ŽIVOT LADISLAVA VALOUŠKA PO VÁLCE – dokončení

23. března je nádherný jarní den. Na letišti panuje čilý ruch. Bostony sovětského bombardovacího pluku létají na Ostravsko. Na adresu Těch, kteří přijeli z Anglie, se vyjádřil plukovník Budín rtm. Ivaničovi takto: „Vy, co jste odtamtud přijeli, nám tu překážíte. Nyní se buduje nové československé letectvo a v něm vaše názory a zkušenosti, které si myslíte, že jste tam za pět let získali, jsou k ničemu. Vy jste tam pět let prospali, zatímco my jsme pracovali v podzemí. Musíte se přizpůsobit, jak to již někteří z vás udělali. To, co vám říkal Schejbal, když vás sem posílal, do toho mi nic není…“.
Pěkné vyhlídky do budoucnosti, má-li být dána „zelená“ lidem podobného ražení! … Ukončil letec denní záznam v deníku

Cestou zpátky, Ladislav Valoušek, strana 330, jaro 1945, Polsko, po ústupu 1. a 3. leteckého pluku Čechoslováků ze SNP

V první polovině května 1945, tedy v době, kdy vypuklo v Praze povstání, se Ladislav Valoušek nacházel na území Polska, kam byl služebně přeložen za účelem výcviku pilotů na sovětských letounech. Dne 20. května 1945 vzlétl společně s ostatními československými letci, působícími u druhého československého stíhacího leteckého pluku jako instruktoři létání, směrem na Prahu. Přistání v Praze však zabránily špatné povětrnostní podmínky. Dopravní letoun s příslušníky tohoto pluku se tedy vrátil zpět a přistál na letišti v Ostravě.

Nedaleko odtud jeho šestiletá pouť začala, a nyní se touto stranou vracel zpět. Na druhý den se na letišti v Hrabůvce setkal se sovětským pilotem, který vyhověl jeho prosbě o přelet nad Olomoucí. K tomuto dni se v deníku pojí tyto zápisky: ,,Blížíme se k Olomouci. Moje vzrušení vzrůstá.“

Olomouc dne 30. května 1945

 Z okénka kabiny rozeznal Holici, místo, kde se nacházela jeho milovaná rodina. Dopis, který shodil nad Holicí, přistál v rýně domu v ulici 1. Máje. Jeho nálezce ho okamžitě dopravil rodině.

Ladislav Valoušek v osvobozené Praze, květen 1945, autor: Svatopluk Valoušek.

Rodina byla šťastná, že Ladislav žije, vzpomněl v rozhovoru bratr Svatopluk. Téhož dne přistáli příslušnici pluku v Praze. Jak však Ladislav Valoušek zmínil, jejich pocity tomuto slavnostnímu okamžiku neodpovídaly. Pocit štěstí v něm vyvolalo až setkání s mladším bratrem Svatoplukem, který poprvé v životě ve svých devatenácti letech cestoval vlakem do Prahy. Zde si bratra vyhledal přes Ministerstvo národní obrany.

Jsme doma ve vlati. A poprvé v Praze! Ale naše pocity tomuto slavnostnímu pocitu neodpovídají… 
 Vystupujeme a odnášíme si svá zavazadla…. Do Vysočan jdeme pěšky, dále pak tramvají do středu města. V bočních ulicích stále stojí četné barikády, porůznu i četné improvizované  pomníčky s fotografií a textem: „Zde padl dne …“…… Jsme Prahy neznalí …..
Válku mi připomíná jen zřícenina rožního domu, který byl ve dnech revoluce zasažen nacistickou bombou. Ptám se, kde je budova rozhlasu. Mladík asi osmnáctiletý mne tam ochotně zavedl. Kolem budovy jsou dosud patrny stopy bojů a vchod do budovy je uzavřen.
Zazvonil jsem a vyšel zřízenec. Přislíbil mi, že ode mne převezme stručnou zprávu pro rodiče a moje děvče na Slovensku, že jsem živ a zdráv. Napsal jsem jen krátký vzkaz v naději, že to někdo uslyší a dá jim vědět.
 
Zbývá jen prohlédnout si památná místa. Můj společník, který mně dovedl k rozhlasu, se mi nabídl, že mne Prahou provede.
Ptám se ho, jaké to tam bylo o povstání a jak to vše začalo. S mladistvím nadšením mi pak vypráví o všech těch pohnutých událostech.
„Někteří barikádníci,“ říká, „polévali Němce na ulicích benzínem, zapálili je a pak je věšeli po lucernách.“ Tak nějak to prý začalo.
„Tady na té lucerně  také jeden visel,“ poznamenává, když procházíme uličkou z Můstku  na Staroměstské náměstí.
Lucerna s konzolou je opravdu začouzená, a chlapec se dušuje, že to viděl na vlastní oči.
Tomuto druhu hrdinství já nerozumím, ale on sebevědomě prohlašuje: „Dobře jim tak, vždyť to byli esesáci.
……
Všude se procházeli lidé a vládla tu pohoda. Jen skromné pomníčky padlých v povstání naznačovaly, že se tu přede dvěma týdny bojovalo.
Ladislav Valoušek, Cestou zpátky, strany 354 – 355.

