Výbuch v Krásném Březně 31.7.1945 a krvavé události v Ústí nad Labem

autor:  Franz Chocholatý Gröger

 

Pohled na výbuchy z oken Schichtových závodů

Dne 31. července 1945 vydává ČTK následující informaci: „Dne 31. července 1945 odpoledne vznikl v bývalé kabelovně v Ústí nad Labem ve čtvrti Krásné Březno požár, který se v krátku rozšířil i na další průmyslové podniky a ostatní část uvedené městské čtvrti… Do Ústí n. L. byly poslány pohotovostní oddíly SNB a vojska. Ministerstvo zdravotnictví a Červený kříž vypravily do města zdravotní a sanitní oddíly. Veškerá bezpečnostní opatření byla neprodleně učiněna. Místní obyvatelé německé národnosti byli zajištěni. Ve městě byl obnoven klid.“ (1)

 

 

 

Tato zpráva působí na veřejnosti jako šok. Věta o zajištění občanů německé národnosti pouze leccos napovídá o možných pachatelích, avšak je chápána jako přímé obvinění, když v prvních hodinách nemohly být a také ani nebyly známy okolnosti vzniku požáru a následovného výbuchu. Další zprávy ČTK z 1. srpna uvádí, že oheň zažehla série výbuchů ve skladu munice: „Exploze pokračovaly sice dlouho do noci a požáry byly uhašeny až k ránu, ale spojenému a často nadlidskému úsilí členů Sboru národní bezpečnosti, vojska a hasičských sborů z Ústí i okolí podařilo se situaci úplně zvládnout.“ Tisk povětšinou cituje výpověď velitele strážnice v muničním skladu Jermana, že o život přišel rotmistr Čapek a vojín Šmejkal, ale podle předběžného zjištění zahynulo v objektu ještě asi 25 mužů a žen. ČTK pak uvádí, že ze 49 raněných bylo 39 Čechů (z toho 4 vojáci) a 10 Němců. Všichni byli převezeni do ústecké nemocnice, 8 již bylo propuštěno do domácího ošetření.

Na místo katastrofy přijíždí 1. srpna 1945 v 10.30 hodin ministr vnitra Václav Nosek a ministr obrany divizní generál Ludvík Svoboda. Od 11.00 do 12.45 h zde probíhala jednání. Za těchto pár hodin již bylo ministrům a jejich poradcům jasno, kdo je podezřelým a kdo by měl být za katastrofu potrestán. To také oznámili na tiskovce v ústeckém hotelu Palace.

Ministr Nosek řekl mimo jiné: „Ke katastrofě došlo v obvodu města, kde převážně bydlí český pracující lid…  Musíme být tvrdí, ale nevinní nesmí trpět! Nestrpíme, aby řádila ulice, nýbrž usilujeme o to, aby vše šlo svým plánovitým chodem za součinnosti našich bezpečnostních orgánů v zájmu našeho národa a republiky…  Vláda nás zmocnila, projednat zde – budou-li náznaky, že zdejší událost je dílem nacistů – zostřejší postup proti nim, proto zdejší okresní správní komise tento návrh vlády uváží, učiní sama rozhodnutí o jejich urychleném transferu a provede jej případně za spoluúčasti armády“. A ministr národní obrany gen. Svoboda k tomu řekl: „Stát se s pátou kolonou vypořádá velmi rychle a energicky.“ Jako příklad řešení uvedl likvidaci republiky povolžských Němců Stalinem„Je nutno jednou pro vždy se vypořádat s pátou kolonou a můžeme si přitom za vzor dát Sovětský svaz, který byl jediný, kdo to v této válce bezpečně dokázal: jako příklad uvádím případ povolžské německé republiky, kam jedné noci bylo shozeno několik desítek německých parašutistů. Když všichni byli tamějšími Němci uschováni a nebyli vydáni ani na naléhavé výzvy Rudé armády, došlo k tomu, že tato povolžská německá republika 48 hodin po poslední výzvě přestala existovat a nikdy víc už existovat nebude.“

 

Demolovaný muniční sklad

Ani jeden z těchto soudruhů nemohl mít v ruce výsledky šetření, avšak oba vynášejí věštecké výroky, které jsou zvláště u generála Svobody emotivně protiněmecké. Dali tak nepřímo příkaz, kde pachatele hledat. (2) Mimo to generál Svoboda rozeslal již 31.7. 1945 v 22.45 hodin telegram, kde se pravilo: „Dne 31. července 1945 vybuchly na nádvoří v Podmoklech výbušniny naložené ve vlaku. Téhož dne vybuchly třaskaviny uložené ve skladišti v cukrovaru Krásné Březno – Ústí nad Labem. Událost vzrušila obyvatelstvo a byla příčinou incidentu. Zdá se, že uvedené případy jsou ve spojitosti a není vyloučené, že akce se rozšíří na část nebo celé území obývané dosud Němci. Velitelé oblastí nařídí proto ihned pohotovost všech posádek na území s německým obyvatelstvem a v dohodě s orgány Ministerstva vnitra zajistí důležité průmyslové podniky a jiná významná zařízení, dále provedou všechna potřebná opatření čelící útokům a sabotážím. Proti jakémukoliv nepřátelskému pokusu nutno energicky zakročit. Velitelé oblastí nařídí mimo to zesílení posádek tam, kde to uznají za vhodné. Generál Svoboda. „ (3)

Dne 3. srpna má svou 43. schůzi tzv. vláda emigrantů, vzniklá 5. dubna 1945 v Košicích, na níž ministr Nosek podává „podrobnou zprávu o výsledcích úředního šetření“. Sděluje, že byl na místě s ministrem Svobodou a řadou poradců, mimo jiné mjr. Bedřichem Reicinem, náčelníkem OBZ a štkpt. Bedřichem Pokorným, který zde vedl od večera 31. července intensivní vyšetřování. Mezi českými obyvateli prý je velké pobouření proti Němcům. Lidé žádají, aby byli odstraněni z města i okresu. Takřka denně dopadnou české orgány příslušníky Hitlerovy mládeže i starší Němce se zbraněmi, na různých místech působí Vlkodlaci (Werwolf). Dochází k systematickým sabotážím. Vše však bez uvedení jediného konkrétního případu – tedy ony asi žádné nebyly. Vnitro a OBZ již pracuje v intencích NKVD, vždyť na ministerstvu obrany měli v čele jejich agenta.

