Životopis jednoho prostého muže

DLOUHÁ LOUČKA / Langendorf

Eva Hladišová našla v domě své babičky životopis loučského rodáka. Originál 31 strojopisných stran upravil a zkrátil kronikář P. Richter.
Pisatel nazval text
„Životopis jednoho prostého muže“

I.

Jmenuji se Arnošt Axmann. Narodil jsem se jako třetí dítě Josefa a Amalie Axmannových dne 3. ledna 1924 v Dolní Dlouhé Loučce. Moji rodiče byli zemědělští dělníci, tehdy se jim říkalo pacholek a děvečka. Dědu jsem nepoznal, padl v 1. světové válce. Ve dvou letech jsem onemocněl vážnou nemocí žaludku, která se tehdy velmi těžce léčila. Když mi byly čtyři roky, měl jsem ještě mladšího bratra a stěhovali jsme se do Horní Sukolomi. Moji rodiče zde dostali práci a ubytování u sedláka Navrátila. Měli jsme jen malou kuchyňku a pokojík, záchod na dvoře.
Na podzim 1930 dostal táta po otci přidělenou práci jako okresní cestář a stěhovali jsme se opět do Dlouhé Loučky k Vykydalovi. Přenechal nám jednu světnici, kde se vařilo i spalo. Máma u něho musela sloužit, to je pracovat zadarmo za poskytnutí ubytování. Dostávala jen stravu, někdy i mléko a chléb. V Dlouhé Loučce jsem chodil do školy od druhé třídy do šesté. Rodičům se narodilo šest dětí, ale bratr a sestra zemřeli do půl roku po narození.
Na Fibichu byl rybník, který se napouštěl jen na zimu. Sekal se tady led a vozil do Hanušovic pro sklad pivovaru. V létě tam bylo školní hřiště. Jedné zimy jsme se klouzali na tenkém ledě a pod mým pětiletým bratrem Toníkem se led prolomil. Vytáhli jsme ho hodně zmrzlého. Nachladil se a měl vysokou teplotu. Dostal obávanou černou nemoc a zemřel.

Naše škola byla původně jednotřídka, protože nás – Čechů- bylo málo. Češi byli v obci menšina. Později nám obecní úřad přidělil jednu třídu v německé dívčí škole v klášteře u kostela. Byl tam čtvrtý až osmý ročník obecné školy.
V roce 1936 se narodil můj poslední bratr. Byl o 12 let mladší než já. Byli jsme dost často nemocní. Měli jsme ale štěstí, že vedle nás v zámečku bydlel doktor. Byla tam i četnická stanice a obecní úřad. Doktor byl Němec, ale byl na nás hodný. Nedělal žádné rozdíly mezi Němci a Čechy. My jsme mu za to nosívali lesní plody, maliny, jahody, borůvky nebo ostružiny. Také hřiby, ale jen ty nejlepší kusy. Za to nás jeho kuchařka vždy odměnila nějakou dobrotou.
V obci byla většina Němců, ale do roku 1936 nebyly žádné národnostní třeni. S německými kluky jsme byli kamarádi, holky byly starší, ty se nás více stranily. Táta chodíval ve žních pomáhat u mlátičky. Dříve se obilí sváželo do stodol a teprve potom se mlátilo. O prázdninách a v neděli po celý rok jsme museli pomáhat. U Vykydalů, kde jsme bydleli, jsme dělali lehčí práce, uklízeli dvůr, pomáhali ve chlévě apod. Za to nám paní Vykydalová dala každému krajíc domácího chleba a hrníček mléka. Vykydalovi nám také přenechali kousek zahrady, kde jsme měli dřevárnu, chlívek pro kozy a někdy i pro prasátko. Obecní úřad nám přenechal asi 20 arů obecní půdy. Pěstovali jsme brambory a trochu obilí na mouku. Na učení jsme od jara do zimy neměli moc času. Když jsme přišli ze školy, na stole byl lístek: oběd máte v troubě, najezte se a přijďte za námi. Jeden na trávu kolem silnice a druhý za mámou na pole. Táta jako cestář, měl trávu kolem silnice z Loučky až na rozcestí k Újezdu zadarmo. Nepřijít a neuposlechnout jsme si netroufli. Za trest by byl výprask řemenem nebo přinejmenším jít spát bez večeře.
Ve školním roce 1936/37 a 38 už jsem chodil do měšťanské školy v Uničově. Chodila nás do Uničova pěšky po celý rok tlupa Čechů. Autobusy ještě nejezdily a kola jsme neměli. My chudší, jsme i s kluky z okolních vesnic mohli zůstávat v Uničově během zimy po celý týden. Vařívalo se ve škole a snídaně s večeří byla na tzv. internátu. Ve velké místnosti kluci, v malé holky. Tak jsem tam byl po dvě zimy. V této době se stupňovala nevraživost mezi Němci a Čechy a začaly mezi námi šarvátky. Od sousedových kluků jsme dřív dostávali rohlíky, které pro nás byly velkou pochoutkou. Teď se od nás odvrátili. Byli tak zfanatizovaní a už se k nám nehlásili. Táta i máma pocházeli ze smíšených manželství. Strýcové a tety se po obsazení pohraničí na podzim 1938 přihlásili k Němcům. Táta měl na vybranou. Buď se dát k Němcům jako syn německé matky a otce ze smíšeného manželství nebo se přinejmenším vystěhovat. Pod tlakem bratrů a švagrů se dal na stranu okupantů.

