Jeseníky, příběh devatenáctý.

 
©Ivan Fíla
 Stoupám lesy nad Velkými Losinami do nadmořské výšky 700 metrů, dojdu na osiřelé místo, kde kdysi stála německá osada Štolnava, po komunistickém převratu přejmenována na Prameny. Vzpomínám na neuvěřitelně vitálního Ignáce Žerníčka, který mi v devadesáti vyprávěl svůj příběh a letos v šestadevadesáti zemřel. Poslední svědek brutální čtyřnásobné vraždy rodiny Kruscheových.

Ignác tu žije za války jako jeden ze tří Čechů, pomáhá na statku, dělá kočího, odváží z osady mléko do mlékárny v Hanušovicích, jezdí do lihovaru v Kopřivné, dováží zboží do místního obchodu nebo vozí ke zpracování místní len. Po válce panuje v osadě totální bezvládí, a tak Ignác dostane po obnovení četnické stanice ve Velkých Losinách pušku a kolo a dělá dozor.
 Postupně sem začínají chodit sovětští vojáci, osvobození zajatci z německých táborů, v Šumperku jich je internováno údajně kolem pětadvaceti tisíc. Jsou opilí, rabují, dojde i ke znásilnění. Jednu srpnovou neděli roku 1945 Ignác zastaví u hospodářství Kruscheových, vidí krev. Sleze z kola, stáhne bodák na pušce a jde po stopě. Pod kupkou sena leží mrtvá žena. Podřízlý krk, rozřezaná prsa. Opodál její matka, zmasakrovaná k nepoznání. U dveří vykrvácená dcera. Vejde do domu, tam najde jedenáctiletého chlapce, je probodaný, ještě sípe, lezou po něm mouchy.
 Ignác sedne na kolo a jede to nahlásit. Pak čeká až do odpoledne, místo Čechů přijede ruské komando s lékařem. Ten Ignácovi řekne, ať všechny pohřbí, a tím je případ uzavřen, nikdo ho už nikdy neprošetří. Přijde odsun, poslední němečtí starousedlíci opouští Štolnavu v září 1946. Každý si s sebou smí vzít padesát kilo osobních věcí. Ignác to nechce vidět, odjíždí mnoho jeho přátel, slušných lidí, kteří se ničím neprovinili. Ignác tím trpí až do konce života. Zůstává v osadě s dvěma Čechy a dvěma německými rodinami, které nebyly zařazeny do odsunu. Ignácův děda Adolf vyzvání ráno, v poledne a večer na zvony kaple sv. Jana a Pavla. Naposledy 28. října 1948, kdy naráz ztratí vědomí a zemře. Domy chátrají, Ignác opouští osadu v roce 1954, krátce po něm obě německé rodiny. O jedenáct let později jejich milovaná Štolnava navěky zmizí, vojáci šumperské posádky ji srovnají se zemí. Ignác u toho stojí a pláče. A slzy mu opět stékají po tváři, když mi svůj příběh dovypráví. Teď, dva měsíce po jeho smrti, tu stojím, vidím ho před sebou, jako by se jeho duše vznášela v oblacích, která proplouvají tak nízko, že je skoro mám na dosah. A nad nimi září slunce a usmívá se na nás. Hezký den.

 

 

©Ivan Fíla   -ukázka z připravované knihy o Jeseníkách.

 

právě vyšlo:
nouzovy-stav-zapisky-cestovatele-casem-ivan-fila

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..