Vladimír Horák, partyzán v Zarevu 1. část

Vladimír HorákVladimír Horák se narodil 6. 1. 1918 (dle gregoriánského kalendáře), 24. 12. 1917 (dle ruského juliánského, církevního kalendáře), v Rusku ve vesnici Zamarovskovsko (Velká/Malá Zemorozovka?), oblast Uralská, okruh Tjumenský, okres Tobolsk, jako Vladimír Belov Janu Horákovi, nar. 10. 1. 1889, Rudolfsheim Goldschlagstrasse 56 WIEN XIV, Reindorf No. 278, takto rakouskému zajatci, a Věře Ivanovně Belov, nar. 17. 9. 1898 v Rusku, Selo Vjazma u Moskvy.

 Podle v dětství odposlechnutých, a dnes již neověřitelných vyprávění bylo Vladimírovo dětství již od narození velmi dramatické. Jan Horák a Věra Ivanovna Belova se údajně vzali už v roce 1917 v Ponizovské. Byli oddáni popem, který byl, dle starého ruského zvyku, naprosto opilý. Tato opilost však měla své velmi tvrdé důsledky. Po narození Vladimíra bylo přirozené ho pokřtít. Bohužel se ukázalo, že to, co bylo mladými manželi považováno za oddací list, byl jen zmatečný cár papíru vydaný tehdy na mol opilým popem. Vážnější problém byl v tom, že pop nenechal zanést sňatek do matriční knihy Ponizovské církve. Tak se malý Vladimír stal dítětem nemanželským, a to přes to, že sňatek rodičů byl opakován v Ponizovské 29. 5. 1919. Po návratu do Československa a mnohaleté korespondenci mezi ministerstvy zahraničí obou zemí bylo konečně uznáno otcovství Jana Horáka výměrem Zemského úřadu v Brně ze dne 14. 6. 1930, kdy se konečně stal státním občanem Československé republiky a mohl používat příjmení po otci, tedy Horák. 

Po propuštění ze zajetí se Jan Horák s Věrou Ivanovou a syny Vladimírem a Václavem (nar. 2. 8. 1920 v Ponizovce) vrátili do vlasti, pravděpodobně v roce 1923, kdy se jim narodil třetí syn Zdeněk (nar. 3. 6. 1923 v Drahotuších).

Vladimír měl od počátku problémy s češtinou, neboť většinou hovořil se svojí matkou rusky, která ho navíc učila číst a psát ze staré, ruské církevní učebnice (tato učebnice se dochovala).

Vladimír Horák_ucebnice_miniStará, ruská církevní učebnice, kterou si Věra Ivanova Belova přivezla z Ruska

Problémy rodiny se dále prohlubovaly, když 4. 11. 1926 Vladimírova matka Věra Ivanova zemřela v pouhých 28 letech a otec Jan zůstal se třemi syny sám. Další rána postihla rodinu někdy ve druhé polovině 20. let, či počátkem 30. let, kdy požár zcela zničil dům v Drahouších. Nejenže přišli o střechu nad hlavou, ale otec Jan jako krejčí přišel o veškeré vybavení krejčovské dílny, včetně zásob a zakázek. To v důsledku znamenalo zadlužení. Dál mohl pracovat jen jako krejčovský pomocník, odkázaný na zakázky, které mu přenechali jeho kolegové krejčí. Šlo především o uniformy pro kadety hranické vojenské akademie.

Ubytování rodině nezištně poskytl tehdejší soused, prvorepublikový plukovník pan Klvaňa. Přepustil jim tzv. výminek, s jednou malou místností a kuchyňkou. V místnosti byly jen dvě postele, skříň, stůl a šicí stroj. Tři synové spali na jedné posteli a rodiče na druhé. V tomto bytě žil otec Jan s manželkou Marií (podruhé se oženil 10. 10. 1929 s Marií Rušarovou z Velké, nar. 8. 8. 1888) až do jejich smrti.

 Nevlastní matka Marie Rušarová a otec Jan Horák.

 Nevlastní matka Marie Rušarová a otec Jan Horák.

          Přes jazykové problémy absolvoval Vladimír úspěšně základní i měšťanskou školu v Drahouších v roce 1931 se slušnými výsledky, stejně jako odbornou živnostenskou školu pokračovací v Lipníku nad Bečvou v roce 1934. Současně se vyučil automechanikem u pana Antonína Jurečky v Lipníku, kde pracoval do roku 1935. Následně pracoval jako praktikant-automontér a šofér u pana Jindřicha Kubely ve firmě Praga automobile Hranice, a to od roku 1935 až do léta 1936, s vynikajícími referencemi. Od prosince 1936 pak byl zaměstnán u pana Aloise Vaverky, Strojírna a Autoopravny Černá Hora, a to do podzimu 1937, kdy byl kvůli krizi a nedostatku práce propuštěn.

