Květen 1945 – Olomouc

zdroj: Zdenka Wagnerová

4. 03. 2015 14:03:59
Nejlepší romány píše život. Neboť každý lidský život, i ten nejobyčejnější, je pln dramatu a napětí. Velmi zjednodušeně se říká, že člověk se rodí, žije a umírá……. (úvod životopisu).
Následuje pár úryvků z května 1945autor z našeho města. Očitá svědectví z nelehké doby, bez příkras a komentářů, převážně fakta. Jsem vděčná za tato svědectví a nemám důvod jim nevěřit či je zpochybňovat, psal je člověk mně snad nejbližší, můj otec. __________________________________________________________

číst dál

František Pichner – Deník legionáře

Při prohlížení starého fotoalba u přítele jsem narazil na deník jeho předka, popisující jeho zážitky z legií v Rusku. Deník je ke stažení zde v civilním vydání a nebo zde s patinou a více v duchu psaného deníku.  Níže je pár řádek o autorovi.

 František Pichner František Pichner se narodil 9.3 1897 v Bludově.  V kolonce vzdělání měl napsáno měšťanské, zaměstnání knihařského se znalostí ruského jazyka slovem i písmem, jak uvádí ve vojenských dotaznících.

Začal svou vojenskou kariéru v Rakousko uherské armádě. Byl odveden k 93 p. pluku jako pěšák do Moravského Šumperka.

Dne 20.5 1915 byl zajat u obce Krivič. 

Poslední místo v zajetí je uváděn kadetský korpus v Poltavě. Ukrajinském městě zhruba 350 km východně od Kyjeva, kde i podal přihlášku do legií.

K československému vojsku byl zařazen 22.5.1916 v Kyjevě k 1. pluku Jana Husa v hodnosti střelce. číst dál

V Lošticích před válkou a za války

(Němci – Židé – poměry)http://www.ak-ansichtskarten.de

Vějíř vzpomínek na loštické Němce v době mého dětství se mi rozevřel v momentě, když jsem při prohlídce archivních fondů o internačním táboře pro Němce v Olomouci – nových Hodolanech v letech 1945-46 narazil na záznam, že odtud byl propuštěn 14. září 1945  Bruno Hauk, nar. 1900, který byl předán četnické stanici v Lošticích. Majitel pily a dřevěných polotovarů byl drobnější postavy, mírně prošedivělý a klidného projevu, hovořil dobře česky a neangažoval se koncem 30. let ve smyslu německo-nacionálním nebo dokonce nacistickém. Přesto došlo za války k tomu, poté co byl zatčen gestapem a odvlečen do koncentráku loštický starosta a ředitel školy František Pokorný, že byl Hauk donucen převzít jeho funkci a působil pak jako německý komisař obce. V Lošticích si tehdy všichni oddechli, neboť holým neštěstím by bývalo, kdyby byly uspokojeny ambice německého hostinského Bühna, který byl ostatně povolán k Wehrmachtu a ve válce se někde ztratil. číst dál

Životopis jednoho prostého muže, část druhá

 

VII.

Jízda po lesní cestě plné děr byla s krvácející nohou hrozná. Po půl hodině hrozné bolesti jsme dorazili na obvaziště. Ani nás z vozů neskládali, jen nám zastavili obvazem krvácení a vrazili velkou injekci morfia, abychom tolik neřvali bolestí. (Od té doby nesnáším morfiové injekce.)Po nekonečně dlouhé cestě nás na polním letišti naložili do letadel zvaných Čáp (Fi-156 Storch). Musela tam být fronta dosti široká. Raněné naložili do osmi letadel a v doprovodu stíhacích Messerschmittů (Bf-109) nás odvezli do velkého města. Mezitím, co mi lékaři dávali sádru, mě a ostatní raněné sanitáři okradli o veškeré uspořené peníze i o tabatěrky. Zbyly nám jen osobní průkazy a Kennkarty.

