Talián z Dolan

Giannino Restelli

Giannino Restelli

autor: Vítězslav Betlach

Stejně jako v jiných rodinách, tak i v té mojí se tradují nejrůznější historky a příběhy, které se kdy staly. Jedněm se člověk i přes rozdíl generací a uplynulých desetiletí i dnes s chutí zasměje, jiné jsou prostě jen lidsky poutavé, no a jsou i takové, které by raději měly navždy zůstat pod zámkem rodinného ,,archivu“. Do konce života mě už bude mrzet, že mě, coby malého ,,sopla“ skoro až nudívalo, když se babička s dědou rozpovídali o dobách minulých, obzvlášť o rocích Druhé světové, o kterých dokázali mluvit hodiny. I tak se mi svojí, téměř až exotičností, vryl do paměti alespoň jeden příběh z těchto časů, který pak svým způsobem žil až téměř do dneška. Bohužel děda, ani jiní pamětníci, kteří by mi třeba mohli říct něco víc, už jsou na pravdě Boží, takže historka, o kterou se chci v krátkosti podělit, bude slepenec vyprávění z druhé ruky, podložených zlomkovitými informacemi ze dvou dochovaných dopisů, které jsem objevil v krabici na půdě.

Ona epizoda z rodinné historie tedy zní asi takto:

Začátkem roku 1945, kdy se válka stále zřetelněji vyvíjela v neprospěch Hitlerova hlavního stanu, vyrušilo klid v domě hospodáře Josefa Hradila z Dolan urputné bouchání na dveře. Těžko říct, co se pradědovi v tu chvíli honilo hlavou. V této době takové bouchání moc dobrého nevěstilo, obzlášť když žijete mezi řádně ,,uvědomělými“ sousedy a v nedaleké Olomouci má svoje sršní hnízdo Gestapo. Jenže neotevřít by v takovém případě stejně celou věc leda zhoršilo a tak Josef nejistě odstrčil petlici, odemkl, otevřel a… A do předsíně namísto pánů v kožených kabátech vpadl asi dvacetiletý mládenec ne nepodobný čertovi. Ošuntělý čertík se snažil za sebou dveře zase rychle zavřít a při tom ze všech sil něco gestikuloval a snažil se cosi honem honem vysvětlit. Italsky. 

Starý Hradil pochopil, klučinu vzal dál a poručil manželce Anně přinést hladovému hostu něco z toho mála, co nemusel odvést jako naturálie hrdinné říšské armádě. 

Z toho co byl Talián schopný v první chvíli sdělit manželé Hradilovi vyrozuměli, že se jmenuje Giannino Restelli, pochází ze severoitalského Legnana a právě utekl ze zajateckého konvoje, který tudy procházel. Toto dokládá nejen vyprávění, které s v naší rodině traduje, ale i nikdy neodeslaný dopis, který Giannino v únoru 1945 v Dolanech napsal (zřejmě) svým rodičům. V něm se svěřuje, že po svém útěku během německého ústupu našel útočiště v domě svého přítele Vojtěcha Hradila (Josefova syna, který byl v té době stejně starý, jako Giannino), kde vyčkává příchodu sovětských vojsk. Víc podrobností se už asi nikdy nebude možné dopátrat, ale tyto události je asi dost dobře možné dát do souvislosti s masovými přesuny zajatců z průmyslových komplexů během bojů o Slezsko v lednu 1945.

Resteli

Giannino Restelli s kumpány v Dolanech.

V každém případě, Giannino se s Hradilovic rodinou velice dobře sžil. Zejména si rozuměl se svým vrstevníkem Vojtěchem a po dobu jeho Dolanského pobytu se z nich i přes jazykovou bariéru stali nerozluční kumpáni.

