Vzpomínky na Hněvotín publikované v časopise Olmützer Blätter

Leonhard Drozd vzpomíná na první rádia v Hněvotíně
Bylo mi asi 7 let, když mne moje oblíbená učitelka Kornelia Kasperlik, spolu s dalšími vybranými žáky, pozvala k sobě domů, poslechnout si jednu z nejnovějších technických vymožeností, která dorazila i do naší vesnice. Rádio jsem do té doby ještě nikdy neslyšel, a proto jsem se nesmírně těšil, až uvidím tento vynález. Než jsem mohl jít, musel jsem ještě poklidit v chlévech. Pak jsem se pod dozorem maminky pečlivě upravil a vyrazil na cestu. Paní
učitelka mi směle otevírá dveře a zve mne dále. Nejprve se neodvažuji ani stoupnout na krásné koberce, najednou ho však spatřím! Cívky a záhadným způsobem zamotané dráty. Ani se nenaději a již mám sluchátka na uších. Neskutečné, snad je to sen! Slyším slova, hudbu! Nepopsatelný zážitek!

Jednoho dne, musel se psát rok 1929, jsem dostal za úkol, navštívit našeho příbuzného, který sloužil jako kaplan ve Slavoníně. Navštěvoval jsem tenkrát školu v Olomouci, a tak jsem se vydal přes Greinergasse (dnes zaniklá část Nové Ulice) směrem ke slavonínské faře, kde jsem obdržel přijímač (Kristalldetektor). Vlastně to byla taková malá plechová krabička se sluchátky, která byla napájená baterií a fungovala pouze po připojení vysoké antény. Svižným krokem jsem se odebral k domovu. Nejdříve kolem slavonínské pískovny, pak do kopce a ke křižovatce
císařské cesty a pak směrem do Hněvotína. Zázrak! Doma máme vlastní přijímač! Celá rodina se nemůže dočkat!

A už se linou první zvuky do éteru. Stanice Brno, Praha a Vídeň a to vše díky jednomu drátu na naší střeše. Později se rádio s amplionem směřujícím na venkovní lavičku, objevilo i v obchodě u Melhubů. Mohl jsem pak s kamarády poslouchat pod širým nebem vídeňskou hudbu a zprávy. V hostinci u Kubitschů se pak na letní zahradě objevil další
tlampač, který byl využíván při nedělních tanečních zábavách. Oblíbený song „Tante Anna, Tante Anna, du bist die schönste Frau der Welt“ šířil se často do okolí. My kluci jsme využívali hojně zdejší kuželkovou dráhu. Byly to krásné časy!

DROZD, Leonhard: Die ersten Radios in Nebotein. Olmützer Blätter. Ročník 32, 1984, č. 3, s. 42. Volně
přeloženo.

Leonhard Drozd vzpomíná na hněvotínské tvarůžky116
Základní surovinou pro výrobu kvalitního tvarůžku byl prvotřídní tvaroh. Samozřejmě se muselo dbát na dobrou čistotu a to i kvůli častým kontrolám z Olomouce. Ve dvacátých letech v Hněvotíně působilo okolo 14 malých i větších výrobců tohoto sýra. Nejvýznamnější fabrika rodiny Lantsch ukončila provoz po první světové válce a zbyl po ní pouze velký komín, který je, vedle kostela, dalším symbolem obce. Malý Klupoř byl místem, kde se vyráběly kádě na
tvaroh a také dřevěné bedny určené k transportu tvarůžků. Právě tvaroh, tato základní surovina, byla dovážena z celého širokého okolí. V Hněvotíně působilo i mnoho tzv. Milchweiber (ženy, které od sedláků vykupovaly mléko a dovážely do města zákazníkům). Na našem povozu jsme s rodiči často brázdili cesty do Olomouce, kde jsme na trhu pořizovali tvaroh, který jsme dále doma zpracovávali. Následně se začalo s formováním různých velikostí tvarůžků.   Tento proces jsme nazývali „pletschen“(pleskání) a používali jsme k němu ve vesnici vyrobené formy, díky kterým vznikly kulaté tvarůžky, a ty se pak pokládaly na dřevěné desky. Dalším krokem bylo sušení, dříve pod širým nebem, později ve vytápěných prostorech, a následné omytí. Po 10 dnech práce byl tento nízkokalorický sýr připraven k exportu na nádraží v Nové Ulici.
Ještě dnes vidím a slyším našeho profesora Leo Mojschischka z Reálného gymnázia v Olomouci: „Děti, pár vyzrálých tvarůžků, domácí chleba, máslo a pivo vám dodá sílu a narostou vám svaly! Přitom zatnul své paže, jako důkaz. Při polních pracích jsme často odpočívali na mezích a posilovali se touto domácí specialitou, která dodávala energii.
Bylo mi 8 let, když jsem začal pěšky chodit z Hněvotína do Olomouce, kde jsem navštěvoval školu u kostela sv. Mořice a bydlel u tety na Dolním náměstí. Na cestu, kterou jsem celou probrečel, mi maminka připravila chléb a tvarůžky. S nářkem jsem dorazil k tetičce a naříkal dál. Zanedlouho na mne promluvila hněvotínským dialektem: „ Kluku hloupá, proč brečíš, dej si svačinu z domova a bude ti hned lépe“ (V originále: „Tummer Pua, host Prout und Quargln von daheim, was greinst noch?“) a opravdu, za chvíli mi bylo již lépe. Dodnes hrdě vzpomínám na tuto hanáckou specialitu z našeho starého a milovaného Hněvotína. 117