Když mě operovali, tak jsem se z narkózy probudil a zlámal ještě mokrou sádru. Naložili nás do velkého dopravního letadla. Byl jsem ze čtyřiceti raněných v letadle na tom nejhůře, tak mě hlídal saniťák. Po dvouhodinovém letu jsme přistáli na varšavském letišti. Bylo to asi na začátku června 1944 a již jsem věděl, že mi další pobyt na frontě nehrozí. číst dál

Životopis jednoho prostého muže

DLOUHÁ LOUČKA / Langendorf

Eva Hladišová našla v domě své babičky životopis loučského rodáka. Originál 31 strojopisných stran upravil a zkrátil kronikář P. Richter.
Pisatel nazval text
„Životopis jednoho prostého muže“

I.

Jmenuji se Arnošt Axmann. Narodil jsem se jako třetí dítě Josefa a Amalie Axmannových dne 3. ledna 1924 v Dolní Dlouhé Loučce. Moji rodiče byli zemědělští dělníci, tehdy se jim říkalo pacholek a děvečka. Dědu jsem nepoznal, padl v 1. světové válce. Ve dvou letech jsem onemocněl vážnou nemocí žaludku, která se tehdy velmi těžce léčila. Když mi byly čtyři roky, měl jsem ještě mladšího bratra a stěhovali jsme se do Horní Sukolomi. Moji rodiče zde dostali práci a ubytování u sedláka Navrátila. Měli jsme jen malou kuchyňku a pokojík, záchod na dvoře.
Na podzim 1930 dostal táta po otci přidělenou práci jako okresní cestář a stěhovali jsme se opět do Dlouhé Loučky k Vykydalovi. Přenechal nám jednu světnici, kde se vařilo i spalo. Máma u něho musela sloužit, to je pracovat zadarmo za poskytnutí ubytování. Dostávala jen stravu, někdy i mléko a chléb. V Dlouhé Loučce jsem chodil do školy od druhé třídy do šesté. Rodičům se narodilo šest dětí, ale bratr a sestra zemřeli do půl roku po narození. číst dál

Josef Koudelák: KŘIŠŤÁLOVÝ VRCH -ukázka z knihy

KŘIŠŤÁLOVÝ VRCH

Josef Koudelák: KŘIŠŤÁLOVÝ VRCH,,Přesto nám do Bělkovic (v knížce Bělčice) a jinde nastrkali nacisti německé sedláky z Besarábie a jejich děckám postavili za dědinou – v Loužku, jak říkáme – školu. Víte, ta škola mě moc pálila a všecky Bělkovické. Naše děti se musely krčit v staré barabizně a ti hnědokošiláči se roztahovali v paláci. A kolik jich bylo? Pár fakanů! A to ještě většinu jich dováželi do školy z okolí! Párkrát jsem si odplivl, zahromoval a pěstí zahrozil do oken: ,,Všeho do času! Náš den taky přijde, jen se nebojte, přijde!“
Kluci jen poposedávali nedočkavostí. číst dál

Bojovali za fírera

Hlučínsko je pro nás Hanáky, tak trochu neznámá krajina tam někde na severu u Polska u Ostravy. Přitom je to kraj, který má velmi zajímavou, až bych řekl zamotanou minulost. Kraj patřil kdysi Rakousku-Uhersku, pak to obsadily Němci. Po Velké válce jsme si to zabrali my Českoslováci, tak aby nám to znovu sebrali po mnichovském parcelování znovu Němci a na základě „nezpochybnitelného“ vlastnictví připojily přímo k Třetí říši. Je to jedna z těch oblastí kde se obyvatelstvo nikdy nestěhovalo a přitom bylo během 100 let příslušníky pěti zemí.

