Vzpomínky a návraty

 

Moje vzpomínky: Richard Giebel, Žitenice


Již léta před první světovou válkou existovala v Žitenicích místní organizace sociálně demokratické strany a sociálně demokratická organizace mládeže. Při slavnosti s tancem u příležitosti založení této organizace, která se konala v Krieschově hospodě ( POZN. Morgenstern – Jitřní hvězda – na návsi) v roce 1911, pronesl slavnostní projev Josef Simm. Všichni mládenci na sobě měli rudé vázanky. Obcí táhl průvod s hudbou. 

Mimo to zde existovala organizace stavebních dělníků, předsedou byl Franz Turke, pomocným pokladníkem Eduard Rosenkranz. Můj otec Ferdinand Giebel, zedník, byl dle členského průkazu od 11.3.1906 organizován ve Svazu stavebního dělnictva, a to do roku 1938. 

Od roku 1910 existovala v obci prodejna konzumu, nejdříve v Modré hvězdě a později naproti poště. Prodavač Mitlehner byl zakladatelem sociálně demokratické organizace mládeže.  

Po první světové válce byla tato organizace v roce 1919 se stejným programem znovu založena. Byl jsem spoluzakladatelem a členem výboru. Předsedou byl Ernst Rosenkranz ( nar. 1896). Členská základna byla početná.  V prvních obecních volbách po 1.světové válce získali sociální demokraté 10 mandátů a 8 mandátů získal Svaz rolnictva. Prvním sociálně demokratickým starostou obce byl Franz Sperlich. 

V roce 1921 byla v Žitenicích založena komunistická strana. Tím byla oslabena sociálně demokratická strana a organizace sociálně demokratické mládeže byla rozpuštěna. Na popud komunistů byla založena Všeobecná dělnická tělovýchovná jednota pro Žitenice a okolí, která měla již od počátku velmi početnou základnu – počet vzrostl až na 150 členů. V Žitenicích v té době již 30 let existoval  Národní tělocvičný spolek, který založením dělnické tělovýchovné jednoty utrpěl velké ztráty – jak na členstvu, tak na podpoře obyvatelstva. 

Založení telocvičné jednoty, slavnost 21.8.2021. Richard Giebel je v horní řadě třetí zprava.

Slavnostní založení dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ) pro Žitenice a okolí (Pohořany, Skalice, Podviní, Trnovany a Lbín – Pohorschan, Skalitz, Podiwin, Trnowan, Welbine)  bylo pro protivníky v německé Národní tělovýchovné jednotě velkým překvapením a zapůsobilo jako bomba.  Já, Richard Giebel, jsem řídil celé vystoupení žen, mužů a mládeže. Slavnost se konala na stráni za zámeckou zahradou směrem ke Kočce a byla hojně navštívena i návštěvníky z daleka.  Cvičili zde také členové dělnických tělovýchovných jednot z Ústí nad Labem, Lovosic, Lukavce, Milešova, Vyklic (POZN.  dnes již zaniklá obec)  aj. Počet návštěvníků byl odhadován na 7 000 – 8000. Čistý zisk činil 6000 Kčs. Za ně jsme si mohli nakoupit mnoho tělocvičného nářadí. Cvičili jsme na sále v hostinci Morgenstern a později ve škole. Prvním předsedou byl Wenzel Kuckuck, pokladníkem Josef Peh, vychovatelem vedoucí konzumu Josef Woldrich. Můj bratr Ernst Giebel vypracoval po DTJ organizační směrnice. 

V zimě se hrálo divadlo s tělocvičnými vložkami. Mezi aktivními cvičenci byli i čeští členové. 

V dalších obecních volbách získali komunisté 6 mandátů, sociální demokraté 2  a svaz rolníků 10 mandátů. Sociálně demokratický starosta přešel do svazu rolníků. Já jsem pracoval 14 let v obecním zastupitelstvu a ve výboru komunistické strany. Prosadili jsme, aby velkou část prací v obci prováděli nezaměstnaní dělníci na základě státních dotací. 

Byl jsem za okres Litoměřice delegátem na Vysočanském sjezdu KSČ. 

V roce 1932 jsem byl předsedou stávkového výboru Rudých odborů při stávce 600 stavebních dělníků. Stávka trvala 6 týdnů a velmi nás podpořil  poslanec za KSČ Stern.

Stálo nás mnoho úsilí denně od 5 hodin ráno obsazovat přístupové cesty do Litoměřic, protože byli nasazeni stávkokazi. Bylo to dělníci převážně z obcí Křešice a Žalhostice. Četníci zatkli několik našich lidí – komunistu Josefa Doranta, Emila Zumpeho a Heinricha Hanse ze Žitenic a také Flacha ze Lbína. Stávka ale byla vítězně ukončena – stavitelé nám chtěli snížit hodinovou mzdu o 13 haléřů, což se nestalo. Také bylo dosaženo propuštění zatčených.