116 DROZD, Leonhard: Die Quargeln aus Nebotein-nicht Olmützer Quargeln. Olmützer Blätter, ročník 39, 1991,
s. 28. Volně přeloženo.
117 V původním znění: „Heute denke ich mit Stolz und and an das Qualitätsprodukt unserer alten und lieben
Neboteiner

52

Adolf Kreuzer vzpomíná na zimu v roce 1929118
Byl začátek ledna roku 1929, když k nám dorazila třeskutá zima, která je známá především
ze sibiřských oblastí. Teploty tenkrát v Hněvotíně spadly k neuvěřitelným –33 stupňům,
napadlo přes půl metru sněhu a kvůli chumelenicím se na otevřených polích v okolí tvořily
jednou tak velké závěje. Sněhové pluhy jsme tenkrát ještě neměli, proto musel být z každé
usedlosti povolán jeden pracovník, který byl nasazen k prohrabování silnice ve směru do
Olomouce (ke křižovatce císařské cesty). V této době jsem navštěvoval 3. ročník Reálného
gymnázia v Olomouci a po vánočních prázdninách jsem se chtěl vypravit znovu do školy.
Autobus, který vyjížděl ze Slatinic, však tenkrát vůbec nedojel, neboť uvízl ve sněhu. S radostí
jsem se vracel k domovu a těšil se z volného dne. Můj otec však mé nadšení rychle utnul, když
poručil, abych se na šestikilometrovou mrazivou cestu do školy vydal pomocí saní. Na naší
usedlosti jsme měli k dispozici celkem 5 koní, kteří museli být v pohybu i v zimním období, a
tak byli zapřaženi a spolu s čeledíny, kteří se radovali z výletu do města, jsme se vydali na cestu.
Ačkoliv se na některých místech koně až po břicha bořili ve sněhu, dorazili jsme bez jediného
převrhnutí úspěšně ke gymnáziu. Již na schodišti jsem byl triumfálně pozdraven spolužáky,
kteří mi hned hlásili, že vyučování kvůli nízké teplotě v učebnách a kouřícím kamnům ještě
nezačalo. V každé místnosti se tehdy nacházela velká kamna, do kterých se přikládalo
z chodby, a jelikož se v nich dlouho netopilo, špatně v nich hořelo a kouř unikal do tříd. Aby
byl dojem chladu ještě větší, zůstali jsme oblečení v kabátech a zchladili školní teploměr
sněhem. Učitele dr. Suchanka jsme přivítali za zvuku klapajících zubů. Když zahlédl těch málo
stupňů, co na teploměru zůstalo, odebral se zpět do konferenční místnosti. Vyučování bylo
nakonec ten den zrušeno. Radostně jsem se vydal k našim saním, které stály před stájemi
nedaleko Terezské brány, kde byly uschovány koně sedláků z okolí, kteří přijeli do Olomouce.
Na zpáteční cestě jsme nehodě přece neunikli. Když jsme se vyhýbali protijedoucímu spřežení,
najeli jsme na sněhem pokrytou hromadu štěrku a v momentu byl povoz na hřbetě. Koně
naštěstí zůstali stát, akorát kamarád, který jel s námi, zapadl hlavou do sněhu tak hluboko, že
jsme ho museli vytáhnout.
Následující dny klesala teplota stále níže, sněhu přibývalo, a tak byly vyhlášeny nové
prázdniny, které trvaly asi 2 nebo 3 týdny. Nám klukům však přišly volné chvíle vhod, neboť
jsme se plně mohli věnovat zimním sportům. Ve hněvotínských skalách a na Klupoři jsme
sáňkovali, za Koutem se bruslilo, a dokonce hrál hokej, který jsme okoukali od zkušenějších

118 KREUZER, Adolf: Sibirien-Winter in Mähren. Olmützer Blätter, ročník 40, 1992, s. 76. Volně přeloženo.

53

hráčů v Olomouci. V hokeji jsme později pořádali zápasy mezi českými a německými kluky.
Táta mně a mému bratrovi dokonce pořídil lyže, na kterých jsme trénovali na kopcích
u hněvotínských skal. Zima toho roku byla opravdu neobyčejná.

Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..