Vzpomínky hněvotínských pamětníků 1.část

zdroj:  Jiří Moláček- Žili jsme v olomouckém jazykovém ostrově – vzpomínky německých obyvatel na období 20. století

Erika Zahradnicek

Ulice Herrengasse v malebném bavorském městečku Nördlingen je již desítky let domovem paní Eriky Zahradnicek. Světlo světa spatřila na podzim roku 1928 v Hněvotíně č. 106, kde bydlela se svou rodinou až do vysídlení na jaře 1946. Z jejího vyprávění si mimo jiné můžeme představit, jaký byl život v národnostně smíšené vesnici na úrodné Hané.
Rodina a dětství
Začnu u své maminky, která se jmenovala Marie, rozená Řezníček v Hněvotíně č. 3. Tatínek Franz Schindler rovněž pocházel z Hněvotína, a to z domu 106, kde jsem se narodila. V domě s námi bydleli ještě tatínkovi rodiče (Franz a Marie), kteří se před 1. světovou válkou živili výrobou tvarůžků, které pravidelně dováželi do Olomouce na trh. Různě po domě se za mého dětství nacházelo ještě mnoho příslušenství k výrobě, jako desky, na kterých tvarůžky schly, stará kamna určená k vytápění (aby tvarůžky uzrály, potřebují určitou teplotu) atd. Jinak jsme se živili zemědělstvím. Vlastnili jsme 4 krávy a 2 koně, se kterými jsme obdělávali naše pole. Pěstovali jsme řepu, ječmen a brambory. Zejména řepa byla velmi výnosná. Z utržených peněz jsme pak žili skoro celý rok. Prodávali jsme také mléko. Dříve chodila ještě tzv. „Milchfrau“, která mléko vykupovala. Později se někteří sedláci domluvili a vozili mléko střídavě do
mlékáren v okolí. Dědeček Franz byl ve vesnici uznávaná osoba, neboť byl činný v mnoha spolcích (sdružení hasičů, rolnická záložna). Měla jsem ještě 2 mladší sourozence.
Česky jsem se naučila na ulici od českých dětí, s nimiž jsem si hrála a také doma, neboť jsme měli za války českou služku Věru, která německy moc neuměla. Rodiče češtinu také ovládali. Ačkoliv byla Věra o dost starší, byly jsme dobré kamarádky. Než jsme šli na odsun, to už u nás nesloužila, přišla se s námi rozloučit. Maminka jí nabízela, ať si vezme z domu, co se jí líbí. Převzít však nic nechtěla.

Hněvotín ve 20. letech 20. století. Soukromý archiv autora.

Finančně se nám dařilo dobře, na to si stěžovat nemohu. Vesnici jsem vnímala jako smíšenou, kde převládali lidé německé národnosti. S Čechy jsme se dobře snášeli, já jsem vždy každého česky pozdravila. Nepamatuji si na žádné spory. Naše rodina je tak úzce spjatá s Hněvotínem! Moji předkové tam žili snad od pradávna, nespočet staletí. To se snad ani nedá zjistit.

Školní léta
Navštěvovala jsem německou obecnou školu v Hněvotíně. V horním patře jsme byli my a dole pak byla umístěna česká škola. Nikdy jsem nezažila žádné velké národnostní konflikty. Akorát se kluci občas poprali, nic víc. Později jsem chodila do měšťanské školy v Olomouci, v létě na kole, v zimě pak i autobusem. Prezidenta Masaryka jsme si velmi vážili, s Benešem to ale bylo již jinačí.

Dodnes si pamatuji i na část československé hymny:

Wo ist mein Heim, mein Vaterland,
Wo durch Wiesen Bäche brausen,
Wo auf Felsen Wälder sausen,
Wo ein Eden uns entzückt,
Wenn der Lenz die Fluren schmückt:
Dieses Land, so schön vor allen,
Böhmen ist mein Heimatland.
Böhmen ist mein Heimatland.

Svátky a tradice
Naše rodina byla velmi nábožensky založená. Každou neděli jsem musela jít do kostela, neexistovalo, abych trávila dopoledne čas nějakou jinou činností. V tento den se konala česká a německá mše. Naší rodině bylo jedno, které se zúčastníme. Zpívat jsme uměli v obou jazycích.
Ze svátků nejraději vzpomínám na tzv. „Saatreiten“. Tato slavnost se konala vždy na velikonoční neděli, kdy se sedláci na koních shromáždili před kostelem, kde jim byl předán farářem velký kříž. S ním se pak vydali na objížďku hněvotínskými polnostmi, které spolu s modlitbami žehnali za lepší úrodu.

