V Lošticích před válkou a za války

(Němci – Židé – poměry)http://www.ak-ansichtskarten.de

Vějíř vzpomínek na loštické Němce v době mého dětství se mi rozevřel v momentě, když jsem při prohlídce archivních fondů o internačním táboře pro Němce v Olomouci – nových Hodolanech v letech 1945-46 narazil na záznam, že odtud byl propuštěn 14. září 1945  Bruno Hauk, nar. 1900, který byl předán četnické stanici v Lošticích. Majitel pily a dřevěných polotovarů byl drobnější postavy, mírně prošedivělý a klidného projevu, hovořil dobře česky a neangažoval se koncem 30. let ve smyslu německo-nacionálním nebo dokonce nacistickém. Přesto došlo za války k tomu, poté co byl zatčen gestapem a odvlečen do koncentráku loštický starosta a ředitel školy František Pokorný, že byl Hauk donucen převzít jeho funkci a působil pak jako německý komisař obce. V Lošticích si tehdy všichni oddechli, neboť holým neštěstím by bývalo, kdyby byly uspokojeny ambice německého hostinského Bühna, který byl ostatně povolán k Wehrmachtu a ve válce se někde ztratil.

 Bruno Hauk dělal, co mohl. Nebyl přirozeně spjat s českým odbojem na severní Moravě, ale nesporně likvidoval různé udavačské dopisy a v mezích svých možností zasazoval ve prospěch perzekvovaných loštických spoluobčanů, včetně již zmíněného starosty Pokorného. Hauk byl starousedlík, srostlý s obcí a s českými zaměstnanci na své pile, knimžse choval korektně.

 V roce 1910 žilo v Lošticích 2632 obyvatel, nichž pouze 147 se hlásilo k německé obcovací řeči. Národní příslušnost mohli lidé vykazovat až při sčítání lidu v roce 1921, ky se zde přihlásilo k německé národnosti 65 osob a 70 lidí k národnosti židovské. Židovská náboženská obec v Lošticích čítala v roce 1921 75 příslušníků a v roce 1930 jen 55. Malá německá menšina žila obklopena českým prostředím a snad všichni její příslušníci mluvili více méně dobře česky. Totéž platilo o loštických Židech. Zdá se, že Židé starší generace dávali přednost němčině, zatímco střední a mladší generace (kromě rodinného prostředí) hovořila česky. Platilo to o rodinách Knöpfelmachrově, Ecksteinově, Wischnitzerově, Weissově, Hirschově, Fischerově a dalších. Němčina byla také jazykem spíše majetnějších Židů, kteří se zabívali velkoobchodní a spekulační činností, zatímco židovští obchodníci a živnostníci, majíce převážně českou klientelu, hovořili česky a někteří se čile účastnili i českého veřejného života (např. obchodník s železným zbožím Otto Löw byl aktivním činovníkem fotbalového klubu SK Loštice). Ti nejchudší Židé, kteří ovšem byli výjimkou jako pan Morgenstein, chudý jako kostelní myš, houfem dětí, nuzně bydlícív „gerbírně“, asi vůbec německy neuměli. Kromě jednoho židovského mladíka, který emigroval a bojoval v naší západní armádě, a kromě jedné ženy, jež okupaci přežila, byla celá malá loštická židovská komunita nacisty vyhubena. Výjimkou byl pouze zmíněný Morgenstein se svou početnou rodinou, což opravňuje k závěru, že genocida Židů sledovala i zištné zájmy nacistů o jejich majetek. Docela cynicky si spočítali, že nálady na vyhubení tak početné nemajetné rodiny by jim nepřinesly žádnou kompenzaci.

 dům Otty Löffa

dům Otty Loffa

    Ale vraťme se k místním Němcům, kteří měli blízko jak k Čechům, tak k Židům. Jistou výjimkou byl četnický strážmistr německé národnosti Edmund Blanschke. Ač německý nacionál, zůstal pro svou korektnost a akurátnost u čsl. četnictva až do okupace (resp. do Mnichova 1938). Poté odešel na severní Moravu a sloužil opět důsledně v říšskoněmeckých službách za Zábřehem (Rovensku-Jedlí), kde byl zabit buď při přestřelce nebo jako škůdce českého odboje. Měl syna Edmunda a z prvního manželství staršího Kurta, který studoval daleko od domova na gymnáziu v severních Čechách. Ten zahynul v hořícím tanku jako jedna z prvních obětí wehrmachtu při německém vpádu do Francie.