V té době pravděpodobně krátce pracoval na veřejných pracích při opravách viaduktu u Jezernice, na trati Lipník–Hranice, následně nastoupil do Československé zbrojovky, a.s., v Brně, kde pracoval jako strojník až do dubna 1938. Od května pak pokračoval u stejné společnosti ve Vsetíně, kde byl jako strojní zámečník evidován až do listopadu 1946.

Nejstarší Vladimírova fotografie někdy z první poloviny třicátých let.

Antonín Jurečka v LipníkuV učení u pana Antonína Jurečky v Lipníku. Vladimír na druhé motorce zprava, vzadu.

Autodílna pana Aloise Vaverky v Černé Hoře.

 

Dne 9 března 1939 byl na doplňovacím okresním velitelství v Hranicích odveden do Československé armády. Vzhledem k okupaci Československa však již do armády nenastoupil.

odvedenec

Vladimír u odvodu do armády. Horní řada, první zleva

 

Válka

 

  1. 2. 1941 se Vladimír oženil s Dobromilou Helenou Sehnalovou z Hlušovic, nar. 14. 7. 1921 v Olomouci (děti Dobromila, nar. 29. 6. 1941, Věra, nar. 6. 5. 1944, Vladimír, nar. 16.6.1947 a Aleš, nar. 30. 1. 1951).

S postupným vývojem války sílil také odpor mezi obyvatelstvem, který vedl ke vzniku množství větších i menších odbojových skupin.

Vznik sabotážní skupiny Vladimíra Horáka lze zaznamenat již v druhé polovině roku 1941. Její členové Vladimír Horák, Josef Sehnal a Stanislav Jezerský, pracovníci generálních oprav obráběcích strojů ve Vsetínské zbrojovce, se rozhodli všemi možnými způsoby realizovat svůj odpor proti německé okupaci Československé republiky.

Pracovní činnost v útvaru generálních oprav v oblasti obráběcích strojů, speciálních strojů pro muničky podniku Žamboška a Ráztoka a strojního zařízení k zastřelování a úpravám mířidel zbraní skýtala možnost průmyslové sabotáže, což mělo rozhodující vliv na prodlužování termínů oprav. Snížená kvalita oprav, spolu se sníženou jakostí materiálů náhradních dílů, vyžadovala další revize a opakované vyřazení strojů z provozu.

Vladimír byl vedoucím pracovní čety opravářů, který přišel při budování vsetínské zbrojovky z centra zbrojní výroby v Brně. Jeho styky s přímými nadřízenými a dalšími pracovníky na důležitých místech celého podniku zbrojovky byly velmi přátelské a do jisté míry ovlivňovaly úspěšnost sabotážních akcí Vladimírovy skupiny. Vladimír byl jedním z mála pracovníků zbrojovky, který vlastnil průkaz vstupu do všech objektů výroby i montáží zbraní.

Vladimír měl tedy všechny předpoklady ke zdárnému vedení ilegální odbojové skupiny jak z hlediska morálního, tak i odborného. Nutno ještě poznamenat, že byl mimořádně talentovaným opravářem strojů. Byl schopen bez výkresových podkladů provádět demontáže i montáže nejsložitějších strojů a zařízení amerických, anglických a švýcarských značek.

Ilegální sabotážní činnost jeho skupiny byla z počátku bez politického či jiného vedení, akce byly prováděny nekoordinovaně podle možností, s většími, či menšími úspěchy.

Později, počátkem roku 1944, skupina již ve složení velitel Vladimír Horák, jeho bratr Václav Horák, Josef Sehnal, Stanislav Jezerský, Vladislav Švancara a Josef Kopřiva (vedoucí hospodářské správy ubytoven a internátů mužů a žen zbrojovky, individuální kontakt s ním navázán již v roce 1942) navázala spojení na ilegální partyzánskou skupinu Comandos na Liptálských pasekách, a to prostřednictvím pracovníka zbrojovky Jaroslava Daňa ml. (popraven na jaře 1945 v Kounicových kolejích v Brně). K dalšímu, velmi důležitému spojení v prvních měsících roku 1944 došlo s komunistickou buňkou vedenou Rudolfem Hořčicem, také pracovníkem na generálních opravách strojů. Skupina měla dále velmi důležité spojení na člena německé ochrany závodu (Werkschutz) Lamatscheka (Čech který přijal německou národnost, pocházel z místa bydliště rodičů Vladimíra). Významným přínosem pro ilegální činnost skupiny bylo spojení na vedoucího pracovníka objektu střelnice, bývalého kapitána československé armády Řehu (na jaře byl 1945 popraven v Kounicových kolejích). Dalšími významnými články pro ilegální práci skupiny byli: vedoucí mistr generálních oprav Láníček, vedoucí celého útvaru oprav Houdek a vedoucí největšího výrobního objektu zbrojovky č. 7 Ing. Chrást. V květnu 1944 bylo prostřednictvím Jaroslava Daňa ml. navázáno spojení s drogistou panem Vladimírem Hájkem a lékařem MUDr. Piťhou ze Zlína. Na schůzce s nimi získal Václav Horák příslib případné lékařské pomoci.

