Oslíci na Luži – kapitola z historie

autor: Jaroslav Beneš

 Luž je nejvyšší hora Lužických hor a nabízí krásné výhledy do Čech i Saska. Na jejím vrcholu stála od roku 1823 horská bouda. Tedy v roce 1823 bylo vybudováno jen jednoduché stavení, které během let mohutnělo až do podoby velkého horského hotelu s vyhlídkovou věží či kuželníkem.
Celý komplex budov bohužel vyhořel 8. ledna 1946 (uvádí se nepřesně i jiná data) a důvod nebyl nikdy objasněn. A jak to tak bývá, mezi lidmi na obou stranách hranice se o tom dodnes říkají různé zkazky.

číst dál

K odsunu Židů z Vodňan

upravila: Iva Nakládalová

Volně podle knihy „Soumrak a svítání – národní kronika Vodňan 1939-1945“, autor Florian Fencl. 

Němci odvezli Židy z Vodňan hromadně 14. dubna 1942. Němec Friedrich byl na nádraží a s cynickým uspokojením se s nimi loučil před tváří početného občanstva.

Někteří Židé plakali, někteří nesli svůj neznámý osud s hrdinským klidem. Některé ženy se vyjádřily: „My jedeme vlakem, ale vy jednou půjdete – pěšky!“

 

Příběh z Loděnice 1945

pietní místo dnes

autor: Karel Paták

Moje babička Erika, rozená Schwalb a můj děda Karel Paták.

Jejich příběh je v kostce příběhem XX. století na našem území, s důsledky jeho historie se dnes pereme každý den.
Babička se narodila v roce 1917, ve Vojkovicích nad Ohří, v plně německém osídleném území C&K monarchie, které po jejím rozpadu připadlo nově vzniklému státu, Československu.
Celá oblast “poohří“ byla stovky let zpět německá a československý stát tam alespoň posílal některé české úředníky jako poštmistry, policisty a třeba i “ajznbońáky“, což byl právě můj děda. Tam se zamiloval do babičky, /divíte se? :)/, vzal si ji a narodily se jim ještě ve Vojkovicích (Wickwitz am Eger) tři děti.

číst dál

Připojení Karlových Varů k Říši – kniha

Na začátku to vypadá nadějně po letech útlaku a příkoří Čechů se objeví ve vedlejší zemi vůdce, dá vám novou naději, nový směr. Máme možnost se konečně na někoho obrátit někomu věřit. Slibuje jak se budete mít dobře a že vás jeho Říše ochrání dostanete lepší práci a co teprve ty sociální dávky. Někteří vaši sousedé se nemůžou dočkat a vezmou do rukou zbraně a jdou těm Čechům nandat. Co na tom, že provádějí protistátní činnost a že to můžou šeredně odskákat, myslí si že je nic nezastaví. A když posléze musí utéct pod ochranu Říše  vůdce je pochválí. číst dál

Květen 1945 u dědy na gruntu:

 autor: Jan Rýznar

1933 RýznarStrachu bylo dost, teď je čas pro radost…

O našich předcích víme jen málo a o reálných dějinách ještě méně. Můj děda od mámy byl sedlák v Krumpachu v Zábřehu na Moravě. Jeho životní krédo znělo: „Boj je život vyvolených a smrt je jejich vítězstvím.“

číst dál

Rodinná vzpomínka na brněnský pochod smrti

Můj děda Bohumír Dokulil byl lékař a za války pracoval v brněnské Dětské nemocnici v Černých Polích, kde taky sám vyrůstal a bydlel – byla to středostavovská čtvrť, kde žilo za První republiky víc Němců a Židů než Čechů a pochopitelně taky hodně smíšených rodin, takže nějaká ostrá národnostní hranice tam nikdy nebyla a místní byli většinou zcela přirozeně dvoujazyční.

číst dál

Rodinné paměti z Podkrkonoší

Dovolte mi, abych zde napsal svůj příspěvek, kterým bych chtěl sdělit zejména to, že hádky v dnešní době klidu, prostě nemají už žádný význam a není možné se dobrat uspokojivého cíle! On totiž není žádný JEDEN spravedlivý výsledek této problematiky.
Já jsem vyrostl v rodině, kdy z otcovy strany byli všichni Němci. Tato větev žila ve Dvoře Králové nad labem a problematiku Sudet moc neřešila.
Větev ze strany maminky byla úplně jiná: Maminka byla sirotek, kterého si z dětského domova v České Lípě vzala babička Alžběta a děda František.
Děda pocházel z Lodína (u Nechanic) a byl ze třinácti dětí, babička byla z chudé rodiny na Slovensku a utekla ve 13 letech před Tisem do Děčína…

číst dál