Plukovník v. v. Vasil Jovbak (1923 – 2009)

Vasil JovbakTohoto pána by jste asi nechtěli mít v rodině, byl to ve stáří nerudný, pedantský a nesmlouvavý stařík. Ale divíte se mu? Zažil toho tolik a tolikrát mohl přijít o život. Osvobodil naši vlast přežil jak Duklu tak poslední operaci kdy Němcům ještě o něco šlo a to Ostravskou a nakonec se mu soudruzi ještě odvděčily ústrky a vyhazovem. K jeho knihám můžete mít také spoustu výhrad, ale ukazují jiný pohled na tuto dobu. Čest jeho památce.

… ze sbírky Post Bellum, www.pametnaroda.cz

Schopné důstojníky vyhazovali a podle politického klíče povyšovali méně schopné

  • narodil se roku 1923 v Bukovince na Podkarpatské Rusi
  • roku 1940 odešel do SSSR
  • dva roky v různých věznicích
  • roku 1942 nastoupil k čs. vojenské jednotce v Buzuluku
  • tankista a radiotelegrafista 2. tankového praporu
  • účastník bojů o Kyjev, Bílou Cerekev, na Dukle a ostravské operace
  • po válce do roku 1971 v armádě
  • sílící ústrky vrcholí vyhazovem z politických důvodů
  • autor literatury faktu o 2. světové válce a Podkarpatské Rusi
  • zemřel roku 2009

 Odchod do SSSR

Vasil Jovbak se narodil na Podkarpatské Rusi v roce 1923. Vyrůstal ve vsi Bukovinka, ze zdejší školy se dostal na gymnázium do Mukačeva. „Na studia jsem si musel vydělávat, i na to oblečení, rodiče na to neměli.“ V době, kdy byl v pátém ročníku gymnázia, okupovalo Podkarpatskou Rus Maďarsko. Jelikož Vasil Jovbak nehodlal navštěvovat mládežnické a předvojenské organizace nových vládců, odešel do SSSR. „Bylo to nejblíž a nejjednodušší. Rozhod’ jsem se jít sám, rodiče o tom nic nevěděli.“

V poslední dědině si sehnal průvodce a překonal hranici přes nejvyšší horu oblasti jménem Pikuj (též Husla, 1405 m n. m.). Přechod přes zasněžený hřeben jej zmohl a několik dní strávil rekonvalescencí z naprostého vyčerpání a překonaného strachu – těsně před hřebenem se totiž ocitl v hledáčku maďarských pohraničníků, kteří na něj začali pálit.

 Zatčení

V první vesnici našel sovětské pohraničníky: „Přijali mě velmi přívětivě a nechali mě počkat, až nastoupí nová směna. Pak mě vzali, bylo mi ale divné, že mi nechali vyndat všechny věci z kapes a svázat do uzlíčku.“ Pocit svobody rychle vyprchával, brzy byl pamětník podroben prvnímu výslechu a zavřen v prkenné kůlně s dalšími přeběhlíky. Dostali ovšem dobré jídlo – v boršči bylo tolik masa, že v něm stála lžíce, což Vasila Jovbaka po třech dnech hladovění na útěku uklidnilo. Druhý den byli ovšem eskortováni do pohraničního okresního města Skole. „Tam nás po výslechu dali už do normálního barákového vězení. Bylo nás tam asi devět – sedm z Podkarpatské Rusi, dva z Haliče za pašování.“ Věznice byla plná hmyzu, na cele „dusno a pach: pořád jsem ale doufal, že brzo budu propuštěn jako nevinen a že se zapojím do civilního života nebo mě dají na práci nebo na studium, protože válka s Německem ještě nezačala.“ Namísto toho či boje proti maďarským okupantům po boku sovětských vojáků, ve který rovněž doufali, začala zatčeným Rusínům pouť po věznicích.

