autor: Jaromír Fischer

     S některými spolužáky, kamarády jsem se sešel až na povinné roční ZVS. Tehdy počátkem května jsme odjížděli z Olomouce do slovenské Žiliny. Protože se nás ve vlaku sešlo více, cesta ubíhala za velkého veselí a pobavení spolucestujících. To jsme však netušili, co nás v následujících dvanácti měsících čeká.   

     Začátek nebyl nijak zdrcující, poněvadž u roty se nás dost sešlo z olomouckého peďáku a každý z nás měl nějaké kamarády z jiných fakult. V naší jednotce nebyli jen studenti z Olomouce, ale i z Plzně a další byli kluci ze Slovenska- Bratislavy, umělci z Banské Bystrice a Košic. Byli to bezvadní hoši a velmi dobře jsme si s nimi rozuměli.

    Po nástupu na „Školské a výcvikové stredisku týlu“ jsme se ihned setkali s velmi nepříjemnou postavičkou malého vzrůstu, snědé pleti, která svůj zrak skrývala za tmavými a silnými skly brýlí. Měl u jednotky funkci výkonného praporčíka (staršiny), tedy muže, který měl na starosti vybavení a vystrojení mužstva a prakticky řídil chod jednotky mimo výcvik. Jak už jsem řekl, byl to člověk malého vzrůstu, s řečí velmi těžko srozumitelnou. Byla to jakási hatmatilka, směsice slovenštiny a maďarštiny. S tímto človíčkem- ubožáčkem, jak to u malých zakomplexovaných lidí bývá- bylo dosti těžké soužití. Ukážu na příkladu, který dokumentuje, jaký to byl chudáček, kterému byla do rukou dána moc. 

    Okamžitě po příchodu do kasáren již na nás čekal kamarád z fakulty, který nastoupil o půl roku dříve než my. Varoval nás před Hatášem a vyprávěl nám, co se stalo Pavlovi Novákovi, když před námi tam také nastoupil. Hatáš si nechal všechny příchozí studenty ještě v civilu nastoupit a pak se dotazoval, „ktorý z nich je spevák Pavol Novák“. Ten nic netušil zlého a přihlásil se. A tam mu Hatáš ukázal, jakou má moc, že nějaký známý zpěvák neznamená nic. Pravil mu svou svéráznou řečí: „Súdruženko, tady maťe kybel a budětě čistiť hajzle.“A co milému Pavlovi zbývalo. Tato událost pak později bude mít dohru.  Ale to až později. Teď jedna příhoda, která se stala našemu spolužákovi, který už nastoupil na podzim před námi. My jsme mu říkali „baron“ a k tomu pojmenování přišel v Olomouci, když se vracel na kolej v povznesené náladě, vlezl u radnice do kašny a zpíval árii „ Cikánský baron jsem já… „a tam ho zastihli příslušníci Veřejné bezpečnosti. A tento baron udělal v Žilině nějaký průšvih a byl potrestán pracemi po zaměstnání, kdy musel zametat chodníky pokryté spadaným březovým listím. A protože byl podzim a sotva listí bylo smeteno, na druhém konci už zase bylo nové napadané. „Baron“ šel za Hatášem a oznamoval mu, že úkol není schopen splnit. Následovala typická Hatášova odpověď :„ Súdruženko, tak to listí otrhátě alebo přilepítě“. A bylo vymalováno.