V roce 1931 oslavila KSČ a DTJ v Žitenicích 10.výročí založení velkou slavností. Byly pozvány české dělnické tělocvičné jednoty, které za velkého potlesku předvedly svá tělocvičná vystoupení. To vyvolalo u našich protivníků velkou nevoli. V pozdějších letech byli tito naši protivníci – Henleinovci – stále aktivnější.

Pořádali jsme mnoho výletů do okolí s dětmi i s dospělými, proběhly tělocvičné slavnosti v okolních obcích – Třebušíně, Rýdeči, Ploskovicích, Velkých Žernosekách, Litoměřicích a jinde, podporovali jsme početně slabší jednoty při vystoupeních. 

Měli jsme v pokladně vyšší částky i v pozdních 30. letech. V letech 1937 a 1938 sílil vliv henleinovské propagandy a my ztráceli politicky slabší členy. Okresní vedení komunistické strany v Litoměřicích bylo bez peněz a prostředků. Ve výboru tělocvičné jednoty  byli spolehliví komunisté Josef Simm, Wenzel Babinsky, Karl Bittner, Emil Zumpe, Josef Czerwenka ( POZN. švagr dědy, manžel jeho sestry Marty), Marta Czerwenka ( POZN. sestra dědy). Byl jsem tehdy pokladníkem a tak jsme v této době mohli poskytnout okresnímu vedení KSČ peníze v řádu několika set korun na letáky a propagandu proti Henleinovi a fašismu. 

Přišel rok 1938 a pro nás nastal těžký boj. V předvečer 1.máje jsme byli pozváni spolehlivými soudruhy do Třebušína. Vydali jsme se pěšky  na cestu i se ženami, bylo nás asi 40. Večer byl na vrchu  Kalich u Třebušína zapálen připravený oheň i s ohňostrojem. Na Kalichu byly ještě rozvaliny Žižkova hradu. Zpívali jsme revoluční bojové písně. Při sestupu z kopce na nás házeli ukrytí Henleinovci kameny. V hostinci u Phillipů na sále jsme ukončili hezký bojový večer při pití piva, které zaplatili třebušínští soudruzi, a při sledování veselých tanečních vystoupení, doprovázených hudbou z gramofonu. 

V Žitenicích bylo hlavní vedení jejich strany pro Litoměřický okres a tak nás Henleinovci  celou dobu  sledovali a pozorovali, stáhli si na pomoc lidi  i z jiných obcí.  Museli jsme  v noci stavět hlídky, aby nepřepadávali naše lidi, protože v té době už byli  všeho schopní.  

V pokladně tělocvičné jednoty jsme měli přes 3 000 Kčs. Před obsazením Hitlerem výbor rozhodl, že peníze z pokladny rozdělíme mezi zbývající členy a tělovýchovnou jednotu dočasně rozpustíme. Jako pokladník jsem každému  vyplatil 190 Kč.  Jen několik dní před vpádem Hitlerovců jsem spálil všechny doklady a účetní knihy a přešli jsme do ilegality. Emil Zumpe ( POZN. Zumpe byl jeden z dědových největších kamarádů, často o něm mluvil) odešel do emigrace do Sovětského Svazu, Josef Grusser s rodinou do Anglie. My zbylí jsme byli neustále pod dozorem.

Dne 10.října 1938 připochodovaly do Žitenic německé jednotky směrem od Pohořan a byly před mým domem přivítány velkým jásotem. 

Dne 24.října 1938 v 7 hodin večer jsem se vracel z práce v Ústí nad Labem, kde jsem pracoval jako štukatér. Už z dálky jsem viděl, že před naším domem stojí auto. Na chvíli jsem se s kolem zastavil. Měl jsem starost o rodinu a tak jsem pokračoval. Před domem na mě čekali dva gestapáci v uniformách, zeptali se mě na jméno. Šli jsme dovnitř. Tam byli další dva. Všechno v domě rozházeli a rozmlátili moje ceny  za tělocvičná vystoupení.  Žena a děti plakaly strachy. Nenechali mě najíst, naložili do auta a odvezli. První výslech proběhl  v Žitenicích u Černé růže ( POZN. tady je zápis nečitelný, nevím kde to bylo) v kuchyni za přítomnosti místního velitele Franze Fiedlera a nebyl vůbec příjemný. Musel jsem vyjmenovat všechny své funkce ve straně a spolcích. Ptali se zda je to všechno, řekl jsem že ano. Potom se zeptali  Fiedlera a ten   udal, že jsem nevyjmenoval  všechny funkce a že jsem ještě před nedávnem vedl schůzi Rudých odborů stavebního dělnictva jako předseda okresního výboru, což jsem odsouhlasil. Byla to schůze kvůli podpoře nezaměstnaných dělníků. 