Mým vrstevníkem byl německý spolužák v obecné škole Horst Meissner, syn německého úředníka či technika v Aronově papírně na Vlčicích. Kluk byl agresivní,chodil v kožených kalhotách s poklopcem a v bílých podkolenkách a provokativně se hlásil k henleinovcům, aniž věděl oč jde. Čechy pohrdal, což se mu na české škole stalo osudným. Příležitostně byl „bit jako žito“ a i když byl dobrý rváč, brzy školu opustil. Děti z místních německých rodin jsme většinou brali za své a rozdíl mezi námi byl asi takový jako konfesijní rozdíl mezi katolíky a „Čechoslováky“. Za takové platily např. sestry Anni a Mitzi Mikschovy, které mluvily dobře česky a lámavě německy, rodina byla nacionálně nevýbojná, otec za války buď padl nebo upadl v zajetí a děvčata nedovedla po válce pochopit, proč mají odejít do Německa, zvlášť Anni, která se zamilovala při svém poválečném pracovním nasazení do místního selského syna.  Láska byla obapolná, ale bylo jí bráněno a děvče bylo proto urychleně odsunuto. Bilingvní byli z mých vrstevníků také synové sluhy místního židovského templu Fritzin a Maxin, kteří hráli vedoucí roli v „bitvách“ kamením, jež jsme sváděli se Žadlovičáky v prostoru Chloumku. O něco starší byl mladší Knöpfelmacherův syn Oty, který studoval na gymnáziu v Litovli, ale odtud byl vyřazen pro neprospěch a protože byl členem Komsomolu. Protože byl Otík „prašivou ovcí v rodině“, byl zaměstnán jako učeň ve strojírenské dílně Františka Köglera, který ho děsně týral ponižoval se souhlasem starého Knöpfelmachera.

 Německá rodina Frankova, kterou jsem koncem 30. let občas navštěvoval, neboť u nich bydlela moje babička v podnájmu, byla typickým příkladem symbiózy bez národních či rasových předsudků. Paní Marie mluvila perfektně česky, resp. hanácky, a společně ještě se dvěma českými přítelkyněmi kupovala z blízké velkotvarůžkárny Pivných (AW – pravé olomoucké) velké množství „zlomků“ a „kósků“, které ženy u Franků v předsíni za zpěvu nábožných písní balily kilech do pergamenu a připravovali je do beden k odvozu na trh do Olomouce. Její muž Josef Frank češtinu trochu „lámal“, neboť měl jiné „kunčofty“. Každý měsíc vyrážel pěšky na několikadenní „obchodní pouť“ s velkou krasnou na zádech severozápadním směrem na Studenou Loučku nebo na severovýchod k Medlovu. Nesl sebou tvarůžky a skupoval tam vejce pro židovského velkoobchodníka Knöpfelmachera. Frankův nadaný syn Josef a Knöpfelmacherův poněkud těžkopádný Sigi byli velcí kamarádi. Oba navštěvovali německou obchodní akademii v Olomouci. Mladý frank Sigiho připravoval ke zkouškám a Knöpfelmacherovi ho za to finančně podporovali. To bylo už ve 20. letech. Ve 30. letech pak působil mladý Frank, který se hlásil k české národnosti, jako prokurista v jednom židovském velkoobchodě s linolei v Praze, jehož se stal spolumajitelem (po dohodě, když majitel odešel za války do transportu směr Terezín – Osvětim).

 Josef Frank senior přivedl do Loštic ze svých severomoravských cest mladou Němku Micku jako pomocnici v domácnosti. Byla sotva školy odrostlá, enormě vyvinutá a „mlátila“ s ní puberta. Za války z Loštic asi na rok zmizela v některém z „Lebensbornů“ v Pomořanech, kde porodila říši rasově čistého jedince. Po válce byla odsunuta.

 Loštické „Němectví“ ve své převážné části mělo tedy svérázné rysy, bylo národně vlažné a politicky intaktní (v den nacistického přepadu SSSR v červnu 1941 jsem byl náhodou u Franků, kde všichni plakali, neboť tušili, že Hitler dopadne v Rusku jako kdysi Napoleon). V Lošticích také nikdy nekandidovaly ve volbách německé politické strany, dokonce ani Hitlerova SdP v období 1935-38. Přesto zde byl česko-německý antagonismus velmi vypjatý, což však nezpůsobovali místní Němci, ale sousedství převážně německé Mohelnice, jejíž obyvatelé volili v roce 1935 ze dvou třetin agresivní henleinovce. K občasným bitkám mládeže i starších docházelo v okolí „Hraniček“, k nepokojům docházelo i při ojedinělích vzájemných fotbalových zápoleních a to nejen u někdejšího hřiště SK  Loštice u Třebůvky, ale i KS Orel Loštice, který měl hřiště u hostince „Na Pešti“. Tolerantní z mohelnické strany byli jen jedinci, kteří měli příbuzenské vztahy k Lošticím (např. malý mohelnický továrník Schinzel, který do Loštic často jezdíval a byl také předním hráčem zdejšího českého tenisového klubu).

