Vzpomínky olomouckých Němců 1. díl

zdroj:  Jiří Moláček- Žili jsme v olomouckém jazykovém ostrově – vzpomínky německých obyvatel na období 20. století

Alfred Jureczek 

Město Pirmasens, ležící v německé spolkové zemi Porýní-Falc, je již řadu let domovem pana Jurezcky. I přes vysoký věk se tento vitální muž velmi rád vrací do svého rodiště, ve kterém strávil 17 let svého života. Naposledy navštívil Olomouc se svou rodinou v létě 2019, ve svých neuvěřitelných 91 letech. Pan Jureczek byl přímým účastníkem mnoha přelomových událostí, v kterých šlo nejednou o život.

Rodina a dětství v Olomouci
Narodil jsem se roku 1928. Zprvu jsme bydleli ve velkém bytě v Bezručově ulici. Kolem roku 1932 získali mí rodiče malý řadový domek na Blažejském náměstí (něm. Blasius Platz), kam jsme se přestěhovali. Byla to stará dvoupatrová budova s valenými klenbami. Ve sklepě byla dokonce prohlubeň, v níž se neustále držela voda. Jednou jsme tam našli starou dělovou kouli.
Bylo to vše takové dobrodružné, protože tam nebyl zaveden ani elektrický proud. Na dvoře se nacházela toaleta a pak také dílna mého otce Alfreda, který pracoval jako instalatér. Zabýval se vodovodními, plynovými a výčepními zařízeními. Jeho kancelář se pak nacházela přímo vedle vstupu do budovy. Dům jsme získali spolu s nájemníky, kteří tam do ukončení nájemní smlouvy s námi žili. V prvním poschodí se směrem na náměstí nacházel obývací pokoj a místnost pro mne a mého bratra. Do dvora měli rodiče ložnici, tam spala i má malá sestra. Skoro všude byla k dispozici krásná kachlová kamna. Již za mého dětství pořídili rodiče rádio. Během války poslouchal otec pravidelně švýcarskou stanici Beromünster, kde se vždy dozvěděl pravdivé informace o stavu na bojištích. Samozřejmě, že to bylo zakázané.
 Byli jsme 3 sourozenci. Můj nejstarší bratr Alois nar., 1923, přezdívali jsme mu Lollo, padl na frontě roku 1943. Sestra Alice nar., 1932, žije dodnes nedaleko Augsburgu.
Nejdříve jsem chodil do mateřské školy přímo na Blažejském náměstí, stojící na místě dnešní restaurace Michalský výpad, pak do školy u kostela sv. Mořice. Bratr navštěvoval německé gymnázium vedle bývalé synagogy.
Můj otec byl nemanželského původu. Jeho matka byla Češka z vesnice Svrčov u Přerova a pracovala v Olomouci jako služka. Jako dítě byl táta poslán do německé školy.

Proč nechodil do české? Na tuto otázku nemám stoprocentně doloženou odpověď. Od strýce jsem se dozvěděl, že prý v německých školách bylo o chudé děti vždy dobře postaráno, a tak tam byl otec kvůli stravě poslán. S německou kulturou velmi srostl, vypomáhal v německém divadle a pořídil domů dokonce křídlo, na které hrávali mí sourozenci. Všichni jsme doma mluvili dobře česky, neboť se tátova nevlastní sestra provdala za Čecha Rudolfa Kadlece, s kterým vychovala 2 děti.
Jejich syn Rudolf navštěvoval také německé školy, přestože byl z ryze české rodiny. Později se stal plukovníkem v Československé armádě. Bydleli nedaleko dómu. Moje matka Adelheid, roz. Kovař, pocházela z německé rodiny z Brna. Po absolvování studia na obchodní škole odešla do Olomouce, kde získala pozici u firmy ASO. Pracovala jako asistentka v kanceláři a byla velmi spřátelena s vedoucím firmy panem Andrem mladším, který se stal dokonce kmotrem mého bratra. Všech 6 jejích sourozenců navštěvovalo německé školy a je zajímavé, že nejmladší z nich Oskar se celkem třikrát oženil za české ženy a přijal českou národnost, stejně jako jeho děti. Jak je vidno, byli jsme velmi národnostně smíšená rodina. Rodiče uzavřeli sňatek v roce 1923.