Nosek ještě dodává: „V prvním rozrušení českého obyvatelstva došlo k určitým incidentům, při nichž přišlo několik Němců o život. Asi šedesát jich bylo vytaženo z Labe a několik ubito.“ Ale bezpečnostní orgány mají vše ve svých rukách a vládne zde klid. V Ústí nad Labem bylo k 15. srpnu připraveno na odsun 15.000 Němců – předtím už jich bylo vysídleno dvacet tisíc. Fierlinger se nejprve plným právem podivil nad tím, že skladiště prachu a zbraní bylo umístěno v průmyslovém kraji. Svoboda ochotně slibuje, že to dá přešetřit, a ihned odůvodňuje: „Neboť nejde o nešťastnou náhodu, nýbrž o plánovanou sabotážní akci. Zostřil jsem proto v celém pohraničí vojenskou pohotovost. V závodech údajně pracuje mnoho Němců. Měli by urychleně zmizet.“ Znovu, jak bylo u něho zvykem, bez jakéhokoliv potvrzení svých výroků.

Fierlinger s Gottwaldem mu oponují, nejde prý o dělníky, ale o nacistické činitele, členy NSDAP, ti měli být dávno za mřížení či odtransportováni. Nelze podle nich zevšeobecňovat, mají se zajišťovat jen nebezpečné elementy. Ripka dodává: „A také vedoucí Hitlerjugend a všichni SS. Nebo snad ještě není v pohraničí dostatek policejních orgánů? Smíšené komise ze zástupců národních výborů, vojska a policie by měly nebezpečné živly zajistit a dát do koncentračních táborů. Donutit je k práci. České obyvatelstvo musí mít pocit jistoty svých životů i majetku. Možná teď Spojenci urychlí přesun, poměry si to vynucují. Měli se ihned zajistit všichni funkcionáři nacistických organizací.“ Majer souhlasí s Gottwaldem i Ripkou. Ale doporučuje, aby tisk informoval opatrně, že odsun samozřejmě bude, ale jsou zatím jisté potíže. Zkrátka pravdivě!

 

Svoboda začal líčit, jak jsou zajištěny hranice. Odsun se týká především těch, o nichž byla právě řeč. Ale po Ústí „pobíhá třináct až čtrnáct tisíc Němců s vysvědčením o tom, že se aktivně zúčastnili boje proti nacismu. Na Domažlicku vzrostl počet majitelů takových potvrzení ze 4000 na 36000. Potvrzení jim vydávají nejen národní výbory, ale i politické strany, a mnozí Němci si je vyrábějí sami. A to především právě nebezpečné živly! V sovětském okupačním pásmu dochází dokonce i k zastřelení rudoarmějců“. Kopecký poté navrhl urychleně vydat dekret o státním občanství Němců. Nosek poznamenává: „Dekret byl právě dnes podepsán prezidentem. Rovněž vyšly jednotné směrnice pro odsun. V první řadě mají odjíždět nebezpeční lidé. Legitimace byly až dosud vydávány nejen účastníkům odboje a antifašistům, ale i nepostradatelným pracovníkům. Napříště budou platit pouze průkazy vydané ministerstvem vnitra, ostatní už byly prohlášeny za neplatné.“

Budeme-li vycházet ze stenografického záznamu schůze, nikdo se nezeptal na konkrétnější údaje úředního šetření. Zejména na příčinu požáru a prvního výbuchu, kterým to začalo, ani na přesné počty mrtvých a zraněných Čechů i Němců. Také naznačená souvislost s výbuchem prachárny u Litoměřic a podrobnosti vykolejení vlaku u Podmokel nikoho z ministrů nezajímaly, stejně jako vyšetření „určitých incidentů“, o nichž se Nosek zmínil, včetně jeho nejasného vyjádření o „vytažení Němců z Labe“, přestože právě tato neurčitost a okolnosti apriorně nasvědčovaly tomu, že mohlo – a také skutečně šlo – o lynčování nevinných lidí. Tato netečnost českých politiků, hrdě se hlásicích k odkazu TGM, je až zarážející.

V usnesení bylo ministrovi vnitra uloženo poděkovat všem, kdo se přičinili o zdolání požárů a udržení pořádku, zejména předsedkyni a členům okresní správní komise, zdravotníkům, bezpečnostním, vojenským a hasičským útvarům a tak dále. K případu v Krásném Březně se vláda podle protokolů oficiálně již nevracela. (4) Důležitější byl referát ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o rozhodnutí konference tří mocností, která předešlý den skončila na zámku Cecilienhof u Postupimi. Masaryk sdělil, že dnes dostal shodné nóty britského a amerického velvyslance o souhlasu s transferem Němců z Polska, Československa a Maďarska. Zároveň ocitoval z nót obou diplomatů žádost, aby ČSR zatím v transferu nepokračovala, přestože ho konference uznala jako nutný. Avšak o transferu Maďarů ze Slovenska se v Postupimi nemluvilo. Také nároky na rektifikaci československo-polských hranic nebyly v Postupimi projednávány.

