Čudný Donát Izrael

  Jedné z legendárních postav spojených s našim městem. Příjemné čtení a kdo Izraele znal, rád zavzpomíná. Olomoučané si pamatují na vyschlou postavičku muže v čepičce, pracovním oděvu a gumácích, který se s předválečným černým dámským kolem obloženým hadrami a starým papírem zjevoval v ulicích města.

Náklad mu nedovoloval vysednout na sedlo, vodil kolo vedle sebe. Kolo bylo opatřeno nápisy, které jeho majitel čas od času obměňoval. Označení Izrael, dříve doplněné jménem Donát, však bylo přítomno vždy. Donát Izrael, jak se mu říkalo, patřil ke koloritu Olomouce již od 50. let minulého století. Po listopadu 1989, to už nějakou dobu chodil po ulicích bez kola, s nákladem a nápisy na zádech, se najednou ztratil, zmizel, a nikdo nevěděl kam. Zůstala po něm legenda o chudém člověku, který kdysi zdědil nesmírné bohatství a zbláznil se z toho.

Tajemství původu Donáta Izraela poodhalil před několika lety fotograf Bohuslav František Červinka; se svým výzkumem se svěřil jen úzkému okruhu přátel. Když zpracovával rodokmen rodu Červinků, přepisoval též do počítače rukopis tatínkovy rodové kroniky. Při přepisování narazil na zmínky o Leopoldu Čudovi. Ty v něm vyvolaly vzpomínky, a to už z doby nejútlejšího mládí, na mnohá jeho setkání s touto kuriózní osobou, později známou pod jménem Donát Izrael. Rozhodl se zjistit o něm co nejvíce, a tak se rozjel na kole do Dolan, Bělkovic a Lašťan, kde se na pana Čudu vyptával starších lidí. Pátrání ho dovedlo až do místa, kde se Čuda narodil a dlouhou dobu žil, do Dolánek (dříve Geblov).

Výsledek jeho pátrání, které B. F. Červinka sepsal 8. listopadu 2003, má otevřený konec, podává však nový klíč k podivnému způsobu života, který Leopold Čuda alias Donát Izrael vedl. Leopold Čuda, přezdívaný Čudáček, se narodil 10. října 1902 v Geblově č. 99, ve stavení, které vlastnil bratranec Leopoldovy maminky. Zde Leopold vyrůstal a trvale bydlel až do počátku 50. let 20. století. Pro pointu tohoto článku, jak uvidíme, má význam především informace, že se Leopold své matce narodil za svobodna. Otec v rodné matrice není uveden. Příjmení Čuda měl po matce.

V mládí vynikal Leopold bystrostí a nadáním. Hrál na housle a byl sečtělý. Jako první v širokém okolí si zakoupil motocykl. Až do konce druhé světové války žil normálně. Za první republiky vlastnil v Bohuňovicích mlékárnu a koníka s malým vozem. Mléko rozvážel po obchodech v okolních vesnicích. Tak se s ním seznámil také otec B. F. Červinky pan Bohuslav Ignác Červinka, majitel obchodu se smíšeným zbožím v Olomouci-Chválkovicích. Leopold Čuda pravidelně zásoboval jeho obchod mlékem. Změna v chování se u Čudy projevila až po únoru 1948, po nástupu komunistů k moci.

Jisté osvětlení vrhá na nový životní postoj L. Čudy rozhovor, který pan Červinka senior zaznamenal ve své kronice. Tehdy, v roce 1950, se potkali v Pavlovičkách, u závor železniční tratě na Šternberk, na cestě vedoucí od dnešní restaurace „Na pile“ (dříve hospoda u Číhalů) k ulici Sibiřské. Pan Čuda se pana Červinky zeptal, kde nyní pracuje. Ten odpověděl, že si našel místo u firmy Moravostav (později Prefa), kde ho přijal vedoucí stavební technik Vratislav Štěpánek, bývalý majitel Moravostavu. Leopold Čuda reagoval výtkou: „To děláte, pane Červinko, špatně. Kdyby všichni lidé ve státě odmítli pracovat, tak jako já, komunisté by do půl roku padli.“ Pan Červinka se hájil: „To přece nejde, mám rodinu, musím ji nějak uživit, a nakonec toto zaměstnání je pro mne přijatelnější než obchod, kde jsem musel od rána do večera stát za pultem a po nocích úřadovat. Dnes odpracuji osm hodin, a mám klid.“ S tím se rozešli.

