dříve jim byl zakázán příděl luštěnin.

Nařízení, které vydalo ministerstvo zemědělství. „Podle tohoto zákazu se musejí zaříditi pěstitelé, výrobci, ti, kdož zmíněné zboží zpracovávají, obchodníci, ale i spotřebitelé. Je proto árijským osobám zakázáno obstarávati Židům jakékoliv nákupy.“

Jak je patrno z přehozích řádků, kolotoč příkazů a zákazů se rozjel na plné obrátky. Celá situace se pro židovskou komunitu stávala stále neúnosnější, i z toho důvodu, že s průběhem roku 1940 bylo stále složitější protektorát opustit. Ti, kteří se chtěli vystěhovat, museli kromě celé řady všemožných úplatků, kterými si k úspěšnému vystěhování dopomohli, složit navíc 25% daň ze svého majetku. V létě 1940 čítala emigrační vlna z protektorátu již 24 000 lidí. Do listopadu roku 1942 se zvýšila o pouhé 2000 na 25 977. Nejdůležitějším rokem pro záchranu, z hlediska emigrace, byl především rok 1939, kdy se podařilo emigrovat 19 016 židům. Zentralstelle denně vyřizovala v průměru na 200 žádostí

Vezmeme-li v úvahu onu čistě hospodářskou stránku celé věci, dala by se druhá arizační fáze v protektorátu obecně shrnout/charakterizovat jako období uplatňování zmíněných opatření, nastolených během první fáze, v praxi. Od druhé poloviny roku 1939, nejpozději začátkem roku 1940, až do října 1941 totiž došlo k vyvlastnění většiny židovských podniků všeho druhu, od velkých, po střední i drobné, jakož i podstatné části movitého a nemovitého majetku. Opomenuty samozřejmě nezůstaly ani cennosti a všechny umělecké předměty a sbírky.

 Třetí etapa

Počátek závěrečné třetí etapy arizace je spojen s přípravou hromadných deportací,v jejichž důsledku došlo k dalšímu posílení vlivu Zentralstelle. Ta byla skrze druhé nařízení říšského protektora o „Péči o Židy a židovské organizace“ ustanovena jakožto hlavní likvidátor majetku deportovaných židů, kteří ještě na sběrných místech vyplňovali speciální formuláře o zbytcích svého majetku a svými podpisy a odevzdanými klíčy od domovů na ni přenášeli absolutní moc v nakládání s veškerým přiznaným i zatajovaným majetkem. Plná moc, kterou deportovaní Zentralstelle formálně udělovali, ztratila svou funkci od počátku listopadu 1942, když bylo vydáno modifikované jedenácté nařízení k zákonu o říšském
občanství, které učinilo i udělování oněch pseudo plných mocí naprosto bezpředmětným. Od této chvíle majetek každého deportovaného židovského občana protektorátu ze zákona automaticky propadl ve prospěch Zentralstelle.

Hospodářská devastace židovského komunity v protektorátu tak byla dokonána. Poslední fázi třetí etapy zakončovalo již samotné apokalyptické finále v podobě jejich hromadné likvidace.

Samozřejmě tato fáze probíhala až do konce války a ještě na konci dubna 1945 dávaly německé úřady příkazy k zacházení s tímto majetkem. Navíc se řada cenností, které Němci nestihli zužitkovat, nacházela v Národní bance, ale i bance eskomptní a bance Union, kam byly deponovány „Auswanderungsfondem“ (Vystěhovaleckým fondem). Tato fáze posléze ještě volně přešla v drancování od speciálních trofejních oddílů sovětské armády. Všechny tři instituce v květnu 1945 obsadily a jejich majetek zabraly jako válečnou kořist za škody, které Němci během sovětského tažení a následně uplatňované taktiky spálené země způsobili jim. Z národní banky si tak odvezly téměř 414 kilogramů zlata.310 Část z majetku
byla po dlouhých jednáních českou stranou získána zpět. Většina ovšem nikoliv a od poloviny roku 1946 česká strana na jejich vrácení rezignovala.

 

 

Štítky , , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.