Luční bouda, stíhací eso a rodina Bönshů

volně sepsáno podle: Jiřího Rajlicha

Historie rodiny Bönschů je spjata s Krkonošemi. Tato rodina hlásící se už od časů Rakousko – uherské monarchie  k německému obcovacímu jazyku (Umgangssprache) a stejně tak tomu bylo i po Velké válce, kdy se již zjišťoval jazyk mateřský (Muttersprache). Bönschovi byli v Krkonoších známá rodina. Patřila jim totiž nejen proslulá Luční bouda (Wiesenbaude), ale postupně i Rennerova (Rennerbaude) a Richtrova bouda (Richterbaude). Z této rodiny pochází i letecké eso se 16-ti sestřely na svém kontě, Eugen Bönsch.

Jeho děda horal Ignaz Bönsch (1823–1912), ji 24. března 1886 koupil za 7500 rakouských zlatých od Christopha Häringa ze Svatého Petra u Špindlerova mlýna. Koupil ji společně se svými dvěma nejstaršími syny, Vinzenzem a Wilhelmem, přičemž jeho další syn Johann získal otcův podíl již o dva roky později.

Rozvoj turismu a zvláště zimních sportů ve druhé polovině 19. stoletís sebou zdejším horalům přinášel nový a trvalejší zdroj obživy, takže i Bönschova rodina se vedle sezonního zemědělství živila převážně poskytováním turistických služeb. Tato nejstarší a největší z desítek krkonošských bud se brzy stala i nejnavštěvovanější a jedna z nejznámějších.
 

Asi nejslavnější  z celé rodiny – Eugen Bönsch se narodil 1. května 1897 ve Velké Úpě jako šestnácté z celkem sedmnácti dětí Vinzenze Bönsche (1847–1932) a jeho manželky Anny, rozené Gleissnerové (1854–1922). 

Po vychození obecné a měšťanské školy začal Eugen Bönsch studovat strojnictví na státní Maschinenbau-Schule ve 150 kilometrů vzdáleném Chomutově. Pravděpodobně právě tam se naučil těsnopis, kterým si pak vedl svůj osobní válečný deník. Ale do toho přišla válka. Když vypukla, bylo Eugenovi teprve sedmnáct roků.

 

Nejprve  narukovalo šest jeho starších bratrů, čtyři k jičínskému 74. pěšímu pluku (IR 74 Freiherr von Schönaich),15 zbylí k terezínskému 11. hulánskému pluku (UR 11 Alexander II. Kaiser von Russland)a brněnskému 11. dragounského pluku (DR 11 Kaiser). Všichni sloužili jako vojíni nebo poddůstojníci. Dva z nich, Robert a Hubert, padli, tři – Albert, Adolf a Franz – byli zajati na srbské nebo ruské frontě a Alfons z války vyvázl se zraněním.

Desátník (Korp.) Robert Bönsch (* 1890, Velká Úpa), 11. rota IR 74, zraněn, později zemřel (Verlustliste Nr. 127, 16. 2. 1915, s. 8), náhradní záložník (Ers. Res.) Albert Bönsch (* 1880, Velká Úpa), 15. rota IR 74, zajat na srbské frontě (Verlustliste Nr. 246, 24. 8. 1915, s. 9), pěšák (Inf.) Alfons Bönsch (* 1889, Velká Úpa), 4. rota IR 74, zraněn (Verlustliste Nr. 405, 7. 4. 1916, s. 8), svobodník (Gefr.) Adolf Bönsch (* 1890, Velká Úpa), 6. rota IR 74, zraněn (Nachrichten über Verwundete und Kranke, Nr. 123, 4. 12. 1914, s. 10) a zajat na ruské frontě (Verlustliste, Nr. 421, 16. 5. 1916, s. 11), dragoun titulární svobodník (Drag. titl. Patrf.) Hubert Bönsch (* 1888, Velká Úpa), 1. střelecká eskadrona DR 11, padl 28. 7. 1916 (Verlustliste Nr. 472, 3. 10. 1916, s. 9), desátník (Korp.) Franz Bönsch (* 1891, Velká Úpa), 1. eskadrona UR 11, zraněn a zajat na ruské frontě (Verlusliste Nr. 490, 16. 11. 1916, s. 9). Verlustliste ausgegeben am. K.u.k. Kriegsministerium, Wien 1914–1919. 

