Rodina Etrichů a její význam pro rozvoj letectví


Ve lnářském průmyslu na Trutnovsku podnikala již od poloviny 19. století rodina Etrichů. Podle rodové tradice se Etrichové usadili na úpatí Krkonoš během sedmileté války (1756–1763). Významně ovlivňovali rozvoj města Svobody nad Úpou ve funkci starosty po několik generací za sebou. Zakladatelem průmyslové tradice tohoto podnikatelského rodu byl Josef Etrich (1803-1878), majitel mlýna v Trutnově a obchodník s moukou a obilím. Josef Etrich, povzbuzen příkladem dalších úspěšných podnikatelů ve lnářství, se rozhodl spolu se svým švagrem Franzem Klugem z Heřmanových Sejfů (Rudníku) založit firmu, která by se věnovala mechanickému zpracování lnu.
Josef Etrich měl tři syny: Josefa (1829-1901), Jana (zemřel 1912) a Ignáce (1839-1927). Nejvíce nás z Josefových synů zajímá Ignác. Ten byl otcem poslán k odbornému vzdělání do Anglie k firmě Newton a spol. v Leedsu. Zde působil jako strojní zámečník a slévač, čímž získal velký přehled o nejnovějších strojích v přadlácké výrobě. Po roce a půl se vrací domů a začíná v otcovském podniku v Horním Starém Městě se stavbou nových přádelních strojů. O pár let později přebírá technické vedení firmy a spolu s Janem Klugem též nákupy surovin a účetní záležitosti s tím spojené.
Josef Etrich předal rovněž vedení firmy svým synům Janovi a Ignácovi, takže firma dále působila pod názvem Josefa Etricha synové Horní Staré Město.
Firma bratří Etrichů se dále slibně rozvíjela. Ignác Etrich byl významným konstruktérem strojů pro textilní výrobu a držitelem řady patentů. Pro úplnost je zapotřebí doplnit, že se v roce 1877 oženil s Marií Annou Kateřinou Regnierovou.

Igo Eterich

Igo Eterich

Dne 25. prosince 1879 se jim narodil syn, který dostal jméno po svém otci Ignác, pro odlišení byl nazýván Igo.
Otec Ignác se na konci 19. století začíná zajímat o letectví a nedokončené dílo Otto von Lilienthala. Ve svých plánech spoléhal na syna Iga. Ten vystudoval reálku v Trutnově, poté sloužil v Brandýse nad Labem u sedmého dragounského pluku. Následně studoval Technickou a obchodní akademii v Lipsku. Jako osmnáctiletý byl vyslán roku 1898 do Berlína, aby získal Lilienthalovu pozůstalost. V areálu přádelny v Horním Starém Městě byla vybudována letecká vývojová dílna. Na základě Lilienthalových plánů byl zhotoven kluzák o rozpětí 10 m. Pokusy však byly neúspěšné, kluzák se nemínil vznést a při jednom z pokusů se Igo zranil. Etrichové studovali v dostupné litaratuře let ptáků, hmyzu a létajících savců. Velmi vytíženi vedením firmy hledali vhodného technika a konstruktéra, který by jim s vývojem skutečného letadla pomohl.

Etrich kluzák

Etrich kluzák

V r. 1903 je do firmy přijat Franz Xaver Wels, absolvent saského technického učiliště v Mittweida. Wels, který byl o šest let starší než Igo, se pustil do studia rostlinné říše s cílem získat poznatky, které by se daly uplatnit při konstrukci letadla těžšího než vzduch. Řešení nalezl v semíncích zanonie. Podle nich stavěli s Etrichem modely z papíru, které zvětšovali. Konstrukci přihlásili pod názvem Flugmaschine dne 3. března 1905 k patentování v Rakousku.

