Válečný příběh z Nemilan

zdroj:  Jiří Moláček- Žili jsme v olomouckém jazykovém ostrově – vzpomínky německých obyvatel na období 20. století

Po vzniku protektorátu Čechy a Morava se obyvatelé německé národnosti stali občany Německé říše. Mnozí tuto změnu přijali s nadšením, neboť s nabytým občanstvím přicházelo mnoho výhod. Po 21 letech se také Němci stali znovu vedoucím národem v naší zemi. Po vypuknutí války se mnoho německých mužů, opojených válečnou propagandou, dobrovolně přihlásilo do německé armády. Ti, co tak neučinili dobrovolně, byli posléze povoláni oficiální cestou. Z ucelené série válečné korespondence, fotografií a dokumentů rodiny H., kterou jsem získal na bleším trhu v Olomouci, můžeme sledovat cestu a zážitky jednoho obyčejného vojáka narozeného v Olomouci-Nemilanech.
Johann H. (zvaný též Hans, Hansi) přišel na svět v Nemilanech roku 1911. Jeho rodina patřila k významným v obci, neboť vlastnila na návsi obchod se smíšeným zbožím. Někdy v 30. letech se Johann seznamuje s Annou V., narozenou v roce 1915. Z dopisů se dozvídáme, že byl v roce 1938 několik měsíců na cvičení Československé armády na Slovensku.

Svatební fotografie rodiny H. z Nemilan. Zdroj: Soukromý archiv autora.

Mladý pár je do sebe velmi zamilován, a tak se rozhodne 28. 5. 1939 uzavřít sňatek v kostele sv. Ondřeje ve Slavoníně. V srpnu se mladá rodina rozrůstá o prvního potomka, malou Annu. Po útoku na Sovětský svaz v létě 1941 je zapotřebí každého muže, a tak netrvá dlouho a na řadu přijde i Hans. V únoru 1942 musí odejít do výcvikového tábora německé armády do Domažlic.

Odtud 17. 2. píše domů: „Co dělá malá? Neptá se pořád, kde je táta? Chudinka na mne ještě zapomene a až se vrátím, tak cizího vojáka již nepozná… Jinak jsem zdravý, jen trochu nachlazen, neboť jsem celý den venku… Nebude dlouho trvat a brzy nastane jaro a to již odsud, alespoň doufám, nadobro zmizím. Kam? To dnes nikdo neví. Pokud se pak ještě uvidíme, tak snad bude na světě lépe a krásněji.“ Anny chce svého manžela v Domažlicích navštívit, je to však dlouhá a náročná cesta. Johann odloučení od rodiny nese velmi těžce, a tak každou volnou chvíli píše do Nemilan.
Prosí také svou ženu, aby mu rychleji odpovídala. Ostatní kamarádi dostávají poštu skoro každý druhý den, on však jen jednou do týdne. V březnu je Anny již přichystaná navštívit svého muže, Hans však dostane povel, odjet na cvičení do města Arys v severním Prusku.

16. 3. Johann píše: „Jak jsem se již těšil na neděli, že budeme všichni spolu. A zase nic. Život je tak krutý, musíme
však zatnout zuby a pokračovat dál. Nedávno se mi zdál sen, že jsem se vrátil domů a uviděl tě s malou na klíně. Plakala jsi a já Tě objal a Anny zvedl vysoko do vzduchu.“ Po 3 týdnech je mladý voják zpět v Domažlicích. V květnu se konečně uskuteční plánované setkání a Anny se vydá na 12hodinovou cestu do západních Čech. V červnu dokonce dostane Hans propustku, a tak se může na několik dnů vydat domů. Návrat však neprobíhá harmonicky, dochází ke přím a hádkám. Johann se nešťastný vrací do Domažlic.

Je to naposledy, kde se všichni vidí pohromadě. V červnu je vojenské cvičení u konce a vojáci odchází do města Coburg v Bavorsku, kde se formují jednotky. 28. 6. se dozvídáme: „Posílám ti srdečné pozdravy z Coburgu, je to nádherné město, kéž bys sem mohla také jednou zavítat. Škoda, že za týden musím pryč, a sice do Ruska, ano, na frontu.“ Po třech týdnech: „Zdravím a líbám Tě z dalekých končin. Nacházím se již daleko v Rusku. Myslím, že v sobotu nebo neděli budu na frontě. Pak začne jinačí život, život z dneška na zítřek. Snad budu mít štěstí. Teď jsem již týden ve vlaku, jedeme dnem a nocí.“ Jednotka zatím není poslána na pozice, všichni tráví čas na slunci a přemýšlí o životě. Johann je šťastný, že může bojovat za Německo a věří ve vítězství. Jak se tyto názory změní, brzy uvidíme.