Fierlinger oznámil, že nedávno hovořil se sovětským velvyslancem Zorinem (plnícím v té době jakousi funkci sovětského říšského protektora), u něhož žádali velvyslanci Velké Británie a USA o zákrok ve prospěch transferu Němců z Polska a Československa. Měly by být dočasně zastaveny. To však Zorin odmítl s tím, že neměl od své vlády v této věci instrukce. Zorin radil Fierlingerovi, aby Čechoslováci urychleně předložili plán na provedení transferu. Podle Fierlingera by se odsun (tzv. divoký odsun) do východní části Německa neměl zastavit, dokud o to nepožádají sami Sověti. Podle Noska by se mělo vysvětlit, že odsun již je delší dobu připraven a příslušná opatření nelze zrušit, ale rychle předložit plán, o němž již mluvil Zorin. Národní socialista Hubert Ripka doporučil, aby ministerstvo zahraničních věcí vydalo nótu o nemožnosti transporty zastavit. Nedojde-li k rychlému rozhodnutí velmocí o hladkém průběhu odsunu, musí Češi odmítnout veškerou zodpovědnost za excesy a nezákonnosti vzniklé při tomto divokém transferu. Nosek dále navrhl vydat dekret o pracovní povinnosti: „Je neúnosné, aby Češi pracovali a Němci zaháleli!“. Fierlinger a Ripka s ním souhlasili. Jan Masaryk pak požadoval na ministru informací Václavovi Kopeckému, aby se při psaní o výsledcích „konference tří“ zdůraznilo, že Spojenci zásadně nutnost odsunu uznávají. Dále bylo uloženo Noskovi a Šoltészovi urychleně zařadit Němce do pracovního procesu, soustředit je a zajistit pro ně přiměřené ubytování a stravování. Zvláštní pozornost se pak soustředila na nový vyživovací plán, který měl platit od 20. srpna 1945. Předložil ho ministr Majer. Dodal, že přídavky pro těžce pracující dostává asi půl milionu lidí, pro velmi těžce pracující přibližně sto tisíc. Gottwald kritizoval návrh plánu pro složitost. Je v něm značný počet kategorií různých spotřebitelů. Vyslovil se proti zvýšení přídělu masa, protože v zimě by se možná zase snižoval. Fierlinger připomněl, že v menších městech nouze není, tam se potraviny sehnat dají. Majer mu odpověděl, že od května se černý trh snížil, zemědělci, mlynáři a řezníci už ho odmítají zásobovat. Proto se musí přídělové dávky zvýšit všude. (5)

Zpráva Krajské informační ústředny ministerstva informací v Ústí nad Labem, odeslaná ministru vnitra Noskovi 4. srpna 1945, podává konkrétnější a přesnější údaje:

 „K prvnímu výbuchu došlo v 15.33 hodin v bývalé rafinérii cukru, v níž bylo za okupace zřízeno skladiště válečné munice a zbraní. Výbuch nastal v pravém křídle cukrovaru, kde byly uloženy granáty, pancéřové pěsti, miny a jiná munice, která zůstala zde jednak po Němcích, jednak po jejich odchodu byla sem svážena z celého kraje. V cukrovaru se munice a zbraně třídily a čistily, načež měly býti dopraveny do vojenských skladišť. Po prvním slabším výbuchu následovala silná detonace, která se zdála nasvědčovat, že jde o nálož. Síla této detonace byla tak pronikavá, že na vzdálenost několika set metrů byla úplně rozbita okna, poškozeny střechy, vyraženy dveře z veřejí a způsobeny jiné škody. Další výbuchy následovaly pak v krátkých intervalech až do půl osmé hodiny večerní. Požár šířil se rychle na nové objekty rafinerie, která bývala jednou z největších v Československu, přeskočil působením min a zápalných raket na celou řadu obytných budova zachvátil také pivovar. Netrvalo dlouho, a rozlehlé tovární objekty i komplex velkých obytných budov byly v jediném plameni. Žár byl tak velký, že železné konstrukce se měnily v tekoucí železnou lávu.

Hašení požáru, stále se šířícího, nebylo nejprve vůbec možné, jednak pro ohromný žár, jednak pro létající miny, granáty a pancéřové pěsti. Hasiči, kteří se sem sjeli z celého okolí a také z Prahy, museli se omezit na hájení lihovaru, v němž nacházelo se 400.000 litrů lihu. Lihovar se podařilo zachrániti. Ve skladišti rafinerie nacházelo se kromě munice a zbraní také 800 motorů Steyr, automobilové pneumatiky a nábytek svezený sem z bytů, z nichž byli Němci vystěhováni. Kromě toho byly ve skladišti veliké zásoby potravin a vlny. Z cukrovaru zůstaly jenom ubohé trosky, z desítek domů ohořelé zdi… Počet mrtvých nebyl do této chvíle zjištěn. Počet raněných činí několik set, většinou však jde o ranění lehčího rázu. Do Masarykovy nemocnice bylo dopraveno 39 těžce raněných. Z toho 25 Čechů, čtyři vojáci čs. armády a 10 Němců. Bylo provedeno 22 operací a 2 amputace. Jeden z těžce raněných zemřel.“

 

Příčina krvavých nepokojů se zdá být zprávou odhalena:  