Všední den
S mým bratrem jsme byli činní ve sportovním spolku, tzv. Turnverein. Chodili jsme pravidelně plavat na bazén, v zimě pak bruslit. Byli jsme oba hodně dobří v ledním hokeji a snili jsme o tom, že ho jednou společně odejdeme hrát do Kanady.
V našem domě jsme chovali jen drobná zvířata, neměli jsme ani žádné pole. Rodině se dařilo vcelku dobře. Nebylo to zpočátku však lehké, neboť rodiče nepocházeli z bohatých poměrů. Díky píli se však postupně vypracovali. Vzpomínám si však na období před válkou, kdy měl otec problémy získat u Čechů práci, neboť ho jako Němce někteří bojkotovali. Nějaký čas jsme se živili velmi skromně a k obědu byl třeba jenom chléb s bílou kávou.
Blažejské náměstí bylo tenkrát vydlážděno tzv. kočičími hlavami, mezi kterými rostly hojně nejrůznější byliny, třeba i heřmánek. Pod dvěma lipami, které rostly uprostřed, se za hezkých večerů scházeli místní ke společnému hovoru. Na rozloučenou a dobrou noc vždy zpívali lidovou píseň „Kein schöner Land in dieser Zeit“. Na náměstí žila převážně jenom německá mládež. Pod hradbami zase česká, a tak jsme často mezi sebou válčili. Kaštany z nedaleké aleje
byly vynikající zbraní pro naše bojůvky. Různé potyčky byly docela běžné. Jednou jsem šel s bratrem v zimě přes Dolní náměstí domů. Lollo byl o něco napřed, když ho najednou přepadli čeští kluci a začali ho mlátit. Hned jsem však zareagoval a vrhl se na ně a bratra vysvobodil.
Znal jsem i hodně českých vrstevníků, ale kamarádil jsem se hlavně s německými kluky. Olomouc jsem tehdy vnímal jako město, kde měli Češi převahu. Otec také často spolupracoval s jedním židovským architektem, kterému se za války podařilo ukrývat před gestapem. Rodiče 30 měli později i jeho adresu, proto jsem ho v roce 1971 při mé první poválečné návštěvěČeskoslovenska v Praze navštívil.

Neřešili jsme, jestli půjdeme nakupovat do českého nebo německého obchodu. Každou neděli jsme chodili na německé mše do kostela sv. Mořice a nějakou dobu jsem byl i ministrantem. Kvůli mým problémům s brzkým vstáváním jsem toho musel však nechat. Velmi rád vzpomínám na Vánoce. Ozdobila se krásná jedle, k večeři se podával kapr a dárky vždy rozdával po svém proslovu otec.

Vznik protektorátu a válečná doba
Pamatuji si, jak na náměstí dorazila německá armáda. Dostali jsme v ten den poukázky do centrálního kina na film o olympijských hrách v Berlíně roku 1936. Hned v prvních dnech byla zapálena židovská synagoga. I přesto, že jsem její

Pan Jureczek při návštěvě Olomouce. Zdroj: Soukromý archiv pana Jureczky.

zkázu neviděl, poznal jsem podle zápachu ve vzduchu, že něco hoří. Pod mým oknem se nacházela cedule se jménem našeho náměstí. Po vzniku protektorátu přišli pracovníci a ceduli vyměnili. Nově byl v horní části uveden německý
název a pod ním teprve český. Byl jsem zrovna u toho, když jeden z dělníků poměrně hlasitě a posměšně pronesl: „Dlouho to tady určitě viset nebude.“ Postupně se začali vytrácet také první Židé. Například pekař Mainl, který bydlel kousek od nás. Znal jsem se s jeho synem. Zmizel i veterinář, který pracoval u kostela sv. Kateřiny, a můj dětský lékař dr. Sonnenschein se svými krásnými dcerami.

 