    Náš praporčík byl velký alkoholik, který velmi rád navštěvoval hotel na náměstí, kde tehdy probíhal striptýz, velké lákadlo některých místních. Tam se chlubil svým „kamarádům“, jak ten spevák Pavol Novák musel v civilu čistiť hajzle. Tohle jsme se dověděli od studentů Vysoké školy dopravní, našich kamarádů. (Ti nám i zajistili vstupenky na vystoupení Karla Kryla v klubu jejich školy. Kryl se asi musel divit, že většina návštěvníků byli vojáci- absíci. Bylo to jedno z jeho posledních vystoupení před emigrací). Já jsem jim vyprávěl svůj zážitek s tímto „vojenským mozkem“. Každý z nás za dobu dvouměsíční služby musel vykonávat službu dozorčího roty (pro mladší generaci- označeni červenými šňůrami, museli zařizovat denní chod jednotky, vyhlášení budíčku, večerky, nástupy na stravu, předávání hlášení nadřízeným, vyhlašování poplachu atd). Nepřetržitá služba trvala 24 hodin. Též musela kontrolovat kvalitu úklidu. Dozorčí a jeho pomocník museli nastudovat předpisy a denní řád a pak byli výkonným praporčíkem přezkušování ze znalosti. Byly jim kladeny otázky, na které měli dozorčí bezchybně odpovídat. A Hatáš mé znalosti zkoušel takto: „Súdruženko, keď budě zasratý hajzel, kto ho budě čistiť? Já lebo vy?“ Následovala pochopitelná odpověď: „Vy asi ne.“ A znova otázka: „ Tak, kto ho budě čistiť ? To je chádanka?“ Poněvadž jsem viděl, že naše debata by neměla konce ,tak jsem mu odpověděl:„Já.“ V tu chvíli se rozzářil jak sluníčko, když se konečně dozvěděl, že ten zasratý hajzel nebudě čistiť on. Tento příběh však nekončí. Při povídání s kluky z dopravky jsem se jim o tom zmínil, ti se mohli potrhat smíchy, jakouže těžkou „chádanku“ jsem dostal. A jednou když se v nějaké putyce setkali s namazaným praporčíkem, tak mu položili „chádanku“. Hlavně několikrát zdůraznili, že je to „chádanka“. To jsme se dověděli asi po týdnu a nám bylo předtím divné, že Hatáš lítá po rotě jako nepříčetný a zjišťuje, kdo se s těmi studenty bavil. No nic se nedozvěděl a tak neměl koho trestat. 

    Naše doba školení na funkci zdravotníka praporu trvala necelé dva měsíce. S námi též chodili absolventi veterinárních fakult a ti končili o 14 dní dříve. Jak jsem na počátku psal, sloužili s námi kluci ze Slovenska. Velmi jsme si rozuměli, nebyli mezi námi žádné národnostní spory. S úsměvem vzpomínám na jednoho z nich, který byl před nástupem na vojnu zaměstnán v hudebním vysílání Československé televizi Košice. Měl na starosti převážně vážnou hudbu. Vážně i  vypadal, ale to bylo jen zdání. Jednou už po večerce se vracel z vycházky. Byl desátníkem a tak měl o hodinu delší vycházky. My téměř všichni jsme byli svobodníky. Jen velcí „průšviháři“ vojíny absolventy. A tak tento desátník, lehce alkoholem ovlivněný, přišel na pokoj kolem půl jedenácté, kdy už bylo na pokoji zhasnuto. Někteří již spali, ale většina byla ještě vzhůru. A náš kamarád se předvedl. Rozsvítil světlo, chvíli počkal, až se pokoj uklidnil a začal slovy: „My, komunisté, jsme lidé zvláštního ražení.“ V tu chvíli po něm letěly kanady. On si z toho nic nedělal a pokračoval ve výuce marxismu- leninismu. A to takovým způsobem, že téměř všichni řvali smíchy a probudili spící, kteří se též připojili. Přednáška trvala asi půl hodiny, avšak nikdo po ni jen tak neusnul. Klid na pokoji tak nastal až dlouho po půlnoci.

    Bylo zajímavé, že jsme si téměř všichni dobře rozuměli. Nezáleželo na typu vzdělání, národnosti, náboženském přesvědčení. Ale měli jsme několik málo takových jedinců, kteří byli prospěcháři, kariéristé, a po nástupu Husáka začali chytat“ správný vítr“. Mezi ně především patřil desátník, velitel čety, student filosofické fakulty v Olomouci, který později v době normalizace byl vedoucím katedry marxismu- leninismu na univerzitě v Olomouci a po revoluci 1989 to dotáhl na krátké působení ve funkci celostátního předsedy KSČ a později nové strany Levý blok. Můj kamarád a spolužák z litovelského gymnázia, když byl na někoho naštvaný, tak říkával: „Ty jsi blbý jako Machalík“. Protož tehdy neměl velkou moc, tak jsme ho posílali na“ správná místa“. Chodil si na nás stěžovat k našim důstojníkům, ti jej však nebrali vážně.

