Květen 1945 – Olomouc

zdroj: Zdenka Wagnerová

4. 03. 2015 14:03:59
Nejlepší romány píše život. Neboť každý lidský život, i ten nejobyčejnější, je pln dramatu a napětí. Velmi zjednodušeně se říká, že člověk se rodí, žije a umírá……. (úvod životopisu).
Následuje pár úryvků z května 1945autor z našeho města. Očitá svědectví z nelehké doby, bez příkras a komentářů, převážně fakta. Jsem vděčná za tato svědectví a nemám důvod jim nevěřit či je zpochybňovat, psal je člověk mně snad nejbližší, můj otec. __________________________________________________________

Dnes už se zdá snadné nebo samozřejmé říci, že jsme všichni byli přesvědčeni o porážce nacismu, že jsme doufali ve vítězství spravedlivé věci, že jsme věděli, jak to dopadne. Dnes už víme, že jen měsíce nebo týdny nás dělily ode dne vítězství, ale krutá vláda nacistů se nevzdávala a byla zpupná tím více, čím více cítila svůj konec.

Všechny fronty směřovaly k nám, východní, západní, jižní i severní, celý svět již oslavoval vítězství, ale v Olomouci tvrdě vládli nacisté. V poslední chvíli stačili ještě vyvěšovat plakáty s portrétem přiblblého, holohlavého člověka s odstávajícíma ušima s nápisem: „Tvoji bratři!“Současně šířili zprávy o tom, jak se naši budoucí osvoboditelé chovají v obsazených územích, jak kradou hodinky, jízdní kola, rádia, jak znásilňují ženy a tak dále. A ubohý protektorátní příslušník si v duchu říkal: „I kdyby to bylo pravda, raději to, než dále takto trpět“.

Z Olomouce udělali pevnost, na všech mostech byly zřízeny těžké barikády ze dřeva, betonu a kamene, vyhlásili povinnost evakuace civilního obyvatelstva. Málokdo uposlechl výzvy k evakuaci, neboť již bylo málo míst, kde by se mohl člověk bezpečně odebrat. Nastěhovali jsme se do sklepů. Elektřina již nebyla dodávána do sítě, plyn jenom občas. Zprávy si vzájemně odporovaly. Jedny mluvily o tom, že již je po válce, druhé říkaly, že nacisté zahajují ofenzívu, že Hitler je mrtev, že Berlín padl, že v Praze je povstání, že Přerov je již osvobozen. Mohli jsme věřit jen tomu, co jsme si sami mohli ověřit. Ve sklepě dominikánského kláštera byli ukryti obyvatelé z blízkého okolí. Se dvěma studenty jsme vylezli na věž kostela, abychom se porozhlédli po okolí. Nejprve se šlo po schodech, pak po žebříku a nakonec do špice věže sahal jen sloupek, který byl opatřen kolíky do dvou stran, po nichž se stoupalo nahoru. Všichni tři jsme vylezli postupně až nahoru a vměstnali jsme se do okénka. Viděli jsme narušené věže kostela na Svatém Kopečku a dlouhý pruh kouře a ohně směrem ke Křelovu. Slyšeli jsme dunění děl, vzdálený hukot letadel. A náhle se přímo nad námi objevila letadla, z jejichž středu pálila děla směrem k nám. V několika vteřinách jsme byli všichni tři ve sklepě. Jak jsme to dokázali, když bylo nutno po nejvyšším žebříku slézat jednotlivě, to nedovedu ještě ani dnes vysvětlit jinak, než smrtelným strachem. V takovém případě pak pracuje jen instinkt a člověk s stává neobyčejně obratným. V úterý 8. Května večer se donesla zpráva, že ve městě jsou již Rusi.

Brzo ráno jsme všichni ve sklepě byli probuzeni ohromnou detonací, která strhla závěs u vchodu do sklepa a zhasla jedinou svíčku, která nahrazovala noční nouzové osvětlení. A pak již bylo slyšet střelbu bez přerušení, střelbu z pušek, kulometů, děl, hukot letadel,několik dalších detonací. To trvalo několik hodin.

