Židé v Olomouci od druhé poloviny 19. století

zdroj: PERNÝ, Tomáš. Arizace židovského majetku v Olomouci. Olomouc, 2016. diplomová práce (Mgr.).

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta

Historie židovského osídlení města Olomouc spadá již do raného středověku a patří k těm nejstarším na našem území. Původní centrum jejich osídlení spadalo do prostor dnešní univerzitní ulice a areálu
konviktu, vystavěného na místě původní židovské synagogy, a kde se dodnes nachází tzv. Židovská branka.

Konvikt s brankou

Konvikt s brankou Foto: DENÍK/Jiří Kopáč

Ovšem v polovině 15. století byl židům zakázán pobyt ve městě a téměř čtyři sta let (1454-1848) od vypovězení židů z královských měst tehdejším českým králem Ladislavem Pohrobkem, mělo židovské obyvatelstvo zakázáno trvale pobývat na území Olomouce. (Existovaly sice i některé výjimky, ale jak dodává Zdeněk Kašpar ze Státního okresního archivu v Olomouci i přes některé z těchto výjimečných případů platila praxe taková, že ve většině byl židům pobyt ve městě zakázán). Proto židé žili v okolních městech a obcích, jako Prostějov, Přerov, Lipník nad Bečvou, Loštice, Mohelnice, Úsov, Tovačov aj.). Řada z nich přišla ovšem i z jiných zemí monarchie, „nejvíce z Uher (70), Čech (46), Rakous (25),Haliče (22). Po revoluci 1848 a zrušení familiantského zákona, ghett a možností usadit se mimo zdi ghetta, se situace změnila a do Olomouce začal pozvolný přísun židovských rodin ze zmíněných okolních měst. S počátkem 60. let jeho intenzita ještě narostla.
  Právě v tomto období mohli židé nabývat ve městě nemovitosti (1860). Od roku 1867, kdy došlo k plnému legislativnímu zrovnoprávnění s většinovým obyvatelstvem, se počet židovského obyvatelstva ve městě neustále zvětšuje. 

S přiznáním všech občanských práv židům zmizely i protimigrační předpisy do té doby proti nim namířené. Tím se mohli začít židé volně pohybovat a využívají toho k odchodu do prosperujících nebo rozvíjejících se center monarchie.
 Výstižně ukazuje počet židovských obyvatel města v roce 1857 (72) a dva roky po tzv. prosincové ústavě vydané v roce 1867 již 747, což bylo celých 5 % všech obyvatel Olomouce. Jak autorky článku také výstižně glosují o důležitosti sčítacích operátů, které potvrzují rozmach židovské komunity ve městě od několika málo jedinců v roce 1857, „přes několik desítek v roce 1869, k 226 ekonomicky aktivním osobám, nejen mužům, ale i ženám (často vdovám) – v roce 1880“. Viz. Košťálková, Veronika – Nesládková, L.: Olomoucká židovská komunita

Většina z nich využila rozvoje města spojeného s postupným pádem hradeb k započetí svých podnikatelských aktivit. Další se stěhovali jen v rámci města, z jeho okrajových částí do křesťanského centra města. Řada z nich zaznamenává rychlý vzestup a buduje si v obcích sousedících s městem svoje první podniky. Továrny nejčastěji vznikaly v takových lokalitách, které byly příhodné pro napojení železniční vlečky, jako Hodolany, Pavlovičky, Hejčín a Bělidla. Důvody pro jejich vznik na podobných místech byly prostorové, a finanční důvody, jelikož pozemky byly větší a levnější.

Velké židovské osídlení však zaznamenalo i samotné centrum města Olomouc. V roce 1857 v něm žilo 50 % a koncem 60. let již 72 % všech Olomouckých židů.180 Jako tu ve středověku existovalo v prostorách konviktu židovské ghetto, staly se nyní uličky přilehlé k Hornímu náměstí nebo v jeho blízkém okolí, jakož i obě olomoucká náměstí samotná, místy nově vznikajících židovských obchodů, krejčovských dílen nebo kanceláří speditérských firem, komisionářství či firem, jejichž závody sídlily v okolí města, blíže železnici. Především je řeč o Anglické a Denisově ulici (dnešní Ostružnická a Denisova ulice).