Z německého tělocvičného spolku jsme byli automaticky přeřazeni do Hitlerjugend. Tato organizace se dělila na 2 skupiny, a sice ve věku od 10–14 a od 15–18 let. Ke konci mé služby jsem dosáhl hodnosti tzv. „Fähnleinführer“, což znamenalo být velitelem zhruba 100 osob. Díky mému sportovnímu nadání jsem reprezentoval olomoucký obvod na různých státních soutěžích v ledním hokeji, házené, fotbalu, plavání a lehké atletice. Při jedné cestě vlakem jsem
se dostal do konfliktu s jedním Němcem. Měl jsem na sobě zimní uniformu, a jak to tak bývá, dostal jsem se do hovoru s Čechem, který se mnou cestoval. Česky jsem mluvil velmi solidně, a rozhovory mi nedělaly žádné problémy. Němec mne za chvíli velmi pokáral, neboť prý není vhodné, abych ve stejnokroji německé mládeže mluvil česky. Vedení Hitlerjugend nás později neustále nabádalo, abychom vstoupili do jednotek SS. S kamarádem jsme vždy odmítali.
Němci v roce 1939 dostali znovu své divadlo a na radnici byl dosazen německý starosta.
Hned po složení maturitní zkoušky v roce 1942 byl můj bratr povolán na východní frontu. Dostal se až k Leningradu k řece Volchov, kde bojoval někde v zákopech, jak nám psával. Padl 23. ledna 1943. Lollo měl po otci převzít živnost, nyní jsem byl na řadě já. Všemožně jsem se otci bránil, neboť jsem chtěl studovat historii. Nebylo to však platné a musel jsem se nechat zapsat do Brna na technickou školu. Mým novým domovem měl být byt mého strýce z matčiny
strany. Osud však zasáhl jinak. Na podzim 1944 jsem byl poslán na Slovensko kopat zákopy.
Učili jsme se také střílet ze zbraní, orientovat se podle mapy a házet granáty. Jelikož jsem mezi ostatními vynikal, byl jsem poslán do německého města Gießen na vzdělávací kurz. Mým úkolem bylo vyučovat zbylé schopné muže v různých dovednostech potřebných při nasazení na frontě.
V březnu 1945 jsem působil jako školitel v táboře na sv. Kopečku, který byl později přeložen do Čáslavi. Tam jsem byl v květnu přidělen k Wehrmachtu do výcvikového prostoru v Milovicích.
Zde začala další má životní etapa. Naše heslo v té době znělo: „Užívej válku, mír bude děsivý.“

Závěr války a osvobození
O konci války jsme se dozvěděli od velitele jednotky. 8. května nám oznámil, že Německo kapitulovalo. Stůj co stůj jsme se snažili dostat na západ k Američanům. Jelikož byly uniformy Wehrmachtu příliš nápadné, oblékli jsme si staré modré stejnokroje Hitlerjugend a přitom doufali, že jako nezletilí budeme mít větší šanci dostat se bez problémů do zajetí. Vydali jsme se směrem na Plzeň. Cesta však netrvala dlouho, neboť jsme po dvou dnech byli zadrženi,
odzbrojeni a přiděleni k zajaté německé jednotce. Novým cílem našeho putování byla Praha. Během postupu českým územím jsme byli často násilně napadáni a všemožně uráženi, a to z toho důvodu, že se někteří Češi kvůli našim tmavým uniformám domnívali, že jsme příslušníci oddílů SS. Trápila nás ohromná žízeň a neskutečný hlad, byl jsem proto vděčný, když jsem se nepozorovaně vplížil do zahradnictví, které jsme míjeli, a poprosil jsem česky o vodu. Ještě než jsem ji stačil dopít, objevili se dozorci a vyčinili zahradníkovi za jeho ochotnou pomoc. „Všakje také člověk,“ odvětil zahradník. „Člověk?, ne to je Germán!“
V Praze jsme byli vehnáni do stadionu, v kterém jsem ještě nedávno reprezentoval Olomouc při sportovních akcích. Bylo nás tam pěkných pár tisíc. Jednoho dne jsem byl přidělen ke
skupině, která měla jít odklízet barikády. Čekali jsme na odchod ve sklepení stadionu, když nám bylo sděleno, že můžeme jít nazpět, že již další není potřeba. Později se ke mně doneslo, že prý byli nasazení různě mláceni a lynčováni. Z Prahy jsme pokračovali s ozbrojeným doprovodem směrem na Drážďany. Byla pro nás ohromná úleva dostat se na území bývalých Sudet. Místní nám podávali vodu a jídlo a konečně jsme se mohli cítit trochu bezpečněji. Pár dní jsme pobyli v Teplicích, kde mi došlo, že bez dokladů, které jsem při cestě ztratil, to budu mít složité. Proto jsem šel za velitelem, aby mi vystavil nějaké potvrzení. Následně jsem obdržel dokument, do kterého jsem záměrně uvedl rok narození 1929, tedy o rok míň. V Drážďanech jsme procházeli kolem zásobovacího skladu, který byl zrovna místními vyklízen. Někteří měli to štěstí, že chytli chléb, který byl do našeho davu hozen. Já se smířil, že budu o hladu, když mi však náhle jeden bochník hodila průvodčí z právě projíždějící tramvaje. Opravdový zázrak! Znovu se na mne usmálo štěstí. V Drážďanech jsme pobyli několik měsíců. 24. srpna 1945 jsem byl jako nedospělý propuštěn na svobodu. Ročník 1928 skončil v pracovních táborech na Sibiři.