Kolem jedenácté hodiny jsem se vydal na zvědy do města, neboť situace se uklidnila. Jak jsem později zjistil, ranní detonace byly způsobeny německými vojáky, když tito při opouštění města vyhodili do povětří mosty uvnitř města a skladišť zbraní, zvláště skladiště na Andrově stadiónu a v hodolanské sladovně. Most přes Moravu na nádražní třídě byl demolován a nebylo možno po něm přecházet. Most u restaurace Bristolu zůstal zachován a tam tedy byl veden hlavní tah jak ustupující armády, tak armády osvoboditelské. Ulice byly k nepoznání zpustošeny, bylo jasné, že se jimi přehnala bitva. V souběhu ulic Pekařské, Anglické a Ztracené byla hromada sutin, elektrického vedení, hromady okenního skla, omítky a cihel, všude byla spousta prachu a hluku. Na náměstí republiky, u tehdejší hlavní pošty projížděly v nepředstavitelném chvatu ruské vojenské vozíky, tažené koňmi, jeden přejížděl bezohledně druhého jakoby o závod. Když se dva vozíky střetly, pokračoval v cestě ten, který zůstal celý. Kdo ztratil kolo, byl ztracen celý. Pospíchal jsem hlavní ulicí směrem k hotelu Palác a zahnul do Komenského ulice.

Tam jsem se bezprostředně setkal s prvním ruským vojákem. Bylo to na mostě na rohu ulice Komenského a Dobrovského. Zastavili jsme se a objali jsme se. První slovo bylo „sigarky„. Zprvu jsem myslel, že chce cigarety, ale ukázalo se, že chce hodinky. Měl jsem u sebe jedny kapesní a jedny náramkové, abych si dokázal, že nevěřím těm pomluvám. Dal jsem mu kapesní hodinky, měl z nich ohromnou radost, znovu jsme se objímali a šli každý po svých.

V Komenského ulici jsem viděl na dlažbě ležet několik mrtvol německých vojáků. Neleželi s rozhozenýma rukama a na zádech, jak by odpovídalo představám z filmů, ale byli všichni skrčeni do klubíčka, v tváři, pokud do ní bylo vidět, úplně černí jako od kouře a všichni mi připadali i v té plné polní neobyčejně malí a ubozí, Tak jsem je dosud neznal.

Most přes Moravu, dnešní Masarykova třída

Most přes Moravu, dnešní Masarykova třída.

Na dalším mostě u restaurace Bristol jsem prošel barikádou, která kupodivu zůstala neporušená, neboť tanky ji lehce přejely jako každou jinou překážku, a tam jsem se setkal s dalšími ruskými vojáky. Byl to důstojník a dva vojáci. Ptali se mě na nemocnici a vyzvali mne,a bych je tam zavedl. Źelezná vrata byla otevřena dokořán a v nich ležel dodělávající kůň. Ležel na boku tak, že nebylo možno projít jinak, než na něj stoupnout. Vojákům to nedělalo žádné potíže. Mně však ano: dodnes vidím to ohromné oko, nesmírně smutný, vyčítavý, bolestný a prosebný pohled. Nemohl jsem mu pomoci. Důstojník jej přešel, ohlédl se, jako by uvažoval, nemá-li mu zkrátit utrpení ranou z milosti, ale pak jsme pokračovali.

V přízemí jsme vstoupili do první místnosti, snad to byla hovorna nebo něco podobného: stolek, čalouněná křesla v rohu u okna rádio. Důstojník ukázal na to rádio, voják je vzal do náruče, a jak s ním odcházel, tak se postupně vytrhovávaly ze zdi šňůry od antény, uzemnění, elektrického přívodu. Zůstal jsem stát a vojáci postupovali do poschodí. Svůj úkol jsem splnil a pln nejistoty jsem se vracel. Opět jsem musel vkročit na ležící tělo skonávajícího grošáka.

