Admirál z Nového Jičína

Zdroj: Richard Pogoda

Eugen Eduard Emanuel von Chmelarz

* 17.11.1856 (Nový Jičín) – † 13.8.1945 (Vídeň)

státní příslušnost: Rakousko, Rakousko-Uhersko, Československá republika

nejvyšší dosažená hodnost: Admirál c. a k. námořnictva, armádní generál Československé armády v. v.

Na podzim 1856, dne 17. listopadu, se Johannu Chmelarzovi a jeho ženě Marii narodil druhorozený syn, který dostal jméno Eugen. Pokřtěn byl 20. listopadu 1856 kaplanem Josefem Prorokem v katolickém ritu. Tehdy v rodném domě č. 609 (17) na ulici, která posléze dostala jméno Pfortgasse (část ulice Sokolovská), zcela jistě nikdo netušil, že se právě zde narodil budoucí admirál rakousko-uherského námořnictva. Právě tato složka branné moci v polovině 19. století procházela rozsáhlou změnou. Dvě léta před narozením Eugena Chmelarze dne 10. září 1854 se Arcivévoda Maxmilián Habsburský stal kontra-admirálem a císař František Josef I. jej jmenoval velitelem celého rakouského námořnictva. Společně se svým hlavním poradcem Wilhelmem von Tegetthoff zahájil rozsáhlé reformy a reorganizační kroky, které vyústily v kompletní modernizaci rakouského námořnictva.

Je docela možné, že v roce 1874 mladého novojičínského studenta oslovil úspěch krajana Eduarda Orla, který se coby vysloužilý námořník slavně navrátil z Rakousko-Uherské polární expedice. Nový Jičín byl ze svého slavného rodáka doslova nadšen a kontakty mezi jižními přístavy podunajské monarchie v Terstu a Pule nabývaly na intenzitě. Do služby k námořnictvu nastoupil devatenáctiletý Eugen 1. července 1876 jako dobrovolník. Důležitým rodinným mezníkem se stal rok 1880, kdy byl Eugenův otec, prezident krajského soudu v Novém Jičíně Johann Chmelarz, s potomstvem povýšen do rytířského stavu. Dne 1. května 1888 byl Eugen Chmelarz jmenován do hodnosti poručíka řadové lodi. Od 1. července 1888 po absolvované službě na moři vyučoval na námořní akademii ve Fiume (Rijece) nauku o signalizaci a dělostřelecká cvičení (1892 stále veden ve službě námořní akademie). Stal se nositelem vojenské záslužné medaile s červenou stuhou (Signum Laudis). Jako člen císařského námořnictva obdržel také zlatou Jubilejní pamětní medaili z roku 1898 pro brannou moc. Prošel různými funkcemi na lodích a v přístavní službě. Od 1. ledna 1900 působil jako přednosta 2. oddělení I. skupiny námořní sekce ministerstva války v hodnosti korvetního kapitána.

Dne 6. listopadu 1888 si ve farním chrámu Povýšení svatého Kříže vzal za manželku Helenu rozenou Krautilovou (*7. 11. 1868, Prostějov). Stala se jeho celoživotní partnerkou, se kterou se navracel do jejího rodného Prostějova a v roce 1913 na témže místě oslavil stříbrnou svatbu.

Ke dni 1. května 1904 byl Eugen Chmelarz jmenován fregatním kapitánem a od léta 1904 působil jako velitel chráněného křižníku SMS Kaiserin Elisabeth. Jednalo se o loď třídy Kaiser Franz Joseph I., která vynikala silnou protitorpédovou a dělovou výzbrojí. Postavena byla v loděnicích v Pule, 25. září 1890 byla spuštěna na vodu, 24. ledna 1892 byla uvedena do služby a téhož roku vyplula na svou první zámořskou plavbu. V letech 1900 až 1902 byla nasazena při potlačování Boxerského povstání v Číně. K čínským břehům přirazila ještě celkem třikrát, a to v rozmezí let 1904-1905, 1908-1910 a naposledy 1913-1914, kdy zde plnila úlohu staniční lodě. Právě dne 2. ledna 1904 se opět vydala na dálný východ, kde cestovala po celý rok 1904 a 1905. Dne 6. července 1905 pomohla posádka zachránit od požáru britskou loď Volga. Během hašení se ale několik členů posádky přiotrávilo zplodinami z hoření a zkolabovalo. Kapitán britské lodi na důkaz vděčnosti zaslal poděkování a stříbrné dárkové předměty. Z cest se křižník SMS Kaiserin Elisabeth navrátil 6. prosince roku 1905.