„Katastrofální požár provázený neustálými výbuchy vyburcoval obyvatelstvo Ústí nad Labem a celého okolí. Zatím co české obyvatelstvo bylo vylekané, bylo ve skupinách Němců lze pozorovat zřejmou škodolibost, jež byla někdy dokonce i doprovázena cynickými slovy. Provokační chování některých skupin německého obyvatelstva nezůstalo ovšem bez vlivu na náladu českého obyvatelstva… Incident vznikl nejprve na mostě Dr. Ed. Beneše, spojujícím Střekov s Ústím nad Labem. Několik svědků potvrzuje, že podnětem bylo volání jednoho Němce: Es lebe Deutschland! Hoch Deutschland! Muž, provolávající slávu Německu, byl shozen z mostu do Labe, a když podařilo se mu dosíci břehu, zastřelen, místo toho, aby byl zatčen a vyslýchán. Tento incident proměnil se brzo ve všeobecné lynčování Němců, přenesl se také do vnitřního města a přilehlých ulic. Při incidentech bylo také stříleno, a to jak civilisty, tak vojskem a Rusy. Přesný počet mrtvých a raněných není dosud zjištěn. Část vojska pěšího pluku 28 zúčastnila se aktivně incidentu s obušky a býkovci v rukou, čímž dodávala civilistům jen kuráže. Jakékoliv zákroky ze strany civilních úřadů byly vyloučeny, dokonce předseda místního národního výboru Vondra, který se pokusil lidi a vojsko chlácholit, byl málem ztýrán. Stejně vedlo se členům okresní správní komise a místního národního výboru.“

 

Josef Vondra, předseda MNV

Na dotaz Noska, jak se zachovaly státní orgány, mu předsedkyně OSK Vobecká sdělila, že se pogromu zúčastnili i vojáci: „Bilo a střílelo se bezhlavě. Na nikoho se nebral zřetel.“ Místopředseda OSK Hofmann upozornil na nebezpečnou psychózu: „Vojáci vyhazují z tramvají Němce, vracející se z práce nebo ze žní. Mezi lidmi se šíří nálada, že by bylo nejlépe pozavírat národní výbory. Nebezpečí nehrozí jen ze strany Němců, nýbrž i od české reakce!“ Přihlásil se komunistický referent pro věci policejní a vojenské při OSK Innemann: „Ohnisko incidentů bylo na mostě, kde konaly službu hlídky pěšího pluku 28. Nedisciplinovanost vojáků byla dalším impulsem k násilnostem… Vměšování se do incidentů bylo nemožné pro postoj vojska. Cítíme, že u vojenských pánů je velmi silný pocit nadřazenosti nad veřejnými civilními orgány.“ Vedoucí krajské ústředny ministerstva informací Richter to potvrzoval: „Část vojska zvyšovala chaos a vybičovávala obyvatelstvo ke krvavým násilnostem.“ Viděl, jak lidé brali tlučeným Němcům kola a odjížděli na nich, aniž by jim v tom vojáci bránili. Kritika takzvaných „svobodovců“ byla jednoznačná. Generál Svoboda mlčky poslouchal kritiku svých vojáků a pak odvětil: „Za to, co se stalo, jsme odpovědni všichni, protože jsme se dosud nedovedli zbavit největších zločinců – Němců. Otázka, kdo je zločincem, je jasná: Zločinci jsou Němci!“. A pak dodá se sveřepostí zupáka: „Jsou-li někde lidé vedeni přátelstvím k Němcům anebo sentimentalitou nad jejich osudem, ať toho raději nechají!“ (6)

 

Marie Vobecká, předsedkyně OSK

Vraťme se na začátek. Sklad zabavených německých zbraní a munice v Krásném Březně spravuje rotmistr Josef Čapek. Osudného dne odpoledne přijme návštěvu, dva muže v civilu. Snad pracovníky OBZ nebo vnitra. Ve skladu se vedle zbraní nachází i zkonfiskovaný majetek odsunutých Němců a podle svědků se rozkrádal po nákladních autech. Na druhý den je ohlášena kontrola. Krátce před půl čtvrtou vejde správce do skladu jako poslední před výbuchem. Měl nastavit časovanou bombu a odejít? Jenže ta byla vyrobena tak, aby explodovala okamžitě a zlikvidovala i nepohodlného svědka.

V 15.38 hodin slyší svědci první slabší výbuch, mnozí ještě stačí utéci. Následuje řetězová reakce explozí uskladněných pancéřových pum a min. Škody jsou obrovské. Několik vteřin po prvním výbuchu začal v prostorách souběžně před hlavním nádražím, na Mírovém náměstí, na Předmostí a na Mostě dr. Edvarda Beneše masakr německého obyvatelstva. Při masakru na mostě zahynulo nejméně 18 osob německé národnosti; bylo to sedmnáct úředníků Schichtových závodů při cestě z práce, 1 Němec (Georg Schörghuber) sestřelený z mostního oblouku, který po výbuchu provolával slávu Třetí říši, jak uvádí zápis z mimořádného zasedání MNV z 31. 7.; (7) před nádražím, na Předmostí a na náměstí nejméně 24 osob, jejichž mrtvoly byly zpopelněny 1. srpna v terezínském krematoriu, a na Střekově 1 zastřelená osoba německé národnosti.

Bezpečnostní orgány neprovedly ani základní kriminalistické úkony, jako zjištění druhu zranění, typu střelné zbraně, provedení pitvy, určení příčiny smrti, vytipování možného pachatele a především zjištění identity mrtvých. Pro české orgány tedy mrtví nebyli chápáni jako lidé. Deviza zněla: jen je rychle spálit, aby nebylo důkazů. (8) 

Kromě zmíněných zde přišel o život nezjištěný počet jiných osob německé národnosti. Odpovídajíc přírodním zákonům utopenci z Ústí nad Labem vyplouvali na hladinu po třech dnech, zhruba v oblasti Pirny. Podle výzkumů matrik zemřelých pobřežních obcí a měst na saské straně bylo zjištěno pro kritické období asi osm desítek blíže neidentifikovatelných mrtvých vyplavených Labem. (9) Celkový počet obětí ústeckého masakru německých občanů není nižší než 43 osob, ale ve skutečnosti se odhaduje počet obětí na 80-100. Oběti masakru nejsou vesměs evidovány v ústeckých matrikách ani v evidenci obyvatel. Jejich počet upřesňuje zápis v kremační knize.