Mezi roky 1857–1880 můžeme tedy zaznamenat největší nárůst počtu židovských obyvatel města (ze 72 na 1 254 lidí). Již v roce 1880 navíc třetina všech židů žijících ve městě působila v různých oblastech hospodářského života (z 1 248 židovských obyvatel 444, 341 mužů a 103 žen). Na přelomu 19. a 20. století vrcholil příliv židovského kapitálu do města a Olomouc se tak stává jedním z center židovského osídlení v prostorách Moravy, společně s Brnem, Uherských Hradištěm nebo Jihlavou. V roce 1900 v Olomouci sídlilo již 1 676 osob židovského vyznání, což představovalo 7,7 % všech obyvatel města. Poté se ovšem na dvě desetiletí jejich pozitivní vývoj zastavil, aby se opět začal navyšovat po vzniku Československé republiky v důsledku vytvoření Velké Olomouce (1919).

sladovna Haná

sladovna Haná, Nová ulice, Olomouc

Ovšem již nikoliv s takovou intenzitou jako v posledních desetiletích 19. století. Přesto znamenala židovská komunita ve městě velmi početnou a silnou menšinu.
Při posledním prvorepublikovém sčítání lidu v roce 1930 žilo v Olomouci 2198 Židů, což při celkovém počtu 66 440 obyvatel znamenalo průměr 3,3 %.

Prvním ve městě trvale usazeným židem byl původem prostějovský obchodník s obilím Leopold Hamburger, který se do Olomouce, jako celá řada dalších židů a celých mojžíšských rodin přistěhoval do Olomouce, kde jeho následovníci provozovali jednu z několika prosperujících sladoven.
Eduard Hamburger

Eduard Hamburger

Nejtypičtějším odvětvím, kterým židovská olomoucká komunita vynikla, bylo sladovnictví. Dalo by se říci, že v Olomouci a jeho blízkém okolí měli židé de facto monopol na provozování sladovnického odvětví. Právě z něho pochází také nejznámější židovské rodiny, jakými byly například Brachové, Briessové, Zweigové, Mayové nebo Hamburgerové. Těsně před okupací zbytku okleštěné Česko – Slovenské republiky se tak ve městě nacházelo 10 takřka bez výjimky vysoce prosperujících sladoven, které se již zakrátko, stejně jako veškerý další majetek jejich vlastníků, měly stát předmětem zájmu
nacistických okupantů. K olomouckým sladovnám je třeba dodat, že „vyráběly asi třetinu sladu určeného na export v ČSR“. Obecně tedy můžeme konstatovat, že převažujícím průmyslovým odvětvím v rámci olomoucké židovské komunity byl potravinářský průmysl.

Svoji nezanedbatelnou roli hrál ale i průmysl lihovarnický a obchod s lihovinami, který stavěl svoji produkci na zdejším ovoci. Ostatně jako i průmysl potravinářský. Mezi významné lihovarnické podniky v Olomouci patřily, například Alois Fleischmann´s Witwe nebo Ed. Knöpflmacher a další. Z produkce ovoce, ale i jiných zemědělských plodin pak výrazně těžil komisionářský obchod. K tomu se zde začal rozvíjet i kožedělný průmysl. Dále bychom mohli jmenovat textilní a oděvní průmysl, který však byl ve stínu nedalekého Prostějova, kde toto odvětví rezonovalo podstatně více.

Dalo by se říci, že v Československu byl Prostějov hlavním centrem textilního průmyslu. V neposlední řadě to byl též obchod obilím, potravinami a dřevem. Jak ve svých pamětech píše Zwi Batscha, „velice typickým pro olomouckou měšťanskou společnost židů byl vzestup židovských obchodů se smíšeným zbožím“.Ale jak dodávají autoři publikace „Velké dějiny Olomouce 2“, můžeme najít židovské zastoupení takřka v každé oblasti obchodu a podnikání, což mělo za následek „znatelný průmyslově obchodní vzestup města“. Nejvíce z olomouckých obchodníků působilo v oblasti živnostenského podnikání, čemuž budiž dokladem seznam téměř 300 židovských podniků, obchodů a živností, jejichž soupisy prvně vznikaly až teprve počátkem protektorátního období. Paradoxně nejprve z popudu české protektorátní správy. Další a podrobnější posléze z nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě z 21. června 1939 a následných prováděcích výnosů.