Po dovršení osmnáctého roku se dobrovolně přihlásil do c. a k. armády i Eugen. Narukoval 15. října
1915. Základní výcvik absolvoval u vídeňského c. a k. 4. pěšího pluku (IR 4 Hoch- und Deutschmeister)
a hned nato byl přidělen k letectvu (k.u.k. Luftfahrtruppen). Vybrán byl nejen na základě vlastní žádosti, ale
i pro svůj technický cit daný předmětem jeho studií.1
Podobně jako většina aviatických elévů z řad mužstva začínal u letectva jako mechanik, aby se společně s dalšími pilotními adepty nejprve dobře seznámil s letouny, jejich stavbou a obsluhou. Půl roku, konkrétně od 30. září 1916
do 10. března 1917, v této funkci působil u Fliegerarsenalu ve Fischamendu a patrně v některých jeho pobočkách.

O jeho zařazení do vytouženého pilotního výcviku bylo rozhodnuto po zdravotní prohlídce ve vídeňské posádkové nemocnici č. 1 dne 14. února 1917. Tímto datem začíná i jeho deník.
V té době již začal být pilotní výcvik u rakousko-uherského letectva poněkud strukturovanější a sofistikovanější než před válkou nebo v jejích počátcích.  Po zvládnutí teoretické části byl nyní již třístupňový. V prvním stupni (1. Stufe) adept prodělával elementární pilotní výcvik, ve druhém (2. Stufe) pak pokračovací výcvik a ve třetím (3. Stufe) létal na strojích, které již byly zavedeny u operačních jednotek na frontě. V jeho případě pak přibyl ještě čtvrtý stupeň (Specialausbildung), určený pro výcvik budoucích stíhačů.

Cvičit se rovnou na stíhacího pilota (což byla tehdy vlastně nová letecká specializace) bylo v tehdejším c. a k. letectvu novinka. Do té doby se totiž ke stíhacím pilotům obvykle přecházelo až po předchozím bojovém působení na fron-
tě na dvoumístných letadlech. Tento koncept měl určité limity. Mezi ty první patřil fakt, že mladý pilot dvoumístného průzkumného letounu získal větší pilotní praxi přímo v poli a před přechodem do stíhací školy již věděl, co ho na frontě čeká, zvykl si na nepřátelskou palbu ze země i ze vzduchu atd. Na druhou stranu už však měl za sebou také
několik nouzových přistání či rovnou havárií, nezřídka si odnesl i nějaká zranění. To jej pak obvykle nutilo k větší opatrnosti. U některých takových se tak pak v důsledku toho mohla vytrácet agresivita a bojechtivost. To se týkalo jak poddůstojníků (kteří tehdy mohli zastávat jedině role pilota), tak i důstojníků (kteří před příchodem do pilotní školy měli za sebou obvykle frontovou praxi leteckých pozorovatelů). Výjimky tuto praxi spíše potvrzují.

Dvacetiletý Eugen Bönsch však již náležel k těm, kteří šli z výcviku ve stíhací škole přímo k frontové stíhací setnině, u níž útočným duchem vše stranně proslul.
Eugen Bönsch postupně prošel výcvikem u čtyř leteckých náhradních setnin (Fliegerersatzkompagnie, zkráceně Flek), konkrétně Flek 12, Flek 4, Flek 8 a Flek 6.20 Praktický výcvik mu trval necelého půl roku.