Více zde

Po téměř šesti letech se Ladislav Valoušek dozvěděl o situaci v rodném městě a také o rodině, které se podařilo přežít válku bez ztrát na životech. Jeho setkání s ostatními členy rodiny bylo z pracovních důvodu nadále odkládáno. Teprve koncem května, kdy byl velitelem pluku pověřen k přeletu sovětské Lavočky z Albrechtiček, mu byla tato dlouho očekávaná návštěva domova umožněna.

O jejím průběhu se lze dočíst v povídce ,,Tenkrát v máji roku 1945.“ Přemístění Lavočky č. 63 z letiště Albrechtičky však nebylo možné kvůli špatnému technickému stavu provést. Z tohoto důvodu mohl Ladislav Valoušek strávit u rodiny další dny. ,,Na holickém letišti mne vysadili, ,,vrána“ ihned vzlétla a nabrala kurz k Praze. Tichým podvečerem jsem vykročil k domovu. Nepospíchal jsem. Zalil mne pocit neskonalého štěstí. Měl jsem před sebou plných pět dní domova.“ K úplnému štěstí scházela Ladislavu Valouškovi pouze zpráva od Idy. Prvního dopisu ze Slovenska se dočkal až v druhé polovině července.

Sdělovala mu, že i přes všechny těžkosti, které je tam potkaly, přežili a že se těší na shledání s ním. Jak se svěřil svému deníku, tato zpráva pro něj představovala vrchol štěstí. V druhé polovině července byla Ladislavu Valouškovi udělena téměř měsíční dovolená. Odcestoval tedy na Slovensko, aby se setkal s milovanou Idou. V září se s touto ženou oženil. ,,V sobotu 15. září 1945 jsme měli svatbu ve Zvolenu. Byla to zde prý první svatba po válce a do kostela nás vezla všechna tři auta, která byla ve městě a okolí k mání.“

I když chtěl Ladislav Valoušek po válce z armády odejít, po příjezdu do Prahy byl zaměstnán u prvního československého dopravního pluku skupiny Ministerstva národní obrany v Praze-Ruzyni, později ve Kbelích. Jeho pracovní náplní byla letecká přeprava osob nejen na území republiky, ale i do zahraničí. K tomuto účelu sloužily letouny typu Dakota. U dopravního pluku sloužil v hodnosti štábního kapitána a rovněž mu zde byl přidělen byt. V roce 1947 se manželům Valouškovým narodil syn.

  Rok 1948 a roky následující však poznamenaly všechny. Následkem změny politického režimu došlo ke společenské i politické perzekuci západních letců. Ladislav Valoušek byl propuštěn z armády, zbaven hodnosti a rovněž mu byl v Praze odebrán byt. 

Ladislav Valoušek s manželkou Idou a prababičkou z Žerotína.

,,Po nástupu Alexeje Čepičky do funkce ministra národní obrany mi předložili k podpisu žádost o přeložení do zálohy. Bylo řečeno, že když se bude někdo zdráhat podepsat, jsou po ruce prostředky, jak k tomu přinutit. Já ani ostatní moji kamarádi letci jsme o tom nepochybovali, znali jsme mnohé, kteří už byli v kriminálech a na nucených pracích, tak jsem to podepsal.“

Ladislavu Valouškovi nezbývala jiná možnost, než se uchýlit na rodnou Moravu. Ani tady však neunikl osudu ,,západního letce“. V Lužicích u Šternberka sehnal pro svou rodinu nouzové bydlení. V otřesných podmínkách, jak vzpomněl bratr Svatopluk, žili s manželkou, synem a několikaměsíční dcerou necelé dva roky. Pracovní uplatnění sehnal v lužické cihelně.

V roce 1952 nastoupil dělnickou profesi ve šternberské Morávii, kde dva a půl roku vykonával profesi brusiče. Další pracovní uplatnění mu poskytla Chronotechna ve Šternberku. Jak Ladislav Valoušek uvedl na jedné ze svých přednášek, po roce 1950 musel každý rok hlásit Ministerstvu národní obrany místo a druh svého povolání.

Pokud se jednalo o práci jinou než manuální, nedostal k ní povolení. Jako brusič zde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1973. Na tomto pracovišti poté dále působil jako brigádník. Dle slov bratra Svatopluka cítil Ladislav Valoušek spíše s dělnickou třídou, z tohoto důvodu si na těžkou a málo placenou práci nestěžoval. ,,Být nezaměstnaným bylo tehdy nemravné, nechtěl být považován za příživníka. Nikdy se nedělal ublíženým, ačkoliv bylo celé rodině ubližováno nejen morálně, ale i hmotně.“

Částečně rehabilitován byl Ladislav Valoušek v roce 1976. Jeho hodnost byla upravena na majora v záloze. K úplné společenské rehabilitaci společně s povýšením na hodnost plukovníka letectva došlo v roce 1992.)

Vzhledem k rodinné tragédii, jíž bylo úmrtí prvorozeného syna, a vlastní vážné nemoci bylo toto ,,společenské očištění“ pro Ladislava Valouška zcela nevýznamné. Nemoc jej oslabila natolik, že strávil poměrně dlouhou dobu v sanatoriu v Pasece. Paní Valoušková si vzala manžela z Paseky na revers domů a poslední dva roky se o něj starala obětavě a s nevýslovnou péčí. V roce 1995 oslavili manželé Valouškovi zlatou svatbu. 