Po celou dobu vlády komunistů odmítal Leopold Čuda jakoukoli práci i jakoukoli finanční podporu. V 60. letech přespával v Dolánkách, v rodném domku č. 99. U nákladového nádraží při železniční trati na Prahu měl zahrádku, kde pro svou potřebu pěstoval zeleninu. Podle svědectví pamětníků nashromáždil v domku v Dolánkách neskutečné množství harampádí. Šlo o odpady, které postupně vozil do sběrných surovin. V té době už pan Čuda jezdil na kole s pomalým převodem 1:1, přesto měly jeho výpravy velký akční rádius. Otec a syn Červinkovi ho potkávali nejen v Olomouci, ale také ve Šternberku, Velké Bystřici, na Sv. Kopečku i jinde. Později se z Dolánek přemístil do Olomouce, kde se zabydlel v teplovodním kanále na Envelopě, poblíž nového sídla Okresního výboru KSČ (dnešní Právnická fakulta Univerzity Palackého). Zde očividně páchal socialistickému zřízení ostudu, neboť byl v republice snad jediný nezaměstnaný a současně i jediný bezdomovec.

Ve svém mládí zažil Leopold Čuda údajně velké zklamání, velký otřes, alespoň tak se to traduje mezi staršími obyvateli Lašťan. V Lašťanech prý navázal důvěrný vztah s jednou z dcer místního starosty. Když se to starosta dověděl, udělal lásce rázný konec. Následkem toho si prý ona starostova dcera vzala život. (Tuto informaci poskytl B. F. Červinkovi pan Ladislav König, nar. 15. srpna 1926, rodák z Lašťan.) B. F. Červinka však pozdější podivné vystupování Leopolda Čudy s touto událostí nespojuje. domnívá se, že příčina jeho podivínského života spočívala v něčem jiném. Než se k tomu dostaneme, uvedeme ještě některé další skutečnosti ze života Donáta Izraela. Jednou se měl Leopold Čuda v Olomouci přiblížit až k prvomájovému průvodu. Ty vycházely od Envelopy, z místa blízko od kanálu, kde Čuda přespával. Jeho zjev, obložení kola plechovkami a taškami, rámus, který dělaly přivázané plechovky tažené po zemi, a proizraelské nápisy za sedlem musely samozřejmě provokovat, dráždit. Snad to byl úmysl. Čuda byl zatčen a od té doby, vždy, když se konaly státní či stranické oslavy nebo se blížily režimu nepohodlná výročí, býval prý policií zajištěn. Potom mu snad i kolo zabavili.

Na poslední období života Donáta Izraela vzpomíná prof. RNDr. Bronislav Hlůza, DrSc., emeritní profesor Univerzity Palackého: „… v paměti mi zůstalo asi poslední setkání s ním: bylo to na podzim ve Šternberku. Šel sem odpoledne s vnukem na procházku kolem plotu nemocnice. Slunce už bylo podzimně „zubaté“. Na konci plotu bylo odstavené kolo pana Čudy a on sám na dvou cihlách, pod nimiž si z klestí udělal ohníček, si v nějaké plechovce ohříval mléko – asi oběd. Jinak bylo známo, že s příchodem špatného počasí byl ve Šternberku občas přijat do nemocnice, psychiatrické léčebny nebo Vincentina, kde jej vykoupali, dali mu najíst a nechali jej vyspat a přežít několik dnů v lidštějších podmínkách.“