Dlouhá Loučka

II.

V létě 1938 jsem se místo prázdnin učil malířem pokojů u pana Jořenka, bratra paní Vykydalové, v Olomouci- Černovíře. Na zimu jsem se ale musel vrátit do Loučky. Začal jsem se učit u natěrače nábytku, ale ten se pro nedostatek práce dal k celníkům. Potom mě vzal do učení výborný malíř pan Niessner. Byl to mistr s vídeňskou školou. Učil se u něho i jeden jeho syn v mém věku. Vyučili jsme se oba a dělali tovaryšskou zkoušku. Jedenkrát týdně jsme jezdili do pokračovací školy ve Šternberku (to byla tehdy učňovská škola). Dvakrát denně jezdil autobus přes Paseku. Tovaryšské zkoušky jsem ale dělal v Uničově. Jako vyučený tovaryš jsem již mohl vymalovat své babičce v Újezdě i strýcovi. Byla to moje první samostatná práce.
Jako každý vyučený jsem měl krátkou dovolenou. Po ní jsem nastoupil na šest měsíců do pracovního tábora v Mohelnici. Oblékli nás do pracovních uniforem, naučili pochodovat a zacházet s puškou a rýčem – naším pracovním nástrojem. Všechno bez platu, jen za stravu a ubytování. Po nejnutnějším výcviku nás odveleli do posádky 100 km jižně od Bordeaux ve Francii. Jeli jsme zvláštním vlakem. Já jsem cestou dostal vysoké horečky a pod tíhou plné polní jsem upadl do mdlob. V Hamburku mě odvezli do městské nemocnice, kde jsem se léčil asi měsíc. Aby mě dali do pořádku, krmili mě jen samým dobrým jídlem. Dostával jsem i pomeranče, které jsem do té doby ještě nikdy nejedl.
Hamburk tehdy byl krásné město, ale na prohlížení jsem moc času neměl. Když jsem byl již téměř zdravý, začali mi dávat jen vojenskou stravu. Když jsem dostal cestovní rozkaz a jízdenku s průvodními papíry, odjel jsem přímým vlakem do Paříže. Tam jsem měl sotva čas, abych se po dlouhé cestě najedl a přestoupil jsem na další zvláštní vlak do Bordeaux, kde jsem se měl hlásit na velitelství do práce. Bylo mi 18 let, jel jsem bez doprovodu, ozbrojen pouze puškou a bodákem. Po dvoudenní cestě a hledání jsem cíl své cesty našel. Konečně jsem mohl beze strachu ulehnout a pořádně se vyspat, protože jsem nespal 24 hodin. Nutně jsem to potřeboval, protože mě čekala ještě cesta 100 km elektrickým vlakem do dalšího města. Odtud dalším elektrickým vláčkem přes území, kde rostly borovice a korkové duby. Těžila se tam pryskyřice a korek. Platil zde zákaz kouření a rozdělávání ohně. Nedodržení znamenalo ortel smrti. Po dlouhých útrapách a nekonečné žízni jsem svou posádku konečně našel. Bylo to u velkého vnitrozemského jezera (asi Etang de Cazaux). Jezero bylo tak veliké, že na něm mohla přistávat i šestimotorová plováková letadla. Naším úkolem bylo postavit signalizaci a osvětlení kolem celého jezera, druhá skupina stavěla opevnění. Ubytovali nás v dřevěných barácích, bylo to v lednu 1942. V noci mrzlo, ale přes den bylo dosti příjemně. Práce nás zahřála a času nebylo nazbyt. Dělali jsme od rána do noci jen s dvěma přestávkami na jídlo. Koncem května nám práce skončila a po polovojenské prohlídce nám přišli poděkovat. Kdo nekouřil, měl výhodu, protože si mohl cigarety vyměnit za jídlo. V objektu pracovali i Francouzi a s nimi jsme měnili cigarety hlavně za červené víno. Francouzi žádné příděly kuřiva nedostávali. V neděli jsme ve volném čase chodili v desetičlenných skupinkách do okolních vesnic a měnili cigarety za různé věci. Jednou jsme se dostali k Atlantickému oceánu a mohli se vykoupat. Vždy nás doprovázela ozbrojená skupina, aby nás někdo nepřepadl nebo aby někoho nenapadlo utéci. Snad se šli jen dívat, jak na nás budou působit skupiny Francouzek, které tam ležely jen v Evině rouše většinou bez pánského doprovodu.
Jednou v noci nás probudila ohromná bouře nad oceánem. Vydali jsme se tam podívat. Moc blízko k moři jsme však nešli, aby nás vlny vysoké jako dvoupatrový dům nesmetly do moře. Pro mne suchozemce ze střední Evropy to byl úchvatný zážitek. Viděl jsem to poprvé a naposled v životě. Zažili jsme tam i časté bombardování. Bombardéry se však blízko k přístavišti nedostaly, protože tam byla dosti silná protiletecká obrana.

III.

