Vzpomínky pamětníka z Nové Ulice

zdroj:  Jiří Moláček- Žili jsme v olomouckém jazykovém ostrově – vzpomínky německých obyvatel na období 20. století

 Ernst Rost

Němci z Olomoucka byli vysídleni do různých koutů Německa. Již mnoho desetiletí žije v Mnichově pan Ernst Rost, který strávil 15 let svého života v Nové Ulici. Ze vzpomínek si můžeme udělat představu o životě majetné rodiny v době 1. republiky a protektorátu Čechy a Morava. Rodina a dětství
Na svět jsem přišel v červnu roku 1931 v Jihlavě, odkud pocházeli moji prarodiče. Přímo v centru města vlastnili obrovský nájemní dům a dále pak dvougenerační vilu s obrovskou zahradou na Gartengasse 4. Můj děda byl povoláním velkoobchodník. Jelikož rodiče trávili často prázdniny v Jihlavě, došlo k tomu, že jsem se tam narodil. Ve stejném roce pak nechali postavit dům na Nové Ulici, ke kterému patřila obrovská ovocná zahrada táhnoucí se směrem k Tabulovému vrchu (Tafelberg). V horním patře budovy jsme bydleli my, dolní byt byl pak pronajat české rodině Svobodově, která vlastnila naproti přes ulici malou soustružnickou firmu.
  Můj otec Gustav Rozehnal se narodil roku 1894 ve Lhotě u Konice (obec patřící spolu se Skřípovem, Runářovem a Brodkem do malého německého jazykového ostrůvku). Studoval ve Vídni řečtinu, latinu a historii a posléze se stal učitelem na německém gymnáziu v Opavě, Jihlavě, Uničově a od roku 1925 v Olomouci.

Ve sborovně německého gymnázia. Pan Gustav Rost čtvrtý zleva u dveří.
Zdroj: Olomoucké listy, 1961 s. 12.

Matka se narodila roku 1902 v Jihlavě a oproti otci mluvila velmi dobře česky. Doma jsme vždy zaměstnávali českou služebnou, a tak se s ní máma vždy mohla dobře domluvit, neboť jí vypomáhala v domácnosti. Do zaměstnání máma nikdy nechodila. Do naší rodiny dále patřil můj o 5 let starší bratr Kurt. S mámou, která byla na rozdíl od otce velmi věřící, jsme pravidelně chodívali do kostela na Nové Ulici. Na počátku 30. let se rodiče rozhodli, že si změníme příjmení, a z českého jména Rozehnal se stalo německé Rost. Učinili tak převážně z pohodlnosti. Otec byl za mého dětství, díky své profesi, společensky velmi uznáván a řadil se k významným osobnostem. Hrával také na violoncello.

Nová Ulice v 2. polovině 19. století.

Nová Ulice v 2. polovině 19. století. [online], k dispozici na: http://archivnimapy.cuzk.cz

30. léta 20. století
Byla to hezká doba, ačkoliv se začaly objevovat první známky napětí mezi Čechy a Němci. Do německé obecné školy jsem to měl poměrně daleko a k tomu vedla cesta ještě kolem česk školní budovy. Zažil jsem vícekrát, že jsem byl českými žáky různě provokován a urážen, kvůli čemuž mne rodiče začali občas doprovázet nebo mne do školy dovezli autem.

Budova bývalé německé obecné školy na Nové Ulici. Dnes škola na Mozartově ulici. Zdroj: Olomoucké listy, 1992, s. 17.

Finančně jsme na tom byli opravdu dobře, neboť si otec v roce 1937 pořídil osobní automobil. Dlouho přemýšlel, pro jakou značku se má rozhodnout. Vyhrála nakonec tehdy velmi populární Tatra. Vlastnit v té době vůz bylo opravdu ojedinělé. Bohužel se s autem několikrát vyboural, za což byl vždy českým soudem uznán vinným, ačkoliv to nebyla vždy pravda. Jeho advokát se ho neúspěšně snažil hájit, načež pak několikrát pronesl: „ Zde je člověk odsouzen jen proto, že je Němec.“ Auto nám sloužilo k různorodým rodinným výletům např. do Beskyd, Jeseníků, k návštěvě prarodičů atd. Otec byl velmi pokrokový a mírný ve výchově. Dovoloval nám vykonávat veškeré sportovní aktivity, o které jsme měli s bratrem zájem. V zimě jsme také často jezdili lyžovat do Beskyd. Nová Ulice byla tehdy národ-nostně vyvážená. Češi a Němci tu žili pohromadě. Vypadalo to tu spíše jako na vesnici.

