Vzpomínky na Nemilany publikované v časopise Olmützer Blätter

zdroj:  Jiří Moláček- Žili jsme v olomouckém jazykovém ostrově – vzpomínky německých obyvatel na období 20. století

Řadu postřehů ze života v Nemilanech zanechal rodák Josef Hlawatsch (1900–1963) v časopise Olmützer Blätter, ve kterém se jeho příspěvky pravidelně objevovaly mezi léty 1959–1963. Pro další generace tak zaznamenal celou řadu svých osobních vzpomínek na tuto ves.
Vzhled obce
Pojďme se společně podívat, jak dříve vypadaly Nemilany. Centrum vesnice tvořila dlouhá ulice obestavěná z obou stran hospodářskými usedlostmi, jejichž stáje a chlévy byly nasměřovány v jižním směru. Hospodářská část byla vždy oddělená stodolou, za ní se nacházely zahrady. Nebylo tak možné podívat se hospodářovi do dvora. Menší domy patřily zejména domkařům, kteří se živili námezdní prací u sedláků, nebo pracovali v různých továrnách. Až do roku 1870 se půdorys vesnice prakticky nezměnil. Změny započaly se stavbou nové školní budovy, obecního domu a se vznikem malých domků patřících chudší části obyvatelstva. Obec byla díky své výhodné poloze často vyhledávaným místem pro život.
Napomohla tomu i železniční zastávka na trati z Olomouce do Prostějova.147 Až do roku 1921 nemohli místní využívat výhod elektrické energie. Hlavní cesta byla osvětlena asi 12 petrolejovými lampami, které se musely pravidelně rozsvěcovat a zhasínat. Za nepříznivých povětrnostních podmínek se často vesnice zahalila do tmy, neboť rozsvícení nebylo vůbec možné. Při takových bouřích se všichni ze strachu sešli v světnici ke společné modlitbě růžence. Zapálila se také hromnička, která měla usedlost chránit před bouří.

Svátky a tradice
Goldberg, vyvýšenina ležící na západ od vesnice, se již od pradávna těšila přízni Němců z blízkého okolí. Zvláštní příležitostí, kdy se na kopec sjeli místní i přespolní, byla oslava tzv. Sonnenwende (letní slunovrat). Podílet se na organizaci tohoto svátku bylo pro mnoho spolků velkou ctí. Nejvíce se tradičně zapojil Bund der deutschen Nordmährens (Svaz Němců severní Moravy). Přípravy na svátek započaly několik dní dopředu sběrem co největšího množství různého dřeva a materiálu určeného ke spálení. Hromady byly pak na žebřiňácích dopraveny na zmíněný kopec. Velkou výzvou bylo rovněž zajistit dostatek pohoštění a míst k sezení. Trvalo zhruba týden, než dali truhláři dohromady stoly, židle ale i dřevěné krámky, sloužící k prodeji různých pochutin. Nic se nesmělo podcenit! Vždyť každý rok dorazilo několik stovek a možná i přes tisíc návštěvníků. V den konání akce se na kopec sjížděli prodejci pochutin, hostinští, obchodníci a další. K dispozici bylo i čepované pivo z olomouckého pivovaru.

Po poledni se začali sjíždět první návštěvníci. Za zvuku několika dechových hudeb započala zábava, která trvala až do pozdních nočních hodin. Za účasti obrovské masy lidí, zpěvu a jásotu byla večer zapálena hranice. Všichni byli ohromeni obrovskými plameny stoupajícími vzhůru k nebi. Ve stejný čas bylo možné zpozorovat další ohně, zejména ze severu a východu, z míst, která byla obývána Němci. S postupujícím večerem se začaly čím dál více ozývat zvuky
německých písní. Mezi tradiční a velmi oblíbené patřily: Flamme empor, Wenn alle untreu werden a Es braust ein Ruf wie Donnerhall. Se slábnoucími plameny pak započali odvážlivci z řad mládeže skákat přes hořící oheň. Kolem půlnoci začala za světel pochodní většina zúčastněných sestupovat dolů do údolí. Mnoho mladých však na místě zůstalo, aby spatřili první paprsky nového dne.
  V zimních měsících se v Nemilanech tradičně pořádalo několik plesů. K nejzajímavějším patřil bál pořádaný spolkem „Petrželových žen“ Bund deutscher Petersel-Weiber aus Nimlau und Umgebung. Jeho členky měly při kulturních akcích již tradičně na hrudi připevněnou petrželovou nať. Kolem půlnoci byla zvolena královnou ta žena, která vypěstovala a donesla nejkrásnější a nejdelší petržel.

Úrodný hanácký venkov pravidelně zásoboval kvalitní zeleninou Olomouc a další méně úrodné oblasti v podhůří. Kolik práce se za kouskem hezké petržele skrývalo, si dnes jen stěží dovedeme představit. Hospodářský rok zpravidla započal v březnu na svátek sv. Josefa. V kapli byla tradičně sloužena slavnostní mše, která měla sedlákům a dalším zemědělcům přinést celý rok sílu a zdraví při zvládání těžkých polních prací.
Jakmile se počasí umoudřilo, vyrazilo se ihned na pole. Na všechny čekalo mnoho náročné práce. Ušetřeny nezůstaly ani malé děti, které musely přiložit ruku k dílu. Nebylo výjimkou, že sedlák vyjel na pole v brzkých ranních hodinách, často třeba již kolem 4. hodiny, a vracel se až při večerním zvonění. Vše záviselo na druhu práce a počasí. Na jaře to na polích vypadalo jako u mravenišť, kolem kterých se hemží davy zaneprázdněných „pracantů“ s cílem dobře odvést a splnit svůj daný úkol. Chudší obyvatelé, zejména pak domkaři a zahradníci, kteří neměli k dispozici koně nebo krávy, často táhli ručně vozy a stroje na svá políčka. K orbě nezřídka používali pouze rýče. Ženám, které se zabývaly pěstováním petržele, se občas podařilo od sedláka pronajmout lán, který pak rozdělily na 32 parcel. O ty se následně kvůli velkému zájmu losovalo. Jejich obdělávání bylo taktéž spojené s velkou dřinou a potem. Při setbě si obyčejně
vzala žena velký šátek, který si uvázala kolem pasu a následně v něm smíchala půdu s osivem.
Se slovy „A Jejses Noma“ (ve jménu Kristově) pak pokřižovala svůj „plácek“ a poprosila o dobrou úrodu a začala se setím. 
Zimní měsíce byly často spojeny s odpočinkem a přípravami do dalšího roku. Na statku se však nahromadilo vždy hodně drobnější práce. Spravovalo se nářadí, pytle a mlátilo se zbylé obilí. Po večerech se setkávaly ženy při draní peří, muži pletli proutěné koše a děti často naslouchaly strašidelným vyprávěním dospělých.
Ztráta po generace děděného majetku byla pro mnohé Němce zdrcující. Je pochopitelné, že se jen málokterému sedlákovi podařilo znovu se usadit na statku, o který by mohl pečovat právě tak, jak tomu byl v minulosti zvyklý. Mnoho z nich muselo najít nové uplatnění v různých průmyslových odvětvích, která jim byla naprosto cizí. Otěže koní tak museli často vyměnit za zcela nový druh práce. 

HLAWATSCH, Josef: Unsere Familiennachrichten. Olmützer Blätter, 1960, 1961

 

Štítky , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..