Při výcviku u Flek 6 ve Vídeňském Novém Městě se na něm málem zabil i Eugen Bönsch. Stalo se to při cvičném souboji na letadle typu Hansa-Brandenburg D.I (KD) a příčinou byl samozřejmě pád do vývrtky, dokonce dvakrát za sebou. Fakt, že ji v obou případech dokázal vybrat, svědčí jak o jeho pilotním talentu, tak i o chladnokrevnosti, jak o tom ostatně svědčí i jeho zápisky: „20. července 1917 Ráno jsme si ve třech, Maibauer [správně Mayrbäurl], Jelinek a já, vyzkoušeli boj ve vzduchu [Luftkampf]. Každý letěl ve svém KD.Během boje se můj stroj letící 30 m za Maibauerem dostal do úplavu z jeho proudu vzduchu od vrtule [v orig. ropellerwind], můj KD se postavil na lebku a šel kolmo do vývrtky. Točil se kolem vlastní osy doprava doleva a rychle padal jako šíp k zemi. Řízení nereagovalo na cokoli, co jsem udělal. Až když jsem v poslední
chvíli mašině dal plný plyn, náhle jsem pocítil v řízení odpor. Ale díky zrychlení po přidání plynu mašina klouzala ještě dalších 600 metrů. Unikl jsem jisté smrti!!!!
 Po pádu z výšky 2400 metrů jsem se tedy zase vyšplhal na 1800 metrů, abych pokračoval ve hře se svými kolegy. Při zpátečním letu jsem zase jako obvykle chtěl spirálami sestoupit z výšky 2000 m, ale sotva jsem vytočil druhou spirálu, letadlo se znovu dostalo do vývrtky. Před chvílí naučeným grifem se mi ale okamžitě podařilo stroj vyrovnat
ve výšce 1100 m, takže jen po 800 metrech pádu. Tím jsem smrti unikl podruhé.  Všichni důstojníci, kteří to viděli, i moji kamarádi, mi gratulovali a nedokázali si vysvětlit, jak mi povedlo toho ptáka dvakrát dostat z této situace,“ čteme v záznamu z 20. července 1917. „Vysvětlil jsem jim to a dobře jsem věděl, že to nebylo štěstí, ale klid a rozvaha.“ 

„v každém ohledu velmi dobrý, seriozní, klidný, velmi pracovitý, inteligentní, ambiciózní“.           Tak působil na své velitele ve škole. Chování ve službě i mimo ni bylo hodnoceno jako „přiměřené“. To lze interpretovat i tak, že s vojenskou disciplínou to příliš nepřeháněl, ale ani ji nijak dramaticky neporušoval. Po zdravotní, především psychické stránce byl „dokonale připravený“. Pokud jde o úroveň jeho pilotních schopností, byla hodnocena jako „velmi dobrá“ stejně jako jeho orientace ve vzduchu a měl „dobré technické znalosti“. „Velice spolehlivý a řízný,“
uzavřel hodnocení jeho učitel u Flek 6, nadporučík Cserich, „bude prvotřídním stíhacím pilotem.“ Byla to prorocká slova.

Po dokončení stíhacího výcviku následovalo odeslání k bojové letecké setnině, rotě (Fliegerkompagnie, Flik). Jeho novým domovem se stal stíhací Flik 51J. J“ označuje stíhací jednotku. Byl k němu přidělen rozkazem z 28. června 1917,37 a to jako jeho vůbec první poddůstojník-pilot (a budoucnost měla ukázat, že se měl stát vůbec nejdélesloužícím oddůstojníkem této setniny).

Flik 51J byl v pořadí třetí zformovanou specializovanou stíhací setninou rakousko-uherského letectva. Před ním byly zformovány „rakouský“ Flik 41J a „uherský“ Flik 42J. Počtem dosažených vítězství, jichž bylo kolem 70 (devět z nich zůstalo neověřeno), však jejich následovník zaujal první příčku. Na rozdíl od svých dvou předchůdců, kteří začínali na oněch problematických stíhačkách Hansa-Brandenburg D.I (KD), zde dostal do svých počátků rovnou Albatrosy D.III (Oef) série 53.2. Později doplňo-vané o výkonější série tohoto modelu. Přes některá negativa měli piloti své D.III rádi. Výkony, letovými vlastnostmi i poměrně značným rozšířením u setnin šlo o patrně nejlepší stíhačky rakousko-uherského letectva, které byly důstojnými soupeři svým protivníkům. Není tedy nijak překvapivé, že největší esa získala značnou část svých vítězství právě na nich: Godwin Brumowski na D.III dobyl posledních 16 z finálních 39 vítězství, Julius Arigi 13 z 32, Frank Linke-Crawford 10 ze 30, Benno Fiala 20 z 28, Franz Gräser 17 z 20, Josef Kiss 10
z 19, Stefan Fejes 11 z 16 a Eugen Bönsch všech 16.