Začátkem dubna již zrály třešně, jahody a další ovoce a my se pomalu chystali na odchod. Po pěti měsících úmorné dřiny nám dali na rozloučenou krásné hrozny. Zpáteční cesta zvláštním vlakem trvala dva dny. Vrátili jsme se do základního tábora v Mohelnici. Po čtrnáctidenní dovolené, kterou jsem prožil v kruhu svých nejmilejších, přišla nejsmutnější doba mého mládí. Přišel mi povolávací rozkaz ihned nastoupit vojenskou službu. Byl jsem veden jako Volksdeutsche, protože tak byli vedeni otec i matka. Já i můj bratr Josef jsme museli rozkaz poslechnout. Nastoupil jsem k pěchotě do posádky v městě Gorlitz (Zhořelec) vzdáleném 250 km. Před odjezdem jsem se ještě šel rozloučit do Uničova s mojí láskou. S těžkým srdcem jsme se loučili na nádraží, protože jsme nevěděli, zda se ještě někdy uvidíme. I rozloučení s rodiči bylo velmi těžké. Tátu jsem již od té doby neviděl. Po dvacetičtyřhodinové cestě vlakem jsem nastoupil u posádky v německém městě. Bylo mi osmnáct a půl roku. Po ostříhání vlasů na vojenskou míru jsem vyfasoval vojenskou výstroj a slamník. Ten jsme si museli vycpat slámou tak silně, aby se nesléhal. Druhý den ráno v šest hodin budíček, umýt se ve studené vodě, nástup na rozkaz, ke snídani melta a suchý chleba. Potom různé cvičení na buzeráku /apelplac/ jak se patřilo. Po týdenním výcviku v kasárnách začal výcvik půl hodiny cesty za městem. Učili jsme se vykopávat zákopy a útoky na ně. Měli jsme hodného četaře za velitele oddílu, otce dvou synů a dcery. Ten byl již na frontě, byl tam raněn a po vyléčení dostal do práce nás. Hodně nás naučil a zbytečně nás nehonil. Věděl, že jsme samí sudeťáci a také věděl, co nás čeká. Spřátelili jsme se a štěstí mi přálo, že on mě doprovázel i na frontu, kam jsme se společně dostali. Do jednotky jsme dostali novopečené důstojníky Prušáky, kteří si mysleli, že jsou pány světa. Zařadili mě do kulometné čety jako druhého kulometčíka. Kulomety byly staré, vodou chlazené a pocházely z kořisti z Polska. Na zimní výcvik jsme odjeli koncem listopadu do Francie. Po jednom celodenním vysilujícím výcviku s těžkým kulometem na zádech si na mě ten náš Prušák zasedl. Honil mě po cvičáku, až jsem padl a ani jeho kopance mě již nemohly postavit na nohy. Snad by mne ukopal k smrti, ale náš četař se ho nebál, poručíka zahnal a za pomoci čety mě na nosítkách odnesli na posádku zcela vyčerpaného. Četař se okamžitě hlásil u velitele posádky a všechno mu nahlásil. Velitel pocházel z Bavorska a Prušáky nenáviděl. Byl to přímý a férový chlap. Poručíka zajistil, předal vyššímu veliteli a ten ho za trest přeložil na frontu.
Byli jsme poblíž moře, ale my jako nováčci, jsme k němu neměli přístup. Také jsme absolvovali lyžařský výcvik. Po jednoměsíčním výcviku nás odveleli zpět do základního tábora ve Zhořelci. Cestou nám málem shořel vagon pod nohama. Asi chytl od zabrzděné brzdy. Vlak zpomalil a my jsme museli za jízdy vyskakovat.
V Lipsku jsme nasedli do vlaku a dojeli do posádky, kde následoval čtrnáctidenní odpočinek. Napsali jsme domů, aby nám nepsali až po obdržení nové adresy a čísla polní pošty.