Sourozenci Valouškovi při příležitosti oslavy 70. narozenin bratra Svatopluka (zcela vpravo), 30. červenec 1988.

 

Na jaře roku 1996, přesněji 22. května, bylo Ladislavu Valouškovi na základě usnesení Zastupitelstvaměsta Šternberka, č. 166/14 u příležitosti sedmistého výročí založení města, uděleno a předáno čestné občanství. Ocenění za něj převzala dcera Olga Vrbová.

výročí manželů Valouškových – Zlatá svatba, 15. září 1995

Ladislav Valoušek v těžké nemoci. Fotografie byla pořízena krátce po návratu ze sanatoria.

Dne 24. května 1996 Ladislav Valoušek po těžké a dlouhé nemoci zemřel.

 

  NAPOSLEDY PILOTEM

Letoun Zlín 142

V roce 1985, tedy více jak po dvaceti letech bylo Ladislavu Valouškovi znovu umožněno usednout do kokpitu letadla a připomenout si tak roky, které ovlivnily jeho život. Tento let se uskutečnil ve čtyřmístném letadle Z 142 z letiště Holešov u Zlína. Nejmenovaný pilot předal Ladislavu Valouškovi nad Otrokovicemi řízení a zajistil tím sobě i ostatním v letadle neopakovatelný zážitek. ,,Minuty strávené v letadle, řízeném bývalým pilotem královského letectva, se pro nás staly nezapomenutelnými.

Zlin Z-142

Ladislav Valoušek na letišti Holešov, rok 1985

Navzdory technickým změnám v řízení byl stroj po pár vteřinách jeho. I když pan Valoušek nedával okolí najevo své pocity, tentokrát jeho nadšení nebylo možné přehlédnout,“ uvedli ve vzpomínce na Ladislava Valouška Aleš Horák a MUDr. Tomáš Topič.

 

  VÁLEČNÉ FOTOGRAFIE LADISLAVA VALOUŠKA

V této kapitole bych se ráda věnovala nejvýznamnějšímu odkazu Ladislava Valouška, kterou zanechal ve formě rozsáhlé fotodokumentace, čítající přes šest set snímků. Veškeré fotografie, pořízené za války, tematicky roztřídil, očísloval a pečlivým způsobem zdokumentoval. Jako autor, prezentovaný coby obyčejný člověk prožívající peklo druhé světové války, přispěl svými fotografiemi k oživení a doplnění literatury faktu v oboru letectví.

Mnohé z nich ilustrují a autentizují události druhé světové války, vydané v knižní podobě jeho leteckými přáteli. Svou spolupráci poskytl např. Jiřímu Rajlichovi, Františku Louckému, Františku Fajtlovi, Zdeňku Titzovi a mnoha dalším. Valouškovy fotografie lze také spatřit v leteckých časopisech, regionálních tiscích a odborném tisku nejen u nás, ale i v zahraničí. Množství snímků daroval Ladislav Valoušek za svého života přátelům a zájemcům o letectví. Jiné byly po jeho smrti dle výpovědi dcery doslova ,,rozkradeny.“

V současnosti tvoří jeho fotografie součást válečných expozicí Muzea Slovenského národního povstání v Banské Bystřici a muzejního oddělení Historického ústavu Armády České republiky v Praze.

,,Zájem o fotografování měl bratr již v raném dětství, v průběhu války si uvědomil, že by bylo dobré zachytit obraz doby i pro další generace,“ zmínil v rozhovoru mladší bratr Svatopluk Valoušek. Ve Francii měl Ladislav Valoušek přístroj na film bez perforace s rozměry 24 x 36 

Do letounu si fotoaparát vzal až na území Velké Británie. Byl to Kodak 6 x 9 cm. Při jednom letu však strhnul závěrku a tu se mu jiţ nepodařilo opravit. Jak jsem již zmínila v druhé kapitole, na cestě do Sovětského svazu si zakoupil fotoaparát Leicu. Přístroj, který jej provázel za dramatických okolností při bojích na východní frontě až do konce války.

V rozhovoru s Jindřichem Drebotou, který ponechávám k náhledu v příloze, se o podmínkách fotografování zmiňuje takto: ,,Mohl jsem zdokumentovat pobyt naší jednotky v Sovětském svazu i na území Slovenska.“

Prozatímním fotografem pluku byl ustanoven Jiří Sehnal, Ladislav Valoušek tedy fotografoval načerno. Ze zápisků ve válečném deníku vyplývá, že s prvními pořízenými snímky mu vznikly u vedení pluku nemalé problémy. I když porušil přísný zákaz fotografování, nebyly z toho nakonec vyvozeny žádné negativní důsledky. 