Vídeňská ulice, zdroj: Facebook

Vídeňská ulice

Tyto vily na Vídeňské postavil pro bohaté židovské obchodníky Jakob Gartner, toliko stavitel olomoucké synagogy, také Pöttingea. Ve vile nejblíže Havlíčkově ulici bydlel s rodinou majitel mimo jiné novoulické sladovny Eduard Hamburger.Tyto vily na Vídeňské postavil pro bohaté židovské obchodníky Jakob Gartner, toliko stavitel olomoucké synagogy, také Pöttingea. Ve vile nejblíže Havlíčkově ulici bydlel s rodinou majitel mimo jiné novoulické sladovny Eduard Hamburger.

V současné době neexistuje první dům zleva, tam je velká vila ze 30. let. Vše ostatní jsou domy židovských bohatých obchodníků, bankéřů aj. Byly postavené ve stylu historismu konce XIX. století. Moje maminka měla ve 20. letech několik spolužáků z těchto domů, často je navštěvovala a občas nám jako dětem říkala, že v takových domech může žít jen ten, kdo má celou armádu pomocníků: posluhu, kuchařku, panskou, někoho na zátop, domovníka aj. Ti bydleli v suterénu. Mnoho prostoru pohltilo schodiště, galerie, lodžie aj. Bydlet v takovém prostředí po převratu v roce 1948 bylo dost nepraktické. Uhlí a dřevo bylo na příděl, to znamenalo žít permanentně v chladu, udržovat omítky a střechu bylo prakticky nemožné. Po skončení války se nikdo z původních majitelů nevrátil z koncentráků a do vil se nastěhoval proletariát, který v tom prostředí neuměl bydlet a velmi brzy byly interiéry „přizpůsobeny“ životu v reálném socialismu, tj. byly zničeny. I dnes musíte na bydlení v takovém domě mít dost peněz, jinak se stanete otrokem zvýšených nákladů na opravy, údržbu zahrady, suterénu a především střechy. Moji předkové od roku 1906 v domech na dnešní Vídeňské bydleli (v pronájmu) a z fotografií je zřejmé, že vedli velmi nákladný život díky svému vysokém postavení (státní návladní, vysoký důstojník, ředitel živnostenské komory apod.).      

Richard Pogoda

Olomoučtí zakladatelé obchodních sladoven měli takové „postavení, že Eduard Hamburger a Wilhelm Briess stáli v čele Spolku rakouských sladovníků“. V tom se angažoval taktéž Sigmund Zweig, jakožto pokladník celého spolku. Tato organizace navíc sídlila v samotné Olomouci (v letech 1890–1900) a jeho kancléřem se stal další z významných olomouckých židovských podnikatelů a taktéž kancléř Obchodní a živnostenské komory v Olomouci (OŽK) Max Hönig (obchodník s koloniálním zbožím a likéry).

OŽK Olomouc foto: http://archiv.hkol.cz/

OŽK dohlížela na fungování a průběh živnostenského podnikání a na všechny další procesy s tím spojené. Zřízena v roce 1851 jako druhá na Moravě po městu Brnu. Měla právo vyšetřovat, trestat a odjímat živnostenská oprávnění v případě porušování stanovených pravidel a zákonů ve svém okrese. Byla podřízena též nově vzniklému Ministerstvu obchodu, živností a veřejných staveb (jak se při svém vzniku nazývalo)

Právě obchodní a živnostenská komora, jakož celá řada dalších hospodářských organizací či institucí, byla další oblastí, kde se logicky řada těchto zkušených a úspěšných podnikatelů angažovala.199 Bratři Zweigovi (Ignatz a Sigmund) byli taktéž „zakladateli a donátory mnoha židovských spolků, stipendií a nadací“ a angažovali se v činnosti náboženské obce. Především to byl opět zmiňovaný Sigmund, který zasedal na počátku 20. století v jejím prezidiu.

