Životopis jednoho prostého muže, část druhá

 

VII.

Jízda po lesní cestě plné děr byla s krvácející nohou hrozná. Po půl hodině hrozné bolesti jsme dorazili na obvaziště. Ani nás z vozů neskládali, jen nám zastavili obvazem krvácení a vrazili velkou injekci morfia, abychom tolik neřvali bolestí. (Od té doby nesnáším morfiové injekce.)Po nekonečně dlouhé cestě nás na polním letišti naložili do letadel zvaných Čáp (Fi-156 Storch). Musela tam být fronta dosti široká. Raněné naložili do osmi letadel a v doprovodu stíhacích Messerschmittů (Bf-109) nás odvezli do velkého města. Mezitím, co mi lékaři dávali sádru, mě a ostatní raněné sanitáři okradli o veškeré uspořené peníze i o tabatěrky. Zbyly nám jen osobní průkazy a Kennkarty.

Když mě operovali, tak jsem se z narkózy probudil a zlámal ještě mokrou sádru. Naložili nás do velkého dopravního letadla. Byl jsem ze čtyřiceti raněných v letadle na tom nejhůře, tak mě hlídal saniťák. Po dvouhodinovém letu jsme přistáli na varšavském letišti. Bylo to asi na začátku června 1944 a již jsem věděl, že mi další pobyt na frontě nehrozí. číst dál

Životopis jednoho prostého muže

DLOUHÁ LOUČKA / Langendorf

Eva Hladišová našla v domě své babičky životopis loučského rodáka. Originál 31 strojopisných stran upravil a zkrátil kronikář P. Richter.
Pisatel nazval text
„Životopis jednoho prostého muže“

I.

Jmenuji se Arnošt Axmann. Narodil jsem se jako třetí dítě Josefa a Amalie Axmannových dne 3. ledna 1924 v Dolní Dlouhé Loučce. Moji rodiče byli zemědělští dělníci, tehdy se jim říkalo pacholek a děvečka. Dědu jsem nepoznal, padl v 1. světové válce. Ve dvou letech jsem onemocněl vážnou nemocí žaludku, která se tehdy velmi těžce léčila. Když mi byly čtyři roky, měl jsem ještě mladšího bratra a stěhovali jsme se do Horní Sukolomi. Moji rodiče zde dostali práci a ubytování u sedláka Navrátila. Měli jsme jen malou kuchyňku a pokojík, záchod na dvoře.
Na podzim 1930 dostal táta po otci přidělenou práci jako okresní cestář a stěhovali jsme se opět do Dlouhé Loučky k Vykydalovi. Přenechal nám jednu světnici, kde se vařilo i spalo. Máma u něho musela sloužit, to je pracovat zadarmo za poskytnutí ubytování. Dostávala jen stravu, někdy i mléko a chléb. V Dlouhé Loučce jsem chodil do školy od druhé třídy do šesté. Rodičům se narodilo šest dětí, ale bratr a sestra zemřeli do půl roku po narození. číst dál

Josef Koudelák: KŘIŠŤÁLOVÝ VRCH -ukázka z knihy

KŘIŠŤÁLOVÝ VRCH

Josef Koudelák: KŘIŠŤÁLOVÝ VRCH,,Přesto nám do Bělkovic (v knížce Bělčice) a jinde nastrkali nacisti německé sedláky z Besarábie a jejich děckám postavili za dědinou – v Loužku, jak říkáme – školu. Víte, ta škola mě moc pálila a všecky Bělkovické. Naše děti se musely krčit v staré barabizně a ti hnědokošiláči se roztahovali v paláci. A kolik jich bylo? Pár fakanů! A to ještě většinu jich dováželi do školy z okolí! Párkrát jsem si odplivl, zahromoval a pěstí zahrozil do oken: ,,Všeho do času! Náš den taky přijde, jen se nebojte, přijde!“
Kluci jen poposedávali nedočkavostí. číst dál

Bojovali za fírera

Hlučínsko je pro nás Hanáky, tak trochu neznámá krajina tam někde na severu u Polska u Ostravy. Přitom je to kraj, který má velmi zajímavou, až bych řekl zamotanou minulost. Kraj patřil kdysi Rakousku-Uhersku, pak to obsadily Němci. Po Velké válce jsme si to zabrali my Českoslováci, tak aby nám to znovu sebrali po mnichovském parcelování znovu Němci a na základě „nezpochybnitelného“ vlastnictví připojily přímo k Třetí říši. Je to jedna z těch oblastí kde se obyvatelstvo nikdy nestěhovalo a přitom bylo během 100 let příslušníky pěti zemí.

Jelikož bylo hlučínsko v Československu velmi chudý kraj, kde spousta obyvatel chodila pracovat do Německa tzn. že Německo zde mělo i hodně sympatizantů. a na základě historické sounáležitosti. Bylo Hlučínsko připojeno přímo k Třetí říši. což mělo za následek nejen možnost využívat všech výdobytků říše, ale i vykonávat vojenskou povinnost. Snad z každé rodiny musel někdo absolvovat vojenskou službu ku slávě Třetí říše. číst dál

Hrad Tepenec, Karlsburg, Twingenberg 2018

TepenecFotografie z cesty na hrad Tepenec, polozapomenutou památku blízko Jívové. Klenoucí se nad Bělkovickým údolím , která pomalu mizí /stav z r.2018/. Mohl to být takový malý Karlštejn na Moravě, ale osud a historie tomu chtěli jinak. Za stav může hlavně rozpínající se kamenolom, ale celý konec hradu začal už jeho dobytím ve středověku. Podrobnou historii najdete na internetu a v publikacích o průzkumu Vlastivědného muzea V Olomouci. číst dál

Vzpomínky na Jívovou a Dolany

Volně sepsáno podle povídání paní Heleny Lintnerové, jedné z poslední pamětníků. 