První pořízenou fotografií na území Sovětského svazu byla skupina tří Lavoček, kterou se Ladislavu Valouškovi podařilo zachytit za letu. Ze vzduchu se mu rovněž podařilo zdokumentovat přelet perutě z Kubinky na letiště Proskurov. ,,V posledním roce války mi Leica pomohla zaznamenat epizodu v celkovém válečném dění téměř nicotnou, významnou však tím, že téměř všichni její aktéři stáli v boji proti fašismu od samého počátku,“ cituje Jindřich Drebota

Ladislava Valouška v již zmíněném rozhovoru. Fotografie, dokumentující život československých letců na pozadí historických událostí, se Ladislavu Valouškovi podařilo dochovat jako jednomu z mála. Fotodokumentace oficiálních fotografů na východní frontě byla v převážné míře znehodnocena.*

* např. fotodokumentace (veškerý fotografický materiál, vyvolané fotografie i negativy) oficiálního fotografa prvního.leteckého stíhacího pluku (zvolenského) byla po nalezení sovětskými vojáky nejen rozkradena ale i zničena.

 PUBLIKAČNÍ ČINNOST LADISLAVA VALOUŠKA

Osobní vzpomínky zaznamenané v soukromém deníku v průběhu války se v pozdějších letech staly základem pro zpracování rozsáhlého válečného deníku a vzpomínkových próz. Byly doplněny o připomínky a vzpomínky válečných spolubojovníků a také o různé korespondence s válečnými přáteli. Jako autor, prezentovaný jako obyčejný člověk, prožívající události druhé světové války, prokazuje ve svém díle nevídaný vypravěčský talent. Kvantita textů věnovaných Valouškově odkazu byla nejprve zveřejněna ve formě krátkých povídek a článků v odborných časopisech.

V roce 2000 se o jeho osobě rozhodla napsat šternberská editorka Mgr. Vlasta Hlůzová, která vlastním nákladem publikovala jeho veškerou písemnou pozůstalost. V rozvíjení vypravěčského talentu jej podporoval i redaktor a publicista časopisu Letectví a kosmonautika, Václav Tiskovský, který byl přítomen u samotných počátků jeho publikační tvorby. 

Jak jsem již nastínila v úvodu, kapitolu tvoří přehled leteckých povídek, z nichž byla převážná většina publikována v odborných leteckých časopisech. Možnost seznámit se s podobou, ve které byly povídky otisknuty zejména v odborném časopise Letectví-Kosmonautika nabízím k náhledu v příloze. Dále předkládám výčet jednotlivých publikací a stručné seznámení s jejich obsahem.

  LETECKÉ POVÍDKY

Vzpomínky na ,,Lavočku“

Obě sekce SCRAMBLE

Pozvání na večeri

První střetnutí

Faberův Fw 190 po padesáti létech

Stehlíkova peruť útočí

Poslední let Aloise Vašátka

Jak to bylo s prvním Fw 190?

Přílet na Zolnou

Píšťany

Když ryby neberou

Tri Duby

Sázka aneb jak Jindra ke dvěma librám přišel

List z deníku

Čas odpočinku aneb i tak se plaší smrt

Tenkrát v máji roku 1945

Návraty

Suvenýr z Antarktidy

   PUBLIKACE

  NÁVRATY STÍHAČŮ

Publikace Návraty stíhačů obsahuje čtrnáct chronologicky uspořádaných leteckých povídek, které se do doby vydání tohoto souboru uchovaly ve formě strojopisů v rodinném archivu autora. Jak jsem již zmiňovala v úvodu této kapitoly, některé z nich byly již dříve zveřejněny v mnohých leteckých časopisech. Představují vzpomínky Ladislava Valouška jak na bojové okamžiky, tak na chvíle plné radosti a úsměvných situací.

Tato publikace je prvníz edičního souboru Valouškových vzpomínkových próz, které vyšly zásluhou Mgr. Vlasty Hlůzové.

  CESTOU ZPÁTKY

Publikace Cestou zpátky je válečný deník, druhé dílo, o jehož vydání se zasloužila šternberská učitelka ve výslužbě Mgr. Vlasta Hlůzová. Její podíl na kompletaci rukopisné a strojopisné pozůstalosti a především celkové stylizaci díla je třeba označit za neopomenutelný.

Dílo seznamuje čtenáře s osudy československých letců na frontách druhé světové války, jež jsou zaznamenány formou osobních vzpomínek a rekonstrukcí příběhů, které Ladislav Valoušek osobně prožil. Tento válečný deník, zpracovaný Ladislavem Valouškem v druhé polovině 80. let 20. století, zachycuje válečné období let 1939 až 1945. Základem jeho sepsání byly čtyři rukopisné válečné deníky, které se dochovaly jako rodinná památka. Jedná se o soubor dvanácti kapitol, v nichž Ladislav Valoušek prokazuje obdivuhodnou faktografickou paměť a zároveň dovoluje čtenáři nahlédnout do své duše.

Válečný deník se stal po dobu války jeho osobní zpovědnicí, zachytil období štěstí i zklamání, charakteristiky lidí a v neposlední řadě také jeho schopnost přiblížit situace a prostředí, v nichž se ve válečném úsilí nacházel. Dílo Ladislava Valouška ,,Cestou zpátky“ je ve smyslu obohacení letecké odborné literatury nesmírně cenné.