Jak je patrno z předchozích řádků, šel sílící hospodářský rozvoj židovské komunity města ruku v ruce s jejím postupným zapojováním do společenského a politického života. Navíc se většina z nich hlásila vlivem josefínských reforem k německé obcovací řeči a z toho plynulo i podporování zájmů německé radnice a německých kulturních aktivit. Od poloviny 80. let 19. století měla židovská komunita Olomouce pravidelné zastoupení v místní samosprávě.200 Řada z prvních úspěšných židovských podnikatelů tak začala působit i na pozicích obecních zastupitelů. Od sladovníka Eduarda Hamburgera (1884-1901), přes obchodníky Josefa Groáka (tiskař), velkoobchodníka obilím Jonase Fischera (1908-1918) po velkoobchodníka kůžemi Maxe Deutsche (1910-1913).201 Friedrich Fischel byl v letech 1908–1918 dokonce členem městské rady.202 Za první republiky to byl mimo jiné Rudolf Schulhof působící v něm od roku 1932. Případně jeho bratr Karel Schulhof.203 Oba byli také již od prvního desetiletí 20. století činní v místním průmyslu. Celkem se angažovali v chodu tří podnikatelských projektů. Pod svým jménem pak provozovali továrnu na provaznické zboží. Rodina Schulhofova byla sňatkově provázána s další významnou podnikatelskou rodinou města, sladovníky a obchodníky zemědělskými plodinami, Briessovými. Ostatně sňatková provázanost mezi jednotlivými rodinami byla značná.

Jak bylo řečeno, s koncem 19. století neustále stoupalo zapojení židů do celkového chodu města. To znamenalo i participaci na stále rostoucím spolkovém životě.
Celospolečenský boom spolkové činnosti se nevyhnul ani olomoucké židovské komunitě.

Jedním z prvních takových spolků bylo olomoucké pohřební bratrstvo Chevra Kadiša vzniknuvší na počátku 60. let. Účelem založení pohřebního bratrstva bylo „obstarání rituelních a jiných zařízení při úmrtí, obstarání pohřbů chudých a podpora jakož i ošetřování nemocných souvěrců“.205 Především se ale tento spolek stal jistým předstupněm pozdější samotné židovské náboženské obce. Jeho prvním předsedou se stal sladovník Leopold Hamburger. Dlouho však samostatná židovská obec ve městě nemohla vzhledem k doznívajícím josefínským reformám vzniknout. To se podařilo až s novým zákonodárstvím na počátku 90. let, které tuto problematiku upravilo.206 V roce 1891 tak mohla vzniknout olomoucká židovská „Cultusgemeinde“ (náboženská obec).

V jejím čele stanul opět Eduard Hamburger. Byly přijaty oficiální stanovy obce a zvolen rabín. Tím se v roce 1892 stal Berthold Oppenheim, který se paradoxně stal nejen prvním, ale zároveň i posledním rabínem obce.

Pomyslným symbolem prosperity olomoucké židovské náboženské obce se stala v letech 1895-1897 vystavěná, 38 metrů vysoká, monumentální synagoga
v byzantsko-orientálním slohu na Terezském (dnes Palachově) náměstí.208 Jejím autorem byl specialista na výstavbu synagog, přerovský rodák židovského původu Jakob Gartner (1861-1921). Mezi další synagogy s jeho architektonickým podpisem patří mimo jiné ty ve Vídni, Opavě, Kroměříži, Holešově, Debrecíně nebo Hlohovci.209 Hned v prvním dni německé okupace však olomouckou synagogu stihl hořký osud v podobě vypálení. Ten předznamenal i osud celé židovské obce ve městě. Dnes na jejím místě stojí parkoviště.synagoga v Olomouci

Mimo spolek náboženský vznikala ovšem od konce 19. století i spousta spolků sekulárních. Jejich zaměření bylo nejrůznějšího charakteru. Jedny z nejfrekventovanějších byly spolky dobročinné, charitativní, nadační, stipendijní.

Opět u toho byli bratři Zweigovi, kteří byli „zakladateli a donátory mnoha židovských spolků, stipendií a nadací“. Donátorkou spolkové činnosti byla též Sofie Zweigová. Oblibě se samozřejmě těšily i nejrůznější tělovýchovné spolky. Například v roce 1901 židovský tělocvičný spolek (Erster Olmützer jüdischer Turnverein), přejmenovaný v roce 1927 na již více známý „MAKABI“ (Makabi Hacair). Jeho náplní bylo mimo nejrůznější druhy
sportů i společné setkávání, výlety, zpěv a přednášky z mnoha oborů.