Gestapo si všechno zapisovalo. Potom mě vzali do auta a odvezli do Litoměřic, do dnešní  budovy Okresního vedení KSČ ( POZN. velká budova vedle pošty), kde mělo tehdy gestapo ve 2.patře své úřadovny. Dva muži mě vyslýchali celou noc velmi tvrdě, za pomoci reflektorů. Chtěli, abych se přiznal k ilegální práci a udal své kontakty. Všechno jsem popřel. Nejvíce se zajímali o peníze, které jsem rozdělil mezi soudruhy z pokladny.  Nakonec mi řekli, že mi dají ještě jednu příležitost navštívit své pány soudruhy a do 3 dnů od nich vybrat zpátky rozdělené peníze. Propustili mne ráno s tím, že mám jít do práce a v pondělí večer do 7 hodin peníze, které jsem neoprávněně rozdělil mezi členy, doručit na gestapo.  Peníze jsem doručil včas, ze svého jsem zaplatil za 3 soudruhy, kteří v té době již byli v emigraci. Požadoval jsem na vydanou částku potvrzení, po velkém zdráhání mi ho vydali. 

V roce 1939 byli v městském pivovaru zatčeni Eduard Czeke a další 4 muži. Bavili se o poslechu zahraničního rozhlasu a jeden jejich kolega je udal. Eduard Czeke byl ze Žitenic, během války se vrátil domů, byl okamžitě znovu zatčen, strávil v koncentráku celkem  6 let. 

Ještě v  roce 1944 byli za poslech zahraničního rozhlasu a šíření zpráv zatčeni manželé Hermine Vlčková a Josef Vlček ( POZN. na Vlčkovy si pamatuju z dětství, on byl Čech a tak zůstali, živili se za totáče tím, že vykupovali králičí kůže) z Pohořan. V souvislosti s touto aférou byla gestapem vyslýchána také moje žena Božena. Paní Vlčková bohužel přiznala, že se s mou ženou přátelí. Moje žena musela u výslechu uvést, kam mají být umístěny naše děti. Chtěli ji tím zlomit. Za své propuštění mohla poděkovat  bratrovi komunisty Ferdinanda Schilabela, který dělal na gestapu řidiče. Vícekrát za ni orodoval a přimlouval se. Hodně tím riskoval, protože tím ohrozil i svého bratra. 

Od roku 1936 do roku 1939 jsme ve vsi ukrývali německého emigranta. Nejdříve u soudruha Josefa Simma, naposledy byl u soudruha Karla Bittnera. Později byl přesunut do protektorátu. 

V roce 1938 na Boží tělo jsem se zúčastnil v Děčíně na hranicích demonstrace proti hitlerovskému fašismu.

Já sám jsem byl  jako státně nespolehlivý Němec  s celou rodinou za války pod dozorem a z tohoto důvodu zproštěn povinnosti sloužit v německé armádě. 

Některé popsané události je možno doložit fotografiemi.

Sepsáno v 80. letech autorem německy.


Návraty: Elena Lennerová

Erkennungsmarke mého německého dědečka Richarda aus Schüttenitz bei Leitmeritz. Richard jako státně nespolehlivý Němec nesměl nosit zbraň, v roce 1943 ( ve 45 letech) byl povolán k organizaci TODT a stavěl na Ukrajině silnice a mosty. V roce 1943 byl asi půl roku doma na doléčení těžkého zápalu plic a pohrudnice.

 

Jel z Ukrajiny vlakem přes Polsko domů, ještě po letech se zlobil, že v tom vlaku usnul a někdo mu ukradl 2 kila tabáku, který si našetřil a vezl ho domů tatínkovi – sám totiž nekouřil. Jeho maminka v té době umírala na rakovinu, ještě ji zastihl naživu. Vezl i lahev borovičky, kterou mu naštěstí neukradli. Nalil mamince jednu skleničku, ona ji vypila a povídá – oh Richard, das schmeckt gut, gib mir noch einen Stamper! Poté byl povolán znovu.
 
 Z války se vrátil na jaře 1945. O jeho návratu mi vyprávěl jeho syn, můj strýc, který byl tenkrát desetiletý kluk. “ Dělali jsme něco na dvorku s maminkou a vrzla vrátka. Maminka se šla podívat za roh, kdo to k nám jde. Najednou jsem slyšel jak strašně vykřikla a viděl jsem, že běží. Běžel jsem za ní a u vrátek stál můj tatínek. Maminka na něj skočila a nahlas naříkala a plakala. Najednou se jí podlomily nohy, tatínek ji chytil do náruče a nesl do domu. Chudinka se úplně zhroutila.“ Moje babička byla Češka z Keblic. Přivdala se do Žitenic v roce 1931, měla s Richardem dceru ( moji matku) a syna. Zajímavé je, že děti měly českou národnost po matce. Zřejmě byl děda prozíravý a nechtěl je hlásit k německé národnosti. Jako člen KSČ měl s nácky své zkušenosti…
Toto je střípek vzpomínek na část historie Sudet, snad vám přinese alespoň malý obrázek o časech minulých.
 
Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..