Eugen Bönsch bojoval v řadách Fliku 51J od konce srpna 1917 až do konce října 1918, tedy posledních šestnáct měsíců války. A dodejme, že měsíců nejtěžších. Zpočátku se v rámci své setniny podílel na 11. bitvě na Soči a na konci října 1917 též na průlomu u Caporetta (tzv. 12. bitva na Soči), který zahnal italskou armádu až za Piavu.

  28. září 1917 16. [bojový let] Start v 5h10 a přistání v 6h15 [odpoledne]. Útok na nepřátelský upoutaný balón v prostoru Plavy. Velitelem jsem byl já: balón měl sestřelit Tahy. Letku dále tvořili rytmistr [Wedige von Froreich], polní piloti Reithofer, Semmelrock a pilot Neumann. Vedl jsem letku naoko směrem na Tolmein, kroužil tady a zporoval, že jeden Caproni a dva SPADy brání našemu žháři v přístupu k balónu. Rychle jsem tam letěl a spolu s poručíkem Tahym zaútočil na balón. Samozřejmě jsem byl připraven na příslušný souboj. Ostatní kroužili okolo. Taliánovi [v orig. Katzelmacher – rakouské a také bavorské pejorativní označení obtížných cizinců z jižních krajů, zvláště pak Italů] se podařilo balón z výšky asi 1500 metrů stáhnout až na 700 metrů, pak mu ale pravděpodobně vypověděla službu cívka motoru, protože až na zem ho nedostali.
A teď začal skutečný boj! Tahy zaútočil čtyřikrát. Já jsem to zkusil ještě po páté, ale s tím, že je to poslední pokus. Konečně se mi přece jen podařilo balón ze vzdálenosti 20 metrů zapálit. Otočil jsem to směrem od fronty pryč a sotva jsem od něj byl nějakých 70 metrů, balón byl už celý v plamenech. Asi přemožen radostí jsem se otočil zase směrem k frontě.
Protiletecká obrana mě v mých asi 700 metrech výšky ostřelovala tak silně, že jsem zamířil nad nepřátelským územím směrem ke Görzu. Šrapnely kolem mě létaly vpravo i vlevo, takže mojí bednou to jen třáslo. Zdálo se mi nemožné, abych ještě unikl. Ale nakonec se mi přece jen podařilo různými manévry a kličkami se dostat do Görzu. A tak jsem z toho na svých pouhých 600 metrů vítězně vyvázl. Šťastně jsem přistál na našem letišti a jako prvnímu z letky se mi dostalo radostného přivítání a také gratulace k velkému úspěchu. Ten potvrdili už v 5h55, ještě před naším přistáním. Navzdory statečné obraně a kulometné palbě museli Taliáni v koši balónu položit své životy: u Bredovizzi.
  29. září 1917 17. [bojový let] Doprovodný let (Begleitflug) pro Flik 32. Poručík Tahy a já.
V leteckém souboji s třemi Nieuporty jsem jižně od Plavy  za podpory poručíka Tahyho sestřelil jednoho Nieuporta. Sestřelení potvrdila letecká hlídka I [Flugwache I] v 10h44. V důsledku toho mě můj rytmistr [Wedige von Froreich] za oba úspěchy navrhl našemu vyššímu velení, štábnímu důstojní-kovi letectva [Stoluft] Hofsackovi [?] na Zlatou medaili za statečnost a ten návrh podpořil. Můj pták měl zásah na podvozku.                                   Poznámka k letům č. 16 a 17.
Když jsem se vrátil po sestřelení balónu, gratulovali mi ze všech stran a od poručíka Tahyho jsem večer dostal láhev velmi dobrého sladkého vína a ciga-rety a také cigarety Memphisky – a ještě se omlouval, že mi jich nemůže dát
víc, protože už žádné nemá. Slíbil mi, že se později ještě odvděčí.
Večer nás snad patnáct jelo autem do města, abychom ten sestřel oslavili. Naše společnost se ještě rozrostla a byli jsme opravdu veselí. Zavolali mě k důstojnickému stolu a od velitele té společnosti, nějakého setníka, jsem dostal pochvalu a 3 láhve vína, což bylo to nejdůležitější. Později jsme dostali ještě další víno a o půlnoci jsme si doma ještě uvařili večeři. Citera a housle nám zpříjemnily večer.
Další ráno jsem v 10h 44 sestřelil Nieuporta. A to už si byl můj velitel jistý, že za to pro mě vytříská Zlatou [medaili za statečnost].  Jen za ten balón, jak se obával, bych dostal jen „velkou stříbrnou“ [Stříbrná medaile za statečnost 1. třídy].