Bez rozloučení s našimi milými nám začal nový úsek našeho života. Začátkem zimy 1942 jsme odjeli na ruskou frontu. Můj bratr Josef se dal k obchodnímu loďstvu. Velice nám pomohlo, že s námi na frontu jel náš četař. Přesto jsme měli veliký strach. Při cestě vlakem jsme viděli zničenou vojenskou techniku a hodně lazaretních vlaků s těžce zraněnými, které odváželi do zázemí. Projížděli jsme zničenými městy a vesnicemi, čím blíž k ruské frontě, tím jich bylo víc.
Po třídenním putování jsme dorazili do zázemí fronty. První, co nám náš hodný četař vštípil do hlavy, bylo, abychom nikam nechodili sami, ale vždy ve skupince tří nebo čtyř. Jsme na nepřátelské půdě a všude, na každém kroku na nás číhá smrt. Naše četa se toho držela a neměli jsme žádné ztráty.
Po jednodenním odpočinku jsme dostali lehký kulomet a já úkol druhého kulometčíka. Dostal jsem osobní pistoli a dvě bedny nábojů po 300 kusech. Nastal čas pro cestu přímo na frontu. Vzpomínali jsme se slzami v očích na svůj domov a přemítali, jestli se tam někdy vrátíme. Ani jsme nevěděli, že jsme na Ukrajině. Přesuny se prováděly jen v noci a potichu. Jen četař to poznal podle prašných cest a černé ornice. Na jaře a na podzim, když pršelo, zde bývalo bláto až po kolena, jinak prach. Nás – to je pěchotu a kuchyň , hnali po prašné cestě, štáb a ostatní jeli daleko za námi po udržované cestě.
Těsně před frontou naši jednotku napadly malé ruské letouny Polikarpov Po-2 . Četař jim říkal kafemlejnky. Také nám řekl, že je pilotují jen ženy. Letouny naši jednotku trochu pošimraly a donutily nás lehnout si do prachu. Dorazili jsme do malé vesnice, kde byla malá polní lázeň, něco jako sauna a vany. Každý se musel vykoupat a převléci do vypraného prádla. Obsluhu tvořily mladé Ukrajinky. Tam jsem se další shodou okolností setkal se svým trýznitelem Prušákem. Měl převzít naši jednotku a dovést ji až na frontu. Protože jsme všichni kamarádili s četařem, prušácký poručík nemohl proti nám nic dělat. Byl se také okoupat a při té příležitosti jsem mu pod dohledem četaře sebral z pouzdra osobní zbraň a dal mu tam kámen. Poručík nevěděl, kdo mu pistoli sebral a ptát se neodvážil. Byla to má pomsta za to, že mě chtěl při výcviku zabít! Po odpočinku a vyfasování další výzbroje a jídla jsme se dali na cestu do přední linie. Hned na okraji zákopů nás začalo ruské dělostřelectvo ostřelovat. Kdo stačil doběhnout do zákopu, měl vyhráno. Hodně našich kamarádů to však nestihlo. Tehdy jsme se poprvé dívali smrti do tváře. Slyšeli jsme volání raněných a umírajících o pomoc. Přišli jsme rovnou na jatka a nás nováčky, kteří zůstali, ve spěchu rozmisťovali. Tak končil můj první den na frontě. Postupovali jsme jen pomalu za podpory bombardovacích letadel štuk /Junkers 87/. Několikrát nás ta samá letadla přepadla a až na poslední chvíli zjistili, že jsme to my a ne Rusové. Jakmile přilétaly, museli jsme rychle udělat na zemi z našich těl trojúhelník. Jedna pohroma byla odvrácena a druhá nás čekala od ruských kulometčíků. Kdo se neopatrně zvedl od země, dostal to naplno.
Pokračování příště…