To nám dokládá fakt, že řada podobných spolků ve skutečnosti plnila více funkcí, než ke kterým se oficiálně hlásila, například kulturní nebo národní. Mnohdy tyto spolky hrály větší roli než samotné strany. I politické spolky často „pěstovaly mnohem širší spektrum různých aktivit“. V roce 1930 bylo ve městě až na 700 různých spolků, tudíž je zřejmé, že i v řadách židovské komunity jich muselo být značné množství a jejich výčet byl obsáhlý. Spolek MAKABI s jistotou obsahoval lyžařskou, tenisovou, atletickou a plaveckou sekci. Plavecká sekce spolku MAKABI využívala od 30. let nově zřízeného sokolského koupaliště,
ve své době největšího na Moravě, o sto metrové délce plavecké dráhy.214 V roce 1913 vznikl ve městě sionistický mládežnický svaz zvaný Modrobílí (Techelet Lavan nebo též Blau Weiss). Ještě před rokem 1914 vznikla další ze sionistických mládežnických organizací Hashomer Hacair. Všechny tyto městské židovské spolky se pak sdružovaly (y) kolem kulturně politického spolku Zion založeného v roce 1898. Značnou šíři těchto spolků a různých dobročinných humanitních nadací udává fakt, že již k roku 1906 jich ve městě bylo 42. Všechny tyto četné spolky dokládají bohatou účast místních židů ve společenském,
kulturním a politickém životě města. Postupem času se jeden z těchto spolků, Poale Zion, začíná prosazovat i v politice.

V té se mohlo židovské obyvatelstvo samostatně, ve svých vlastních politických stranách, zúčastňovat až po roce 1918 v nově vzniklé Československé republice. Ty v Olomouci tvořily jednotnou kandidátní listinu. Za pár měsíců od prvních voleb se během roku 1919 začínají konstituovat i první židovské politické strany různého zaměření, ale ve volbách kandidující společně. Ve volebním seskupení s názvem Židovské strany. Vedle nich ale přeci jen kandidovala samostatně jedna židovská strana, židovská sociálně demokratická strana (Poale Sion). Židovské strany měly funkci jakéhosi jazýčku na vahách při volbě vedení Olomouce.

Z dochovaných kandidátních listin do výboru náboženské obce z roku 1936, které je možno plně prozkoumat ve fondu archivu města Olomouc, si můžeme udělat částečný vhled do rozvrstvení židovské podnikatelské vrstvy v Olomouci v jednotlivých stranách. Například pro stranu sionistickou můžeme na kandidátce najít Arthura Fischera, jehož otec Leopold vlastnil v Olomouci povoznictví a pískovnu. Povoznictví stálo za kasárnami a dnešním Vlastivědným muzeem. Dále Leonharda Beera, majitele krejčovství v centru města. Či velkoobchodníka obilím Benjamina Lauera. Na kandidátce strany též můžeme najít advokáta Petra Mayera, který se jako jediný ze tří synů majitele továrny na zpracování kůží Leopolda Mayera nestal otcovým následovníkem v továrně. Podle autorů publikace „Olomouc rabína Bertolda Oppenheima“ se během trvání Československé republiky udržovalo mezi olomouckými židy přibližně konstantní procento stoupenců sionistických myšlenek. V letech 1919-1930 se číslo počtu těchto lidí pohybovalo v rozsahu od 800 do 900 stoupenců. Důvod tohoto poměrně vysokého čísla je dán tím, že se k němu často hlásili i lidé oficiálně zařazení k české nebo německé národnosti.

Na kandidátní listině nepolitické strany náboženské můžeme najít sladovníka Julia Hirsche, velkoobchodníka s pohonnými hmotami a oleji Oskara Schnitzlera, majitele textilní továrny „Moric Haas“ Viktora Mayera, později do Palestiny emigrujícího velkoobchodníka smíšeným zbožím Ernsta Siegla, případně stavitele Maxe Donatha. Zajímavá jména přináší i složení Židovské hospodářské strany (tzv. Wirtschafspartei).

Na její kandidátce najdeme olomoucké sladovníky Roberta Bracha, Waltera Fürsta a Emo Groaga, litovelského továrníka Leopolda Grätzera nebo obchodníky kůží Hermanna Konstandta či Hanse Heinricha Deutsche. V rámci politického uskupení nazvaného Svaz Čechů-Židů v Československé republice působili například majitel autoservisu a obchodu s motoristickým zbožím Berthold Redlich, majitel továrny na plnicí pera Jindřich Geschmai či jeden z majitelů továrny na konfekční dětské prádlo a zástěry Leopold Roubíček.