 Z Ukrajiny do Novosibirsku

 Začátek války Německa proti Sovětskému svazu zastihl pana Jovbaka v Žitomíru. Město bylo bombardováno a vězni evakuováni před rychle postupujícími Němci: krátce pobyli v Dněpropetrovsku a Novočerkassku, odtud se pěším pochodem a poté parníkem dostali do Kalače. „Mnoho lidí po cestě zůstalo za námi nemocných dyzenterií. Odpočinek byl minimální, po několikahodinovém pochodu 15-20 minut.“ Z Kalače odjeli vlakem a později šli pěšky do Stalingradu, odtud uhlákem, již asi dva tisíce lidí, po Volze do Ufy. „Byla zima, deky jsme neměli, oblečení jenom v tom, v čem jsme přecházeli hranice.“ V mraze a ledu se omrzlí vězni snažili na lodi zahřát pohybem. Z Ufy vězeňský transport zamířil do Omsku, kde byli přivážení lidé během několikaměsíčního pobytu, stejně jako po celou cestu, odsuzováni do pracovních táborů.

Jovbak spolu s dalšími utečenci z Podkarpatské Rusi však pokračoval do Novosibirsku, kde strávil zbytek svého věznění až do propuštění ve vyšetřovací vazbě. „Někteří říkali, že vyšetřovací vazba byla mnohem horší než práce v táborech gulagu“ – hlavně asi kvůli ještě menšímu přídělu jídla. Hranice Vasil Jovbak překročil roku 1940, z vězení v Novosibirsku vyšel v roce 1942.

 Transporty mezi jednotlivými vězeními byly horšími chvílemi, než přinášely samotné věznice: zima, špína, hlad a nemoci, otřesné hygienické podmínky byly běžnou kulisou přeplněných železničních vagonů určených k převážení sovětských vězňů.

V Novosibirsku se Vasil Jovbak dozvěděl, že má naději být propuštěn do formující se čs. jednotky. Brzy byl skutečně pozván na výslech, který byl zaměřen především na ověření čs. původu pana Jovbaka. Zanedlouho jej dozorce odvedl k dalším čs. občanům zadržovaným ve věznici. „Po týdnu v té cele přišel dozorce a zavedl mě do velikého skladu, kde bylo plno oděvů, válenky atd., a prohlásil: ,V tomto skladě je vše, co si vybereš, tvoje.‘ Tak jsem si vybral nové válenky, zánovní zimáček s kožešinovým límcem a zánovní vatovaný oděv. Cítil jsem se parádně.“

 Odveden v Buzuluku

Pět propuštěných vězňů nastoupilo dlouhou cestu do Buzuluku za použití jakýchkoli vlaků jedoucích tím směrem. „Byli jsme ti nejposlednější, přednost měli vojáci, tanky, ranění. Osobní vlak byla výjimka, a taky nebyly moc vytopené.“

Do Buzuluku dorazili vlakem již s větším počtem mužů podobného osudu, kteří se posbírali po cestě. Čekali je tam dva vojáci, odvedli je do budovy blízko kasáren. „Tam jsme museli setrvat pár dní v karanténě, chodili jsme k lékařským prohlídkám a k odvodu. Já jsem byl zesláblej, takže jsem šel k odvodu třikrát.“ Podmínky zde však byly dobré, teplo a dostatek stravy, „mohli jsme si dát i repete“.

 Po odvodu vyfasoval Vasil Jovbak anglickou výstroj, ne vždy přizpůsobenou krutým ruským zimám, a nastoupil výcvik. Psal se již leden 1943. „Jedné noci takhle ve stráži mě kolem čtvrté hodiny vystřídali, přišel jsem na strážnici a cítil jsem bolest v noze. Sáhl jsem si dolů a cítil jsem, že noha je oteklá. Stáhl jsem si válenky a zhrozil jsem se, jak je noha červená a oteklá. Několik týdnů jsem pak musel ležet v nemocnici s nemocí, kterou dodnes neznám a vím o ní jen, že je důsledkem vězení.“ Pan Jovbak pro nemoc neodjel ani k prvním bojům čs. jednotky u Sokolova a po propuštění z nemocnice pokračoval v náročném výcviku – 10 hodin denně fyzicky namáhavého tréninku ale jeho tělo nevydrželo, brzy jej začaly bolet klouby tolik, že nebyl schopen potřebných výkonů. Načas tak byl zařazen do kanceláře, vrátil se až k zimnímu polnímu cvičení. „Lidem v těch anglických botách omrzaly nohy, všichni na tohle cvičení ještě dlouho vzpomínali.“