Jeden z mnoha válečných dopisů od Johanna H. z východní fronty z roku
1942. Zdroj: Soukromý archiv autora.

V dopise z 11. 8. stojí: „Tady dole je to překrásné. Všude jsou ohromná pole plná slunečnicových květů. Obrovské žluté plochy, kam jen oko dohlédne. I melouny tu rostou!“ Hans se nachází u řeky Volhy a postupuje pořád jižněji do bezútěšné pouště, na které nerostou žádné stromy. Občas se vyskytne někde nějaký keř, který je obklopen
všudypřítomným pískem. Den před nástupem do válečného pole se jednotka účastní mše.

Na počátku září má Hans za sebou první útok trvající 10 dnů. „Vypadám jako Rasputin, nebyla příležitost se umýt a oholit. Vesnice v těchto končinách leží od sebe přibližně 40 km, sem tam je někde nějaké družstvo, jinak pustá planina. Jsou tu i velbloudi, které využíváme k tažení kanónů a těžkých vozů.“ Johann stojí přibližně 12 km od Stalingradu a pevně doufá v jeho pád. „Po získání Stalingradu budeme mít snad konečně klid a budeme si moci zařídit zimní kvartýry. Do té doby to však bude ještě trvat, neboť Rusové se brání všemi prostředky. Jejich osud je však již zpečetěn a brzy nám padne město do rukou.“

Zima a první mráz přichází na východě velmi brzy. V polovině září popisuje Hans situaci takto: „Jsem teď opravdový válečník, každý den se střílí, až je člověku k zbláznění. Sedím tu v ručně vykopané díře spolu s dvěma kamarády,
zatímco nám nad hlavami sviští ruské kulky. Přes den svítí ještě slunce, večer však již začíná být zima, člověk v takové díře začne rychle promrzat. Často myslím na Tebe, jak ležíš doma v teple a hlavně v bezpečí.“

V dopise z 25. 9. se dozvídáme: „Ležím stále před Stalingradem. Naše jednotky již vnikly do města, především tanky. Já se tam vydám také brzy. Ještě něco moje drahá, často o Tobě sním. Jednou se vrátím domů a pak si budeme všichni užívat každé chvilky života.“ Johann se i v dalších týdnech zdržuje před městem, kde drží pozice. Žije se svými kamarády v ručně postaveném bunkru a dopisy píše při světle svíčky. Ve volných chvílích myslí na svoji rodinu a na své rodiště v Nemilanech. Kontakt s okolním světem je udržován prostřednictvím polní pošty. Než dojde dopis domů k Anny, uběhnou zhruba 3 týdny.
V listopadu obdrží Hans za své nasazení a odvážnost Železný kříž druhého stupně. Zima je čím dál horší, a tak Johanna potěší, když mu Anny pošle šátek. „Šátek nosím od včera pořád kolem krku, krásně hřeje a je pro mě drahý, neboť se cítím, jako bys byla přímo vedle mne. Jinak se neděje nic moc nového. Rusové cítí také zimu a dávají alespoň trochu pokoj. Zrovna také přestavuji náš bunkr, aby byl trochu obyvatelnější a připraven na třeskuté mrazy. Ve stěně se nachází malé okno a pod ním kamínka. K odpočinku mi slouží palanda se slamníkem a dekami.
Stěny jsou polepeny různými novinovými obrázky a máme tu také skříňku, malé umyvadlo a stůl se dvěma stoličkami.“

4. 12. Hans píše: „Ještě jednou Vám všem přeji krásné Vánoce a všechno dobré do roku 1943! Kéž by nám nový rok přinesl vytoužený mír… V myšlenkách jsem stále s Vámi.“ Anny objeví tento dopis ve schránce 13. 1., v době, kdy u Stalingradu probíhají nejtěžší boje. Je to poslední zpráva, kterou od svého manžela kdy dostala.

Dopisy autor objevil v listopadu 2016 na bleším trhu v Olomouci. Pochází z domu rodiny H. v Nemilanech,
který byl vyklízen pravděpodobně po smrti dcery Anny, jež se narodila v roce 1939. Z důvodu velké pravdě-podobnosti, že potomci rodiny stále žijí, se autor rozhodl, neuvádět celá jména. Mezi dokumenty, které
autor později zakoupil, se nachází fotografie, rodné listy, pohlednice a potvrzení o tom, že rodina H. po válce
pobírala renty ze Spolkové republiky Německa za zemřelého Johanna. Z důvodu, že se Anny narodila do
národnostně smíšené rodiny, nebyla po válce spolu s dalšími Němci vysídlena. V Německu se však ocitli
Johannovi rodiče a jeho bratr, který rovněž bojoval na východní frontě. Viz fotopříloha od strany 119.

 

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..