Ohlédneme-li se za intenzitou vyznání olomouckých židů, musíme konstatovat, že ve své většině nebyla příliš velká. Olomoucká židovská komunita byla ve vysoké míře asimilovaná, bez ortodoxních prvků, jak se dozvídáme například i z řady výpovědí pamětníků. Jedna z nich, Edita Šťastná říká, že, „ortodoxních, kteří by úplně všechno dodržovali, v Olomouci moc nebylo“. Z náboženského hlediska se tedy zcela určitě jednalo o liberální komunitu. Ostatně i vnuk majitele olomoucké továrny na zpracování kůží dodává, že především od druhé generace226, zakladatelů olomouckých živností, továren a obchodů začíná sekularizace židovské komunity. Majitel kožešnické továrny Leopold Mayer byl dle slov jeho vnuka ještě věřící, avšak nikoliv již žádný z jeho tří synů.227 V prvorepublikové
Olomouci tak převažovala vrstva liberálních, neortodoxních rodin, která dodržovala jen nejzákladnější svátky. O těchto svátcích také navštěvovala synagogu.228

Mezi jedny z mála ortodoxních patřil jiný z olomouckých kožišníků, Pavel Pinkas Check (1880).229 Ten dodržoval všech 613 přikázání Tóry.230 V náboženské výchově svých šesti dětí však již byl podle slov jeho vnučky liberální. Tento ortodoxní žid a zároveň vášnivý nadšenec fotbalu se v roce 1932 účastnil prvních makabejských her v Palestině. Ač v něm země zanechala hluboký dojem, opouštěl ji „s přesvědčením, že kožešník, jako je on, by neměl v tak horké zemi co dělat“231. Za pár let se pro něho a velkou část jeho široké rodiny ukázalo toto rozhodnutí jako fatální.

Pinkas Scheck byl uvězněn ihned s počátkem války a již v roce 1940 zahynul v Buchenwaldu.Jeho první žena,s kterou měl pět dětí (poslední v roce 1916) zemřela během první světové války (1917) na španělskou chřipku. S druhou manželkou měli syna Wilhelma Zeeva Schecka (*1920), pozdějšího izraelského diplomata.Jeho druhá manželka Rachel (*1883), i přes snahu jejího syna o vyreklamování z transportu, odjela v říjnu v 1944 do Osvětimi, kde byla v posledním měsíci fungování plynových komor zavražděna. Přežili pouze dvě nejmladší ze šesti dětí Pinkase Schecka. Jediný syn z druhého manželství, Zeev Scheck. A jedna ze dvou dcer z manželství prvního. Zbylé 4 již se svými vlastními rodinami skončily v osvětimských krematoriích či jiných vyhlazovacích
táborech. Dcera Annie přitom byla v devátém měsíci těhotenství, když byla v Osvětimi zavražděna. Další z jeho synů sice přežil nacistické koncentrační tábory, ale ihned po válce byl z neznámých důvodů unesen Rusy a beze stopy zmizel. Přeživší syn a dcera ihned po válce emigrovali do Palestiny. Z Wilhelma Zeeva (vlka, přezdívka, kterou dostal v Makabi) Schecka se posléze stal diplomat působící v řadě evropských zemí, včetně té naší. Působil také na izraelském ministerstvu zahraničí a byl zakladatelem památníku Beit Terezín v Izraeli, jehož součástí je i celá řada dokumentů, které po několik let se svoji budoucí manželkou v Terezíně tajně shromažďoval. Tyto dokumenty taktéž sloužily jako podklad obžaloby v procesu s Adolfem Eichmannem. Zeev
Scheck zemřel náhle na infarkt krátce po svém nástupu na velvyslanectví v Římě. Bylo mu pouhých 58 let.

Jak je z výše zmíněného patrné, stále více židovských obyvatel se snažilo v období Československé republiky úplně asimilovat a splynout s českou většinovou veřejností.233 Jak velké procento takto asimilovaných židů žilo ve třicátých letech v Olomouci, však zatím nemáme k dispozici. Archivní fond Státního úřadu statistického, který podchycuje sčítání obyvatelstva z roku 1930 je stále ve své šíři nepřístupný.234 Je ale zřejmé, že se v Olomouci, která byla v poměrně relativní blízkosti od Vídně, i během trvání Československé republiky stále zachovávalo značně vysoké procento příslušnosti židovské komunity města k německé
národnosti. „Olomoučtí Židé v letech mezi oběma světovými válkami byli více než z 90 % orientováni německy“235.