Bylo poledne, vzduch byl vyhřátý sluncem i zvířeným prachem a pachem války. Spěchal jsem domů. V Denisově ulici náhle dopadlo několik granátů. Nastal vzruch, všichni vojáci se ihned schovávali do domů. Ustupující německé jednotky se zachytly někde u Křelova a zahájily palbu na město, které před nedávnem musily opustit. Sešel jsem dolů, do Dobrovského ulice a pospíchal jsem domů, do sklepa. Je to konec války?

Postupně jsme se dovídali další zprávy. O ukončení války jsme se dozvěděli vlastně až dodatečně, neboť v Olomouci se stále ještě bojovalo; i když šlo vlastně jen o umlčování ojedinělých německých úkrytů.olomouc 1945 muzeumkino-centrál-1945

Deník, květen 1945

V posledních dnech války jsem si psal deník. Zde je:

1. 5. 45 – Ráno: Na výlohách a po zdech, na oknech jsou vylepeny české plakáty „Smrt německým okupantům“ nebo „Smrt fašistům a německým okupantům“ a další provolání s nepochopitelnými chybami, jako „ceskimi delniky“ a podobně. Vše je cyklostylováno a cyklostylový papír výborně drží, takže ještě odpoledne jsem to mohl „snadno“ číst. Po obědě se dovídám na ulici, že je už po válce. Prohlížím si rozbitá okna po náletu. Patrně to bylo jen z palubních zbraní. V zemi dolíky velikosti talíře. Odtud pak létaly střepiny, které rozbily okna v prvních třech patrech. V přízemí všechna, čím výš, tím míň.

Dovídám se o dalších podrobnostech, z nichž vznikla panika, že už je po válce. Z Přerova přijel menší vlak, ověnčený, s nápisem, že je po válce, že Přerov je už svobodný. Zmocnili se tam rozhlasu. Gestapáci železničáře odvlekli z vlaku, padly výstřely.

Na divadle v Hodolanech je vyvěšena čs. vlajka. Lidé prý získali od vojáků kulomety střílí se.
2. 45. 45 – Kolem čtvrté hodiny obsazují němečtí vojáci všechny důležité objekty, poštu, barikády, rohy ulic a je vyhlášen vojenský výjimečný stav. Plakáty o tomto vojenském výjimečném stavu zakazují vycházet v době od 20.30 do 5 hodin. Dostali jsme mimořádný příděl cukru 35 kg na osobu (15 a 10).

Olomouc, most přes Bystřičku 1945 nádraží

Olomouc, most přes Bystřičku

3. 5. 45 – Noční nálet. V noci je vidět požár u nádraží.

5. 5. 45 – Odpoledne je vyhlášena evakuace německého civilního obyvatelstva do večera. Mezi třetí a pátou hodinou odpoledne provedli hloubkoví letci nálet na autokolonu ve Fürstenbergrově ulici – Stěhování z krytu.

6. 5. 45 Odpoledne první pozdravy z ruských děl.

7. 5. 45 Šrapnely a granáty oběma směry. Severním a severozápadním směrem od Olomouce jsme viděli z věže požár. Odpoledne 3 – 4 nálety, hory dýmu ze skladiště v Černovíře za sladovnou. Pak příšerná detonace v krytu, záclony mávají, svíčky blikají, uši zaléhají. Usuzuje se na skladiště na Asu. Je slyšet pušky, kulomety, dělostřelba, letadla. Voda teče jen chvílemi. Před polednem přestává elektrický proud. A jsme bez zpráv o Praze. Poslední zpráva hlásila, že vojska Vlasova jsou již v Praze. Američané jsou v Berouně (25 km). Kanonáda se protahuje do noci. Zdá se, jako by Olomouc chtěli mít Rusové ještě týž den. K desáté umlkají poslední střely pušek.olomouc 1945 nádraží