Pan Jureczek s rodinou při návštěvě Olomouce v létě 2019. Zdroj: Soukromý
archiv pana Jureczky.

 

Hlavou se mi honilo, kam mám dále jít. Zpátky domů do Olomouce? V Německu jsem poprvé narazil na uprchlíky ze Sudet. Jaké zděšení, když mi sdělili, že prý mají být Němci z Československa vysídleni. Možnost vrátit se do mého rodiště nepřicházela tedy v úvahu. Zvítězila myšlenka, odejít ze sovětské okupační zóny k Američanům nebo Britům.
Začalo další dobrodružství. Přístřeší nad hlavou mi poskytlo mnoho dobrých lidí. Jeden sedlák mne u sebe neobyčejně dobře pohostil. Jeho dobrosrdečnost se mi však vymstila, neboť můj žaludek nebyl zvyklý po tolika měsících na domácí stravu. Zotavování trvalo několik dní. Pár týdnů jsem pobyl u rodiny blízko hranic sovětsko-americké zóny. Přechod na západ nebyl možný. Až jednoho dne v září se rozneslo, že je to možné u města Nordhausen v okrese
Eichsfeld. Na tomto místě se střetávala sovětská, britská a americká sféra vlivu. Ukryli jsme se spolu s dalšími bývalými vojáky v jedné dřevěné chýši nedaleko pomezí a čekali, až padne noc.
Bylo nás přibližně 15 osob. Měsíc v tu noc neobyčejně zářil, ostatní usnuli. Při průzkumu okolí jsem odpoledne potkal muže, který byl velmi ochotný a ukázal mi, jak se nejsnadněji dostaneme k Američanům. Přechod byl velmi riskantní, vše se nám však podařilo a ještě za tmy jsme se dostali na druhou stranu.
Dalším zastávkou v mém putování se stalo město Göttingen, které zůstalo ušetřeno válečného bombardování. Mým cílem bylo najít rodinu mého spolužáka a dobrého kamaráda Karlheinze, který přišel do Olomouce právě z Göttingenu. Jeho rodiče se před koncem války vrátili zpět do svého původního bydliště v Říši. Napadlo mne, že jediná možnost, jak získat adresu bude informovat se na poště. Vše se vydařilo a netrvalo dlouho a objevil jsem jejich dům. S nervozitou jsem u dveří zazvonil. Rodina se mne hned uchopila a poskytla mi azyl. Za nějakou dobu mi byly přiděleny také potravinové lístky a první zaměstnání. Mou prací bylo opravovat staré autobaterie. O své rodině jsem po celou dobu neměl žádné zprávy.

Až v dubnu roku 1946 byl v Německu povolen mezinárodní poštovní styk a já jsem ihned napsal mojí české sestřenici, bydlící v Olomouci, jestli neví nějaké zprávy o mých blízkých. Zanedlouho mi přišla jejich adresa do nového bydliště v Bavorsku. Setkali jsme se v květnu 1946. Naším novým společným domovem se stal statek ve vesnici Ostendorf nedaleko Augsburgu. Počátky byly velmi náročné, neboť kromě rodiny sedláka s námi bydlely ještě další 2 rodiny. Jako „měšťáci“ jsme také neměli žádné zkušenosti se zemědělstvím, a tak nám polní práce nešly příliš dobře.
Otec později získal místo u městských služeb v Augsburgu, kde zpočátku rozsvěcoval a zhasínal plynové pouliční lampy. Já složil maturitní zkoušku v Dounawörthu a odešel studovat do Mnichova podnikovou ekonomiku. Ještě v roce 1951 bylo město v troskách. Celý život jsem pak pracoval v různých bankovních institucích. Po válce bylo dbáno na to, aby mezi sudetskými Němci nevznikla nějaká subkultura, proto byli lidé rozesláni do všemožných částí Německa.

Rodiče později postavili svůj vlastní dům v nedaleké vesnici Westendorf, kde jsem poznal i svoji nynější ženu.

87 Zpracováno podle korespondence z ledna 2018, března 2018, prosince 2019 a rozhovoru 28. 6. 2018. Viz fotopříloha od strany 125.
29

Štítky , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..