Obr.: 31. červenec 1945 v ústeckých ulicích. Snímky byly pořízeny krátce po sobě z ústecké rampy Benešova mostu. Doprava na železnici byla přerušena. Železniční personál, cestující a davy v ulicích sledují převoz raněných z Krásného Března do ústecké nemocnice.
Dejme slovo svědkům událostí. V Archivu města Ústí nad Labem se nachází anonym odeslaný „Očitým svědkem legionářem“ 2. srpna 1945 ministerstvu vnitra. Z pražského ministerstva vrátili originál označený červenou tužkou jako „Tajné!!!“ Okresní správní komisi v Ústí nad Labem „na vědomí a k dalšímu prošetření“. Uvádím v transliterované podobě celý text dopisu:

K událostem v Ústí nad Labem. 

K výbuchu v minulých dnech v Krásném Březnu byl jsem očitým svědkem. Příčina výbuchu dosud není známa jen to mělo neblahé následky pro dělnictvo Šichtových závodů a jiných občanů něm. národnosti v Ústí. Sám jsem zarytým Čechem ale tomuto řádění přece nemohu přihlížet, poněvadž to přesahuje meze lidské důstojnosti a je autorita demokratické republiky šlapaná do zemi.

Viděl jsem že dělníci který jinak česky nedovedou byly ihned fackované, to stupňovaly, když některý stráže N.S.B. a Sv. si připily a pak lahvemi tloukli nic netušící dělníci staré utahané a kopaly nestydatě ženy i děvčata a ubíjeli na ulici. 

Rvačka neustála lidí němci byly zhazovaní z vys. labského mostu a po plovoucích bylo stříleno – je to důstojné jednání  „prospěje nám to ke státní konsolidaci“ neměli by jsme byti lepší našeho nepřítele, Vždyť oheň a výbuch mohl při dnešním nepořádku v prac. nasazením a nedbalém vykonáváním platných předpisů způsoben oharkem odhozeným kuřákem a. p. Pánové pošlete do pohraničí starší zkušení lidé s trochu lidské důstojnosti a více spravedlivého jednání, jít proti bezbrannému prac. lidu je největší prohřešení, kterého se dopouštíme a na co s určitostí jednou špatně doplatíme. Bylo by správněji nevodit reg. vojsko a stáhnout rozpálené tyto hlavy mladých nerozvážlivců chceme uchovat čistý štít našeho státu.

Volám v pravý čas a varuji před dalšími podobnými událostmi, které se zde odehrály v tom našem krásném pohraničí. Je nejvýš na čase s…. n….. „ (10)

Dalším svědectvím je výpověď Jiřího T. (*1921). Svědek byl tehdy zaměstnán na ústecké poště 2 naproti vlakovému nádraží. Kolem půl čtvrté odpoledne odesílal ze své kanceláře v I. patře pošty telefonicky telegram na hlavní poštu. Z jeho činnosti ho vyrušila mohutná detonace, která rozbila okno kanceláře. Jiří T. si v první chvíli myslel, že se jedná o letecký nálet a instinktivně se ukryl pod stůl. Po několika sekundách, když neslyšel hukot letadel, seběhl se svým kolegou Václavem O. po schodišti a vyšel na ulici. Bylo slyšet další série menších detonací a nad Mariánskou skálou stoupal oblak černého dýmu. Výhledu na místo výbuchu – Krásné Březno však bránila skála. Svědkovu pozornost okamžitě upoutal shluk lidí před východem z nádraží. Asi padesátiletý holohlavý muž robustní postavy v civilních šatech tam křičel „Tím jsou vinni Němci!“ a mlátil několik Němců s bílými páskami na pažích po hlavách holí a pěstí. Asi tři osoby již ležely na zemi, mezi nimi jeden muž, který se svíjel bolestí a držel se rukama za hlavu. Svědek spolu s Václavem O. běželi na Most dr. E. Beneše, odkud výhledu na Krásné Březno nebrání Mariánská skála, aby zjistili, co se vlastně v Krásném Březně stalo. Na most se však nedostali, zůstali stát pod železničním viaduktem na chodníku pro pěší. Na mostě byl vidět velký shluk lidí, mezi civilisty se objevovaly uniformy československých vojáků a rudoarmějců. Po levém mostním oblouku zahlédli do kopce běžícího muže. Záhy se ozval výstřel z automatu a běžící muž spadl do Labe. Vzápětí zahlédli nad hlavami davu dětský kočárek, který byl shozen do vody, za kočárkem následovala ženská postava. Situace na mostě byla zcela nepřehledná a ozývala se střelba. Jiří T. s Václavem O. dostali strach a vraceli se na poštu.