Je prosté, ale silné svou dokumentárností. Jak sama editorka přiznává, tento válečný deník vyšel bez jakýchkoliv obsahových změn v původním rukopisu. Strojopis deníku Ladislav Valoušek dokončil před listopadem 1989, avšak s nabídkou knižního vydání nesouhlasil. Pravda, v něm zachycená pro něj byla až příliš cenná. Z důvodu vážné nemoci v pozdějších letech ho již nestačil připravit pro tisk a tak v této podobě zůstal až do svého vydání v roce 2003.

   CESTOU NADĚJÍ A ZKLAMÁNÍ

Na základě originální rukopisné pozůstalosti Ladislava Valouška z let 1944 aţ 1945, (od 31. ledna 1944 do 20. července 1945) vydala vlastním nákladem již výše zmíněná šternberská editorka Mgr. Vlasta Hlůzová další publikaci pod názvem Cestou nadějí a zklamání (Z deníku stíhacího letce). Pojednává o událostech, tehdy Ladislavem Valouškem prožívaných. Zápisky z tohoto deníku jsou různého charakteru a dávají čtenáři možnost přenést se zpět do poloviny 40. let 20. století, kdy skupina zkušených, ,,ostřílených“ letců spolu s Ladislavem Valouškem odešla z anglické RAF za účelem posílení východní fronty.

Ladislav Valoušek zde zaznamenává průběh historických i politických události a navíc ho doplňuje popisem prostředí. Zprostředkovává čtenáři napětí situací. Nechybí zde ani humorný pohled na věc, jenž je v mnoha situacích zachycen vtipnými poznámkami. Snad měly přinést odlehčení.

Šest let prožitých v útrobách války je dostatečně dlouhé období k tomu, aby se člověku podařilo odkrýt pravé lidské povahy. Uprostřed války vznikala hluboká přátelství z nichž mnohá přetrvala i po ní. Tím nejkrásnějším obdobím pro Ladislava Valouška byly zajisté poslední měsíce války. Tehdy poznal ženu, se kterou strávil bok po boku až do samého konce. Jen díky ní bylo Mgr. Vlastě Hlůzové umožněno dát tomuto rukopisnému originálu (malému linkovanému sešitu s tvrdými deskami) knižní podobu.

  ŽIVOTNÍ KŘIŽOVATKY STÍHACÍHO LETCE LADISLAVA VALOUŠKA

Tato publikace uzavírá celý ediční soubor. Zprostředkovává vyprávění Ladislava Valouška, zpracované osobou Mgr. Vlasty Hlůzové z osobních poznámek, zaznamenaných v průběhu besedy s žáky druhého stupně Základní školy Dr. Hrubého ve Šternberku. Jedná se o jedinou autorskou práci.

 

   VYZNAMENÁNÍ LADISLAVA VALOUŠKA

Ladislav Valoušek byl za své bojové úsilí na západní i východní frontě odměněn řadou našich státních i zahraničních vyznamenání. Ve své skromnosti se o nich však nikdy nezmiňoval a se svým jménem rovněž nikdy nespojoval slova hrdinství. U příležitosti úplné rehabilitace mu byla přidělena nová vojenská uniforma, kterou však nepřijal a rovněž do posledních dnů svého života u svého jména neuváděl vojenskou hodnost.

Další vyznamenání, mezi nimiž lze zmínit Hvězdu evropských posádek (Air crew europe star), Hvězdu atlantických posádek (Atlantic star), Řád slovenského národního povstání I. třídy, československou vojenskou pamětní medaili a s ni spojené právo s nošením odznaku zasloužilého letce uvádím jen ve výčtu.

 ČESKOSLOVENSKÝ VÁLEČNÝ KŘÍŽ

Československé státní vyznamenání, udělované příslušníkům československých a spojeneckých vojsk za projevení osobní statečnosti před nepřítelem, úspěšný čin výkonný nebo velitelský a jiné záslužné bojové činy, při kterých byli vystaveni nebezpečí života nebo život obětovali. Toto vyznamenání bylo Ladislavu Valouškovi uděleno celkem čtyřikrát.

 ČESKOSLOVENSKÁ VOJENSKÁ MEDAILE ZA CHRABROST PŘED NEPŘÍTELEM

Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem byla udělována těm, kteří činem prokázali osobní statečnost před nepřítelem na domácím nebo zahraničním bojišti. Ladislav Valoušek je držitelem tří těchto vyznamenání.

  ČESKOSLOVENSKÁ MEDAILE ZA ZÁSLUHY 1. STUPNĚ

Další medailí, která byla Ladislavu Valouškovi udělena, byla medaile Za zásluhy 1. stupně. Tato medaile byla udělována osobám, které se zasloužily o stát

nebo územní samosprávný celek.

 

   LADISLAV VALOUŠEK OČIMA DRUHÝCH

Přednáška v Domě dětí a mládeže ve Šternberku, Letecko-historický kroužek

Zájem Ladislava Valouška o letectví a vše s ním spojené přetrval i po válce. Aktivně se účastnil množství setkání s válečnými veterány. Zážitky z válečného období s nadšením přednášel žákům základních škol, členům Kit-klubu v Olomouci a především členům Letecko-historického kroužku v Domě dětí a mládeže ve Šternberku.