Vznik protektorátu a válečná doba
Na 15. březen 1939 si pamatuji jako by to bylo dnes. Německá armáda přijela směrem od Olomouce do Hněvotína a poté pokračovala směrem na Topolany. Některé jednotky se ve středu vesnice zastavily. Kluci se strašně radovali, že mohou prozkoumat německou techniku (auta, motorky a lehké obrněné vozy). Já jsem celý den lítala po vsi a asisto-vala tetičce, která vařila promrzlým vojákům čaj. Někteří Němci horlivě vítali německá vojska, a dokonce nabízeli
domácí klobásy, ale že by bylo na ulicích přeplněno, nemohu říci. Někteří Němci hned vyzdobili své domy nacistickými prapory. Tatínek měl také jeden přichystaný, když to ale zahlédla maminka, tak mu nadala, že to nechce ani vidět, a zakázala mu ho vyvěsit.
Když jsme se my děti v té době přiblížily k českým Topolanům, pořvávali na nás topolanští kluci z legrace „Henlajnovci jsou tady!“ Snažili se nás tak vyprovokovat. Když se v dubnu slavily Hitlerovy narozeniny, objevily se v oknech mnoha německých domů jeho podobizny.
Brzy po vypuknutí války muselo hodně mužů narukovat. Můj muž, také z Hněvotína, se dobrovolně přihlásil již v 19 letech. Všude se šířila propaganda a kluci byli přímo nadšení. Až později pochopili, že to taková radost není. Mnoho mých známých padlo a i můj manžel, který byl jezdec, byl na západě zajat. Z tělovýchovného spolku jsem během války byla automaticky přeřazena do svazu německých dívek, jednou týdně se konalo pravidelně cvičení. Ačkoliv jsem ve sportu zrovna nevynikala, chodila jsem si moc ráda protáhnout tělo. Za válečných let se nám dařilo vcelku dobře, vlastních potravin jsme měli dostatek. Museli jsme také odevzdávat povinné dávky. Až v roce 1945 se začaly častěji objevovat nálety, párkrát jsme dokonce spali ze strachu ve sklepě. Měli jsme velké starosti, co se bude dít.

Osvobození a poválečná doba
Den před osvobozením táhly přes Hněvotín směrem na západ dlouhé kolony německých vojáků, poslední šli pěšky, my jsme seděli před domem a pozorovali je, jak se snaží zachránit před blížící se Rudou armádou. Když přišla fronta, spali jsme ve sklepě. Hned další den to již venku vypadalo bezpečně, tak jsme vylezli.
Když jsem spatřila první ruské vojáky, nemohla jsem uvěřit, že válku vyhráli. Byli hodně zanedbaní a vypadali pro nás velmi zvláštně. Přirovnala bych je k Mongolům. Dokonce mezi nimi byly i ženy. V tuto dobu k nám po nocích často chodili partyzáni se zbraněmi. Byli hodně promrzlí, a tak je maminka pohostila. Nešlo říci, že nic nemáme. Co se jim líbilo, to si s sebou vzali. Rusové pak pobývali v měšťanské škole, kde měli svůj hlavní stan. Německé ženy tam
musely chodit uklízet, moje teta tam sloužila také.

Někdy v létě 1945 jsme jako obvykle pracovali na poli, a když jsme se vrátili domů, čekalo na nás překvapení. Na našich vratech se objevil papír s nápisem „Národní majetek“. Dům nám tak byl tímto zabaven, stejně jako prasata, kočár a koně. Často si náš dům chodili obhlížet Češi, proto jsme ho ani nezamykali.
Tatínek v té době sehnal bývalé vojenské koně. Nikdy bych nevěřila, jak mohou být zvířata poznamenaná válkou. Zanedlouho se u nás usídlili první Češi. Pracovat v hospodářství však vůbec neuměli, museli jsme je učit dojit mléko a další práce. Byli úplně neznalí.

Po čase však museli odejít a uvolnit dům rodině Kočí, která přišla z Volyně. Rodina to byla velmi milá, dobře jsme se snášeli. Tatínek v tu dobu musel pracovat u českých sedláků. V roce 1945 jsme vůbec netušili, že budeme odsunuti. To vyšlo najevo až později. Na jaře 1946 jsme obdrželi lístek, že máme v uvedený čas čekat s připravenými věcmi před domem. Oblékli jsme si na sebe nejhezčí šaty a hned několik vrstev, protože místa bylo málo. Koňskými povozy jsme pak byli dopraveni k české tělocvičně, která stála u hřbitova. Tam jsme se shromáždili a ve velkém vedru čekali.
Dovedete si představit, jak nám v několika vrstvách oblečení bylo. Dodnes obdivuji, že se jedna paní jménem Studená nebála donést nám vodu a jablka na osvěžení. Byl to od ní záslužný čin.
Následně jsme byli dopraveni do sběrného tábora v Lutíně, tam nám byly prohledány věci. Strážní mi dokonce chtěli sebrat z ruky i zlatý prstýnek, přišel však voják a řekl jim, ať mi ho nechají: „Vždyť se chce určitě v Německu taky nějakému mladíkovi líbit.“ To mě velice potěšilo.
Sbaleno jsme měli to nejnutnější, peřiny, hrnce a nějaké potraviny. Bylo tenkrát hrozné vedro a v táboře nás bylo hodně, Němci z celého okolí. Vstávali jsme proto velmi brzy, abychom se vůbec stačili umýt. Pak následovala cesta dobytčím vlakem do neznáma. Ve vagonu nám byl k dispozici jeden hrnec na toaletu. Souprava často stála, leželi jsme všude možně nazavazadlech.

Do Německa jsme dorazili za několik dnů a byli jsme internováni v různých táborech. Zpočátku jsme bydleli u jedné rodiny v Ederheimu. Pracovala jsem tenkrát v lese, kde jsem sázela stromky, sekala trávu, pomáhala na žních a podobně. Až za mnoho let se nám dostalo soukromého bydlení. Byla to náročná doba.

Dnešní vztah k Hněvotínu
Byla to nádherná vesnice, která je dodnes mojí vlastí. Zažila jsem tam překrásné období mého života, a čím jsem starší, tím častěji na dávné časy vzpomínám.

Erika Hněvotín opustila v červnu 1946 a už nikdy se do své rodné obce nepodívala.

Zpracováno dle rozhovoru z 10. 8. 2018.

str.109

Štítky , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..