Sabotážní akce a další projevy ilegálního odboje vůči německým okupantům měly mimořádný význam jak z politických, tak i morálních důvodů.

 

Období odbojové činnosti skupiny Vladimíra Horáka od roku 1941 do podzimu roku 1944.

 

Z počátku skupina prováděla těžko odhalitelné, drobné sabotážní akce tak, že při demontážích strojů určených pro generální opravy docházelo k úmyslnému poškozování některých důležitých dílů, které opravu nevyžadovaly. Pro konkrétní soupisy náhradních dílů byly předkládány vadné strojní části (atypická originální ložiska a soukolí) z jiných strojů téhož typu, již dříve opravených. Pro rychlejší opotřebování funkčně nejvíce namáhaných částí obráběcích strojů byla hydraulická část seřizována tak, aby docházelo buď k enormní spotřebě, nebo naopak malé spotřebě olejů. Při výrobě náhradních dílu bylo používáno horních hranic předepsaných tolerancí (vůle, těsnost), obráběcí stroj pak v pracovním chodu vyžadoval maximálního úsilí při plnění předepsaných operací, čímž docházelo k prodlužování časových norem. U provozních zkoušek strojů po generálce, zvláště u typů bez montážní dokumentace, docházelo často k nedovoleným úchylkám, některé části strojů bylo nutno opětovně demontovat a upravovat, a tím prodlužovat časové normy pro odsun stroje do výrobního procesu. Hlavní kluzná ložiska některých strojů byla ručně lícována tak, aby docházelo k větší spotřebě mazacích tuků a menší viskozitě, a tím k rychlejšímu opotřebování rotačních částí. Olejové a rtuťové spínače byly seřizovány tak, aby plynulý chod stroje byl často narušován. U složitých hydraulických celků strojů bez původní dokumentace byly již při demontáži některé originální trubkové části nahrazovány jinými, rozměrově méně vhodnými, což negativně ovlivňovalo maximální výkon stroje. Svařování některých částí strojů bylo prováděno méně kvalitními elektrodami, s odůvodněním nedostatků v zásobování, i když bylo možné osobní prohlídkou v centrálních skladech zajistit elektrody odpovídající potřebám a funkci stroje.

Je třeba zdůraznit, že převážná část strojního parku pro účely obrábění zbrojního materiálu byla ve vsetínské zbrojovce původu amerického, anglického nebo švýcarského, v převážné většině bez patřičné dokumentace, která byla dříve postupně a záměrně likvidována. Nová dokumentace (kopie) se obstarávala jen s velkými obtížemi, nebo ji nebylo možné získat vůbec.

Náhradní stroje československých či německých značek a typů, které zajišťovaly výrobu zbraní za stroje určené na generální opravy, co do počtu nestačily a nenahradily v době německé okupace dokonalý, bezporuchový a přesný chod obráběcích strojů ze západu.

Jakkoli se zdají být tyto sabotáže spíše drobné, v konečném důsledku měly velmi významný dopad na opožďování zbrojní výroby.

Od roku 1942 rozšiřuje Vladimírova skupina činnost také na získávání důležitých informací o organizaci a chodu vsetínské zbrojovky. Navázáním spolupráce s členem německé ochrany podniku (Werkschutz) Henrikem Lamatschekem, byl získán přehled strážní služby pro eventuální potřebu skupiny při pronášení některých písemných i ostatních materiálů mimo objekty zbrojovky. Postupně se dařilo pronikat a rozšiřovat pracovní činnosti v přísně střežených objektech muničky Ráztoka a Žambožka, a získávat přehledy o technologii výroby výbušnin a produkci střeliva podle druhů.