Vedoucím tohoto kroužku byli tou dobou Mgr. Jan Pala a Jan Zita. Dle jejich výpovědi byl Ladislav Valoušek pravidelným účastníkem. Každý rok s ním probíhaly besedy, v rámci kterých posluchače seznamoval se skutečnostmi války, jeho osobou tehdy prožitými. Svým lidským a poutavým výkladem zaujal osoby různých názorů i generací.

,,S panem Valouškem jsem se poprvé setkal ve vlaku do Olomouce, kde se mělo konat setkání Kit-klubu v AOZ. Byl to vysoký muž s přísným výrazem. Moc nehovořil, ale přece jen se zajímal kdo jsme a co děláme. Jeho přísný výraz v obličeji změkl, jakmile se dozvěděl, že vedeme kroužek letecké historie v Domě dětí a mládeže ve Šternberku, tehdy se jmenoval Dům pionýrů. Cestou do klubu nám slíbil besedu s chlapci z kroužku. Než něco řekl, řekl to po úvaze a objektivně. Řekl bych, že v něm byl schován zpravodajský důstojník. Byl přece jen absolventem školy zpravodajských důstojníků. Svou zručnost, fotografický talent, nám dokázal výrobou přípravku na ofotografování šestnácti milimetrového filmu na diapozitivy.

Takticky nám přípravek zapůjčil a zkoušení dopadlo perfektně. Táhlo ho to k letadlům, našemu kroužku věnoval celou sobotu při hledání nejpřesnějších odstínů kamufláže jeho sovětského letounu La-5 FN ,,69“. Byl naprosto apolitický. Podporoval chlapce v samostatném přemýšlení, mluvil s nimi jako rovný s rovnými,“ vzpomněl na průběh přednášek Mgr. Jan Pala. Ladislava Valouška měl možnost blíže poznat na setkáních s válečnými druhy. ,,Velice dobře dle mého názoru vycházel se Zdeňkem Titzem, Zdeňkem Spurným, předsedou KIT-klubu v Olomouci a s ostatními, kteří se problematice letectví věnovali daleko podrobněji.“

Kolín_1986 Valoušek-Jiří Rajlich

K pravidelným setkáním účastníků národního odboje docházelo každý rok 17. září. ,,Nejenže si Ladislav Valoušek detailně pamatoval, ale svůj životní příběh dokázal druhým lidem krásným způsobem předat. Byl za každé situace velice korektní a noblesní. Skromnost a neuvěřitelná pokora byla jeho charakteristickými rysy,“ vzpomněl Aleš Horák. Stejným způsobem popsala Ladislava Valouška i Mgr. Vlasta Hlůzová.

Kolín_1986-Valoušek-Rajlich

Kolín_1986-Vendl-Valoušek-Rajlich

V dopise adresované mé osobě píše: ,,Považovala jsem ho za člověka vzácného nejen pro jeho charakterové vlastnosti, zvláště pracovitost a výjimečnou skromnost a čestnost i v tak politicky těžké době a za každých okolností, a nechci, aby to vyznělo jako fráze, ale i pro opravdové vlastenectví. Jak jsem si ho hluboce vážila jsem se pokusila vyjádřit způsobem, že edice knih o něm vůbec spatřila světlo světa.“

Je až s podivem, jak se výpovědi osob, které Ladislava Valouška znaly shodují. Například František Fajtl, velitel československého leteckého pluku v SSSR na něj ve své knize První doma vzpomíná takto: ,,Každý měl jeho umírněnou a klidnou povahu rád. Mechanici na něho nedali dopustit, seržant Afanasenko mi o něm jednou řekl, že je to jedinečný člověk.

Všichni si přáli, aby jejich pilot-filosof už také konečně dostal jednou nějakého fašistu ve vzduchu. Byl rozvážný a hloubavý debatér, horující pro spravedlnost, přímost a pravdu, vždy velmi zdvořilý.“ Jak na Ladislava Valouška vzpomínají ostatní jsem se pokusila zachytit v rozhovorech, které přikládám v příloze .

Jívová 1983, setkání válečných veteránů a členů olomouckého KIT klubu

Letecko-historický klub při Automobilním Opravářském Závodu Olomouc.
Společenské setkání v Jívové, červen 1978.

   ZÁVĚR

Povědomí o existenci osob, které se za druhé světové války zasloužily o obnovu národní suverenity, lze dle mého názoru pokládat za jednu z důležitých oblastí poznání v životě člověka. K naplnění této myšlenky má svým skromným podílem přispět i tato práce. Bakalářská práce přibližuje méně známou osobnost mikroregionu Šternbersko, pana Ladislava Valouška, jehož autentické vzpomínky na největší válečný konflikt v dějinách lidstva rozšířily povědomí o minulosti naší republiky.

Jeho dílo je nejen cenným příspěvkem k osvětlení činnosti leteckých perutí britského královského letectva a první československé letecké jednotky v SSSR, ale také – a to především – svědectvím o skromném hrdinství, vlastenectví a přátelství příslušníků pluku.

Při důkladném studiu historických pramenů a literatury jsem si ověřila skutečnost, na kterou jsem byla upozorněna již na začátku získávaní faktů. O panu Ladislavu Valouškovi je k nalezení pouze malé množství písemného materiálu a osobní pozůstalosti. Rovněž jsem se setkala se skutečnostmi, které nebylo možné v práci použít vzhledem k jejich materiální nepodloženosti či nedůvěryhodnosti.