Na rodinném výletě. Pan Ernst Rost na stupátku auta. Zdroj: Soukromý archiv pana Rosta.

Válečná a poválečná doba

Rodina Rostova z Nové Ulice. Pan Ernst Rost sedí mezi rodiči. Kolem roku 1940. Zdroj: Soukromý archiv pana Rosta.

Po vzniku protektorátu se nově objevila dvojjazyčná označení obchodů, ulic a obcí. Začalo se také jezdit vpravo, na což si otec musel zvyknout. Byli jsme tenkrát nadšení, že jsme se ocitli najednou v Říši. V 10 letech jsem začal chodit do tzv. Jungvolku, což byla část Hitlerovy mládeže určená pro mladší hochy. Během války se nám dařilo vcelku dobře, měli jsme dostatek potravin. Otec však dostal zákaz používat nadále automobil. Naši poslední cestu jsme podnikli na zvláštní povolení do Jihlavy na pohřeb dědy. Později stálo auto v garáži a bylo prodáno.

V roce 1944 byl můj bratr povolán do armády. Sloužil na francouzské frontě, kde byl později zajat. Následně musel pracovat v kamenolomu na nucených pracích. S postupujícími lety naše nadšení z války vyprchalo a již jsme čekali, kdy přijde konec. V květnu 1945 se fronta nezadržitelně blížila. Měli jsme velké štěstí, že jsme spodní byt pronajali české rodině, s kterou jsme vždy vycházeli velmi dobře. Pan Svoboda nám totiž poskytl v přelomových dnech útočiště
v protileteckém krytě, který se nacházel v suterénu jeho dílny, situované naproti našemu domu.
Ve Slavoníně se na počátku května rozhořely velké boje mezi Rudou a německou armádou a střely často létaly směrem na Novou Ulici, převážně pak na konec, kde jsme bydleli. Je paradoxem, že jsme se dostali do hledáčku německé dělostřelby. Jen náhodou došlo k tomu, že náš dům nebyl zasažen. Rodina Svobodova se nás ujala i v době po osvobození a chránila nás před ruskými vojáky a pomstychtivými Čechy.

To vše, co pro nás udělali a jak se nás zastali, jim nikdy nezapomenu. Byla to velká obětavost! Za krátký čas jsme byli posláni do pověstného hodolanského sběrného tábora, z kterého jsme se naštěstí s matkou dostali brzy ven. Náš dům byl mezitím obsazen nám neznámou českou rodinou. Nějakou dobu jsem vypomáhal u sedláka, to jsem byl ještě v „lágru“, a následně pracoval v truhlářské dílně na doporučení paní Svobodové, naší nájemnice. Měl jsem znovu velké štěstí, neboť se mi v ten čas vedlo velmi dobře. Otec pobýval celou dobu až do transportu v březnu 1946 v táboře, odkud odcházel vykonávat různé práce.

Rodina Rostova na dvoře. Zdroj: Soukromý archiv pana Rosta.

Paní Gošová, Češka, jejíž dceru táta vyučoval latině, se ho pokusila bohužel neúspěšně z tábora vysvobodit. Otec na tento čin velmi dlouho vzpomínal. Matka v této době pracovala jako služka u jedné české rodiny. Všichni jsme se pak potkali až ve sběrném táboře v Lutíně před samotným transportem do Německa. Tamní strážci neopomněli důkladně prohledat naše zavazadla, v kterých nesměly být žádné cennosti.

Otec na jednom papíře, který se mi dodnes dochoval, sepsal seznam majetku, který nám byl po válce Národním výborem zabaven. O tohle všechno jsme přišli: kompletní vybavení kuchyně, vybavení obývací místnosti, nábytek v ložnici s hodinami, pohovka, knihovna, klavír, obraz madony (v hodnotě 2 000 Kč), sbírka známek (v hodnotě 20 000 Kč), šicí stroj, obraz (v hodnotě 5 000 Kč), postel s matracemi, elektrický sporák Mora, 3 lustry, 2 zrcadla, elektrický ohřívač vody, ručně pletený koberec (v hodnotě 15 000 Kč), sbírka stříbrných a zlatých pamětních mincí, porcelán, 2 jízdní kola, elektrická žehlička atd.

Bývalý dům rodiny Rost na Nové Ulici (vlevo). Zdroj: Soukromý archiv pana Rosta.

Naším novým domovem se stalo městečko Schrobenhausen, ležící nedaleko Mnichova, v kterém otec mohl brzy pokračovat ve své kariéře učitele.

 

Zpracováno na základě písemné komunikace z ledna a února 2019

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..