Jelikož bylo hlučínsko v Československu velmi chudý kraj, kde spousta obyvatel chodila pracovat do Německa tzn. že Německo zde mělo i hodně sympatizantů. a na základě historické sounáležitosti. Bylo Hlučínsko připojeno přímo k Třetí říši. což mělo za následek nejen možnost využívat všech výdobytků říše, ale i vykonávat vojenskou povinnost. Snad z každé rodiny musel někdo absolvovat vojenskou službu ku slávě Třetí říše. číst dál

Hrad Tepenec, Karlsburg, Twingenberg 2018

TepenecFotografie z cesty na hrad Tepenec, polozapomenutou památku blízko Jívové. Klenoucí se nad Bělkovickým údolím , která pomalu mizí /stav z r.2018/. Mohl to být takový malý Karlštejn na Moravě, ale osud a historie tomu chtěli jinak. Za stav může hlavně rozpínající se kamenolom, ale celý konec hradu začal už jeho dobytím ve středověku. Podrobnou historii najdete na internetu a v publikacích o průzkumu Vlastivědného muzea V Olomouci. číst dál

Vzpomínky na Jívovou a Dolany

Volně sepsáno podle povídání paní Heleny Lintnerové, jedné z poslední pamětníků. 

V Dolanech jsem od 9-ti let. Do Dolan jsem přišla 1. listopadu 1945 jsem sem přišla do školy.Vyrůstala jsem na Jívové a když jsem nastoupila sem do školy neuměla jsem ani slovo česky.Maminka byla Němka, tatínek byl Čech od Frýdku. Maminka se narodila v Babicích, ale vyrostla také na Jívové. Babička se narodila také na Jívové. Manžel jí padl za první války ona už 29. srpna byla vdova, moje maminka ani tatínka nepoznala  měla 9 měsíců, v červencu začala válka a za měsíc už nežil. Byl tesařský mistr jeho jednotka stavěla mosty no a on byl mezi prvníma padléma.

Italové stavěli císařskou cestu k Novosadům a Těšíkovu. Naproti zámku přes cestu, to býval mlýn vlastnili ho Nerudovi.Voda se přiváděla z rybníka nad ním. Pod mlýnem bývala ještě kovárna.  Bývalý pivovar Dolany se stal posléze Selikem. Hospoda v Dolánkách u Šinclů, v Uličkách a Horní Bouda patřili Kartuziánům, říkalo se že to byly tady nejstarší domy. Z čp.1 Izák kopal a něco hledal, že tam je chodba až na Kartouzku a na Hradiště. Ale pravděpodobně to byly jen sklepy, tatínek tam chodil narážet pivo a pokud to Šaraj nezazdil je to tam doteď. číst dál

Restaurace U Radnice, Znojmo

Znojmo zámek

Znojmo zámek

Znojmo je tak trochu pořád retro město. Byl jsem tam před lety a byl tam vidět pokrok. Spousta budov byla opravena a na rozdíl od Olomouce, v dohledu nebyla žádná výšková budova. Hrad dnes vlastně zámek a bývalý pivovar byl tenkrát uzavřen resp. po zámku nebylo ani vidu ani slechu. Dnes je to otevřené opravené s úžasným výhledem na duchovní chrámy naproti a kaňon Dyje v podzámčí.

 Restaurace U Radnice,Znojmo Moc se nám tam líbilo, ale kde vykukuje nebe musí být i peklo.A je tam, jedno místo spíše cesta do pekla, kulinářského. A to je Restaurace U Radnice. Neznalí místních poměrů a recenzí na internetu jsme po kratší okružní cestě k pivovaru vrátili zpět k tomuto podniku. Celkem pěkný interiér a zahrádka ničemu nenasvědčovala co nás bude čekat.  V meníčku vás podle názvů čeká průměrná fryťáková kuchyně, ale budiž hlavně že neumřeme hlady. Což se málem stalo. zabránily tomu jen pivo Polička a dobré točené limonády. Po hodině čekání, kdy už to chcete vzdát a nohy vám číst dál