Odborná literatura mi poskytla teoretický základ, který jsem se pokusila doplnit o poznatky získané studiem pramenů. V literatuře, pojednávající o československých stíhacích letcích, byla osoba Ladislava Valouška k nalezení v pouhém přehledu pilotů, zařazených do příslušných perutí, a ve statistických tabulkách, sdělujících výsledky úspěšné bojové činnosti československého leteckého pluku v SSSR. Při zpracování a hodnocení získaného materiálu jsem v převážné míře vycházela z údajů v osobním válečném deníku, doplněných osobními vzpomínkami rodiny a přátel, kteří mne v průběhu psaní sami vyhledávali a vyvíjeli vlastní iniciativu k objasňování mně neznámých informací.

Rovněž jsem čerpala ze svědectví pamětníků a válečných spolubojovníků, zaznamenaného formou osobních deníků a leteckých povídek. Na základě zjištěných faktů jsem při závěrečném shrnutí dospěla k závěru, že osobnost pana Ladislava Valouška je sice mediálně téměř neznámá, přesto v povědomí leteckých spolubojovníků a přátel není zcela opomíjena. V paměti dcery, příbuzných i známých zůstává nezapomenutelný.

Zleva sedící: Vopálecký, Valoušek, Fajtl, Škavrada, zezadu sedící nejsou rozeznáni.

Přinos této bakalářské práce lze spatřit v kompletaci veškerých zjištěných informací, umožňujících vytvoření si vlastního názoru a obrazu o jeho životním osudu. Zprostředkování autentických výpovědí leteckých přátel, rodinných příslušníků a jiných osobností města Šternberka o osobě pana Ladislava Valouška, které doposud nebyly literárně zpracovány a vydány v jednotné podobě, pokládám za svůj přínos a zadostiučinění člověku, který byl nepochybně hrdinou i dobrým člověkem.

Nabízí se však možnost dalšího bádání v archivech Vojenského historického ústavu v Praze, v Muzeu Slovenského národního povstání v Banské Bystrici a také v dalších armádnícha leteckých muzeích. Tyto instituce by svými sbírkami historických dokumentů, fondy hmotných památek dějin našeho vojenství a zpracovanými personáliemi vojenských osobností mohly poskytnout další podklady pro rozšíření povědomí o vojenské anabázi toho hrdiny leteckého nebe druhé světové války.

 

 

Rozhovor se Svatoplukem Valouškem, mladším bratrem Ladislava Valouška, narozeným

roku 1925.

1) JAK VZPOMÍNÁTE NA VAŠE DĚTSTVÍ S BRATREM?

Bratr Ladislav byl nejstarší ze tří dětí, které se rodičům narodily. Tatínek byl povolán do války a na podzim v roce 1917 se s maminkou vzali. Jelikož jsem se narodil o sedm let později, z vyprávění vím pouze to, že bratr od malička až do svých šesti let vyrůstal u babičky v Žerotíně. Tatínek sehnal po válce zaměstnání v cukrovaru v Holici, ale jelikož zde neměli byt, docházel do Holice každý den pěšky. Teprve když měl bratr nastoupit povinnou školní docházku a rodičům byl byt v Holici nakonec přidělen, přestěhovali se. Tady Ladislav vychodil pět tříd obecné školy a poté 3 třídy měšťanské školy v Hodolanech.

 V té době byla povinná školní docházka pouze osmiletá. Rovněž rád fotografoval. Vzpomínám si na deskový fotoaparát 9×12 a na tu spoustu času, kterou jsme společně strávili nad vyvoláváním fotografií. Jelikož byl mezi námi byl přece jen velký věkový rozdíl, ve svých dětských vzpomínkách si vybavuji především bratrovo dlouholeté modelování letadel. Tato záliba mu vydržela až do období dospívání. Ne že by od ní upustil, ale pouze se u něj v pozdějších letech modifikovala. Odebíral rovněž časopis Modelář. Pokud se týká našeho vztahu, měli jsme se opravdu moc rádi.

2) V HOLICI VÁŠ BRATR ŽIL AŢ DO VYPUKNUTÍ VÁLKY NAŠEL ZDE I PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ?

Peněz bylo málo, a tak bratr nastoupil roku 1932 do učení k Rubringerovi. Práce se zlatem se tehdy považovala. Předepsaná učební doba byla tříletá. Práce zajisté nenaplňovala bratrovy představy, přesto však u ní vydržel až do července roku 1938. Pamatuji si, že se v roce 1932 hlásil k Baťovi, přijat však nebyl. I když své stanovisko Baťa nakonec změnil a chtěl bratra přijmout, bratr však své rozhodnutí nezměnil a v učení u Rubringera setrval.

3) JAK VAŠE RODINA PROŽÍVALA OBDOBÍ VÁLKY, ZEJMÉNA KDYŽ BYL VÁŠ BRATR ZA HRANICEMI REPUBLIKY?

Po bratrově odchodu žila rodina v obavě a úzkosti z možného stíhání. Naštěstí vše dopadlo dobře a internace nás nezastihla.

4) ZMĚNILA VÁLKA VAŠEHO BRATRA PO POVAHOVÉ, OSOBNOSTNÍ STRÁNCE?