Díky spojení a spoluprací s vedoucím střelnice zbrojovky kpt. Řehou se podařilo získat informace o výsledcích zastřelování těžkých kulometů a o množství zbrojního materiálu předávaného v měsíčních termínech Wehrmachtu. Také se podařilo získat první ústní podrobná informace o vývoji těžkého leteckého kulometu K13 (MG 131 ráže 13 mm ?) s elektrickým odpalováním. Následně se podařilo získat i fotokopií důležitých výkresových částí elektrického zařízení pro odpal prototypu tohoto leteckého kulometu, včetně chemického rozboru náplně, a výrobní postupy při plnění nábojů do této letecké zbraně.

Díky přístupům a spolupracovníkům byly ukořistěny také výkresové části projekční připravenosti prototypu letecké, dálkově řízené střely a zápisy o výsledcích zkoušek, a ve spolupráci s konstruktérem generálních oprav strojů Varhaníčkem byly získány kopie výkresů prototypu rychlootočné lafety těžkého kulometu, pokusně sestavené v útvaru generálních oprav strojů.

Podařilo se také vypracovat detailní plán rozmístění, počtu a výzbroji pozemní i protiletecké ochrany zbrojovky, včetně jmenovitého seznamu nacistů a jejich počtu v technickém a administrativním vedení zbrojovky, a také seznam velících důstojníků Wehrmachtu a Sicherheitsdienstu, kteří měli za úkol vojenskou i politickou ochranu zbrojovky.

Současně Vladimírova skupina shromažďovala zbraně a střelivo, které se dařilo přes přísné kontroly vynášek ze zbrojovky a ukrývat do prostor sklepů ženského internátu zbrojovky. Následně byla tato výzbroj předána partyzánské skupině na Liptálských pasekách prostřednictvím Jaroslava Daňa ml. 

 

Šlo o:

150 ks ručních granátů vzor „Janeček“

300 ks puškového střeliva

  80 ks nábojů do pistole ráže 9 mm

    1 ks lehkého kulometu vzor MG

500 ks nábojů do kulometu

  30 ks nábojů do prototypu leteckého kulometu K13 s různými náplněmi střel

Současně byla předána Liptálské skupině veškerá ukořistěná dokumentace a zpracované informace o Vsetínské zbrojovce.

K zajímavému kontaktu došlo v červnu roku 1944, kdy Jaroslav Daňa ml., kpt. Řeha a Vladimír Hájek zprostředkovali schůzku Vladimíra a bratra Václava s velitelem anglického výsadku „Eva-Clay“ četařem aspirantem Bartošem.

Velitel Bartoš se nacházel ve složité situaci, kdy byl pod velkým tlakem domácího odboje, který žádal především shozy zbraní, ale i pod tlakem londýnského ústředí. Přesto Bartoš opakovaně žádal Londýn o dodávky zbraní, Londýnské ústředí však nabádalo Bartoše ke zdrženlivosti a vyčkáni příhodného okamžiku k vojenskému zásahu. Ovšem i Bartoš si uvědomoval sílu Němců v protektorátu a obával se řešit situaci předčasným vojenským zákrokem. To však vyvolávalo pochybnosti u domácího odboje spolupracovat s výsadkem Clay a vedlo k řadě nedorozumění. Navíc Londýn upřednostňoval povstání na Slovensku. Určitě není od věci, že druhá polovina roku 1944 se nesla ve znamení konfidentů a zatýkání gestapem, což vedlo k mnohým vyzrazením, takže opatrnost v kontaktech byla víc než na místě.

Schůzka s velitelem Bartošem se uskutečnila v Bobrkách u Vsetína. Mělo jít o navázání spojení mezi výsadkem Clay a Vladimírovou skupinou a dohodnutí spolupráce zpravodajského charakteru, případně i o dodávky zbraní z Londýna. Bartoš ovšem v dané chvíli nesouhlasil s partyzánskou ozbrojenou činností proti Němcům a kategoricky zamítl zajistit dodávku zbraní z Anglie pro účely partyzánského hnutí. Jako profesionální voják také skepticky pohlížel na vyzbrojování nezkušených civilistů, což dával až arogantně najevo. Svou roli pravděpodobně sehrála i obava ze zrady, k čemuž došlo, Řeha a Daně byli později zatčeni a popraveni. Schůzka skončila Bartošovým konstatováním, že boj s Němci povede regulérní armáda ze zahraničí, nikoliv partyzánská lůza (v radiogramu pro Londýn uváděl termín komunistická lůza). Tento přístup Vladimír odmítl, schůzka dále nepokračovala a ani se v budoucnu neopakovala.

V září 1944 byli Vladimír, jeho bratr Václav a Ladislav Švancara varování členem ilegální buňky Rudolfem Hořčicem před hrozícím nebezpečím zatčení vsetínským gestapem. 