 

IV.

Tak to šlo mnoho měsíců sem a tam. Ve dne do útoku a v noci přesun 10 – 15 km do dalších zákopů. To všechno v plné polní a pěšky. Tak jsme ustoupili až do Rumunska / zřejmě tehdy anektované Moldávie/. Tady nás konečně nechali odpočinout a vyspat se. Naše řady doplnili noví vojáci, protože nás už hodně ubylo.
Další den jsme se přesunuli na starých konfiskovaných autech na okraj Kurského oblouku. Kurský oblouk byl rozdělený tratí. My jsme byli před tratí špatně krytí, Rusové byli za tratí dobře zamaskovaní.
V poledne k nám dorazila polní kuchyně. Když jsme se chtěli trochu najíst, spustili Rusové strašnou střelbu ze všech zbraní, co měli. Dali jsme se na útěk, důstojníci utíkali první. Do ruského zajetí se nikomu dobrovolně nechtělo. Měl jsem tehdy velké štěstí, že mi ustřelili jen podpatek u pravé boty.
Po celodenním útěku jsme se dostali, jak se vždycky tvrdilo, do předem připravených pozic – zákopů. Ty museli na obou stranách fronty kopat zajatci. Tehdy z naší jednotky dvou set mužů zůstala asi desetina a tři důstojníci. Ostatní byli buď raněni a zůstali na bojišti nebo byli zabiti. Bylo to hrozné. Po krátkém odpočinku jsme se hladoví a unavení přesunuli v noci asi o 10 km. Tam se sešel zbytek ze dvou jednotek. Doplnili naše počty, dali nám najíst a vypranou výstroj, doplnili teplejší ošacení. Bůh ví, po kom to bylo. Teplé oblečení už jsme nutně potřebovali, protože noci už byly hodně studené. Spali jsme ve vyhloubených děrách v zákopu nebo jen tak. Hlavně, že jsme měli trochu sucho a teplo. Dostali jsme nového kulometčíka a úplně nový, vzduchem chlazený kulomet se dvěma výměnnými hlavněmi.
Po porážce u Kurského oblouku začal ústup na celé frontě. Ustupovalo se jen v noci. Některá rota musela vždy zůstat a zajišťovat ústup zbytku jednotky a odejít až ráno po částech. Střílelo se hned tam, hned zase jinde, aby nepřítel myslel, že je celá čára fronty obsazena. K ránu byly nachystány povozy a zbytek roty odvezli. Při jedné takové akci jsem měl s četařem veliké štěstí. Honili nás Rusové, chtěli nás dostat jako „jazyky“, aby od nás vyzvěděli počet a postavení jednotky. Naštěstí jsme jim stačili ujet přes most, který hned za námi vyletěl do vzduchu.
Nastal čas dešťů a plískanic a prach se měnil v neuvěřitelné bahno, které ztěžovalo ústup. Dvakrát jsme se dostali do obklíčení. Auta zásobovací kolony se bořila a vojáci je nechávali stát a utíkali pryč. V noci jsme se pokoušeli projít a ve dne spali hladoví a unavení. K jídlu byla jen zmrzlá mrkev a řepa nebo brambory. Každý se chtěl na svou pěst dostat z obklíčení. Ztratil jsem při ústupu svého nejlepšího kamaráda a už nikdy jsem ho neviděl. Již ani nevím, kolikrát jsem se plížil kolem ruských hlídek, než jsem se dostal z posledního obklíčení. Do ruského zajetí se nikomu nechtělo. Konečně jsem se nemocný a hladový doplazil s oteklýma nohama k německé hlídce, která mě odvezla do polní nemocnice. Týden jsem ležel ve vysokých horečkách než jsem se probral. V horečce jsem volal tátu a maminku. Podle karty a vojenské knížky našli adresu maminky a napsali jí, že žiju a jsem mimo nebezpečí. Po čase jsem dostal balíček a dopis. Když jsem se uzdravil, odveleli mě k jednotce, která doplňovala stavy. To znamenalo znovu na frontu. Tentokrát jsem se dostal jako kulometčík na okraj lesa, který byl nechráněný. Opalovali jsme se a jenom, když letěla letadla, tak jsme se honem schovali. Ale i letadla dávala pokoj. Byl to klid před bouří.

V.