Ladislav byl pro mne vždy tím starším, zodpovědným bratrem. Mezi jeho povahové vlastnosti patřila čestnost a zdrženlivost. V kolektivu byl však oblíbený. Jeho ţivotní náplní byli hlavně kamarádi, rodina a letectví. Žádnou zásadní změnu jsem v jeho chování nikdy neshledal.

5) JAKÉ BYLO BRATROVO ZAMĚSTNÁNÍ PO VÁLCE?

V letech 1945 aţ 1950 létal u vojenského dopravního pluku v Praze-Ruzyni, později přemístěného do Kbel. Zde působil v hodnosti štábního kapitána. Létal i do zahraničí. Počátkem léta roku 1950 byl však spolu s ostatními ,,západními“ letci přeložen do zálohy. Bratr byl naprosto apolitický, válka a poválečné pracovní uplatnění pro něj bylo pouze prostředkem k tomu, aby se dostal k létání.

6) ÚČASTNIL JSTE SE NĚKDY BRATROVÝCH SETKÁNÍ S VETERÁNY ČI ZÁJEMCI O LÉTÁNÍ?

Jednou jsem ho doprovázel na setkání členů Kit klubu na Šibeníku a také na přednášku pořádanou Svazem důstojníků a rotmistrů v záloze na šternberském hradě. Bratr se o těchto setkáních sám nikdy nezmiňoval a nikdy se nechtěl dělat hrdinou.

 

Rozhovor s Janem Šiškou, členem KIT klubu Olomouc od roku 1975 až doposud.

1) KDY A PŘI JAKÉ PŘÍLEŽITOSTI JSTE SE S LADISLAVEM VALOUŠKEM SETKAL POPRVÉ?

K mému prvnímu setkání s panem Valouškem došlo v Olomouci v roce 1975, při příležitosti setkání členů klubu plastikových modelářů (KIT klub). Naše setkání se konala v pravidelných měsíčních intervalech a to vždy v poslední sobotu v měsíci. Místem konání byl areál bývalého automobilového opravárenského závodu na Šibeníku (AOZ). I když z mé strany nikdy nenastala potřeba ptát se jej na podrobnější informace, byl jsem rád, že je mezi námi člověk takovéto hrdinské minulosti. ,,Fronťák“ mezi obyčejnými lidmi.

2) JAKÝMI POVAHOVÝMI VLASTNOSTMI BYSTE PŘI SVÉM NEJLEPŠÍM SVĚDOMÍ CHARAKTERIZOVAL LADISLAVA VALOUŠKA?

Bylo to jeden z nejskromnějších lidí, se kterým jsem se kdy setkal. Působil nenápadně a nikdy se o své osobě nezmiňoval. V kolektivu byl oblíbený a vyhledávaný. Navíc byl velice přátelský.

3) VĚDĚL JSTE O JEHO LETECKÉ BOJOVÉ ČINNOSTI ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY?

I přesto, že pan Valoušek nepatřil mezi ,,hvězdy leteckého nebe“, alespoň co se množství sestřelů týče, aktivně jsem se o jeho osobu zajímal. V rámci jeho vyprávění a také z článků v leteckých časopisech jsem tak získával pravdivější informace.

4) ZÚČASTŇOVAL SE LADISLAV VALOUŠEK PRAVIDELNĚ SETKÁNÍ KIT KLUBU V OLOMOUCI?

Dalo by se říci že ano. Pokud se setkání týkalo problematiky bojů za druhé světové války, velice ochotně, zajímavě a nezaujatě nám zprostředkoval své zážitky. Byl úžasný vypravěč.

Aneta Grohmanová 2010

Ladislav Valoušek ve zpravodaji Žerotín 2015

foto použito jednak z práce Anety Grohmanové a z archívu Jiřího Rajlicha , náčrty letadel zdroj internet.

 

 

 

 

Štítky , , , , , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

4 reakce na ŽIVOT LADISLAVA VALOUŠKA PO VÁLCE – dokončení

  1. Jaromír Fischer říká:

    Pana Ladislava Valouška jsem osobně znal. Několikrát byl u nás na ZŠ dělat besedu. Všechny děti jej obdivovaly. Měly jsme i v době totality „Kout tradic“, který byl věnován p. Valouškovi a 1. stíh.pluku v SSSR. Na něm jeho fotografie z VB, SSSR a Slovenského národ.povstání. K Bouzovsku měl dobrý vztah, poněvadž jeho druhá babička pocházela ze Střemeníčka a vděčně si vzpomínal na její vyprávění. Byl to vzácný člověk a přesvědčený vlastenec. Byl však poměrně dosti zklamán polistopadovým vývojem. Velmi těžce nesl rozdělení státu za který se svými kamarády bojoval.Od něj jsem obdržel své nejvyšší vyznamenání, když mi řekl, že bylo jeho ctí se se mnou seznámit. Až do konce jeho života jsem s ním a jeho paní Idou udržoval styk.

  2. Jiří Pupík říká:

    Dobrý den,
    chtěl bych se zeptat na informace k fotografii Ladislav Valoušek na letišti Holešov, rok 1985
    Předem děkuji za odpověď.
    Jiří Pupík
    Hranice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..