    Kromě studia a služeb jsme měli možnost využívat sporadických vycházek, které jsme většinou využívali k poznávání krás Žiliny a jejich krasavic, návštěvě kamarádů na „dopravce“, prvoligových fotbalových utkání a také k návštěvám místních restaurací. Obzvláště dobře se nám dařilo v zahradní restauraci v parku. Tam po několika pivech jsme se dali do zpěvu písní, které se velmi líbily místním slovenským návštěvníkům. Mnohdy na našich stolech přistála piva právě od nich. No ale to pivo z Bytče, to byl zabíják. Když jsem byl ve stráži, určitě „narušitele“ odehnalo mé hlasité brkání, kterému jsem se nemohl ubránit Cestou do kasáren přes panelové sídliště jsme si zpříjemňovali chůzi opětovným zpěvem. Zpívali jsme písně všeho druhu, národní, lidovky, hašlerky a prokládali je písněmi vojenskými i protirežimními. Lidé v panelácích otvírali okna, vycházeli na balkóny a hlasitě nám projevovali svou podporu.  

    Když jsem u toho našeho zpěvu, musím říci, že jsme všichni pěkně zpívali a někteří dokonce nádherně. V literatuře jsem se dovídal, že píseň dokáže člověka v nejtěžších chvílích člověka povzbudit a uvolnit v něm nějaké vnitřní, nepoznané síly. Tehdy jsem si říkal: „Kecy“. Ale svůj názor jsem musel přehodnotit. Opravdu tomu tak je. Čtrnáct dní před koncem kurzu, kdy nás měli opustit veterináři se sbalenými plnými polními, byl pracovníkem MNO v Praze kolem třetí hodiny ranní vyhlášen mimořádný poplach. V úplné tmě jsme se museli ustrojit, vzít vše potřebné, nastoupit a poté se vydat na dvacetikilometrový pochod. Někteří ve tmě a nastalém zmatku se špatně obuli (ono omotat onuce po tmě není jen tak lehká záležitost), kanady nebyly ještě pořádně rozchozeny. A tak asi po 10 km pochodu mnozí začali pokulhávat a opožďovat se, do toho začalo hřát červnové slunce a situace začala být  kritická. Tu někdo z nás zanotoval „Masaryk nás svolává“…….., postupně se začali přidávat další a druhou sloku už zpívali všichni. Opozdilce najednou přestalo vše bolet, síly se obnovily a už jsme šli jako skupina. Tak jsme za zpěvu lidovek, sokolských a jiných písní dorazili až do místa určení, avšak bez důstojníků, kterým by zpěv našich písní mohl kádrově ublížit. Do kasáren nás odvezla nákladní auta a tam jsme teprve zjistili stav našich nohou. Někteří si je léčily až do konce žilinského kurzu. 

     I náš zpěv měl vliv na skladbu jídelníčku. Velká skupina z naší roty dostala mimořádnou službu v kuchyni, která vařila pro několik stovek strávníků. Naším úkolem bylo oloupat, tedy lépe řečeno okrájet brambory, které byly v červnu v ne  zrovna nejlepším stavu. To už jsme delší dobu poznávali. Jak mám brambory rád, tak ty vojenské se pomalu nedaly jíst. Protože to byla práce otravná a dělali jsme ji zodpovědně, nějak nám moc neubíhala. A dlouhou otravnou práci jsme si začali zpříjemňovat zpěvem. Osazenstvo kuchyně se chodilo dívat, kdo že to tak pěkně zpívá, ale zároveň viděli, že těch oškrábaných brambor není nijak moc. A když před jedenáctou brambory nebyly hotové a hlavně bylo jich málo, tak brambory v jídelníčku vystřídala rýže. Až kolem poledne bylo hotovo. Brambory byly k obědu druhý den a ku podivu, byly docela dobře poživatelné. 