ukázka z deníku

FOTO: via A. Tichý

Zugsführer Feldpilot Eugen Bönsch ve společnosti svého patrně nejproslulejšího Albatrosu D.III (Oef) 153.140. Létal na něm od 12. 3. do 31. 7. 1918, kdy na něm podnikl celkem 76 bojových letů (vedle toho ovšem bojově létal i na několika dalších strojích) a získal na něm 5 ze svých 16 leteckých vítězství. Vedle osobního markingu stroje zasluhuje pozornost nestandardní teleskopický zaměřovač a prodloužené hlavně kulometů Schwarzlose M.16. Po havárii v srpnu téhož roku byl stroj odepsán.

V červnu následujícího roku se pak znovu vyznamenal při poslední rakousko-uherské ofenzivě, která proběhla na této řece. Dostával se do stále častějších soubojů s obávanými Camely, britského expedičního sboru. A přicházel o své kamarády.

21. února 1918 56. Bojový let! (Kampfflug) letěli jsme Fiala, Hautzmayer, Neumann, Ziegler, Balzareno, Iwantschen  a já na Albatrosu D.III] 135.35
Fiala [získal svůj] 10. sestřel [v orig. Abschuss], Tahy 8. sestřel a já 5. sestřel.
Četaři Zieglerovi tříštivá střela (v orig. Explosionsgeschoss) rozdrtila stehno, dostal se ještě na letiště, tady se zřítil na zem a letadlo (153.78) shořelo.
Nadporučík Tahy a četař Bönsch sestřelili jednoho Sopwitha u Casa Zonta [jižně od ostr. Papadopoli na Piavě], potvrzeno 33. pěší divizí.
Nadporučík Fiala sestřelil v plamenech [v orig. brennender Abschuss] jedno-ho Sopwitha v prostoru S. Andra blízko Trevisa. Potvrdili nadporučík Tahy a Hautzmayer (a 33. pěší divize)
Bönsch [měl] u Casa Zonta souboj se Sopwithem, ten sestřelen. Pravdivé vylíčení tohoto letu, jak jsem bohužel vše musel sledovat.
Startovalo nás osm D.III kvůli letecké ochraně (v orig. Luftschutz), jako velitel pan nadporučík Fiala. Brzy se u moře, od ústí Piavy až k okraji Alp, ukázala nepřátelská letecká eskadra [v orig. Fluggeschwader]. Čtyři jednosedadlo-
vé Sopwithy nás vyzvaly k boji u Ponte di Piave. Byly ale o 1000 metrů níže než my. Naše letka unikla.
Já jsem měl bohužel svoji starou rachotinu (v orig. alte Kiste) s kulomety M.7/12 a byl jsem o 700 metrů níže než letka. Konečně jsme se na ně, skoro nepozorováni, vrhli – jeden z našich D.III, nadporučík Tahy, já jako druhý a Ziegler jako třetí. Ostatních pět D[.III] kroužilo 500 metrů nad námi a na vzdálenost 5 kilometrů a dělali si legraci z naší mizerie (v orig. und amüsierten sich über unsere bittere Lage).
Díky mému špatnému letadlu a velmi špatným kulometům jsem mohl pálit jen v krátkých dávkách. Nakonec začal vynechávat pravý fosforový kulomet, ale přesto se mi povedlo naprat do jednoho Sopwitha asi 20 střel z levého
kulometu. Za chvíli beze stopy zmizel.
Ale náš třetí, přítel Ziegler, také chyběl a Tahy zmizel v dálce s jedním Sopwithem. Takže jsem se svým jediným, už co chvíli definitivně nefunkčním, kulometem byl nucen ještě zavčasu utéct. Brzy nato jsem v zázemí objevil naši vysoko v bezpečí se vznášející letku. Jejich letadla jsem si ještě jednou po-zorně prohlédl a pak, příslušně na ně navztekán, jsem se vydal k našemu letišti a nasadil na přistání. Vtom jsem uviděl, jak po letištní ploše spousta lidí běží ke kouřící hromadě na začátku plochy.Bylo mi jasné, že se tam někdo zřítil. Kvůli množství lidí jsem musel ještě jed-nou přidat plyn a přeletět celou tu skrumáž v malé výšce. Lidé hned uhnuli na stranu a já jsem začal přistávat. Rychle jsem vyskočil z letadla a pospíchal ke zřícenému kolegovi, kterého ostatní odnášeli pryč. A už jsem také zaslechl jméno – Ziegler. Nato se mě teprve zmocnil vztek kvůli tomutu zcela zbyte-čnému neštěstí. Přestal jsem si brát servítky a asi dvaceti pánům důstojní-
kům, kteří přijeli autem a spěchali na místo, jsem vysvětlil veškeré smutné okolnosti, jak jsem je právě vylíčil. To vše bez jakékoliv zdrženlivosti.
Svoje věci jsem odhodil stranou a hned z auta telefonoval do vesnice, aby nám do Ghirana hned poslali lékaře. Protože tělo mého přítele bylo ještě teplé. Ale bohužel už nepřišel k sobě, protože zranění byla příliš rozsáhlá. Tříštivá střela mu rozdrtila stehno a kromě toho při pádu letadla ještě utrpěl nárazem na jeden z kulometů hlubokou tržnou ránu do čela – a ta ho zřejmě skutečně zabila.