 Další výcvik a odchod na frontu 

Po reorganizaci pokračoval výcvik v Novochopersku, odkud si velitelé vybírali vojáky do svých jednotek k bojům na Ukrajině. Velitel Ostrčil si pamětníka vybral se slovy: „Toho znám, to je šikovnej inteligentní chlapec, toho si vezmu k sobě.“ Vasil Jovbak absolvoval radiotelegrafický kurz, poté byl přidělen ke smíšenému předzvědnému oddílu, jemuž velel poručík Sochor a který byl později přejmenován na tankový prapor. Velení se ujal nadporučík Janko, Sochor zůstal velitelem samopalné roty. Pan Jovbak pokračoval v dalším výcviku u tankistů u osobní radiostanice velitele praporu. „Nebyl jsem zařazenej vždy jako radiotelegrafista, ale i jako velitel telefonního družstva jako svobodník. Připadal jsem si důležitej, že můžu někomu velet, i když jsem byl nejmladší.“

 Po výcviku vyrazili na západ směrem k frontě, postup zpomalil přechod Dněpru, kde byli ženisté, kteří museli pro těžké tanky stavět pontonové mosty, podrobeni německému bombardování. Z budovaného předmostí poté vyráželi do bojů o Kyjev. „Už na předmostí jsme se ale dostávali do styku a bojů s nepřítelem.“

 Boje na Ukrajině

Boje o Kyjev byly složité, pěchota motorizovaným jednotkám nestačila, „divím se, že jsme nezůstali na bojišti již před Kyjevem“. Úkoly v Kyjevě se sice podařilo poměrně rychle splnit, ale telegramy s rozkazy posílaly čs. jednotku stále dál, pronásledovat nepřítele směrem na Vasilkov. „Tam ty boje probíhaly několik týdnů až do prosince.“ Tankový prapor byl poté nasměrován na Rudu a Bílou Cerekev, kde utrpěl velké ztráty: „Tam byla velká hromada německých tanků, kde oni soustředili tanky od Kyjeva a odkud chtěli útočit na Kyjev jako z poslední čáry, kam ustoupili.“ Ztráty, hlavně mezi samopalníky, narůstaly i v dalších bojích doslova „o každou dědinu“, které střídavě přecházely z jedněch rukou do druhých.

 Dukla a ostravská operace

U Rovna se jednotka přeměnila v čs. sbor a Vasil Jovbak přešel v hodnosti rotného na funkci spojovacího důstojníka 2. tankového praporu a velitele samostatné čety v rámci tankové brigády, na Dukle pak bojoval v hodnosti podporučíka. „Nevynechal jsem ani jeden den, pořád v prvním sledu.“ (Pan Jovbak líčí postup jen stručně a odkazuje na svou knihu Pravda o 1. čs. samostatné tankové brigádě v SSSR. Ostravská operace 10. března – 30. dubna 1945.)

Cítí se velmi dotčen znevažováním karpatsko-dukelské operace, jejího smyslu a užitečnosti i způsobu vedení. „Pokládám to za velmi nespravedlivé a moc se mě to dotklo. Vypadalo to, jako kdybychom se měli stydět za to, že jsme bojovali za osvobození naší republiky na Ukrajině. Všechny boje jsme vnímali jako morální povinnost vůči republice. Správné by bylo hledat viníky, proč ta válka vznikla, ale pranýřovat nás, vojáky, kteří cítili povinnost jít do boje? Ono je lehké kritizovat nedostatky velení, dělat generály po válce! Neznám velitele, který by vědomě a zbytečně hnal své vojáky na smrt.“ Zdůrazňuje roli 2. tankového praporu, který byl jakoby vymazán z historie – zřejmě v souvislosti s uvězněním jeho velitele Buršíka v 50. letech z politických důvodů.

Další postup po trase Stropkov – Prešov – Levoča – Kežmarok ztěžovalo množství min, které zde Němci zanechali. V Kežmaroku se tankisté dozvěděli, že byli zařazeni k bojům v rovinatějším terénu Polska. Přesunuli se do Wadowic a připojili se k ostravské operaci (březen až duben 1945). „Tam jsme denně byli v útoku, den, noc, se pásy točily, většinu tanků jsme ztratili, než jsme došli k řece Odře.“ Mezi raněnými byl i pan Jovbak: „Když jsem byl raněnej, tak důstojník sanitářů mě nechal vsadit do poničeného tanku, který předtím útočil s ostatními. Pak mě položili na nosítka, jeden konec zapřažený za koníka, druhý táhl po zemi, a v palbě děda s koníkem cupital na ošetřovnu. Divím se, že jsme to přežili.“