8. 5. 45 – Úterý. V pět hodin budíček příšernou detonací. A kanonáda začíná. Zde se ozývá jediná baterie, která je zde blízko nás, snad v hradbách u divadelního skladiště. Kasárny naproti nám hoří. V noci hořelo ve městě směrem k nádraží. Ráno vidíme spoušť po budově. Ocelové střepiny ocelově šedé, rezavé, rozbitá okna, vyražené rýmy, omítka, jinak bohudík nic. Viděli jsme, že chybí věž kostela na Svatém Kopečku. Národní dům má zásah. Přicházejí do krytu postižení z ulice Prince Eugena. Přišli o vše.

Obsazení krytu: Převor (spal nahoře), Dalmác, Emilián, Augustin, Efrém, Habán (poslední dva spali nahoře), Josef Rozár, Leopold, Isnard, Petr, Česlav (Jakub nechodí do krytu ani v noci), Borovička, Kašička, Novotný, Staněk, Coufal (spí nahoře), pan inženýr (přišel dopoledne a zůstal na noc), rodina z Běličské: Rodiče, dva synové, babička. Jeden mladík od Habáně.

Dnes se v krytu nebude topit, je nebezpečí, abychom se neudusili. Včera jsme topili celý den, i vařili. Kolem desáté hodiny přinesli z města zprávu, že Rusové jsou již na radnici. Za chvíli přicházejí noví ohlašovatelé svobody. Trikolory vyrukují, prapory. Kolem jedenácté hodiny jdu do Fürstenbergrovy ulice. Hodinky, olomouc 1945 nádražícigarety, mrtvoly v Komenského ulici koně. Sekáči v Ostružnické ulici, sanitní důstojník v odbočce lazaretu. Olfredo.

Na zpáteční cestě německá dělostřelba. Jeden zásah sto kroků za mnou (ani ne tolik). Prohlídka města, Michalský kostel, radnice, divadlo, nádražní třída, mosty, nepodařená demolice nového mostu, nepodařené zatarasení barikády. Vyhlášky české (s hanebnými chybami) a ruské: ihned do práce, do tří dnů odevzdat národnímu výboru rádia, zákaz vycházení od devíti hodin večer do sedmi ráno. Ruští vojáci, líh, opakovačky, auta neslavná, hodně vozatajstva. Tanky jsem neviděl, prý jsou 14 metrů dlouhé.

Olomouc, Hálkova/Fibichova ul. 1945

Olomouc, Hálkova/Fibichova ul. 1945

9. 5. 45Středa: Mluvím s dvěma ruskými důstojníky, poručíkem a podporučíkem. Jsou pěšáci, jdou pěšky z Moskvy do Ostravy. Studující kinooperátor, 21 let, 4 roky na vojně. Vzdělání 10 let, 4 rok, 1 rok kinooperativa (první z pěti). Mají mizerné hodinky, boty tolomouc 1945 nádražíeprve mizerné: svršky kožené, zbytek guma nebo gumou impregnovaná látka. Reprezentují svůj režim – kolchozy výborné, radia nejméně šestilampová. Mají společné tlampače. Na otázku, zda si u nich může každý koupit rádia, odpovídají že ano, když chce. Znají dobře Beneše, je to dobrý chlap. Poláci jsou nespolehliví, stejně Italové, Turci, Španělé. Nevěří, že Hitler je mrtev, uvěří, až uvidí mrtvolu. Zve mne do Moskvy, ale neví, zda po válce budou otevřené hranice. Místo děl se u nich budou vyrábět traktory a auta. Už zbývá jen krátká válka proti Japonsku a pak už nikdy nebude na světě válka. Oni sami nebudou válčit, dají jen Američanům a Angličanům opěrné body. První zprávy o zvěrstvech: drancování a znásilňování zvláště starých žen. V botách do postele, zvracení, chce vodku. Kovařík: babička, matka i dcera znásilněny, čtrnáctiletá zůstala ležet mrtvá. Mezi důstojníky a hrubým mužstvem je šílený rozdíl. Vyplňuje se, co říkali o Rusech Němci, i to, co říkali Rusové sami. Ale Němci nám je sem přivedli! Dr. Dvořák přišel o zlaté hodinky, dva budíky, prsteny, kolo. Celý dům přeházený. Přišel na druhou noc k nám. Čekáme záchranu od českého vojska, které má přijít zítra. Kéž! Bude náš lid vyléčen z bolševismu? Proč jich sem posílají takové spousty? Tři dny projíždějí trapem skrz město, několika ulicemi a vždy v několika proudech (čtyř až pěti).