     Do našich služeb byla zařazena i služba strážní. Stráže kasáren a dalších objektů v nich zajišťovali civilní strážní, poněvadž osazenstvem kasáren byli středoškoláci, kteří ještě nedosáhli plnoletosti a tak nemohli sloužit se zbraní v ruce. Velitelství útvaru využilo naší přítomnosti, civilové dostali dovolenou a my do stráže. Byli jsme „nadšeni“. A že naše strážní služba byla dokonalá, až přímo vzorná, o tom svědčí následující příběh. Když jsem byl před půlnocí  vystřídán na stanovišti, které bylo u částečně pobořené cihelné zdi (tady často se utíkalo na „černé“ vycházky) šel jsem ulehnout na dvě hodiny a tohle spaní jsem si prodloužil o následující dvouhodinové bdění. Ke konci spacího bdění mě začal budit můj kamarád z litovelského gymplu, že máme jít okamžitě hledat narušitele, který vnikl v prostoru muničáku do objektu. Chvíli mi to trvalo, než jsem se probral a pak s ostře nabitými samopaly jsme hledali narušitele. Hodinu jsme všechno prohledávali, nikoho jsme nenašli a ani jsme se navzájem nepostříleli. A protože jsme projevili velkou bdělost atd., dostali jsme za odměnu 2+1 denní opuštění ubytovacího prostoru- tzv. opušťák. Když jsme to mezi sebou opatrně rozebírali, došli jsme k závěru, že náš strážný u prasečáku pravděpodobně zahlédl kolegu u muničáku, zazmatkoval a vyhlásil alarm. A pak jsme nikoho nemohli zákonitě najít. Nejvíce jsem na to vydělal já, který v čase bdění tvrdě a hrdinně spal.

      Tuto odměnu si však nevyužil Vlastík, to je ten, který mě budil a chodil se mnou na litovelské gymnázium. Vy ho znáte z vyprávění o litovelském  gymnáziu, byl to ten nešťastník, který se chtěl z nešťastné lásky na maturitním večírku utopit. Zachránili jsme jej tehdy, a tak jsme mohli spolu dále sdílet společné osudy. Po vyhlášení, že jsme za vzornou strážní službu dostali opušťáky, šel Vlastík v nějaké záležitosti za Hatášem. Po vstupu do místnosti jej oslovil slovy: „Soudruhu praporečníku, dovolte mi s Vámi promluvit“. A už letěl. A za ním nepříčetný řev. Hatáš nebyl praporečník, ale praporčík. Pro neznalost vojenských hodností mu Hatáš zařídil zrušení opušťáku.

    Koncem června náš kurz končil přezkoušením našich odborných znalostí a poté jsme byli odveleni k vojenským útvarům po celé republice. Většina z nás šla do západních a jižních Čech, na hranice tábora socialismu a kapitalismu. Já sám jsem dostal umístěnku do Písku, bylo to daleko od domova, ale o Písku jsem věděl, že je to pěkné město a tak mi to až tak moc nevadilo. Žilinu jsme opustili v pátek dopoledne a v sobotu jsem se měl hlásit u nového mateřského útvaru. Na cestu jsme dostali kádečko (konzervovaná denní strava), plnou polní, puťovku (jízdenku zdarma do místa určení) a radu, abychom se ve stanovenou dobu hlásili na místě určení. Já, z Žiliny do Písku jsem měl jet jižní trasou – kratší, ale  na dobu delší. Tedy přes Brno, Pelhřimov atd. To se mi nezdálo, hlavně to šlo daleko od rodiště a tak jsem si „zvolil“ rychlejší trasu Žilina- Olomouc- Praha- Tábor- Písek. Cestou jsem se na dva dny zastavil doma, kde jsem se mohl zase potkat se svými  kamarády na tehdy tradiční Lukovské pouti.

březen 2022                                                                              Jaromír Fischer,Bouzov

 další díl příště                                                                              foto v archívu autora