Informaci zpřesňuje pan F. B. Červinka na základě výpovědi ošetřovatelky z Ústavu sociální péče pro dospělé ve Šternberku, která nechce být jmenována. Ke konci života, po rozdělení ČSFR v roce 1993, byl Leopoldd Čuda úředně umístěn do tohoto ústavu, protože neměl žádné příbuzné, kteří by o něho stáli. Vymínil si, že bude umístěn samostatně, mimo tamní chovance. Toto přání mu splnili, bydlel až do konce života sám v podkrovní místnosti. Každý den, v létě v zimě, vycházel ráno na dvůr a svlečen do půl těla cvičil. To mu již bylo více než devadesát let.

Zemřel 5. září 1994 v Psychiatrické léčebně ve Šternberku. Pohřeb, kremaci bez obřadu, zařizoval Městský úřad Šternberk. V roce 1995 byly jeho ostatky uloženy do společného hrobu šternberského Ústavu sociální péče na hřbitově ve Šternberku, hrob je údajně u zdi. Jeho národnost byla úředně neznáma. A nyní konečně k dedukci pana Červinky o pravé příčině výstřednosti Donáta Izraela. Podle jeho zjištění se Leopold Čuda po svém umístění do Ústavu sociální péče ve Šternberku vehementně dožadoval restituce olomouckých Závodů MILO. Velmi často, což potvrdil i jeho vzdálený příbuzný Karel Čuda z Dolánek, o sobě prohlašoval, že je Žid. Ve šternberském ústavu ho asi považovali za chudého duchem. Podle pana Červinky však blázen nebyl.Bohuslav František Červinka v závěru svého životopisného zkoumání staví vedle sebe tři zjištění:

  1. Závody MILO patřily za první republiky židovské rodině Heikornů.
  2. Matka Leopolda Čudy byla v mládí zaměstnána u firmy Heikorn a v tu dobu otěhotněla.
  3. Pan Čuda se trvale hlásil k židovské národnosti a usiloval o restituci Závodů MILO.

Soud, který z těchto skutečností B. F. Červinka vyvozuje, se nabízí: otcem Leopolda Čudy mohl být některý příslušník rodiny Heikornů. Snad matka toto tajemství svému synu někdy řekla či naznačila. Červinkova studie končí úvahou: Byl Leopold Čuda skutečným dědicem této olomoucké firmy? Kdož ví. Čas zahladil všechny stopy. Zůstala jen otevřená otázka bez odpovědi.

