text +foto Vladimír Kraus
Janov (Jonsdorf) nad Hřenskem patří i dnes k větším obcím regionu.
Místopis zde r. 1929 uvádí 244 čísel popisných a 998 obyvatel, z toho 983 Němců.
Žili zde hlavně plavci a voraři.
Dnes je domů zhruba stejně (mnohé jsou ovšem nově vystavené chaty), počet trvale bydlících asi třetina. číst dál
text +foto Vladimír Kraus
Obec se středověkým založením leží na dohled od známých a hojně navštěvovaných soutěsek na Kamenici, může být i výchozí místo k jejich návštěvě.
Vydáme-li se severně od ní přes samotu Hájenky, sestoupíme rychle dnes bezejmenným dolem k Meznímu můstku mezi Tichou a Divokou soutěskou.
Růžová byla před válkou spíše městysem s naprostou většinou německého obyvatelstva (z 1272 trvale bydlících bylo 1250 Němců), počet domů se udává číst dál
Vladimír Horák se narodil 6. 1. 1918 (dle gregoriánského kalendáře), 24. 12. 1917 (dle ruského juliánského, církevního kalendáře), v Rusku ve vesnici Zamarovskovsko (Velká/Malá Zemorozovka?), oblast Uralská, okruh Tjumenský, okres Tobolsk, jako Vladimír Belov Janu Horákovi, nar. 10. 1. 1889, Rudolfsheim Goldschlagstrasse 56 WIEN XIV, Reindorf No. 278, takto rakouskému zajatci, a Věře Ivanovně Belov, nar. 17. 9. 1898 v Rusku, Selo Vjazma u Moskvy. číst dál
DLOUHÁ LOUČKA / Langendorf
Eva Hladišová našla v domě své babičky životopis loučského rodáka. Originál 31 strojopisných stran upravil a zkrátil kronikář P. Richter.
Pisatel nazval text
„Životopis jednoho prostého muže“
I.
Jmenuji se Arnošt Axmann. Narodil jsem se jako třetí dítě Josefa a Amalie Axmannových dne 3. ledna 1924 v Dolní Dlouhé Loučce. Moji rodiče byli zemědělští dělníci, tehdy se jim říkalo pacholek a děvečka. Dědu jsem nepoznal, padl v 1. světové válce. Ve dvou letech jsem onemocněl vážnou nemocí žaludku, která se tehdy velmi těžce léčila. Když mi byly čtyři roky, měl jsem ještě mladšího bratra a stěhovali jsme se do Horní Sukolomi. Moji rodiče zde dostali práci a ubytování u sedláka Navrátila. Měli jsme jen malou kuchyňku a pokojík, záchod na dvoře.
Na podzim 1930 dostal táta po otci přidělenou práci jako okresní cestář a stěhovali jsme se opět do Dlouhé Loučky k Vykydalovi. Přenechal nám jednu světnici, kde se vařilo i spalo. Máma u něho musela sloužit, to je pracovat zadarmo za poskytnutí ubytování. Dostávala jen stravu, někdy i mléko a chléb. V Dlouhé Loučce jsem chodil do školy od druhé třídy do šesté. Rodičům se narodilo šest dětí, ale bratr a sestra zemřeli do půl roku po narození. číst dál
Volně sepsáno podle povídání paní Heleny Lintnerové, jedné z poslední pamětníků.
V Dolanech jsem od 9-ti let. Do Dolan jsem přišla 1. listopadu 1945 jsem sem přišla do školy.Vyrůstala jsem na Jívové a když jsem nastoupila sem do školy neuměla jsem ani slovo česky.Maminka byla Němka, tatínek byl Čech od Frýdku. Maminka se narodila v Babicích, ale vyrostla také na Jívové. Babička se narodila také na Jívové. Manžel jí padl za první války ona už 29. srpna byla vdova, moje maminka ani tatínka nepoznala měla 9 měsíců, v červencu začala válka a za měsíc už nežil. Byl tesařský mistr jeho jednotka stavěla mosty no a on byl mezi prvníma padléma.
Italové stavěli císařskou cestu k Novosadům a Těšíkovu. Naproti zámku přes cestu, to býval mlýn vlastnili ho Nerudovi.Voda se přiváděla z rybníka nad ním. Pod mlýnem bývala ještě kovárna. Bývalý pivovar Dolany se stal posléze Selikem. Hospoda v Dolánkách u Šinclů, v Uličkách a Horní Bouda patřili Kartuziánům, říkalo se že to byly tady nejstarší domy. Z čp.1 Izák kopal a něco hledal, že tam je chodba až na Kartouzku a na Hradiště. Ale pravděpodobně to byly jen sklepy, tatínek tam chodil narážet pivo a pokud to Šaraj nezazdil je to tam doteď. číst dál