Těsně před nádražím dostihli známého Čecha z Chabařovic, který za ruku vedl asi sedmnáctileté německé děvče s bílou páskou. Utíkali pravděpodobně z milostné schůzky na Mariánské skále. Holohlavý muž řádil před nádražím dál, měl úplně zkrvavené ruce, které si omotal hadrem. Kolem na zemi leželo bez hnutí asi dvanáct ubitých Němců, tři nebo čtyři Češi v civilních šatech se připojili k řádění holohlavého a do ležících zběsile kopali. Ještě než stačil Jiří T. svého známého z Chabařovic a jeho dívku varovat, holohlavý muž ji srazil pěstí na zem a kopal do přirození. Společník dívky byl v šoku a nebyl schopen dívku před násilníkem bránit. Podobně na tom byli i ostatní náhodní diváci. Češi nebyli schopni řádění holohlavého muže zabránit a Němci nedokázali z místa masakru utéci. Teprve poté co zakřičel Jiří T. na známého z Chabařovic „Vem ji!“, začal mladík reagovat a společně s Jiřím T. uchopili bezvládnou dívku za ruce a nohy a odnášeli ji pryč. Holohlavý muž stačil ještě přetáhnout Jiřího T. po zádech dřevěnou holí. Zraněnou dívku odnášeli mimo dosah davu. V ulici Hradiště se otevřely dveře a šatnářka z divadla, Němka, česky zavolala: „Dejte ji sem!“. Dívku uložili v šatnářčině bytě. Poté se Jiří T. vrátil na poštu, kde svým kolegům vyprávěl, co se venku stalo. Ti si všimli, že silně krvácí z ramene a zranění mu ošetřili. Jiří T. se na poště dlouho nezdržel a pospíchal pěšky směrem na Klíši, kde bydlel. Po cestě zvonil na byt Maxe Herlitze a dalších německých dělníků z chemičky, kde byl za války totálně nasazen, aby vůbec nechodili do práce, že se ve městě dějí hrozné věci.

V roce 1993 poskytla neméně důležité svědectví Marie B. (*1924). V okamžiku exploze byla na ústeckém Předmostí. Šla se podívat na most, zde však byl shluk lidí a ozývala se střelba. Svědkyně dostala strach a vracela se přes Předmostí do středu města. Ve výpovědi mimo jiné uvádí:  

Poblíž Předmostí se ke mně přiblížil muž ve středním věku menší postavy v civilních šatech a se sukovicí v ruce. Došel ke mně a zeptal se: „Češka nebo Němka“. Já jsem mu řekla: „Mazej ode mne“. Jak jsem promluvila česky, muž zůstal stát, já jsem pokračovala a proti mně vyšla paní ve světle šedém kostýmu, Němka, protože měla bílou pásku. Byla středního věku, vyšší a štíhlá. Chtěla jsem jít k ní a říci jí, aby sundala bílou pásku a vrátila se, než jsem jí došla, otočila jsem se a onen muž pokračoval za mnou. Přešla jsem jí a strachy jsem jí neřekla nic. Po pár metrech jsem se zastavila, ohlédla a už jsem viděla, jak německá žena ležela na zádech a muž se sukovicí ji táhl za nohu do okopu u mostu, který sloužil za války jako protiletecký úkryt. Poblíž okopu byly navršené kameny, velké asi jako lidská hlava, muž hodil Němku do okopu a tam na její tělo mrštil dva velké kameny. Z Předmostí jsem se dostala na dnešní Mírové náměstí ke kašně, byla to zřejmě požární nádrž, nedaleko spořitelny. Zde byl větší srocený dav, převážně muži. Viděla jsem, že voda v kašně byla zabarvená krví. V kašně bylo několik topících se osob, že by jich bylo mnoho, to se nedá říci. Jak se někteří z topících v kašně vynořovali, lidi na okraji tlačili jejich hlavy zpátky do vody. Z některého z domů v Klášterní ulici vedli dva muži v civilu holohlavého zakrváceného bosého muže oblečeného jen do spodků. Tohoto muže hodili rovněž do kašny a topili ho tam. Najednou na okraj kašny vylezl menší slabý pán a sepjal ruce a volal: „Lidi, vzpamatujte se, cizina se na nás dívá“. Začaly se ozývat hlasy: „Hoďte ho tam taky“. Neviděla jsem, že by muže skutečně do kašny hodili. Hned nato dav začal skandovat: „Všechny Němci do dvacetčtyř hodin ven a Češi co tady byli, taky“. Toto skandování se několikrát opakovalo. Protože jsem tady žila, dostala jsem strach a šla jsem od náměstí domů do Předlic pěšky. Ještě u Chemičky, jak ulici přejíždí vlečka do továrny, jsem viděla Němku s bílou páskou, kterou jsem od vidění znala a věděla jsem, že pochází z Trmic. Tuto paní muži v civilu kopali do zadku. Žena šla po ulici a viděla jsem, jak ji muži asi třikrát nakopli. Ještě jsem viděla, jak podobným způsobem kopali ještě jiné Němce s páskami, ale nic jiného jim nedělali. Pak už nebylo nic a za Chemičkou byl už klid. Do Předlic jsem se dostala v pořádku.

Otřesné svědectví o ústeckém masakru podal v roce 1994 svědek J. H. z Prahy:  

Sděluji vám mé svědectví o 31. červenci 1945. V krátkosti, jak jsem se dostal do Ústí nad Labem. Přijel jsem z nasazení v Rakousku do České Třebové až 10. června 1945. Matka nebyla doma, protože odjela s evakuovanými Němci začátkem května. Vrátila se jako repatriantka asi 29. července. Protože měla obavy, odejel jsem s ní asi 30. července do Ústí nad Labem k její sestře A. Gaudekové. Vzhledem k tomu, že bylo v okolí Ústí nad Labem k dostání ovoce, jel jsem s velkým kufrem 31. července ráno do jedné vesnice před Ústí nad Labem, jejíž jméno si již nepamatuji. Odpoledne jsem šel ještě s jinými lidmi k vlaku. Paradoxem bylo, že nás zastavila hlídka, která nám odebrala ovoce a nechala nám jen pár kg. 