Těžké zranění nohy však pan Jovbak rychle vyléčil a brzy se opět zapojil do bojů. „Hlavní boj o Ostravu proběhl ještě před čs. územím, od města Żory po samotnou Ostravu. Tam taky byla pobita většina z našich 65 tanků, zbyla jen hrstka, která útočila na Ostravu. Nepřítel pak chtěl bránit ze všech sil i samotné město, ale pomocí sovětských i našich tanků jsme jej vytlačili.“

 Vylepšené řízení boje

K řízení boje sloužily dvě radiostanice ve velitelském tanku – jedna pro komunikaci s nadřízenými, druhá pro řízení boje. „Drobné pokyny v intencích rozkazu jsem víceméně dával já, a velmi nám to ladilo.“ Takové řešení nebylo běžné, spojovací důstojník často seděl na štábu a s velitelem komunikoval na dálku. Pan Jovbak byl rovněž schopen opravovat rozbité radiostanice v jednotlivých tancích, které byly stále nablízku – bylo to však spojeno s nebezpečným přechodem mezi stroji, kdy se musel plížit a přískoky v palbě přibližovat k potřebnému stroji.

Pan Jovbak oceňuje svého velitele, který koordinoval boj tanků tak, aby nebojoval každý na vlastní pěst, neboť „to je záhuba pro tanky“, ale naopak se neustále navzájem podporovaly. Vždy se také snažil nepřítele raději přelstít, než jet „stále vpřed, vpřed“ bez ohledu na oběti.

 Poválečné osudy a ústrky

Z Ostravy zamířil se zbytkem tanků ku Praze, kam přijeli 9. května. Tanková brigáda zůstala po přehlídce disponovaná ve Vítkovicích a v pohraničí (Opavsko, Bruntálsko aj.). Z praporu byly poté vytvořeny tankové brigády. Zčásti do nich byly včleňovány tankové jednotky ze západu.

„Vypadalo to, že budeme budovat svoji vlast, ale již před Duklou se rozviřovaly politické boje.“ Za velký kámen úrazu považuje kádrovou politiku: „Mně připadalo, že tu kádrovou politiku řídí někdo, kdo je proti naší republice. Schopné důstojníky vyhazovali a podle politického klíče povyšovali méně schopné. Já sám jsem na to doplatil.“

V květnu byl pan Jovbak povýšen na poručíka, těšil se ze svobody, ale v dalších letech se jeho hodnostní postup zastavil. Dotázal se dopisem, jak to má chápat: „Nakonec odpověď skoro žádná, až skoro v 48. roce jsem toho poručíka dostal. Již v roce 1946 jsem byl ženatej, v roce 1948 jsem měl dceru, a furt se mnou házeli jak s míčem u volejbalu, kde bylo třeba zalátat díru, manželka v Ostravě, a já jsem pořád neměl byt.“ Vystřídal řadu posádek, mj. Lipník nad Bečvou, Strašice u Rokycan, Milovice, kde prováděl přeškolení na tank T-34, Moravská Třebová, Vyškov, Pardubice a mnoho jiných. Vzpomíná na nesmyslné situace, kdy sovětským tankům velel důstojník z Anglie a anglickým pan Jovbak.

V Pardubicích dostal byt a vystudoval rok vysoké vojenské školy, poté ale musel za studii do Brna – opět bez bytu. Ten rodina, již se třemi dětmi, dostala až po dvou letech. Poté se rodina stěhovala do moravského Šternberka (Jovbak působil jako zástupce velitele a poté velitel pluku): „Žádní lidi, žádné tanky, a teď buduj pluk, z ničeho. Vycvičil jsem ho, že byl hodnocen jako nejlepší.“ Pluk jezdil reprezentovat na přehlídky, na cvičeních dostával nejtěžší úkoly. V roce 1958 se Vasil Jovbak stal zástupcem velitele divize, po roce, po výměně velitele, ale ve stejné funkci musel přesídlit do Košic. „Ale za rok nás z těch Košic vyhnali, protože chtěli stavět hutě a potřebovali kasárna pro pracovníky, tak nás přesunuli do Prešova.“ Po dalším roce s poukázáním na nutnou léčbu žaludečního vředu byl proti své vůli přeložen do Karlových Varů, rodina zůstala v Prešově…

Pan Jovbak pociťoval stále větší tlak směřující k jeho odsunu na nevýznamnou pozici. Další místo tak dostal v týlu na základně sloužící ke zprovozňování tanků z celé republiky k bojové připravenosti. Když bylo potřeba zbavit jej funkce a neexistovaly odborné či pracovní prohřešky, dostal stranickou důtku z morálních důvodů kvůli údajné nevěře manželce a bezvýznamné místo ve Vyškově. V listopadu 1968 získal jako určitou rehabilitaci za prožitá příkoří funkci zástupce náčelníka štábu v Kroměříži, ale také cítil zájem kontrarozvědky o svou osobu.