Podle svědectví pana Rudolfa Bezděka došlo k tomu, že asi 24. září 1944 ve večerních hodinách přiběhla k Bezděkovi služka z vily německého ředitele zbrojovky ve Vsetíně Ing. Wilhelma Gryzbecka. Zděšeně mu vyprávěla, že právě do vily Gryzbecka přijelo brněnské gestapo v čele s kriminálním radou Gestapa SS Hauptsturmführerem Otto Koslowskim. Ten oznámil Gryzbeckovi, že přijeli zatknout zaměstnance zbrojovky bratry Horákovi, Ladislava Švancaru a Kopřivu, a že se připravují jet do zbrojovky zjistit na osobním oddělení bydliště těchto lidí.

Bezděk ihned šel za Rudolfem Hořčicem, spolu pak utíkali do Jesenic na internát, kde byli výše zmínění ubytováni. Ti však nebyli doma. Zjistili ale, že Švancara je v kině. Mezitím Bezděk viděl, jak mercedes gestapa jede ke zbrojovce. Spolu s Hořčicem šli za promítačem kina a žádali ho, aby přerušil představení a na plátno dal výzvu, aby se pan Švancara dostavil ihned domů, že jeho manželka utrpěla vážný úraz. Promítač to provedl a… další část písemného svědectví pana Bezděka se bohužel nedochovala, a tak není známo, jak se tato informace dostala k Vladimírovi.

Všem čtyřem se však podařilo ze zbrojovky uprchnout a s pomocí Jaroslava Daňa ml. se skrývat různě na Liptálských a Vizovických pasekách, ale také u Vladimíra Hájka a MUDr. Piťhy ve Zlíně, a to až do prosince roku 1944. 

Od prosince se Vladimír a spol. pohybovali na Liptálských pasekách u partyzánské skupiny odbojářů nazývané Comandos, kterou v květnu 1942 založili legionáři Václav Švehla a Jaroslav Daňa st. Členem skupiny byl i Jaroslav Daňa ml., jenž delší dobu spolupracoval s Vladimírem ve Vsetínské zbrojovce při vynášení ukořistěného materiálu, a který je na Liptál přivedl (10. 1. 1945 byl v boji těžce raněn, zajat a po vyléčení 2. 3. 1945 popraven). Také udržovali kontakt s tzv. kapitánem partyzánů Jerry Tomisonem, vlastním jménem Vladimírem Krajčíkem.

 

Přistáním výsadku zpravodajské a organizační skupiny NKVD (Народный комиссариат внутренних дел), „Luč“ (Диверсионно-разведывательная группа „Луч“), v noci 21. prosince 1944 se změnilo i postavení Vladimíra a jeho skupiny v odboji.

Skupinu sedmi lidí, vč. 720 kg munice a zásob vysadil Lisunov Li-2 ve 20 hodin a 50 minut z výšky 600 metrů, do lesa dvacet kilometrů východně od Vsetína, v blízkosti Liptálu (85 km východně od Brna), bez pozemních signálů.

„Luč“ tvořili velitel kapitán Anatolij Ivanovič Kalinskij, známý pod krycími jmény „Kalinov“ případně „Rudič“, komisař major Bronislav Ivanovič Bašinskij, krycím jménem „Bronik“, kapitán Promyš, sudetský němec Rudolf Tschunko, průzkumníci Oleg Kramerenko, Nikolaj Jevdokimovič Zubčenko, a radista Dmitrij Antonovič Žirko, krycím jménem „Ivanov“.

Tschunko a Kramerenko utrpěli při dopadu vážná zranění a byli ponecháni v ošetřování u Josefa Dědka v Liptále.

Skupina „Luč“ přistála v oblasti nasazení 1. československé partyzánské brigády „Jan Žižka“, a hledala spojení s jejím velitelem majorem Dajanem Bajanovičem Murzinem. Při její přípravě došlo k potyčce s Němci, během níž utrpěl těžké zranění komisař Bronik. S poškozenou pánví a přeraženýma nohama se dokázal odplazit do lesa. Komisaře ukryl český lesník Č. Witka. Stav zraněného se zhoršoval. Partyzáni ze skupiny Daňa st. se rozhodli dopravit ho do nemocnice ve Zlíně. Při cestě tam však 5. 1. 1945 Bronik zemřel. Po smrti komisaře Bronika dostal kap. Kalinov pokyn přesunout se do prostoru Brna, vstoupit do kontaktu s jednou ze skupin jednotky „Jermak“, a připravit prostor na přijetí posil a nákladu.

pokračování >  

Štítky , , , , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..