  Proti německou averzi vyvolávali později i hrabata Dubští, kteří vlastnili zámek, dvůr s polnostmi a lesní oboru v Žadlovicích. Jejich syn Egon patřil ve 30. letech k prominentním rakouským nacistům ve Vídni a „zasloužil se“ i o anšlus Rakouska k Německu v březnu 1938. Paní hraběnka byla zbožná žena, která se o nedělích dávala přivézt na mši do loštického kostela sv. Prokopa, kde měla vlastní lóži. Jako skalní henlainovci se Dubští vybarvili na podzim 1938, kdy si vynutili začlenění „své“ državy do pomnichovského záboru (obora totiž souvisela s katastrem německé Líšnice), takže část Žadlovic patřila k pomnichovské ČSR, zatímco přes silnici už byla Velkoněmecká Říše.

 

 Samozdřejmě, že i v Lošticích bylo za nacistické okupace pěkně dusno, což však nevyplývalo z aktivity místních Němců. Všeobecně známý udavač byl sem se přistěhovavší Wasserpolák obecní strážník Štefan Gongol. Šlo však povýtce o figurku značně komickou a také uniformovanou. Po pravidelných obchůzkách vysedával v hodinářství pana Jana Řmota na loštickém náměstí, odkud měl dobrou vyhlídku a komentoval loajalitu či podezřelost loštických Čechů, jak přicházeli na náměstí za nákupy. Mistr Řmot s kukátkem na oku se při své práci tiše bavil, neboť Gongol svérázně komentoval loštické i světové dění. Po válce byl Gongol umístěn v obecní šatlavě, kde jsme ho jako šestnáctiletí výrostci hlídali s kvérem na rameni (ale bez patron) dříve než byl odtransportován k Lidovému soudu, kde vyfasoval tuším 12 let arestu. Vedle Gongola se Loštičané vyhýbali ještě ojedinělím arogantním Němcům, jako byl starší člověk jménem Pfau a několika Čechům, kteří více či méně kolaborovali a arizovali židovský majetek.

 Za kolaboraci nebylo možno považovat výrobní konjukturu, kterou měly za války např. obě loštické tvarůžkárny nebo Štenclova pila (po vyhoření nově vystavená v Nové Ulici). Ostatně majitel pily podporovali odbojové skupiny na Obectovsku, k němž se také několik týdnů před koncem války uchýlil. Poválečný hněv proti Němcům a kolaborantům se v Lošticích „vybil“ v tom, že po ulicích chodil v hanlivém hávu kolaboranta maloobchodník Grézl za Závodí a partyzáni dvakrát zmlátili posledního náčelníka četnické stanice Josef Přidala, který však v letech 1944-45 doma skrýval svého syna Vlastíka, jenž zběhl od Wehrmachtu, resp. se nevrátil ke své jednotce z dovolené. Osobní zážitek mám z prvních dnů svobody z Lišnice, kde jsem jako bubeník varhaníkovy dechovky provázel „partyzány“, kteří proháněli uličkou a do krve mlátili německé sedláčky, zatímco my jsme k tomu museli hrát státní hymnu.

 Slyšel jsem, že za pár dní „zavítalo“ do Líšnice jakési civilní české komando z Loštic, včetně výše postavených, které sice bez muziky a v noci – vykradlo co se dalo, od potravin až po nábytek.

  Pohraniční postavení Loštic v období 1938-1945 a vážné existenční ohrožení českého etnika vždy vedly – jak to u Čechů bývá zvykem – k nebývalému vzepětí vlasteneckých sil. Český život v městečku zesílil hned po Mnichovu 1938, kdy sem přišli ze zabrané severní Moravy čeští financi, pohraničníci, pošťáci i s rodinami. Celou okupaci v lošticích bydlel JUDr. Richard Fischer (olomoucký starosta 1923-1939), který zde pokračoval ve svém národním díle započatém už koncem 19. století. Českou obec posílil i příchod vlastenců z okupovaného Zábřeha (knihkupci Václav Patka a Ferdinand Gallas a další), jakési povědomí slovanské soudržnosti zosobňoval učitel a obecní knihovník Josef Lichnovský, a starostou obce v prvních okupačních letech  František Pokorný, který ještě vypravoval na poslední cestu loštické Židy. Vzpomínal, jak mu bylo, když se loučil se starými Knöpfelmacherovými před jejich odchodem do transportu a neodhodlal se jim oznámit, že téhož dne došlo do Loštic oznámení, že oba jeho synové Siegmund a Otto, z předchozího transportu, nejsou mezi živými.

