Vzpomínky olomouckých Němců 2. díl

zdroj:  Jiří Moláček- Žili jsme v olomouckém jazykovém ostrově – vzpomínky německých obyvatel na období 20. století

Ilse Wille
Německé město Lörrach, ležící nedaleko švýcarské hranice, je již po mnoho let domovem olomoucké rodačky paní Ilse Wille roz. Gödrich, která spatřila světlo světa v Ostružnické ulici č. 13. v roce 1927. I ve svém vysokém věku je velmi aktivní a s láskou vzpomíná na svůj život v Olomouci.

Rodina a dětství
Po 3 generace jsme vlastnili a zároveň bydleli v úzkém historickém domě v Ostružnické ulici. Můj otec Karl Gödrich, německé národnosti, který se zde také narodil, zdědil po svém otci hodinářskou dílnu, ve které až do roku 1945 pracoval. Vedle oprav hodinek také prodával různé klenoty a všemožné hodiny. Měli jsme jak českou, tak německou a židovskou klientelu. Moje maminka, roz. Dosoudilová, pocházela z Dolan z české rodiny a pracovala jako účetní.
Vyrostla však u německých adoptivních rodičů a byla německy vychována.

Proč tomu tak bylo?
Její otec zemřel velmi brzy a matka na výchovu 7 dětí nestačila, a tak bylo pro ni úlevou svěřit jedno dítě pěstounům. Měla jsem ještě mladšího bratra Wolfganga, r. 1934, který již zemřel.
Naše rodina patřila mezi dobře situované, s kulturními a hudebními zájmy. Hráli jsme na klavír, housle, citeru, harmoniku a mandolínu. Díky našemu českému příbuzenstvu z matčiny strany jsme všichni dobře ovládali český jazyk. Obývali jsme tehdy celý dům. V přízemí stál obchod, v 1. patře byt prarodičů a v 2. teprve náš domov. Byl docela malý. Skládal se z ložnice rodičů, obývacího pokoje, kuchyně a pokoje pro mne. Koupelna k dispozici nebyla. Voda na koupání se musela ohřát na kamnech a pak vylít do velké vany v kuchyni. 

Všední život
Mé vzdělání započalo na základní škole v Kateřinské ulici a pokračovalo až do roku 1945
na reálném gymnáziu nedaleko Terezské brány. Rodiče velice dbali na to, abych se dobře učila a cvičila na hudební nástroje. Babička Auguste roz. Jankowsky, byla úžasná klavíristka a vlastnila v obývacím pokoji křídlo, na kterém mne vyučovala. Byla to právě ona, kdo mne v životě nejvíce kulturně ovlivnil. Byla velmi vzdělaná, četla mnoho knih a vlastnila hodně různých not. Z tohoto důvodu jsem nemusela zastávat žádné domácí práce. Má výchova byla
však tvrdá, přísná a cílevědomá. S mými německými kamarády jsem si po většinu času hrávala ve Smetanových sadech, neboť v centru města to nebylo moc možné. Stejně tak jako mít hospodářská zvířata nebo malý pozemek. Rodiče z tohoto důvodu alespoň pořídili velkou zahradu v nedalekém Povlu. V létě jsme často vyráželi do Hrubé Vody (Grosswasser), kde jsme měli prázdninový byt, nebo k adoptivním rodičů mé matky do Razové u Bruntálu.