Ze štípaného bambusu a tkaniny zhotovili kluzák, který zatížen mrtvým břemenem prokázal letuschopnost. Dolétával bezpečně přes 500 m. Následující rok byl přihlášen v USA, Francii a Itálii. Tak byl položen základ vývoje a proslulosti letadel Etrich. Spolu s F. X. Welsem se Etrich věnoval i vývoji motorových saní.
V letech 1906 a 1907 se pracovalo na stavbě velkého kluzáku s motorovým pohonem. Zkoušky probíhaly v trutnovské části Nové Dvory, zprvu s mrtvou zátěží a poté s živým pilotem. Pilotem při těchto zkouškách byl F. X. Wels. Na den 8. října 1907 byly oficiálně oznámeny veřejné pokusy. Wels úspěšně vzlétl před zástupci úřadů, představiteli kulturního a hospodářského života a početným obecenstvem celkem čtyřikrát s doletem přes 200 m. Byly to první významné lety na kluzáku jak v Čechách, tak v celém Rakousko-Uhersku. Do letadla byl zabudován francouzský motor Antoinette. Tato pohonná jednotka spolu se čtyřlistou vrtulí byla nedostačující a zbrzdila vývoj motorového letadla. Také podmínky ke dlouhodobým zkouškám v okolí Trutnova nebyly vhodné. Na Welsův návrh byl ateliér přeložen r. 1908 do pavilonu Rotunda ve vídeňském Prátru.
Ve Vídni se Igo Etrich seznámil s Louisou Fink-Bartholomei, kterou si 23. listopadu 1908 vzal za ženu. Vrchní dohled nad vývojovou dílnou si nadále ponechával Ignác Etrich starší, který celý projekt financoval. V přádelně se zhotovovaly i některé části letadel. Etrich posílá Welse na studijní cestu do Francie k Wilburu Wrightovi s cílem získat silnější motor. Ten se tam ale vzhlédl v konstrukci dvojplošníku a začal jeho výrobu prosazovat. Pro názorové neshody na další vývoj letadla se Etrich s Welsem r. 1909 rozchází a na jeho místo jmenuje Karla Illnera.
Koncem července 1909 zahajuje Igo Etrich provoz na letišti Steinfeld ve Wiener Neustadt. Etrich se přikláněl k trupovému řešení letadla místo samokřídla a jeho nový jednomístný letoun měl již na krátkém trupu ocasní část s kormidly. Dostal označení Etrich I. Lidově se mu říkalo Sperling nebo Praterspatz – Vrabec. Dalším typem letadla vyvjeným v letech 1909-1910 byl Etrich II., který byl pro svůj typický vzhled nazýván Taube – Holubice.

etrich taube

etrich taube

Bylo to letadlo dřevěné konstrukce o rozpětí 14 m, délce 10 m a vlastní hmotnosti 300 kg. Z vídeňské Rotundy přesídlil letecký ateliér začátkem r. 1910 na Steinfeld ve Wiener Neustadt. Holubice sklízela jeden úspěch za druhým. Pilotem letounu byl vedoucí Etrichovy dílny Karel Illner ze Žacléře.

Etrich III

Etrich III

etrich taube

Etrich Taube

V roce 1910 byl zalétáván i další letoun Etrich III – Möve (Racek). Následoval Etrich IV – Taube, který vycházel z Etricha II., byl však větší, měl řiditelný, odpružený podvozek a motor AustroDaimler. Zalétl ho 8. září 1910 první rakouský vojenský pilot, nadporučík Miecislaus Miller. Tento typ se stal základem rakouské výroby Etrichů. V říjnu 1910 objednává ministerstvo války první letoun Taube pro rakouskou armádu. Podílnictví na patentu však měl i propuštěný Wels a rozhodně se ho nechtěl vzdát při vyhlídce na sériovou výrobu. Nakonec se Etrich spojil s firmou MLG a Welse vyplatil. MLG převzala Etrichovu konstrukční dílnu ve Wiener Neustadt se vším zařízením, zásobami a leteckým parkem.