V Dolanech jsem od 9-ti let. Do Dolan jsem přišla 1. listopadu 1945 jsem sem přišla do školy.Vyrůstala jsem na Jívové a když jsem nastoupila sem do školy neuměla jsem ani slovo česky.Maminka byla Němka, tatínek byl Čech od Frýdku. Maminka se narodila v Babicích, ale vyrostla také na Jívové. Babička se narodila také na Jívové. Manžel jí padl za první války ona už 29. srpna byla vdova, moje maminka ani tatínka nepoznala  měla 9 měsíců, v červencu začala válka a za měsíc už nežil. Byl tesařský mistr jeho jednotka stavěla mosty no a on byl mezi prvníma padléma.

Italové stavěli císařskou cestu k Novosadům a Těšíkovu. Naproti zámku přes cestu, to býval mlýn vlastnili ho Nerudovi.Voda se přiváděla z rybníka nad ním. Pod mlýnem bývala ještě kovárna.  Bývalý pivovar Dolany se stal posléze Selikem. Hospoda v Dolánkách u Šinclů, v Uličkách a Horní Bouda patřili Kartuziánům, říkalo se že to byly tady nejstarší domy. Z čp.1 Izák kopal a něco hledal, že tam je chodba až na Kartouzku a na Hradiště. Ale pravděpodobně to byly jen sklepy, tatínek tam chodil narážet pivo a pokud to Šaraj nezazdil je to tam doteď. číst dál

Deník partyzána – ukázka z knihy

Ukázka z knihy Deník partyzána. Z deníku Vincence Vymazala, člena partyzánského oddílu Olga v Chřibech v roce 1945.

autor Karel Zámečníček, Poznání 2018.Deník partyzána

 

     Válečný příběh mladého chlapce původem z Roštína, vesnice v podhůří Chřibů, který se po útěku z vlaku, kterým měl jet na pracovního nasazení v Říši dva a půl roku skrýval a poslední dva měsíce války prožil jako řádný člen partyzánského oddílu Olga. Tento oddíl působil v Chřibech asi pět měsíců, od prosince 1944 až do konce války. Jejich nejvýznamnější akcí bylo zajetí německého generálmajora Ditricha von Müllera.

    Kniha vznikla na základě osobního deníku, ve kterém si Vincenc Vymazal  (1923-1994) zaznamenával své zkušenosti z válečných let. číst dál

Deník vojáka

Dostal se mi do rukou deník Jaroslava Hradila rodáka, sedláka a tehdy vojáka c a k rakousko-uherské armády nasazeného na východní frontě v Karpatech. 

autor deníku vpravo s křížkem.

Chvílemi tahle válka v deníku vypadá opravu jako ze Švejka, ale pak se dostanete k části ruského útoku a hanácký dialekt nedialekt jde z toho hrůza. Vidíte že tato válka žádná švejkovina nebyla a stačilo málo a doma vás už nikdy neviděli. Jaroslav Hradil Velkou válku přežil nosil uniformu císaře pána až do konce, a po válce vesele sedlačil v Dolanech u Olomouce. číst dál

Letecké neštěstí u Lašťan

Pilot svobodník František Konečník a pozorovatel četař aspirant Josef Chmelař, oba dva zahynuli 7.4.1932,

při letecké nehodě u Lašťan na letounu Aero AP 32.

Aero AP32-006

Aero AP32-006  zdroj Google

V novinách Pozor vyšel dne 8.4.1932 o nehodě tento článek:
Poslední let olomouckého vojenského letadla s nešťastným číslem 13.
Zkázonosná havárie zaviněná poruchou vrtule. – Dva letci mrtvi, letoun úplně demolován. číst dál

Konec války na Svatém Kopečku – vzpomíky

 V neděli 6. května dorazily do Samotišek první sovětské tanky. Přijely po polních cestách od Dolan. Němci byli jejich postupem překvapeni, neboť je čekali od

Dolanský kostel na dohled a do Rajchu daleko – u hlavní silnice z Ol na Šternberk?

Olomouce. Německá děla umístěná v zahradě fary vypálila na sovětské pozice. Sovětské jednotky palbu následně opětovaly. Obyvatelé se mezitím ukrývali ve svých bunkrech a sklepích.144 Palba poté zesílila a první dělostřelecké granáty zasáhly svatokopecký chrám. Stalo se tak v noci krátce před půlnocí. Plně zasažena byla pravá věž, která začala mohutně hořet. Hořela její podlaha, trámy a celá kostra. Poté se věž zřítila za burácení do dvora. Levá věž byla také zasažena několika desítkami střel. Ty vyvrtaly do věže velkou díru a silně ji tak poškodily. Několik zásahu utrpěla i kupole chrámu. Začalo hořet a probošt Půda ještě s několika dobrovolníky se pokoušeli oheň zastavit.145 To se jim však moc dobře nedařilo, protože oheň ze zápalných střel se velice rychle šířil. Náhle se však z nebe spustil vydatný déšť, který jako zázrakem všechen oheň uhasil a zachránil tak celý chrám od zániku. Lidé si šeptali o zázraku a Boží pomoci. číst dál