Měl jsem noční hlídku u kulometu a uslyšel jsem hluk před stanovištěm. Ze zvyku jsem světlici nevystřelil do vzduchu, ale jen málo před stanoviště. To mne zachránilo. Střelil jsem totiž rovnou do ručního granátu, který letěl přímo na mne. Ještě jsem viděl, jak se to hemží Rusama, než jsem dostal střepinu do hlavy a krev mě zalila. Vystřelil jsem znovu signalizační barevnou světlici, abych přivolal pomoc dělostřelectva. Německé dělostřelectvo ale střílelo do nás nebo daleko za naše pozice. Neviděl jsem moc na cestu a všechno kromě mé zbraně jsem nechal na místě, kulomet byl rozbitý. Letěl jsem k nejbližšímu obvazišti. Říkáte si – zbabělec, ale nám mladým se chtělo ještě žít, tak jsem utekl. Dostal jsem se hodně daleko do bunkru, kde byl operační sál v polních nouzových podmínkách. Obvázali mi hlavu a vyhodili ven, abych nezavazel. Byla noc, a tak jsem unavený usnul venku na zemi v lese. Ráno mě našla sestra a já jsem mohl jít za raněnými do lazaretu v zázemí. Celý týden jsem tam pomáhal v kuchyni, kde byl kuchařem rodák z Dlouhé Loučky Tonda Babík. Po týdenním odpočinku mě Tonda i s obědy pro jednotku odvezl opět do přední linie. Doma neměli zprávu, kde jsem, a ani já jsem nedostával žádné dopisy.
Po úmorném nočním přesunu jsme se ocitli v zákopech na kraji lesa. Zákopy byly dobře postavené, měly obranné bunkry s děrami na bocích zákopu. Tam jsem poprvé zažil velký útok kaťuší, kterým jsme říkali Stalinovy varhany. Bylo to strašné. Metr co metr dopadaly střely, vršky stromů uletěly jako sirky. Dokonce, ani když jsme byli schovaní v děrách, nebyli jsme si jistí před střepinami. Jak jsem byl otočený zády ven, dostal jsem střepinu do zad. Vletěla mi až do plic a já viděl podruhé smrti do tváře. Nemeškal jsem a letěl se schovat mezi stromy. Upadl jsem, ale zase se zvedl a letěl dál. Asi po stu metrech jsem spadl jednomu saniťákovi do rukou. Krvácejícího mě odnesl do bunkru s obvazištěm. Hodili na mě gázu a obvazy a uložili mě na vůz, kde již leželo asi šest vojáků. Tryskem jsme jeli přes pláň ostřelovanou ruským dělostřelectvem. Kočí byl skutečný umělec, ovládal čtyřspřeží opravdu mistrovsky. Vždyť mu šlo také o život. Jeli jsme tryskem asi hodinu, než se konečně objevil stan s červeným křížem. Doktor mi bez narkózy