Velice příznačně o tom píše ve svých pamětech Zwi Batscha. Popisuje městské korzo skládající se ze dvou na sebe kolmých ulic na dnešním Horním náměstí, které byly vyhrazeny pro českou a německou mládež.

Většina mládeže židovské chodila po korsu až do třicátých let s Němci.236 Často platil fakt, že k tzv. češství se hlásili ve větší míře židé z Čech, především původem z menších českých měst nebo venkova. To platí i u olomouckých židů původem pocházejících z tohoto prostředí. Ti se více hlásili k české nebo židovské národnosti, než německé. Ostatně častá německá příslušnost židů se po válce stala něčím nevítaným a řada z nich na svoji předválečnou německou národnost doplatila v restitučních snahách. Byli označeni jak osoby státně nespolehlivé a následné dokazování státní spolehlivosti bylo pro řadu z nich nejen namáhavým byrokratickým problémem, nýbrž ponižujícím gestem vzhledem k osudům jich samotných a četných příbuzných, kteří se již nikdy z koncentračních táborů nevrátili.

I přes časté hlášení se k německé národnosti u moravských židů je ale víc než zřejmé, že míra začlenění židovského obyvatelstva do českého společenství, národního i kulturního byla značně vysoká. Obecně se podle Kateřiny Čapkové dá říci, že židé nebyli ve své národní identitě vyhraněni a při volbě národnosti u nich často hrály roli i jen maličkosti, náhody a „sociální kontakty jak s židovským, tak i s ostatním obyvatelstvem.“237Jak jde tedy vidět, byla Olomouc před válkou místem, kde se vzájemně a úspěšně střetávala tři etnika, Češi, Němci i Židé.238

Ostatně jak bylo takřka něčím přirozeným soužití všech tří národností ve městě, dokládá případ, v němž figuruje pozdější vysoký nacistický činitel, politik a právník popravený v Norimberském procesu za válečné zločiny, jich se dopustil především coby říšský komisař pro obsazené Nizozemsko v letech 1940-1945, když mimo jiné zodpovídal za deportace židů do koncentračních táborů. Byl jím Arthur Seyss Inquart.239 Ten je popisován prozaikem a dramatikem původem
z Prostějova, Maxem Zweigem. Max Zweig a Seyss Inquart byli spolužáky z olomouckého německého gymnázia.

Arthur Says Inquart (1892-1946). Rodák ze Stonařova u Jihlavy. Původním jménem Zaitisch. Byl nejmladším ze synů gymnaziálního ředitele a profesora filologie. Po odchodu rodiny do Vídně vystudoval tamní právnickou fakultu. Za první světové války sloužil u císařských myslivců. Bojoval na ruské, rumunské a italské frontě. V roce 1917 byl zraněn a od té doby kulhal.V politice byl činný již od počátku 20. let. Stále více se přikláněl k nacistickému režimu. Již od třicátých let se pohyboval v rakouských politických stranách, které inklinovaly k německému národnímu socialismu. Posléze vstoupil do samotné NSDAP, rychle se stal její vůdčí osobností a měl velký podíl na anšlusu Rakouska (připojení k Německu).

 Poté se stává říšským ministrem bez portfeje. Především ale nechvalně proslul coby říšský komisař pro obsazené Nizozemí, kde byl zodpovědný za deportace zdejších židů do koncentračních táborů, které si vyžádaly nejméně 105 000 mrtvých. Taktéž byl zodpovědný za dodávání levné pracovní síly na nucené práce. Během války dosáhl hodnosti SS-Obergruppenführera. Hitler ho ve své poslední vůli jmenoval dokonce ministrem zahraničí. Po skončení války byl A. S. Inquart souzen norimberským soudním tribunálem.

 Patřil mezi 12 z 24 odsouzených, kteří byli následně popraveni. Psycholog Martin Gilbert ho označil při norimberském procesu za zdrženlivého a plachého. Což je tvrzení shodující se s popisem Maxe Zweiga. Inquart trpěl vadou řeči (šlapal si na jazyk). Zároveň měl druhé nejvyšší IQ za Hjalmarem Schachtem z odsouzenců před norimberským tribunálem. Jeho starší bratr Richard (1883-1941) byl
vystudovaný teolog, vysvěcený kněz a odpůrce nacistického režimu. Byl spjatý s literaturou a Olomoucí.

