VII.
Jízda po lesní cestě plné děr byla s krvácející nohou hrozná. Po půl hodině hrozné bolesti jsme dorazili na obvaziště. Ani nás z vozů neskládali, jen nám zastavili obvazem krvácení a vrazili velkou injekci morfia, abychom tolik neřvali bolestí. (Od té doby nesnáším morfiové injekce.)Po nekonečně dlouhé cestě nás na polním letišti naložili do letadel zvaných Čáp (Fi-156 Storch). Musela tam být fronta dosti široká. Raněné naložili do osmi letadel a v doprovodu stíhacích Messerschmittů (Bf-109) nás odvezli do velkého města. Mezitím, co mi lékaři dávali sádru, mě a ostatní raněné sanitáři okradli o veškeré uspořené peníze i o tabatěrky. Zbyly nám jen osobní průkazy a Kennkarty.
Když mě operovali, tak jsem se z narkózy probudil a zlámal ještě mokrou sádru. Naložili nás do velkého dopravního letadla. Byl jsem ze čtyřiceti raněných v letadle na tom nejhůře, tak mě hlídal saniťák. Po dvouhodinovém letu jsme přistáli na varšavském letišti. Bylo to asi na začátku června 1944 a již jsem věděl, že mi další pobyt na frontě nehrozí. číst dál
,,Přesto nám do Bělkovic (v knížce Bělčice) a jinde nastrkali nacisti německé sedláky z Besarábie a jejich děckám postavili za dědinou – v Loužku, jak říkáme – školu. Víte, ta škola mě moc pálila a všecky Bělkovické. Naše děti se musely krčit v staré barabizně a ti hnědokošiláči se roztahovali v paláci. A kolik jich bylo? Pár fakanů! A to ještě většinu jich dováželi do školy z okolí! Párkrát jsem si odplivl, zahromoval a pěstí zahrozil do oken: ,,Všeho do času! Náš den taky přijde, jen se nebojte, přijde!“