ukázka z deníku

 Bojoval až do zhroucení fronty koncem října 1918, kdy naopak spojenecké armády podnikly průlom rakousko-uherských piavských pozica donutily rozpadající se c. a k. armádu k ústupu. Poslední sestřel zaznamenal den po vyhlášení vzniku Československé republiky.

KRESBA: Jan Máče, Aeromedia

Bönschův slavný „Roter Pfeil“, Albatros D.III (Oef) 153.140 na barevné rekonstrukci. Létal na něm do 31. 7. 1918, ale nelze vyloučit, že šíp, byť v jiné ba-
revné variantě použil i na některých svých pozdějších strojích (v úvahu připadá například 253.37). Příslušník jeho Fliku 51J, Zugsf. Fp. Josef Pfisterer, zajatý dopoledne 24. 10. 1918, totiž při výslechu vypověděl, že „Bönsch má letadlo se speciálním markingem – velkým žlutým šípem na obou stranách trupu“.

 Celkový počet bojových letů (Feindflüge), které na frontě vykonal, není úplně přesně znám. Podle dochovaných měsíčních přehledů jich od 28. srpna 1917 do 17. srpna 1918 podnikl celkem 173. Za poslední dva měsíce války se již – zpravidla nejen v jeho případě – přehledy nedochovaly. Bönsch však prokazatelně stále bojoval i po tomto datu. Vzhledem k tomu, že jeho poslední doložený bojový let nese datum 29. října 1918 lze důvodně předpokládat, že celkový počet jeho bojových letů se mohl přiblížit dvěma stovkám.
 Oproti tomu o počtu jeho leteckých vítězství mnoho sporu není. Jeho šestnáct oficiálně potvrzených a dvě další nepotvrzená ho řadí na osmé místo mezi rakousko-uherskými leteckými esy. V leteckých bojích byl dvakrát zraněn a v jednom případě, na samém sklonku války, se dokonce stal jedním z hrsky c. a k. letců, kteří se z letounu, sestřeleného v boji úspěšně zachránili padákem.
 Po úspěších následovala ocenění. Brzy byl povýšen z desátníka na četaře (25. října 1917) a pak i na šikovatele. Již předtím, po splnění příslušných podmínek, byl jmenován polním pilotem (23. října 1917) a následně obdržel i příslušný odznak (3. listopadu 1917). Především se ale stal nositelem velmi působivé sbírky vyznamenání: obdržel Karlův vojenský kříž (Karl-Truppenkreuz), Bronzovou medaili Za statečnost (Bronzene Tapferkeitsmedaille), Stříbrnou medaili Za statečnost 2. třídy (Silberne Tapferkeitsmedaille 2. Kl., tzv. „malou stříbrnou“), Stříbrnou medaili Za statečnost 1. třídy (Silberne Tapferkeitsmedaille 1. Kl., tzv. „velkou stříbrnou“) a především tu nejcennější, Zlatou medaili Za statečnost (Goldene Tapferkeitsmedaille), kterou postupně získal dokonce třikrát.