Max Zweig na něj vzpomíná následovně:

„Musím se zmínit ještě o jednom podivném spolužákovi, který se stal smutně proslulým. Jmenoval se Arthur Seyss Inquart a byl synem našeho ředitele […] Profesory byl samozřejmě hýčkán, on sám však každé zvýhodňování odmítal, choval se vždy kolegiálně a měl jednu zvláštní vlastnosti, často se červenal jako mladá dívka. Vyhledával kontakty s židovskými spolužáky a s jistotou se o něm dalo tvrdit, že nebyl antisemita. Po sextě nás opustil, protože jeho otec byl přeložen na jiné ředitelské místo, a nám to bylo líto. O tři desetiletí později se jeho jméno stalo neblaze proslulým. Artur Seyss-Inquart se jmenoval onen ministr narychlo ustavené rakouské vlády, který požádal Hitlera, aby vpadl se svými vojsky do Rakouska a celou zemi obsadil. Byl podřízen pouze Hitlerovi a vládl Rakousku několik let zcela absolutisticky. Po obsazení Nizozemí se stal tamním říšským komisařem a jeho řádění vyneslo hned v prvním poválečném procesu s nacistickými pohlaváry trest smrti oběšením za zločiny proti lidskosti. Nejsem s to popsat cestu tohoto červenajícího se spolužáka k nejvyšší moci a posléze na šibenici.“240. Až paradoxně se jeví výrok Maxe Zweige, představíme-li si, že se jedná o téhož člověka, který při svém projevu v Berlíně v dubnu 1938 pronesl následující. „Budeme bít židy kamkoli půjdeme a kdokoli s nimi spolupracuje, musí za to nést následky“241. Ostatně s ohledem na průběh práce a nastínění
průběhu arizace v městě Olomouci

Většina pamětníků se shoduje na skutečnosti, že jisté negativní tendence ve společném soužití všech tří národností se začínají objevovat koncem 30. let. V řadě případů až v samotném pomnichovském období s přílivem tisíců uprchlíků, desilusí z národní ostudy v podobě hladkého opuštění pohraničních oblastí.

Z Olomouce se navíc po Mnichovu stalo pohraniční město a muselo se o to víc vypořádávat s problematikou uprchlíků, včetně těch židovských, jakož i zhoršující se hospodářskou situací.242 Některé ze zdrojů hovoří až o dvou tisících uprchlíků jenom pro město Olomouc. V nastanuvším zmatku se hledal obětní beránek. Řada židů, pokud se nerozhodla již tehdy pro spěšnou emigraci, spěšně si měnila národnosti a „konvertovala“ ke katolicismu.243 Celá hektická atmosféra pomnichovského období samozřejmě významně rezonuje v dobových periodikách a zasloužila by si svůj samostatný, hlubší rozbor. Zwi Batscha charakterizuje
svoje pomnichovské pocity následovně „Když jsem přišel 2. října 1938 ráno do třídy a tam stálo Juden raus, byl jsem si jist, že začíná nová kapitola v mém životě a že v něm už nebude pro mě existovat „my“z dřívějších let“.244 Toto neblahé tušení se mu již za několik málo měsíců mělo vyplnit. Další z pamětnic a dcera židovského odbojáře a veterána první světové války, Eduarda Mayera, vzpomíná na předvečer okupace slovy: „My jsme ještě šly ten večer 14. března do města se sestrou […] a na ulici šel hlouček ženských a řvaly „Ein volk, ein Reich,ein führer“.(viz rozhovor s Eith Kokojanovou (roz. Mayer). Paměť národa)

Z celkového počtu 709 židů, kteří v roce 1938 přistoupili na křesťanskou víru, jich tak 506 učinilo až po
mnichovské dohodě. Viz Rothkirchenová, Livie: Osud Židů v protektorátu 1939-1945. s. 24. V dobových
novinách toto téma taktéž velice silně rezonuje. Objevovaly se články s výčtem židovských občanů, kteří právě přestoupili ke katolictví. Celý proces změny národnosti a vyznání je též možné sledovat skrze dochované policejní přihlášky. Jejich fond je ovšem inventarizován pouze z malé části.

 

Štítky , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.