vytáhl ze zad střepinu, ale já jsem nic necítil, protože jsem byl ještě v šoku. Ránu mi zavázali, naložili mě na náklaďák a honem do nemocnice ve městě (jeho jméno už nevím). Bylo to možná v Jaroslawi nebo Przemyslu. Vyčistili mně ránu, aby nehnisala a umístili do jakési tělocvičny. Ztratil jsem hodně krve, proto hledali dárce. Jeden letec měl moji skupinu, tak mi dal krev z ruky do ruky.
Z tohoto lazaretu mám i jednu veselou perličku. Jednou dostali do nemocnice zvláštní příděl čokolády. Každý dostal půl tabulky. V noci ale nikdo nemohl usnout, ani ten největší ospalec. Vysvětlení se brzy nalezlo. Čokoláda byla původně určena pro letce, aby v noci při letu neusnuli. Z polní nemocnice mě převezli do městské nemocnice. Byl jsem již dost zdravý a chodíval vypomáhat za kus jídla, kde se dalo. Po třech týdnech, ač se rána ještě úplně nezahojila, mě odvezli na nádraží. S dalšími raněnými jsme odjeli do Lipska do školy předělané na nemocnici.
Když se mi rána na zádech zahojila, dostal jsem třítýdenní dovolenou. Odjel jsem nejdříve za svou láskou do Uničova, ale nikdo mě nečekal, i když jsem napsal, že přijedu. Přišla mi otevřít její maminka. Naší lásce sice přála, ale nechtěla, aby se Anička vdala tak mladá a měla dítě. Chtěla počkat, až se vrátím z vojny. Pohádali jsme se a Anička z trucu odjela k její sestře do Újezdu. Ta měla malý domek, dvě děti a manžela na frontě. Táta již doma nebyl a maminka a brácha Jan byli rádi, že mě zase vidí. Anička sice za mnou do Loučky přijela, ale už to nebylo takové jako dřív. Byla smutná, ale neřekla mi proč. Rozloučili jsme se bez polibku, jen podáním ruky. Jel jsem za strýcem Antonínem do Starého Jičína, kde byl vrchním strážmistrem.
V Opavě jsem potkal Aničku, která jela se svou kamarádkou do Nového Jičína za zaměstnáním. Jeli jsme sice spolu, ale to, že nebyla sama, mě vadilo. Dojeli jsme do Nového Jičína, já šel ke strýcovi a ony dvě do továrny na klobouky. Nastupovaly tam jako učitelky do mateřské školky.
Ve Starém Jičíně mě obě sestřenice a teta uvítaly s velkou radostí. Neměl jsem na dovolenou potvrzení, že smím opustit Dlouhou Loučku a okolí, tak jsem z toho měl nepříjemnosti. Strýc mi ale povolení sehnal. Prožil jsem tam dva dny v dobré pohodě a při dobrém jídle.

