zdroj: Nordmährische Rundschau, neděle 5. listopadu 1917.
Přestože se první kinematograf vídeňskému publiku představil již v březnu 1896, neměla tato novinka v Rakousku-Uhersku rozhodně na růžích ustláno. Státní aparát zařadil promítání filmů mezi zábavní produkce, na jejichž provozování bylo třeba licenci, již však nebylo snadné získat. Zde je třeba říci, že se nejednalo o svévolné řehtání úředního šimla, ale o dopad zákona, jehož smyslem byla regulace kočování a udržení pořádku. Kinematograf (zpočátku pojízdný) byl totiž chápán jako zábava na úrovni potulných hereckých tlup, provazolezců, gymnastů či muzikantů. Prakticky tak mohl biograf provozovat pouze ten, kdo získal licenci územně příslušného místodržitelství, dále okresního hejtmanství a také obce. Úřady ji také mohly odebrat (vzpomenout lze případ žateckého podnikatele Franze Josefa Oesera, jemuž roku 1902 české místodržitelství vzalo licenci kvůli pořádání nemravných představení „pro pány“). A tak zatímco ve dvoumilionovém Berlíně zaznamenaly statistiky v únoru 1907 již 139 kin, ve stejně velkém hlavním městě habsburské monarchie jich bylo pouze 10 (v témže roce byl vůbec první biograf u nás otevřen v Brně a Ponrepovo kino v Praze). Počet žádostí i povolení stoupal, avšak nedostatečně. Před první světovou válkou se počet vídeňských kin vyšplhal na 126, ovšem v Berlíně jich v téže době fungovalo 227, což bylo více než na celém území Čech, Moravy a Slezska (kde žilo přes 10 milionů obyvatel). V celém pětačtyřicetimilionovém Rakousku-Uhersku uvádějí statistiky pro rok 1913 celkem 833 kin, v Německu, kde žilo 56 milionů lidí, byl počet kin téměř trojnásobný. Zhruba v tomto čase se otevřely i biografy v Olomouci a v Uničově. V Olomouci promítalo od roku 1911 kino Urania (pamětníci jej znají jako kino Jas) a o dva roky později kino Edison (později kino Mír). V Uničově měl zájem o provozování kina zámožný majitel domů a hostinský Anton Schubert. Požádal tedy o licenci a v červnu roku 1914 bylo jeho suplice vyhověno.
Přestože do výstavby uničovského biografu vpadla válka, byl provoz v úterý 15. prosince vyzkoušen a o tři dny později, tedy 18. prosince 1914, zahájen. Do kina Edison, jak zněl název, se vcházelo ze Solní ulice. Návštěvník vstoupil do příjemného předsálí, kde se nacházela pokladna, okénko s kávou a bufet. Odtud mohl vejít do sálu, v němž našel 260 sklápěcích sedadel postavených tak, aby z každého místa bylo dobře vidět. Sál byl osvětlen pěti krytými lampami a větrání zajišťovaly tři elektrické ventilátory. Sál opouštěli diváci dvěma východy situovanými do Šumperské ulice (dnes Dr. Beneše).
Všechny byly opatřeny nouzovým osvětlením pro vyšší bezpečnost návštěvníků. Kabina byla rovněž z důvodu bezpečnosti oddělena betonovou zdí a chodilo se do ní zvenčí po kovovém schodišti. Promítačky, poháněné venku umístěným motorem o výkonu 12 koňských sil, dodala známá drážďanská společnost Ernemann. Kino promítalo denně o tři čtvrtě na šest a v osm hodin, v neděli a ve svátek přibylo ještě odpolední představení. To bylo určeno mládeži do šestnácti let, která měla na jiné projekce vstup zapovězen. Před hlavním filmem mohli diváci zhlédnout týdeník (takzvaný Eiko-Woche) a dozvědět se novinky z evropských bojišť. Zájem diváků byl velký, denně proto probíhal předprodej vstupenek.
Výtěžek z prvního, zcela vyprodaného představení kina Edison byl věnován Červenému kříži. Vzhledem ke skutečnosti, že po vypuknutí války byl zakázán dovoz francouzských, anglických, ruských a později italských filmů (již zakoupené se promítat mohly, přičemž půjčovné činilo 20 haléřů za metr filmu) a rakousko-uherský filmový průmysl nebyl příliš rozvinutý, dostávala se ke slovu především německá kinematografie. Mezi prvními trháky tak byl německo francouzský snímek režiséra Carla Froelicha o povstání Andrease Hofera „Tyrolsko ve zbrani“ (není bez zajímavosti, že dochovaný, sedmdesátiminutový fragment je díky Německému filmovému institutu DFI zpřístupněn na internetu). Začátkem února 1915 byly filmové projekce uničovského kina Edison na osm týdnů pozastaveny kvůli epidemii neštovic. Znovu se začalo promítat 14. března, k velkofilmům patřil například anglický „Ivanhoe“ promítaný na Boží hod velikonoční. Populární byly také válečné filmy; například pro drama „Sen jednoho rakouského rezervisty“ byla ve Vídni zkomponována filmová hudba, kterou pak v uničovském kině zahrál orchestr pod vedením místního kapelníka Josefa Eduarda Schulze. Takto mohutný doprovod byl však spíše výjimkou, obvykle si museli diváci vystačit s klavíristou. Hrály se i detektivky (Tichá smrt dámy), vlastenecky zaměřené snímky (Domobranec, Musíme zvítězit), veselohry (V civilu, Chcete provdat dceru, Lilli detektivkou) či horory (Tajemství mumie). Návštěva biografu se stala stabilní součástí života uničovských obyvatel. Kino Edison fungovalo i po válce, i když si roku 1923 Češi otevřeli kino Universum v nové sokolovně (sál byl ovšem víceúčelový a kvality Schubertova kina Edison nedosahoval).
Ve třicátých letech byl postaven německý Národní dům na Kudlichově náměstí (dnešním náměstí Osvobození) a zřízeno kino s názvem Kosmos. Po válce byl biograf nastěhován do Katolického domu (v dnešní ulici Hrdinů) a fungoval až do doby, než bylo na Moravském náměstí postaveno kino Družba. Kinematografický primariát ovšem zůstává uničovskému hostinskému Antonu Schubertovi, jenž v Šumperské ulici před sto lety začal s vlastním kapitálem provozovat kino Edison.
V roce 1917 činilo vstupné na nejlepší místa do kina Edison 1 korunu 80 haléřů, na odpolední a podvečerní představení měli vojáci a studenti slevu, váleční invalidé vstup zdarma. Hlavní role ve velkofilmu „Z těžkých časů Polska“ hráli přední umělci polského národního divadla a kostýmy byly zapůjčeny z krakovského muzea, účinkovalo více než 10 tisíc lidí. Příběh byl v první části zasazen do období ruské nadvlády po trojím dělení Polska a ve druhé části do roku 1915, kdy byla rakousko-uherským vojskem za podpory polských legionářů dobyta zpět Rusy obsazená pevnost Přemyšl. Za zmínku stojí, že se Šumperská ulice roku 1915 přejmenovala na ulici Císaře Viléma.
UZ 2/2015
Napsat komentář