Na cestě k zastávce jsme uslyšeli silný výbuch a viděli stoupající kouřový mrak. Nevím jistě, zda vzdálenou střelbu ze samopalů bylo slyšet již v té vesnici nebo až při jízdě vlakem. Protože k výbuchu došlo asi v 15.30, domnívám se, že jsme do Ústí nad Labem přijeli okolo 16.30, možná i dříve. Střelba trvala dost dlouho, až ve vlaku jsme se dozvěděli, že ve městě je pogrom na Němce, kteří byli původci výbuchu. Při východu z nádraží jsme šli mezi několika mladíky, kteří se ptali „Jsi Čech nebo Němec?“. Viděl jsem, jak odvlékli a bili dva starší muže. Nedovedl jsem pochopit, co se děje. Všude okolo byly hole, berle, tašky, zkrvavené oděvní součásti, klobouky, protézy, uřezané uši a hodně krve…  Jeden mladík na mě zařval „Co jsi zač!“ Odpověděl jsem „Co bych byl, jsem Čech!“ Křičel výhružně „Tak bych to řek hned“. Když jsem tam tak stál a díval se na tu spoušť, přišel ke mě starší pán a říkal mě, že nejhorší to tady před nádražím bylo hned po výbuchu, kdy Němci vycházeli z nádraží nebo před nádražím procházeli. Vzhledem k množství věcí, které jsem na zemi viděl, bylo obětí hodně. 

Od nádraží jsem šel k mostu, ze kterého se ozývaly ještě ojedinělé výstřely. Před mostem jsem viděl vysokého mladého muže v bílé košili, rajtkách a holínkách, který držel dlouhou tyč, jejímž koncem procházel silný dlouhý hřebík. Tyč i jeho košile byly zakrváceny. Díval se vítězoslavně kolem sebe a chlubil se: „S tím jsem likvidoval Germány“. Počet obětí, který tenkrát řekl, si už nepamatuji. Řekl jsem „To je přece hrozné“. „Co je hrozné“, zařval,“ chceš jít za nimi?“. Blíže k mostu jsem viděl hromadu ženských těl. Jedna z těchto lynčovaných žen zvedla hlavu a podívala se na mne nechápavým kalným pohledem. Zřejmě byla v agónii. Za dané situace jsem ji nemohl pomoci. Požádal jsem proto civila s puškou, aby její trápení ukončil. Podařilo se mu to až třetí ranou. Ještě po druhém výstřelu zvedla hlavu a opět se na mne podívala. Ještě dnes vidím v duchu ten její pohled. Na mostě jsem viděl vojáky Svobodovy armády. Při pohledu z mostu jsem viděl u břehu mrtvá těla zastřelených obětí, v zoufalé poloze dosáhnout břehu. Ve městě se říkalo, že je vyhlášeno stanné právo a že všichni Němci budou zítra vyhnáni z Ústí nad Labem. Ani nevím, jak jsem se dostal k tetě. Nevěděli, co se děje a měli velký strach. Teta měla obavy o mladou snachu, která dosud nepřišla z práce domů. Já jsem ji neznal. Na zarámované fotografii na stěně jsem však poznal mladou ženu, která se na mě dívala. Tetě jsem o tom neřekl… (11)

 

 

Vláda emigrantů se jako celek zachovala až nepochopitelně laxně. Jak vysvítá ze zápisů ze schůzí vlády, nikdo nežádal, aby se vyšetřilo, kdo dal Svobodovým vojákům rozkaz „konat službu na mostě s býkovci a gumovými obušky“, kdo jim rozkázal střílet do lidí, zabíjet bezbranné téměř tři měsíce po válce. Bohorodý klid generála Svobody a jeho podřízených nenarušil ani výrok Květoslava Inemanna, člena OSK, že „u vojenských pánů je silný pocit nadřazenosti“ odkoukaný za války v SSSR (a pak neustálé se rozvíjející v letech 1946-1948 a dosahující vrcholu po únoru 1948). Svobodův výrok, že „zločinci jsou Němci“, ukázal v plné nahosti jeho zaujatost. Jejich bezradná omezenost byla v příkrém rozporu s rozvážným postojem místních funkcionářů, především pak předsedkyně OSK Vobecké.

Dodnes se nepodařilo vypátrat původce katastrofy a následujících násilností v Krásném Březně a v Ústí nad Labem a ani se nepodařilo zjistit, zda příčinou výbuchů a požáru byla sabotáž, samovznícení, nešťastná náhoda či neopatrnost jednoho z těch, kteří v epicentru zahynuli. Podezření ukazuje na správce skladiště zbraní rotmistra Čapka.

Často si údajně vodil návštěvy, na to měl právo. Dne 31. července 1945 v 14.30 hodin (podle jiného údaje v 14.45) přišel se dvěma českými civilisty. Veliteli stráže řekl, že jsou to jeho známí. „Poslední, kdo rotmistra Čapka spatřil těsně před výbuchem, byly dvě německé ženy zaměstnané ve skladu prádla, sousedícím s muničním skladem. Čapek vešel do místnosti, kde byly uskladněny výbušniny. Pak se ozvala exploze.“ Ženy, z nichž jedna, Agnes Seha, byla prvním výbuchem zraněna na noze, utekly z města a skryly se v lese u Žežic severně od Krásného Března. Patrně se bály promluvit. A tak událost, kterou zažily, zůstala dlouho skryta. (12)


Již v roce 1945 můžeme nalézt spoluviníka, a to divizního generála Ludvíka Svobodu, který toleroval a nezakázal zabránit svážení nebezpečné munice do hustě obydleného předměstí krajského města. Vezme-li v úvahu jeho nacionalistickou zaujatost a jeho obdiv ke stalinskému řešení národnostních otázek, pak se naskýtá otázka, zda nemohl byt iniciátorem plánu, jak výbuchem rozhojnit vášně a urychlit divoké odsuny, které již z jeho iniciativy probíhaly a působit na státníky jednajících na zámku Cecilienhof, aby požehnali transfer, vyhnání či vysídlení Němců ze zemí budoucího Stalinova samoděržaví. Dosud není také zodpovězená role OBZ a také role iniciátora Brněnského pochodu smrti Bedřicha Pokorného.