Ukrajinci jsou celkem dobří, zvláště mladí kluci. Staří a Mongolové jsou hovada.

Rozmluva se šestnáctiletým jezdcem. Je už tři roky na vojně. Matce nepíše, naše cukroví odmítá, ani jídlo nechce, jen vodku. Všichni chtějí jen vodku, hodinky, plnící pera, prsteny a podobně. Bože, smiluj se nad našimi dívkami a ženami!

Policie je stíhá, trestá i střílí, ale vždy až po zločinu. A ani na to nestačí. Večer je slyšet ještě kanonádu.

10. 5. 45. Čtvrtek: Zprávy o drancování jsou častější. Nejsou zprávy z ostatního světa. Večer ohlášen výbor lidu na 18 hodin. Ubohost sama: „Za vedení strany komunistické“do omrzení. Nejvíc se volá: „Sláva Benešoviať žije Beneš!“.Jediný, kdo slušně promluvil, byl dr. Řehulka. Mluvilo se z balkonu radnice, i o drancování a znásilňování („Znásilněná dívka i přesto jistě bude volat – Ať žije rudá armáda!„) Účast nevelká, asi 1500 – 2000 lidí. Na Povlu se ještě střílí.

11.5. 45 Pátek : Vše pokračuje. O činnosti národního výboru není známek, mimo lidi ověšené rudými páskami, zbraněmi a pobíhajícími bez cíle, ale důležitě po městě. Co člověk neudělá z vlastní iniciativy a sám, to se nestane. Drancování vzrůstá. Po celé dny takřka nepřetržitě proudí do města a dál hordy rudé armády. Vozíky s vytrvalými koňmi a několika muži (5-10). Zákaz vycházení trvá. (Středoevropský čas 9-7). Dopoledne drancování v kostele. Skupinu vede nadporučík! Přivádím policii, která je zneškodňuje. Dojem z rudé armády je hrozný. Je to horda nevzdělaná. Mají fotoaparáty (z drancování), neumějí s nimi zacházet, žádají filmy. Za film dá aparát!

12. 5. 45 Sobota: Nemáme žádné zprávy. Poslední zprávy jsme slyšeli, jak Praha neustále volala na pomoc Angličany a Rusy. Devátého jsem získal ruské noviny, které teprve hlásí dobytí Štěpánova a Chvalkovic ze dne 7. 5. 45. Elektrický proud jde zatím jen do několika domů. Plyn nejde. Velké štěstí, že funguje vodovod. V těchto vedrech bez vody by to bylo velmi zlé. Němci a Němky pracují na odklízení barikád.olomouc 1945 nádraží

13. 5. 45 Neděle: Drancování ustává. Armáda stále proudí městem, ale již v menším a menším množství. Dopoledne děkovné bohoslužby na Dómě, odpoledne v ostatních kostelech. Účast poměrně slabá. Lidé se asi ještě nevrátili a mají hodně práce. Rusové loví ryby ručními granáty. Jezdí na kolech, motorkách a autech sem tam. Největší radost mají z kol.

14. 5. 45 Pondělí: Úklid světnice. Co bude? Budu zde, či půjdu dostudovat? Chtěl bych jet domů a do Prahy. Již existuje vlakové spojení do Přerova a do Červenky. Nádraží rozbité. Sklad výbušnin v Hodolanech vyhozen do vzduchu.