 Symbolem češství se za okupace stali legionáři z první světové války, kteří začali být perzekvováni po Heydrichově příchodu do Prahy v roce 1941. Tak Mořic Heidenreich byl odstraněn z pošty, učitel František Žák ze školy a dojížděl pak na kole do Pavlova, kde byl obecním tajemníkem. Rovněž řezník Dokoupil se svou paní, původem Ruskou, byl v lošticích velmi populární. Před Dokoupilovým řeznictvím stávaly dlouhé fronty na vynikající „železnici“, kterou paní Dokoupilová vyráběla a prodávala bez potravinových lístků nebo jen na jejich malé „ústřižky“. Národní soudržnost podporovali i oba lékaři MUDr. Karel Kukula a MUDr. Alois Valenta, jakož i zvěrolékař Miroslav Marek, který byl také prvním tenorem místní ochotnické scény, zatímco učitel Jaroslav Špička byl tenorem druhým, barytonové role zpíval učitel Jaroslav Klein a Jarmila Kubíčková-Seidlová byla primabalerinou. Sopránové role zpívala Draha Krieglová-Vítková a nejlepší sopranistkou chrámového zpěvu byla paní Herma Pudilová.

 V činohře náležely hlavní ženské role paní Miladě Nesvadbíkové-Husté a mužské charakterní role předváděl správce elektrárny Augustin Mrázek. Činoherním režisérem byl účetní Metrie Antonín Gärtner, který  hned po válce organizoval rozšíření a modernizaci Lidového domu v Hradské ulici, zejména jeho divadelního sálu a jeviště.

 Rottovi synové Zdeněk a Miloš propagovali jazzovou hudbu a měli svou kapelu, československý farář ThDr. Vilém Hübl utvořil Severomoravskou Filharmonii (orchestr a pěvecký zbor), v níž působili i čeští muzikanti z pomnichovského záboru, v hostinci Beseda se týdně scházelo několik desítek českých šachistů apod.

 Nadále fungovaly i dvě dechové kapely – Červinkova s dlouhou několikagenerační tradicí a z omladiny nově utvořená kapela varhaníka Jarolíma Smětáka. Na Vlčice dojížděl za proviantem (do chatové osady u elektrárny) přední dirigent olomoucké opery Jaroslav Budík, pod jehož vedením či za jeho varhaního doprovodu se realizovaly české vánoční mše v chrámu sv. Prokopa, včetně oné Rybovy „Hej, mistře…“.

 Vnějšková idyla poklidného městečka byla za okupace však jen zdánlivá. Obětmi nacistického teroru se stali např. učitel Kruš z Moravičan, důstojník Kubelka z Loštic a poději bratr učitele Jaroslava Kleina, v koncentračním táboře ve Svatibořicích zemřeli manželé Koneční z Výmol, jejichž syn Karel bojoval v Klapálkově zahraniční armádě, zatímco Muzikantovi, jejichž syn bojoval ve Svobodově jednotce, se z Svatobořic vrátili s podlomeným zdravím. Do koncentráku byli zavlečeni náčelníci místního Sokola  Josefa Heidenreichová a Bohuš Ošťádal. Surově ubit nacisty byl Ferdinand Gallas, počátkem okupace populární osobnost, autor satirických veršovánek na poměry, jež sám přednášel ve frontách na maso před řeznictvím Emanuela Berana. Koncem války bylo odvlečeno z Loštic několik desítek lidí do Terezína, kteří se odtamtud vrátili až po osvobození. Někteří tam zemřeli, jako např. úředník hospodářského družstva Válek či knihkupec Patka, zatímco řezník Beran si odtamtud přinesl infekci dyzentérie, které za několik dní podlehl. Na malé městečko obětí nacismu až příliš, nemluvě o vyvraždění téměř všech loštických Židů v holokaustu.

 Začali jsme Bruno Haukem a ukončeme jeho příběh. Po návratu z internačního tábora pro Němce v září 1945 zde žil se svou rodinou. V době transferu Němců na jaře 1946 probíhaly volby do UNS a všechny politické strany se předstihovaly v „důslednosti“  vůči Němcům. Hauk byl už v odsuvném táboře (patrně v Mohelnici) a slyšel jsem, že už v transportu na hraničním přechodu, odkud ho loštičtí vrátili poté, co jedna členka MNV si „odvážila“ upozornit, že Bruno Hauk nespadá do odsunu z celé řady důvodů (národnostně smíšená rodina, bezúhonnost za okupace apod.). Žil pak ještě dlouhá léta v Lošticích a jeho potomci se uplatnili a uplatňují ve veřejném životě našeho městečka.

                                                                                                                           Josef Bieberle

foto zdroj: muzeun olomouckých tvarůžků Loštice, http://www.ak-ansichtskarten.de

článek převzat z ročenky 

 

Štítky , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.