Pardubice 24.7.2010 (aktualizace 27.7.2015)
Franz Chocholatý Gröger

Poznámky:

(1) Tomášek Dušan , Vláda emigrantů. Duben – listopad 1945. Epocha Praha 2009. S.121
(2) Havel Jan, Kaiser Vladimír, Pustejovsky Otfiid, Stalo se v Ústí na Labem 31.července 1945, Memoeabilia ustensis 9, Ústí nad Labem 2005,S,36 -37
Předvoj 4. srpna 1945
(3) Havel Jan, Kaiser Vladimír, Pustejovsky Otfiid, Stalo se v Ústí na Labem 31.července 1945, Memoeabilia ustensis 9, Ústí nad Labem 2005, S.36
(4) Tomášek Dušan , Vláda emigrantů. Duben – listopad 1945. Epocha Praha 2009. S.123-125
Stenografické záznamy ze schůzi vlády (5.dubna až 6. Listopadu 1945). Schůze 43, s.133-135
(5) Tomášek Dušan , Vláda emigrantů. Duben – listopad 1945. Epocha Praha 2009. S.133-1135
Stenografické záznamy ze schůzi vlády (5.dubna až 6. Listopadu 1945). Schůze 43, s.133-135
(6) Tomášek Dušan , Vláda emigrantů. Duben – listopad 1945. Epocha Praha 2009. S.126-129
(7) Zaměstnanci Schichtových závodů-Němci, kteří se od 31.7.1945 stali nezvěstnými in: Havel Jan, Kaiser Vladimír, Pustejovsky Otfiid, Stalo se v Ústí na Labem 31.července 1945, Memoeabilia ustensis 9, Ústí nad Labem 2005, S.85
(8) Záznam o kremaci 24 Němců z Ústí nad Labem v kremační knize terezinského krematoria, in: Havel Jan, Kaiser Vladimír, Pustejovsky Otfiid, Stalo se v Ústí na Labem 31.července 1945, Memoeabilia ustensis 9, Ústí nad Labem 2005, S.54
Matriční záznam dělníka Bruno Jindřich Erbicha zastřeleného v Střekově, , in: Havel Jan, Kaiser Vladimír, Pustejovsky Otfiid, Stalo se v Ústí na Labem 31.července 1945, Memoeabilia ustensis 9, Ústí nad Labem 2005, S.83
(9) Symbolicky hrob ing. Gustava-Adolfa Erharta v Königsteinu, in: Havel Jan, Kaiser Vladimír, Pustejovsky Otfiid, Stalo se v Ústí na Labem 31.července 1945, Memoeabilia ustensis 9, Ústí nad Labem 2005, S.40-41
(10) Ústí 2.VIII.1945 Očitý svědek legionář, Archiv města Ústí nad Labem fondu ONV Ústí n. L. 1945-1949, inv.č. 439
(11) Výbuch muničního skladiště v Krásném Březně a masakr německého obyvatelstva 31. července 1945 http://www.usti-nad-labem.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm
(12) Havel Jan, Kaiser Vladimír, Pustejovsky Otfiid, Stalo se v Ústí na Labem 31.července 1945, Memoeabilia ustensis 9, Ústí nad Labem 2005, S.17-19

Literatura

Havel Jan, Kaiser Vladimír, Pustejovsky Otfrid, Stalo se v Ústí na Labem 31.července 1945, Memoeabilia ustensis 9, Ústí nad Labem 2005, ISBN 80-86646-11-4
Kaiser Vladimír, Výbuch v Krásném Březně po 45 letech, in: Dialog (Ústí n. L.), 1990, č.4, s. 4-5
Kaiser Vladimír, Nové pohledy na události v Ústí nad Labem 31. července 1945, in: Češi a Němci, historická tabu, Praha 1995.
Krsek Martin, Lynč Němců připomene deska
http://www.cs-magazin.com/2005-09/articles/cs050943.htm
Krsek Martin , Tajemství výbuchu v Krásném Březně
http://www.cs-magazin.com/2005-09/articles/cs050944.htm
Říha Jiří ing., Výbuch v Krásném Březně http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=225
Staněk Tomáš, Co se stalo v Ústí nad Labem 31. července 1945″ in: Dějiny a současnost, 1990, č. 2, s. 48-51,
Staněk Tomáš, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 41/2005, USD AVČR Praha 2005 (Ústí nad Labem S.151-156), ISBN 80-7285-062-8
Staněk Tomáš, von Arburg Adrian, Úloha ústředních státních orgánu při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945), 3. Část:Snaha vlády a civilních úřadu o řízení „divokého odsunu“, in. Soudobé dějiny 3-4/2006 s. 321- 376, ISSN 1210-7050
Tomášek Dušan, Vláda emigrantů. Duben – listopad 1945. Epocha Praha 2009. ISBN
Výbuch muničního skladiště v Krásném Březně a masakr německého obyvatelstva 31. července 1945  http://www.usti-nad-labem.cz/dejiny/1945-95/ul-8-9.htm

 
Štítky , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..