V roce 1970 dostal za úkol připravit historickou tankovou brigádu na přehlídku v Praze. „Všecko jsem to připravil, poslední den před přehlídkou přivedli mi člověka, kterej ke konci roku 1944 přišel ze školy a stal se velitelem čety, teďka stranicky byl na tom lépe než já s tím, že na přehlídku povede tankovou jednotku on, a ne já, já že pojedu v druhém tanku jako zástupce.“

Po návratu jej dostihl dopis s obviněním, že v roce 1968 byl proti vstupu spřátelených vojsk a kritizoval politickou i profesionální práci v armádě. Hned v roce 1970 byl zproštěn funkce, do roku 1971 ještě fungoval v armádě bez funkce, jen s hodnostním platem.

 Odchod z armády

„Z politických důvodů mě propustili s výsluhou 1200,- Kč měsíčně, přičemž jsem si mohl vydělat peníze pouze do výše 2500,- Kč včetně oné výsluhy.“ Ukázalo se, že je prakticky nemožné najít práci, poněvadž armádní kruhy vetovaly všechna místa, která si pan Jovbak našel (krajská vojenská správa měla povinnost mu místo najít, ve skutečnosti z politických důvodů aktivně bránila jeho přijetí přímo u potenciálních zaměstnavatelů). Několik měsíců vydržel pouze v Kovošrotu mimo místo bydliště, dojíždění z Kroměříže a stravování však stálo více, než činil jeho plat. Nakonec i na tohoto zaměstnavatele dolehl tlak armádních míst. Podobně to dopadlo s kotelnou v Kroměříži – zpočátku si jej v práci pochvalovali, brzy však i sem začaly chodit vyzvídat kontroly z armády. „Nakonec jsem jednou večer přišel do směny a v knize jsem našel zápis nadřízeného technika, že dnešní směnu už konat nebudu, že jsem uvolněn z funkce topiče. Udělalo se mi zle od srdce a několik měsíců jsem zůstal v domácím léčení a lékaři mi dali návrh na invalidní důchod. Ten bez problémů prošel, ale problém nastal, že se do toho vpravil náčelník vojenské správy gen. Papáč.“ Z jeho iniciativy byl z plné invalidity převeden na důchod pouze částečný. I z lékařského hlediska zasloužený plný invalidní důchod dostal až po pěti letech odvolávání, dokonce s úhradou ušlých peněz. „Finančně jsem tedy nakonec poškozen nebyl.“

Podzim svého života strávil Vasil Jovbak jako zdravotně postižený válečný invalida v Kroměříži. Kromě jiné činnosti musel navíc pečovat o svoji nemocnou manželku. Na samém sklonku svého dlouhého a bohatého života strávil své poslední týdny v Domově pro seniory v Litomyšli. Zde také 2. března 2009 ve věku 86 let zemřel. Tím se uzavřela jeho životní pouť a tím také skončil jeho životní příběh.Vasil Jovbak

 

Plukovník Jovbak je autorem knih Podkarpatská Rus – Zakarpatská Ukrajina. Krátce o historii, Kroměříž 2001 a Pravda o 1. čs. samostatné tankové brigádě v SSSR. Ostravská operace 10. března – 30. dubna 1945, Kroměříž 2004 a nositelem vyznamenání.

text není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jde o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj. Článek vytvořili externí spolupracovníci Paměti národa, místy může být faktograficky a stylisticky nepřesný a nedokonalý. 

Kdo natočil: Jaroslav Richter
Kde: Kroměříž?
Kdy: 23.08.2001
Kdo zpracoval natáčení: Jaroslav Richter
Projekt: Příběhy 20. století
Instituce: Post Bellum
Štítky , , , , , , , , , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..