Válka se dostávala do svého, pro Rakousko-uhersko, smutného finále. Říše se rozpadala a vznik Československého státu představovaly pro české Němce velký šok a zdroj hluboké frustrace – pro ty „všeněmecky“ orientované dvojnásob. V zaniklé monarchii byli zvyklí být do značné míry privilegovaným národem, nyní mělo být leccos jinak a potomci středověkých kolonistů, kteří byli vždy poddanými českého panovníka, se s tím odmítali smířit. V pohraničí vzniklo několik vzbouřeneckých převážně německojazyčných „provincií“ a oblastí.O tom, kdy a za jakých okolností se Eugen Bönsch po válce vrátil domů do Krkonoš, nemáme zcela spolehlivé zprávy. Bezprostředně po rozpadu monarchie to ale podle všeho nebylo. Za jisté lze považovat, že náležel k té většině Němců, kteří odmítali zahrnutí pohraničních, německojazyčných, oblastí do územního rámce samostatného Československa.

Luční bouda uprostřed krkonošské zimy, fotografovaná z čs. vojenského letounu v roce 1929. FOTO: sbírka J. Rajlich

O Eugenu Bönchovi je totiž málo známo, že k leteckému spojení mezi Vídní a jednou z „provincií“ nazívající se Deutschböhmen, ale i k dopravě vídeňských politiků po zbytkovém rakouském státě byla již v druhé polovině listopadu 1918 vytvořena improvizovaná kurýrní letka (Kurierstaffel). Stal se jejím příslušníkem, ale údaje o tom, kolik a jakých letů v jejím rámci vykonal, scházejí. Za jisté lze považovat snad jen to, že poslední takový let vykonal někdy v průběhu února 1919, kdy letěl z Vídně do Trutnova. Jakmile však seznal, že severočeské pohraničí je plně v rukou československého vojska, rozhodl se odletět za druhou, tehdy německou stranu Krkonoš, aby jeho letoun nepadl čs. vojákům do rukou. Nikoli náhodou se rozhodl pro přistání v hornoslezském Liebau (dnes Lubawka, Polsko). Tehdy tam totiž pobýval jeho starší bratr Emil. Chtěli spolu odletět zpátky do Vídně, ale natankovali nekvalitní benzin. Následkem toho jim cestou vysadil motor a při nouzovém přistání v hornatém terénu letoun zcela odepsali. Sami ale vyvázli bez zranění. Na několik dalších roků to byl Bönschův poslední let. V této letce najdete i další místní eso a to Otto Schrimla, více o něm zde.

Vzhledem k Masarykově amnestii se nemusel obávat postihu, mohl se Eugen Bönsch vrátit domů. Vrátil k rodinnému hospodaření na krkonošské Luční boudě, patřící jeho rodině.
Pokud jde o jeho vojenský poměr v nové čs. armádě, u jejího letectva nesloužil a podle všeho o to ani neusiloval. Bylo to zřejmě oboustranné, neboť letectvo jako důležitá zbraň byla logicky svěřována především Čechům a postupně i Slováků), zatímco z řad německojazyčných příslušníků bývalého rakousko-uherského letectva u něj sloužili jen nemnozí. Přestože většina z nich u čs. letectva sloužila loajálně, určitý stupeň nedůvěry byl vcelku pochopitelný, zvláště pak po letecké dezerci jednoho z německých záložníků do Bavorska v dobách mobilizace v roce 1921.

dokončení

 

 

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..