Vzpomínky hněvotínských pamětníků 2.část

 Leonhard Kreuzer 114

Přestože se pan Kreuzer narodil v roce 1938, shodují se jeho vzpomínky na konec druhé světové války až neuvěřitelně přesně s dochovanými historickými prameny. Díky osobním zážitkům se můžeme vžít do atmosféry, která vládla v Hněvotíně na konci války.

Rodina a dětství
Moje maminka Marie, rozená Meixnerová, stejně jako otec Leonhard, pocházeli z Hněvotína, kde společně obhospo-dařovali usedlost č. 27. Díky mnoha sňatkům jsme měli hodně českého příbuzenstva, které ještě dodnes žije v Hněvotíně a sousedních Olšanech. Jelikož jsem byl jedináček, trávil jsem mnoho času s našimi českými rodinami, a tak bylo u nás doma běžné používat oba dva jazyky. Dům č. 27 koupil tatínkovi, jako svatební, dar můj dědeček
Mathias Kreuzer. Grunt to byl obrovský, náleželo k němu 28 ha polí. Chovalo se mnoho zvířat, krávy, koně, prasata atd. Oba rodiče pocházeli z dobře situovaných rodin.

Jak dlouho žili moji předkové v Hněvotíně? To se snad nedá ani dohledat! Bylo to mnoho, mnoho staletí.

Vznik protektorátu a válečná doba
V roce 1943 na mne byl přepsán dům č. 10, který patřil mému strýci Franzi Meixnerovi. To mi bylo pouhých pět let! Strýc musel narukovat do války a měl takové tušení, že se již nemusívrátit. O rok později se jeho předtuchy naplnily. Padl v září roku 1944 na západní frontě. V září toho roku jsem nastoupil do německé obecné školy v Hněvotíně.
Začátek května 1945 byl ve znamení útěku německé armády přes Hněvotín směrem na západ.
Vyšli jsme zrovna s babičkou z kostela, když se vsi se objevilo mnoho vojáků, shánějících krmivo pro své vyčerpané koně. Dlouho se tu však neohřáli, neboť strach z Rudé armády je hnal stále kupředu.

Hluboko do vzpomínek se mi zarylo bombardování Hněvotína. Stáli jsme zrovna na dvoře, když sirény začaly hlásit blízký nálet na ustupující německá vojska. Před naším domem jsme náhle uslyšeli křik. Byli to němečtí vojáci s polní kuchyní a koňmi, kteří se rozhodli hledat u nás bezpečí. Rodiče se této akci snažili zamezit, bylo to však málo platné. Za chvíli nás ohromila ohlušující rána padající bomby, která zasáhla zahradu sousední rodiny Zatloukalovy.
Jednou střepinou byl nešťastně zasažen můj bratranec Miloš, který na místě zemřel. Při bombardování zahynuli v okolí další členové Wehrmachtu. Vojáci, kteří se u nás usídlili s polní kuchyní, se další den omluvili a pokračovali dále v cestě. Obdarovali mne ještě nějakými sladkostmi a penězi.

Z příchodu Rusů jsme měli ohromný strach. Na většině domů visely na znamení míru bílé prapory. Z počátku jsme si museli na oblečení přidělat asi 10centimetrový čtverec s písmenem N, což znamenalo osoba německé národnosti. Později bylo toto označení nahrazeno bílou páskou na paži. Za nějakou dobu k nám přišli ruští vojáci a zabavili nám
většinu domácích zvířat, která hnali dál na východ. To nejhorší však teprve přišlo. Mému otci bylo nařízeno, dělat doprovod zabavenému dobytku a válečné kořisti dále směrem do Sovětského svazu. Již jsem ho nikdy nespatřil. Dle výpovědí jeho kamarádů, zemřel na cestě vyčerpáním.

Náš dům byl v létě 1945 obsazen českou rodinou. Bohužel jsme museli narychlo stavení opustit a vzít jsme si mohli jen 2 postele a peřiny. Moje matka byla hrozně zoufalá a nechtěla dále žít. Naštěstí se nás ujala rodina Studených z domu č. 84, která nám až do vysídlení poskytla azyl. O odchodu z Československa jsme se dozvěděli až v roce 1946.

29. června, na svátek Petra a Pavla, jsme se shromáždili u české tělocvičny, kde jsme byli naloženi na nákladní vozy
a dopraveni do sběrného tábora v Lutíně. Tam jsme byli podrobeni prohlídce, při které nám byly odňaty vkladní knížky a zbytek šperků, které jsme ještě měli. Babičce Cäcilii Meixner bylo zabaveno na pergamenu psané vyznamenání, které obdržel její dědeček za věrnou službu u rakouské armády. Ztrátu této rodinné památky nesla velmi těžce.

Náš pobyt v Lutíně byl doprovázen vlnou veder. Při mši, která byla v táboře sloužena, se z tepla dokonce ohýbaly
oltářní svíčky. Před odjezdem, který následoval asi za 3 dny, se za námi přišlo rozloučit naše příbuzenstvo. Byly to velmi emotivní okamžiky. Na dalekou cestu do neznáma jsme se vydali s dřevěnou truhlou a 2 kufry. Byl to veškerý náš majetek, s kterým jsme začínali nový život.
V každém vagonu se nacházel plechový kbelík s poklopem, který suploval úlohu toalety. Cesta na západ trvala několik dní, neboť vlak jel většinou v noci. Naši první zastávkou byl Furth im Walde, kde jsme byli vyloženi a dopraveni do sběrného tábora, v kterém jsme pobyli přibližně 3 dny. Následně jsme jeli dalším vlakem, určeným pro hospodářská zvířata, směrem Augsburg.
V tomto bavorském městě jsme byli přemístěni na nákladní auta, kterými jsme jeli směrem k městu Nördlingen, sem si pro nás přijeli sedláci z vesničky Holzkirchen. Starosta této obce pak určil, kdo kam půjde bydlet. My jsme byli ubytováni v rodině stavitele varhan, ten nám přidělil malou kuchyňku a ložnici. Měl jsem štěstí, neboť v domě bydlel i učitel a s jeho pomocí jsem dohnal učivo, které jsem v důsledku přechodu fronty zameškal. Proto jsem mohl jít hned
v září do 2. třídy.

Moje maminka byla velmi dlouho přesvědčena, že se do Hněvotína zase vrátíme. I z tohoto důvodu jsem v 50. letech musel jít studovat hospodářskou školu. V té době jsem v návrat již nedoufal. Mé české příbuzenstvo jsem mohl poprvé navštívit až v roce 1980, kdy jsem se poprvé vydal na cestu do mé rodné vlasti.

 Zpracováno dle korespondence z ledna-února 2018.
 MOLÁČEK, Jiří: Deutsch-tschechises Zusammenleben in Hněvotín in Aussagen der Zeitzeugen und
Dokumente nim Kontext des 19. und 20. Jahrhunderts. Olomouc 2017. S. 43.

 

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..