Kdy přesně a za jakých okolností Giannino nakonec Hradilovic dolanské hospodářství opustil dnes už nikdo neví. Jeho druhý dopis, věnovaný tentokrát jeho kamarádovi Vojtěchovi, je datovaný 25.2. 1946 a psal ho už ve svojí domovině. Podle okrajové zmínky byl Giannino po odchodu z Dolan nucen ještě vydržet tříměsíční pobyt v koncentračním táboře, než se konečně dostal domů. Kde, to už v dopise neuvádí. Také se nejspíš už nejednalo o klasický koncentrační tábor. Pokud se v Dolanech skutečně dočkal příchodu Rudé armády, zřejmě se jednalo o nějaký sběrný tábor. No a navzdory svému zajateckému osudu, jako občan státu někdejší Hitlerovské koalice, možná u Sovětů nebudil zrovna důvěru, tak jej před propuštěním bylo třeba raději proklepnout. V každém případě na tuto internaci Giannino ve svém dopise evidentně nevzpomínal s rád a neskrývaně dával průchod radosti, že už může být zase doma se svými a může si konečně zase dopřát sklenici svého milovaného vína.

Po svém návratu do Itálie Giannino začal opět pracovat v zaběhnuté rodinné firmě na výrobu dekoračních litinových odlitků. Kromě toho se ale rozkoukával, kde by mohl chytit příležitost za pačesy a využít příležitosti poválečné obnovy. Svému kamarádovi Vojtovi tak předestřel ideu společného obchodu, v rámci kterého by společně do Československa dováželi italské ovoce. Nápad to byl hezký a bylo by zajímavé, kdyby se jej podařilo realizovat. Nicméně i kdyby v Československu poválečné události neskončily rokem 1948, tak lze s jistotou říct, že by tento plán stroskotal na dědově oblibě ,,klidu a teploučka“ ze kterých by se za nic a ničím na světě nenechal rušit.

 

Kontakty této pozoruhodné dvojky se nakonec, i kvůli politické situaci, nakonec omezily na písemnou korespondenci a fantastické vánoční balíky z Itálie plné nevídaných cukrovinek, ze kterých, po dlouhých desetiletích nakonec, ke své dětské radosti, měla to štěstí profitovat ještě i moje maličkost. Ze všech těch dopisů, které Giannino svému kamarádovi do Československa za ty roky poslal byl ale vždy jasně patrný vděk za to, co pro něj Vojtovi rodiče udělali i upřímná touha ještě někdy svého kamaráda Vojtěcha vidět. Leč nastalo se tak. Giannino a můj děda se už nikdy v životě osobně nesetkali. Neutuchající přátelské pobídky k návštěvě ale vyslyšela alespoň Vojtěchova dcera a moje mamka, Ludmila. Hned po pádu Železné opony nabídky využila a alespoň takto se Giannino Restelli opět setkal s někým z rodiny svého kamaráda. Přijetí bylo bezmála pompézní a k povídání toho bylo na obou stranách dost a dost. Giannino s nostalgií zavzpomínal na svůj pobyt v Dolanech, na to jak pomáhal Hradilovým v hospodářství i na český chleba, jehož název nebyl v Itálii nikdo schopný bez zlámání jazyka vyslovit.. Nakonec vzal mamku na obhlídku svojí rodinné továrny, které teď už s respektem nejširší rodiny velel, a kterou za ty roky notně zmodernizoval a rozšířil. Největší překvapení však Lídu čekalo v odlehlém koutě areálu. Starý pán Restelli si zde udělal svůj relaxkoutek, ve kterém měl jezírko s kačenama a s husama, všude pobíhaly slepice a mamce oznámil: ,,To jsou moje Dolany“.

Giannino svému kamarádovi i potom poctivě psal až do dědovy smrti v roce 1999. Obšírnou kondolencí k jeho pohřbu se jeho korespondence odmlčela. 

Vzhledem k času, který od té doby uplynul je asi jisté, že ani pan Restelli už není mezi živými. V příběhu mojí rodiny se Ital Giannino v zásadě pouze mihnul. Avšak jeho přátelství, které k mému dědovi choval a které nevyprchalo ani po šedesáti letech bez možnosti osobního setkání si určitě zaslouží obdiv, stejně jako to, jak se mu podařilo dostat se nesmazatelně do povědomí dalších dvou generací. 

 

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..