Vzpomínky na Dolní boudu

Vzpomínám na dědu Inocenta Solaře, který vyrazil z Bystřice hledat hospodu, kde by se dalo pracovat a žít.

Vzal to napřed přes Samotišky, kde byla hospoda poblíž dnešního kruháče.

Tam to asi neklaplo, a tak se dostal až nad Vésku k Dolní boudě. S majitelem p Čihalem se dohodl. Prodali nemovitost v Bystřici. Naložil rodiče s babičkou (jí bylo tenkrát  19let) na vůz a vydali se na cestu do Sudet. Babička do konce života vzpomínala na mlhu a kopec za Véskou. Jak v těchto kulisách prochladlá na korbě vozu uviděla poprvé své budoucí bydliště – na konci světa.  

Prostory byly zanedbané. Nemovitost byla za války v českých rukou, ale všude se válely doklady o tom, že tady pobývalo Hitlerjugend.

Nebyla zde elektřina ani voda – pro ni se chodilo do studánky přes cestu níž do lesa.

Jen plesnivý zdi. Musel to být pro babičku velký šok když děda řekl že tady budeme bydlet.

Byla to velká výzva pro všechny. Prarodiče se nastěhovali do vedlejšího domku, který už dneska nestojí. Praděda Němec za tři roky umřel, bojoval v první velké válce a můžete ho zahlédnout na fotce. Postupně znovu otevřeli a oživili chátrající objekt a na rozdíl od Horní boudy, která už nikdy nefungovala jako hospoda, Dolní bouda se stala posléze vyhlášeným podnikem, kde měli návštěvníci vždy dveře otevřené. Dojížděli sem zákazníci z Pohořan i z Vésky stejně tak, jako se tu zastavovali kolemjdoucí turisté a motoristé.

Vzpomínám si, že když si nedali v opilosti pozor na dvoře, chlupatý hlídač, zákeřně schovávající se v boudě, jim pokrátil kalhoty. Žilo se tady na lokále a v kuchyni. Jako malá holka jsem trávila hodně času v lese. Kamarádů moc nebylo, a tak se chodilo do lesa na houby, ovoce a byliny. To se pak doma sušilo a provonělo to celou hospodu.

Ale každá idyla jednou končí. Kolem se začínalo rozmáhat golfové hřiště, kterému se posléze odprodala louka. Maminka umřela – její pohřeb byla poslední akce, co stará hospoda zažila.

Otec – poslední majitel před rekonstrukcí – měl problémy s alkoholem, a po jedné z hádek přestal komunikovat se mnou a mojí rodinou. Před prodejem jsem chtěla jako jediná z rodiny pokračovat v pohostinské činnosti, ale otec hospodu prodal a nekomunikuje se mnou. Tím jsem přišla o spoustu věcí a z mládí mi zůstaly jen vzpomínky…    

 

 

                                                                                           Jana Orletová 2017

Štítky , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

4 reakce na Vzpomínky na Dolní boudu

  1. M.Vidrman, Troubky říká:

    Tento článek mě chytil za srdce. Vyvolal ve mě silné vzpomínky na Dolní boudu, kdy jsme tam vždy s partou kamarádů z Vésky chodili již jako školáci na kofolu, později tajně s rumem. Pak na pivo a v zimě na svařáka.
    Paní Solařová byla vždy milá, ochotná a usměvavá. Uměla také uvařit vždy na Poslední leč vynikající guláš. To už bude ale skoro 50 roků. Škoda, že hospoda již nefunguje.
    Zaujal mě tam také visící obraz mladé rodinky, sedící na lavičce před chaloupkou. Ten už asi také neexistuje.

  2. Petr Kohoutek říká:

    Dobrý den paní Letadlová.
    Také já,jako asi 12 ti letý honec a ještě možná nosič zajíců, mám na Dolní Boudu krásné vzpomínky.Posledni leč mysliveckého sdružení Lašťany,někdy v roce 1983,pach psů pod stoly, mokrých hubertusu,a chuť prvního svařáku … Zdravím,Petr Kohoutek Zahradnické služby Šternberk .

  3. Mám také dotaz na paní Orletovou ? Byli jsmes manželem na obědě na Dolní Boudě a při čtení jídelních lístku vzadu je malá historie. Tam se objevilo jméno Bedřich Číhal – což by měl být bratr mého dědečka. Jejich táta Josef kdysi vlastnil hospodu na Pavlovicích na hlavní tah na Šternberk – dodnes se říká zastávce před – zastávka u Číhala.
    Zajímalo by mě – zda se jedná o tohoto Bedřicha ? Od kdy vlastnil tento objekt , kdy jej prodal ?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..