POSLEDNÍ VLAK – Hradečná (Markersdorf) – SVÁTEK SV. VAVŘINCE 1943

 

Bývalo zvykem a tradicí, že obyvatelé širokého okolí a města Uničova dvakrát v roce putovali do Hradečné (Markersdorf). Neexistoval První máj, aby se nevystoupilo na Bradlo. Tento skalní útvar je nejjižnějším výběžekem Nízkého Jeseníku. Na jeho plošině bylo tehdy pětiúhelníkové dřevěné zábradlí, které sloužilo současně jako rozhledna. Stalo se tradicí navštívit na Prvního máje toto shromaždiště starých Germánů. Byl ale ještě druhý termín. To byl církevní svátek: Patron obce svatý Vavřinec. Na jeho svátek v srpnu se scházela mládež k tanci v sále a na zahradní restauraci u nádraží patřící panu Kafkovi. Zde bylo také místo, kde babička jednou v roce zcela veřejně vypila máz piva. Do tohoto idylického světa zasáhla hrubě politika.
 

Životopis jednoho prostého muže, část druhá

 

VII.

Jízda po lesní cestě plné děr byla s krvácející nohou hrozná. Po půl hodině hrozné bolesti jsme dorazili na obvaziště. Ani nás z vozů neskládali, jen nám zastavili obvazem krvácení a vrazili velkou injekci morfia, abychom tolik neřvali bolestí. (Od té doby nesnáším morfiové injekce.)Po nekonečně dlouhé cestě nás na polním letišti naložili do letadel zvaných Čáp (Fi-156 Storch). Musela tam být fronta dosti široká. Raněné naložili do osmi letadel a v doprovodu stíhacích Messerschmittů (Bf-109) nás odvezli do velkého města. Mezitím, co mi lékaři dávali sádru, mě a ostatní raněné sanitáři okradli o veškeré uspořené peníze i o tabatěrky. Zbyly nám jen osobní průkazy a Kennkarty.

Když mě operovali, tak jsem se z narkózy probudil a zlámal ještě mokrou sádru. Naložili nás do velkého dopravního letadla. Byl jsem ze čtyřiceti raněných v letadle na tom nejhůře, tak mě hlídal saniťák. Po dvouhodinovém letu jsme přistáli na varšavském letišti. Bylo to asi na začátku června 1944 a již jsem věděl, že mi další pobyt na frontě nehrozí. číst dál

Životopis jednoho prostého muže

DLOUHÁ LOUČKA / Langendorf

Eva Hladišová našla v domě své babičky životopis loučského rodáka. Originál 31 strojopisných stran upravil a zkrátil kronikář P. Richter.
Pisatel nazval text
„Životopis jednoho prostého muže“

I.

Jmenuji se Arnošt Axmann. Narodil jsem se jako třetí dítě Josefa a Amalie Axmannových dne 3. ledna 1924 v Dolní Dlouhé Loučce. Moji rodiče byli zemědělští dělníci, tehdy se jim říkalo pacholek a děvečka. Dědu jsem nepoznal, padl v 1. světové válce. Ve dvou letech jsem onemocněl vážnou nemocí žaludku, která se tehdy velmi těžce léčila. Když mi byly čtyři roky, měl jsem ještě mladšího bratra a stěhovali jsme se do Horní Sukolomi. Moji rodiče zde dostali práci a ubytování u sedláka Navrátila. Měli jsme jen malou kuchyňku a pokojík, záchod na dvoře.
Na podzim 1930 dostal táta po otci přidělenou práci jako okresní cestář a stěhovali jsme se opět do Dlouhé Loučky k Vykydalovi. Přenechal nám jednu světnici, kde se vařilo i spalo. Máma u něho musela sloužit, to je pracovat zadarmo za poskytnutí ubytování. Dostávala jen stravu, někdy i mléko a chléb. V Dlouhé Loučce jsem chodil do školy od druhé třídy do šesté. Rodičům se narodilo šest dětí, ale bratr a sestra zemřeli do půl roku po narození. číst dál

Legionář Rudolf Horák – jeden z mnoha

Když se tak dívám kolem sebe tak pozoruji, že skoro v každé druhé rodině byl někdo v legiích. 🙂

I naše rodina byla tímto „postižena“. Můj praděda z matčiny strany byl ruský legionář a jsem na něho patřičně hrdý nejen že přežil 1.světovou, ale hlavě sibiřskou

Rudolf Horák v četnické uniformě

Rudolf Horák

anabázi , řádění bolševiků a také že se k nim nepřidal.

 

Rudolf Horák se narodil 27.7.1895 v Dubicku -okr. Šumperk, d.o. Šumvald, a zemřel po druhé válce 10.10.1947 v Uničově.

syn Jana Horáka, podruha v Dubicku a Marie roz. Vaňkové, dcery nádeníka ve Václavově, před 1. sv. válkou studoval na škole měšťanské a pak na odborné škole pokračovací, povolání má v záznamech  – krejčí, a politickou příslušnost sociální demokrat. číst dál