Hildegarda Sedlářová (* 1926  ) Já jsem tady zůstala úplně sama

Hildegarda Sedlářová

r.1948

Vzpomínky nejen na osvobození Šternberka      zdroj:https://www.pametnaroda.cz/

Hildegard Sedlářová, rodným příjmením Luxová, se narodila v roce 1926 v osadě Světlov (něm. Lichtenthal), který byl přímou součástí města Šternberk. Oba její rodiče byli německé národnosti. Za války její matka Anna zachránila život Židovce Gesslerové, když ji více než rok živila a poskytovala jí přístřeší. Po příchodu sovětské armády v květnu 1945 byla Hildegarda Sedlářová svědkem mnoha zvěrstev páchaných na německých obyvatelích Šternberka. Na rozdíl od většiny Němců nebyla rodina zařazena do odsunu kvůli bratrově práci v dolech. Bratr Rudolf ale v roce 1949 utekl na Západ. číst dál

Vladimír Horák, partyzán v Zarevu 2. část

Osický incident 

Popis Osického incidentu se liší podle zdrojů. Český popis, z velké části postavený na vzpomínkách Václava Horáka, stručně popisuje důvod přítomnosti Luče v Osikách jako přípravu na shoz zásob, ale podrobně popisuje tragédii způsobenou Jakovem Kirilovičem Kolomijcem. Anatolij Michajlovič Sergienko v knize „Курс – аэродром «Три дуба“, 2010, naopak zevrubně popisuje důvod příletu ruského letounu, který měl přivést nejen zásoby a posily, ale především měl převzít dokumenty získané Vladimírovou ilegální skupinou ve vsetínské zbrojovce (viz příkaz Antonova níže). Tím je řečeno, že nešlo o shoz, ale přistání. Nakonec i zmínka v české verzi, že Kalinovovi zmizely Vladimírovy dokumenty, to potvrzuje. Naopak se Sergineko, jak už je na ruské straně zvykem, vyhýbá trapné smrti Kalinova a Zubčenka a připisuje ji německému Jagtkommandu, které údajně sledovalo Vladimíra a jeho skupinu po útěku ze zbrojovky, což je, vzhledem k tomu, že skupina opustila zbrojovku již v září 1944 a existujícímu hlášení na četnické stanici, které podal bezprostředně po incidentu majitel usedlosti Jan Beneš s popisem události, holý nesmysl. číst dál

Vladimír Horák, partyzán v Zarevu 1. část

Vladimír HorákVladimír Horák se narodil 6. 1. 1918 (dle gregoriánského kalendáře), 24. 12. 1917 (dle ruského juliánského, církevního kalendáře), v Rusku ve vesnici Zamarovskovsko (Velká/Malá Zemorozovka?), oblast Uralská, okruh Tjumenský, okres Tobolsk, jako Vladimír Belov Janu Horákovi, nar. 10. 1. 1889, Rudolfsheim Goldschlagstrasse 56 WIEN XIV, Reindorf No. 278, takto rakouskému zajatci, a Věře Ivanovně Belov, nar. 17. 9. 1898 v Rusku, Selo Vjazma u Moskvy. číst dál

Květen 1945 – Olomouc

zdroj: Zdenka Wagnerová

4. 03. 2015 14:03:59
Nejlepší romány píše život. Neboť každý lidský život, i ten nejobyčejnější, je pln dramatu a napětí. Velmi zjednodušeně se říká, že člověk se rodí, žije a umírá……. (úvod životopisu).
Následuje pár úryvků z května 1945autor z našeho města. Očitá svědectví z nelehké doby, bez příkras a komentářů, převážně fakta. Jsem vděčná za tato svědectví a nemám důvod jim nevěřit či je zpochybňovat, psal je člověk mně snad nejbližší, můj otec. __________________________________________________________

číst dál

V Lošticích před válkou a za války

(Němci – Židé – poměry)http://www.ak-ansichtskarten.de

Vějíř vzpomínek na loštické Němce v době mého dětství se mi rozevřel v momentě, když jsem při prohlídce archivních fondů o internačním táboře pro Němce v Olomouci – nových Hodolanech v letech 1945-46 narazil na záznam, že odtud byl propuštěn 14. září 1945  Bruno Hauk, nar. 1900, který byl předán četnické stanici v Lošticích. Majitel pily a dřevěných polotovarů byl drobnější postavy, mírně prošedivělý a klidného projevu, hovořil dobře česky a neangažoval se koncem 30. let ve smyslu německo-nacionálním nebo dokonce nacistickém. Přesto došlo za války k tomu, poté co byl zatčen gestapem a odvlečen do koncentráku loštický starosta a ředitel školy František Pokorný, že byl Hauk donucen převzít jeho funkci a působil pak jako německý komisař obce. V Lošticích si tehdy všichni oddechli, neboť holým neštěstím by bývalo, kdyby byly uspokojeny ambice německého hostinského Bühna, který byl ostatně povolán k Wehrmachtu a ve válce se někde ztratil. číst dál

Životopis jednoho prostého muže, část druhá

 

VII.

Jízda po lesní cestě plné děr byla s krvácející nohou hrozná. Po půl hodině hrozné bolesti jsme dorazili na obvaziště. Ani nás z vozů neskládali, jen nám zastavili obvazem krvácení a vrazili velkou injekci morfia, abychom tolik neřvali bolestí. (Od té doby nesnáším morfiové injekce.)Po nekonečně dlouhé cestě nás na polním letišti naložili do letadel zvaných Čáp (Fi-156 Storch). Musela tam být fronta dosti široká. Raněné naložili do osmi letadel a v doprovodu stíhacích Messerschmittů (Bf-109) nás odvezli do velkého města. Mezitím, co mi lékaři dávali sádru, mě a ostatní raněné sanitáři okradli o veškeré uspořené peníze i o tabatěrky. Zbyly nám jen osobní průkazy a Kennkarty.

Když mě operovali, tak jsem se z narkózy probudil a zlámal ještě mokrou sádru. Naložili nás do velkého dopravního letadla. Byl jsem ze čtyřiceti raněných v letadle na tom nejhůře, tak mě hlídal saniťák. Po dvouhodinovém letu jsme přistáli na varšavském letišti. Bylo to asi na začátku června 1944 a již jsem věděl, že mi další pobyt na frontě nehrozí. číst dál

ŽIVOTNÍ OSUDY LADISLAVA VALOUŠKA

Tohle je první první část práce o osudech Ladislava Valouška a to do roku 1945. Byla použita práce Anety Grohmanové 2010 na kterou mě přivedl dnes už zesnulý Jan Pala, který jí i s touto prací pomáhal. Vzpomínám si na moje osobní setkání s p. Valouškem. Měl přednášku v našem šternberském modelářském kroužku. Jako malý puberťáci jsme se těšily na povídání o sestřelených „mesršmitech a fokáčích“. A bylo pro nás zklamání, že nesundal ani jednoho nácka. Dnes s odstupem času vím, že je nejdůležitější přežít. Co vám pomůže že jste měl přes 200 sestřelů a dnes jsou vás plné knížky, když nepřežijete.

 

Ladislav Valoušek se narodil 1. srpna 1918 v obci Žerotín u Olomouce. Byl nejstarším ze tří dětí, narozených rodičům Hedvice a Ladislavu Valouškovým. V době, kdy byly Ladislavovi pouhé dva roky, tedy v roce 1920, odstěhovali se rodiče za prací do Olomouce. Jen malý Ladislav zůstal v Žerotíně v péči babičky, vdovy Marie Vajdové, až do svých šesti let. číst dál