Začala sériová výroba. Pojem Taube se stal technickým termínem. Za svůj rychlý vzestup od r. 1912 vděčilo německé letectví právě tomuto typu. Téměř nad celou Evropou létaly Etrichovy Holubice.
Na začátku r. 1911 se však Etrich vrací do rodinné lnářské firmy s předsevzetím věnovat se letectví pouze vývojově. Vhodné letiště nalezl v Josefově. Byla uvolněna část dělostřeleckého cvičiště a město postavilo dřevěný hangár s dílnou. V Horním Starém Městě se vyvíjel nový rychlostní letoun, jehož půdorys připomínal vlaštovku, a tak byl i nazván – Schwalbe (vlaštovka). Veřejná letecká produkce Etrichova letadla měla proběhnout 28. května 1911. Letadlu však vypověděl motor a tak muselo nouzově přistát v Poříčí u Trutnova.

Další pokus se uskutečnil 19. října 1911. Toho dne kolem půl osmé ráno odstartovalo z Josefova u Jaroměře letadlo typu Schwalbe s pilotem Bierem a konstruktérem Etrichem a po jedenáctiminutovém letu se objevilo nad Trutnovem.
Na základě vojenských požadavků vznikl na přelomu let 1911 a 1912 prototyp zcela nového letounu, který dostal název Limuzína. Měl to být průzkumný letoun, jehož kabina byla z velké části kryta průhledným materiálem. Louton však nedosáhl úspěchu Holubice.
Počátkem roku 1912 byla založena továrna na výrobu letadel v dnešní polské Lubawce. Továrna zaměstnávala osm odborných pracovníků. Za plného provozu zde mělo pracovat až 50 zaměstnanců. Měsíčně se mělo vyrobit 8 letadel. Zdokonalovaly se tu letouny Etrich Taube pro vojenské účely. Dne 24. srpna 1913 startuje v Lubawce letoun NV-3 Taube vybavený motorem Daimler-Mercedes s pilotem Alfredem Friedrichem a Igo Etrichem. Přes Bernartice – Horní Staré Město – Svobodu n.Úpou – Janské Lázně a Černou horu se vracejí do Horního Starého Města, kde před zraky 8 000 diváků přistávají. Tento let byl přípravou na daleko nebezpečnější let v září 1913, který vešel do historie jako let pěti zeměmi a prokázal spolehlivost a bezpečnost Etrichovy letecké techniky.
Igo Etrich se zabýval rovněž vývojem létajícího člunu – hydroplánu. Za první světové války byla Etrichova letadla využívána německou a rakousko-uherskou armádou. Po I. světové válce se Igo plně věnoval textilnímu průmyslu a rodině. Dne 18. února 1927 umírá otec Ignác, iniciátor a podporovatel leteckého podnikání svého syna. V r. 1928 Igo Etrich opět vstoupil aktivně do leteckého dění. Pracoval na rozvoji bezmotorového a sportovního létání. Zkoušky prováděl opět u Trutnova a v Josefově. Dvoumístný uzavřený malý lehký letoun s označením Etrich VIII byl postaven v hornostaroměstské textilce.

Etrich VIII

Etrich VIII

Po zalétání v okolí Trutnova byl letoun zkoušen v Praze-Kbelích. Přes velký zájem různých firem i sportovních pilotů se tento pokrokový typ nedočkal tovární výroby.
Tímto pokusem Igo Etrich skončil s vývojem letadel a nadále se věnoval především svojí textilní firmě. V bouřlivém období 1945–46 byl téměř připraven o život. Etrich byl s rodinou odsunut dne 10. října 1946. Téměř bez prostředků se usadil v městečku Schwarzbach v Bavorském lese. V roce 1954 byl jmenován čestným předsedou rakouského Aeroklubu. U příležitosti osmdesátých narozenin v roce 1959 a jako vzpomínku na první vzlet Etrichova letounu na Steinfeldu mu byl předán pamětní prsten a v mramorovém sále salcburského zámku Mirabel byla umístěna jeho busta od sochaře Freda Pirkera. Igo Etrich zemřel 4. února 1967 ve věku nedožitých 88 let. Je pochován v čestném hrobu na městském hřbitově v Salcburku.
Etrich (20).jpg
Igo Etrich

Štítky , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..