VI.

Po návratu domů jsem se ohlížel po jedné holce. Ona ale byla buďto moc plachá nebo pyšná, protože já jsem měl jen obyčejné rodiče. Utíkala přede mnou oknem. (v létě r. 1996 se mi k tomu přiznala, ale to již bylo moc pozdě!)
Nastoupil jsem opět do základní posádky ve Zhořelci. Doplnili nám výzbroj a zásoby a odvezli vlakem na frontu. Naši jednotku posílili mladí vojáci. Dostali jsme teplejší oblečení a obuv, protože se zase blížila ta hrozná zima. V přední linii byly zákopy dosti daleko od zásobování. Pro jídlo se chodilo až večer a zastihla nás sněhová vánice. Na zpáteční cestě jsme zabloudili málem až k Rusům. Ještě štěstí, že nebylo vidět, jen slyšet, že jsou to Rusové. Honem jsme se vraceli nazpátek a po dlouhém hledání jsme našli zákopy, kde nás již čekali notně vyhladovělí ostatní.
Zima přešla bez větších přepadů a my jsme zjistili, že jsme jen několik desítek metrů od ruských zákopů. Jednou jsme dostali pořádně na frak. Jeden z těch mladých volů střílel po ruském stanovišti a ti odpověděli minometnou palbou, která dost poničila naše zákopy. V nich jsme se dočkali května 1943, ale pak přišla pravá pohroma. Nějaký generál toužil po slávě. Přemístili nás na okraj lesa, který tvořil špici. Na menší straně byli Rusové, kteří nás bedlivě pozorovali. Z druhé strany naše jednotka o síle asi dvou set mužů. Odpoledne před plánovaným přepadem přijela zásobovací kolona a přivezla dobroty a chlast. S polní kuchyní přijel také Tonda Bábek a řekl mně: „ Dám ti dobrou radu, ale nech si to pro sebe. Moc nejez a nepij kořalku. V noci se chystají jatka.“. „Jako bych něco tušil“, odpověděl jsem mu. „Nebudu ani moc jíst ani moc pít, ale ráno mě stejně odvezeš raněného na voze.“ Měl pravdu. V noci nás odvezli až na samý okraj zákopů, které již vedly mezi Rusy. V určenou hodinu vylétly světlice a začala hrozná jatka. Sto tanků divize SS pálilo do našich pozic a k tomu ruské kulomety. Chtěl jsem zastoupit prvního kulometčíka, který padl, ale jak jsem se zvedl, dostal jsem hned dvě rány po sobě. Střela mi prorazila kost nad pravým kolenem, druhá se odrazila od stromu a zůstala vězet v noze. Klesl jsem k zemi do zákopu a vytáhl obě škrtidla. Stáhl jsem si nohu nad a pod kolenem. Plazil jsem se až na okraj starého zákopu, tam mě naložil saniťák na záda a tím pádem jsme si oba zachránili život. Saniťák mě odnesl asi dvě stě metrů do stanu a sám se vrátil do zákopu. Ráno přijel Tonda, hledal mě a volal křestním jménem. Já jsem pro velikou žízeň vypil celý litr kořalky místo vody. Tonda všechny raněné ze stanu naložil na dva široké vozy. Tolik nás zůstalo z dvou set lidí. Ostatní padli nebo se dostali do zajetí. Rusů byla větší přesila než se počítalo.
To byla druhá veliká rána od života!

Štítky , , , , , , , , , , , .Záložka pro permanentní odkaz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.