  Dárek od Hitlera a skříň s poklady

– vzpomínky na MILO závody za války od Věry Pourové

Ke konci války, to všichni museli pracovat, to bylo totální nasazení. Já, protože jsem dokončila měšťanku, tak mi taky přidělili práci. Bydleli jsme tenkrát v Hradci Králové a byla jsem totálně nasazena v továrně na šicí hedvábí. Stála jsem tam u stroje a namotávala nitě na cívky. Potom už nebylo co natáčet, už se odnikud nedováželo bavlněné zboží, tak jsem dělala s knoflíky. Pak už nebylo ničeho nic.
  Začala jsem tedy chodit do různých kurzů. Chodila jsem na kurz psaní na stroji a naučila jsem se psaní všemi deseti a těsnopis, a to mě bavilo. Potom mi můj tatínek našel zaměstnání v závodech Milo. Olomoucké závody Milo… ty už neexistují. Tam, kde je teď Šantovka, tam byly. Byl to obrovský podnik, který měl mnoho výrobních hal a budov.              Zpracovávaly se tam olejnatá semena na olej, margarín, mýdlo a takové věci.
Nejprve jsem tam pracovala v účtárně v saldokontě, to jsem ale dělala asi jenom tři měsíce. Potom mě vybrali, abych dělala sekretářku panu ředitelovi. Já jsem tehdy nevypadala úplně špatně, byla jsem tak akorát a ředitelova sekretářka šla na mateřskou dovolenou, a tak jsem tam měla sloužit. To jsem ani nečekala. Měla jsem tam svou kancelář v předpokoji
pana ředitele, byla tam i zasedací místnost. Byla tam skříň, co má padací dvířka, taková registratura. Tam byly úplné poklady! Závody Milo totiž přidělil vůdce Adolf Hitler
svému osobnímu lékaři Theodoru Morellovi. Když byste se dívali na válečné filmy, tak ho můžete vidětv Hitlerově sídle v Alpách. Ale byl to do jisté míry šarlatán, který léčil pomocí různých sedativ a jedů…
  A ty závody Milo v Olomouci byly osobní dar. On ten doktor, on ty závody nespravoval, on jen občas přijel a byla nějaká ta hostina, jinak on se nestaral. Ale pokud to mělo nějaký zisk, tak ten byl jeho. To víte, nikdo se nezříká, když mu něco dávají. A v té skříni, v té registratuře u pana ředitele, tam byly všelijaké doklady různé, a tak já vždycky, když ten pan ředitel tam nebyl, tak jsem se v tom chvíli probírala. Tam byly účty třeba, když oni dělali tady v hotelu Palác různé žranice. Tam bylo, co všechno tam měli. Koroptvičky a masa všeho druhu a vína a já nevím co všechno. A byly tam účty od toho všeho, a i jiné doklady tam byly.
   Dneska by to bylo do muzea. Já jsem tehdá byla ještě mladá, já jsem si to prohlídla a zase jsem to vrátila do těch šanonů, ve kterých to bylo. Co se s tou skříní stalo potom, to nevím. Ještě tam bylo mnoho ředitelů a i mě potom dali pryč a dosadili tam paní, která byla majorkou STB a všude kam přišla, tak se zdravilo „Čest práci“.

Zpracováno na základě rozhovoru paní V. P. dne 8. a 24. 10. 2018, který vedla Anna Janková, studentka Katedry
křesťanské sociální práce Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci pod odborným
vedením Lucie Brlkové a Zlatice Dorkové v rámci aktivity (Ne)zapomenuté příběhy Olomouckého kraje projektu

Podle životopisné studie Bohuslava Františka Červinky „Kdo to byl Leopold Čuda?“ a s použitím Červinkovy korespondence s prof. Bronislavem Hlůzou, i dle vlastní vzpomínky zpracoval – th – (autor ho převzal z Chajejnu 2010/7-8 – kde tento článek vyšel)

/doufám, že to panu Hrbkovi nebude vadit – pokud tady tenhle článek najde, že jsem si článek vypůjčil, navíc ho mám jenom v neveřejné části; pana Čudu jsem sice osobně neznal, ale něco o tom, že někdo podědil velký majetek a zbláznil se z toho, jsem už v Olomouci kdysi zaslechl/ pozn. autor

 

Zdroj: http://karelsykora.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=462644

 

Štítky , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

2 reakce na Čudný Donát Izrael

  1. Jirka Hadac říká:

    Dobry den, potkaval jsem jej ve Sternberku na Hvezdnem Udoli , kde byl obchoda Pan Cuda zastavil, vyndal spinave lahve, v potoce je umyl a prodal. Koupil si mleko a chleba ktery si natrhal na kousky a dal do kapsy. Jako deti jsme na nej pokrikovaly ale on si nas nevsimal. Ptaly jsme se mamy kdo to je a rikala ze jej znala z Belkovic, kam jezdil na motocyklu s korbou, neco vozil a prodaval a rikala, ze to byl mlady, hezky, upraveny chlap se zlatymi zuby a e jako devcata je obcas svezl.

    Maninka se narodila v roce 1925
    Jiri Hadac Litovel

    • michalov říká:

      měl velký rádius a byl asi jedna z nejznámějších, nebojím se říct osobností tohoto kraje, přiznal se mi spolupracovník pocházející ze Samotišek že patří vzdáleně do jeho rodiny.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..