Německá okupace a válečná léta
Byl to pro nás nezapomenutelný den. Sněžilo a my jsme na ulicích jásali. Docela dost se toho poté změnilo. Všude visely prapory, v ulicích zněly nacistické písně a pochody. Dobře si pamatuji na zničení židovské synagogy, která stála vedle naší gymnaziální budovy. Neminula mne ani nacistická výchova, neboť jsem byla okamžitě začleněna do povinného Svazu německých dívek. V uniformách jsme se pak povinně scházeli na různých schůzích. Příšerné!
Naštěstí jsem byla osvobozena kvůli problémům se srdcem ze sportovních akcí a večerní „Heimatabende“ mi často připadaly nudné, a tak mne rodiče omlouvali. Byli jsme v té době ale hrdí. Často jsem musela při různých příležitostech hrávat na klavír nebo housle různé nacistické písně. Smrt Heydricha nám byla vykládána jako ztráta obrovského hrdiny! Zpočátku války byl na trhu dostatek potravin, později byl zaveden přídělový systém. Protože otec občas tajně vyměnil šperky za potraviny, nestrádali jsme. Kolem roku 1942 byla z gymnázia vyloučena má napůl židovská spolužačka, se kterou jsem dodnes v kontaktu. Ještě v lednu 1945 s námi učitel na gymnáziu nacvičoval německé pochodové písně, vůbec nás nenapadlo, že válka je již prohraná. Pak nastal zvrat a výuka byla ukončena. Za války bylo na frontu posláno mnoho učitelů, a tak nás vyučovalo hodně vysloužilých pedagogů, kteří nebyli moc přísní. Kluci byli povoláni do Wehrmachtu, holky pomáhaly na nádraží a spravovaly uniformy. Jelikož jsme
v našem domě neměli protiletecký úkryt, museli jsme se ve sklepení probourat k sousedům, abychom měli přístup do jejich útočiště. Otec byl v této době činný u protiletecké obrany (Luftschutzpolizei).

Závěr války a následná doba
Na začátku května 1945 jsme ze strachu odjeli k české tetě do Hluboček, u které jsme pobyli zhruba 3 týdny. Naštěstí se nikomu nic nestalo, občas nás jen navštívili Rusové, hledající něco k snědku. Jakmile se situace uklidnila, nasedli jsme na vlak a vrátili se do Olomouce. Na zpáteční cestě z nádraží směrem domů nás však zastavila hlídka, zatkla a dopravila do sběrného tábora v Hodolanech. Naštěstí nám po 2 dnech byla nabídnuta práce ve městě, a tak jsme mohli zařízení opustit. Pomáhali jsme jako služky u českých partyzánů, později v knihtiskárně Valihrach, kde se nám dařilo velmi dobře. Otec byl mezitím zatčen a za svoje působení v NSDAP uvězněn na 6 let na Mírově. Vazbu již nikdy neopustil, neboť po 7 měsících zemřel.
Naposledy jsme se viděli před vysídlením v červnu roku 1946. Náš dům byl mezitím obsazen naším českým domovníkem panem Zvěřinou, který nám uvolnil svůj skromný byt na dvoře a nastěhoval se k nám do druhého poschodí, kde mu po nás zůstalo veškeré vybavení.

K našemu vysídlení z Olomouce v červnu 1946. Do kufrů jsme si sbalili oblečení, peřiny a já si vzala své housle. Ráno pro nás přijelo před dům nákladní auto, které nás dopravilo do tábora, z kterého jsme pak pokračovali dobytčími vlaky do neznáma. Přibližně po 9 dnech jsme dorazili do Nördlingenu v Bavorsku, kde nám bylo přiděleno ubytování. Místní se k nám chovali velmi odmítavě, neboť jsme narušili jejich životní prostor. I přesto jsme byli šťastní, že můžeme konečně volně dýchat a chodit znovu do školy. Ve třídě nás bylo hodně osob z Československa, jeden spolužák dokonce i z Olomouce. V roce 1948 jsem v Nördlingenu úspěšně dokončila maturitu, pak se vdala a přestěhovala do Bádenska, kde jsem absolvovala pedagogickou školu a poté vyučovala na základní škole v Lörrachu hudební výchovu. Z manželství se nám narodily 3 děti. Nejstarší dcera je profesorkou na Salzburské univerzitě, další je vychovatelkou a nejmladší syn byl nástrojařem.

Olomouc jsem navštívila celkem třikrát. Z toho dvakrát, když má nejstarší dcera reprezentovala Německo na mezinárodním varhanním festivalu v kostele sv. Mořice. Vždy jsem při té příležitosti navštívila mou bývalou spolužačku a sestřenici v Hlubočkách.

 Zpracováno podle korespondence z ledna, února a června 2018.

MOLÁČEK, Jiří. Žili jsme v olomouckém jazykovém ostrově – vzpomínky německých obyvatel na období 20. století. [online]. Olomouc, 2020 [cit. 2021-02-28]. Dostupné z: <https://theses.cz/id/kqlssd/>. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Gabriela Cingelová, Ph.D..

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..