5. 6. 45 Odjezd do Prahy z Olomouce 17.50 (18.32), příjezd do Prahy jednu hodinu po půlnoci. Celá hala, každý kout, každý výstupek, zábradlí, okno, lavice, přepážky, vše obsazeno nejroztodivnější směsicí lidí, jakou jsem kdy viděl. Většinou leží na zemi, na kufrech, na balících, na dekách. Ten chrápe, ten mluví ze sna, ten se obrací na bok. Jeden Mongolec leží na znak na zemi a hlasitě chrápe, nohy roztaženy, ruce na prsou, oči – i když zavřené, jsou šikmé. Jsou to rudí vojáci, zajatci, Rakušáci, je slyšet francouzštinu. V čekárně ruský voják předvádí kouzla, jsou tu naši, kteří jsou právě mobilizováni, ženy, děti, kočárky …

__________________________________________________________________________

Městec Králové. Patrně červen 1945

Městec Králové. Patrně červen 1945

Bylo po válce. Bylo mi osmadvacet let. Byl jsem dosud svobodný. Byl jsem v zaměstnání, které jsem považoval zprvu za provizorní a když potom jsem si je oblíbil a chtěl jsem při něm zůstat, ukázalo se, že nově nastolené poměry to nepřipustí. Všechna tisková podnikání byla od samého počátku ostře sledována a tisknout se mohlo jen na povolení. Nakladatelská činnost dominikánů byla velmi omezena. Neměl jsem dokončené studium. Ztraceného času bylo až až, bylo nutno jednat rychle. Ve čtvrtek dvacátého čtvrtého května 1945, tedy asi 14 dní po skončení války jsem se vydal na cestu domů. Vlak jel z Olomouce do Moravičan. Tam byl zbořený most, bylo nutno vystoupit, přejít pěšky na druhou stranu Moravy a počkat na další soupravu. Odtamtud jsme jeli soupravou skládající se z několika osobních vozů a několika nákladních vagónů do České Třebové! Odtamtud do Pardubic, pak do Hradce Králové a konečně po pětadvaceti hodinách cestování jsem dorazil domů, do Městce Králové.

Byla to odvaha dát se na takovou cestu, ale byla to záležitost velmi poučná. Nádraží v Moravičanech a v České Třebové byla plná vystěhovalců německé národnosti. Většinou to byly ženy, děti a starší lidé. Všude byli ruští vojáci. V Třebové na nástupišti vidím hlouček žen s dětmi, kolem několik ranců zavazadel, ustrašené pohledy, kam ti lidé cestují? Přijde k nim voják a dojde ke střetu, odvrátím pohled, abych neviděl násilnost a když se za okamžik vrátím, vidím tu ženu v černém oblečení hlavou dolů ze schodů a za ní se sype její zavazadlo. Žena se bojácně zvedá a první sbírá rozsypané rodinné fotografie. Je po válce, je to ještě potřeba?

Vlak jede pomalu, všichni cestující pospíchají, s výjimkou vojáků. Ti se hlučně baví. Náhle vznikne velký rozruch v sousedním kupé. Ženské výkřiky, volání o pomoc. Chci vstoupit, ale nelze, jen pohledem: ženy stojí na sedadlech, ruce zdviženy na obranu hodinek a prstenů, které na nich jsou. A mezi nimi dva vojáci, domáhající se, aby jim ženy daly to, co mají na rukou. Jdu vyhledat pomoc. V sousedním voze byli důstojníci, požádal jsem je, aby zasáhli. Bez řeči odchází jeden vysoký důstojník, otevře kupé, na které jsem ukázal a pěstí srazí loupeživého vojína k zemi. Druhý voják zatím uteče. Beze slova důstojník odchází a voják se sebere ze země a odšourá se pryč. Už aby bylo konec cesty! Už abych byl doma! Co mě tam čeká?

 

Zdroj: https://zdenkawagnerova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=452157

Štítky , , , , , , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.