Poté velel Eugen Chmelarz bitevní lodi SMS Monarch a následně křižníku SMS Kaiser Karl VI. Roku 1907 byl jmenován kapitánem řadové lodi a s křižníkem SMS Kaiser Karl VI. absolvoval v červenci 1907 velké námořní manévry, které svolal admirál hrabě Montecuccoli. Jeho křižník byl součástí křižníkové a torpédové flotily pod divizním velitelstvím kontra-admirála Hermanna Pleskotta. Od roku 1908 působil Eugen Chmelarz zároveň jako přednosta prezidiální kanceláře námořní sekce mini-sterstva války.

Chmelarzovy odborné znalosti byly oceněny v říjnu 1910, kdy byl jmenován velitelem Námořní akademie ve Fiume (Rijeka). Nebyly to však jen povinnosti spojené se službou na moři, kterým se Eugen Chmelarz věnoval. V budově říšské rady v Pešti se 26. února 1911 zúčastnil konference v záležitosti smlouvy, uzavřené mezi válečným loďstvem a uherským ministrem obchodu Dr. Richardem Weis-kirchnerem. Jednalo se o rozdělení objednávek za 312,4 milónu korun z rozpočtu na válečné loďstvo, jejichž přerozdělení mezi uherskou a rakouskou část bylo v závěru jednání ke vší spokojenosti dosaženo. Eugen Chmelarz se zúčastnil diskuse o potřebě dodávek nových lodí a s velkým zápalem hájil námořní zájmy. Císař roku 1911 udělil Eugenu Chmelarzovi rytířský řád Františka Josefa. Roku 1911 obdržel rytířský řád Železné koruny III. třídy. Do hodnosti kontra-admirál byl povýšen 1. května 1911 (jmenován 28. 5. 1911), tehdy ve dnech 15. 6. až 31. 8. byl velitelem křižníkové flotily s vlajkovou lodí pancéřovým křižníkem SMS Sankt Georg. Dva roky poté 1. května roku 1913 (jmenován 18. 5. 1913) byl uveden do hodnosti viceadmirála. Od září 1912 do února 1913 působil jako velitel aktivní eskadry pro Jaderské a Středozemní moře.

Zajímavostí života v Pule byl neustálý konflikt mezi členy posádek ponorek a loďstva. Při námořních cvičeních nevěděli velicí důstojníci, co s ponorkami dělat. „Ponorkáři“ si často dělali ze svých velkých bratrů drsnou legraci a občas na ně vypálili cvičné torpédo, které bylo nastaveno na dostatečnou hloubku, aby nepoškodilo lak, a zmizeli pod hladinou. Jednou dokonce osobně kontra-admirál Chmelarz nařídil operování ponorek v mělkých vodách, kde se nemohly ponořit. Velitel ponorkové stanice Pula, poručík řadové lodi Erich Heyssler, jej za tento rozkaz slovně napadl. Dopadlo to jako každý konflikt admirála s poručíkem, Heyssler byl propuštěn ze služby. Místo něj nastoupil 1. února 1912 poručík řadové lodi Franz von Thierry a problémy s ponorkáři pokračovaly dál i u samotného velitele loďstva admirála Hause.

Císař František Josef I. udělil 31. ledna 1914 viceadmirálovi Chmelarzovi královský pruský řád Koruny první třídy. V sobotu 28. března 1914 o půl šesté odpoledne navštívil arcivévoda František Ferdinand d´Este na lodi SMS Viribus Unitis svou rodinu na ostrově Lacroma a ve válečném přístavu Pula pozdravil velitele viceadmirála Chmelarze. V neděli arcivévoda František Ferdinand d´Este s chotí zavítal do nového námořnického kasina, kde i poobědval. Odpoledne se rozhodl opět navštívit zámek Miramare. Den předtím arcivévoda František Ferdinand přivítal na zámku Miramare německého císaře Viléma, který se zde zastavil se svou císařskou jachtou SMY Hohenzollern v doprovodu německého bitevního křižníku SMS Goeben pod velením německého kapitána na moři Otto Phillipa.

Těsně před vypuknutím první světové války v polovině roku 1914 byl již Eugen Chmelarž renomovaným velitelem válečného přístavu Pula. První polovina roku byly obdobím rozsáhlých změn ve vedení námořnictva, které podpořil také jeho generální inspektor arcivévoda František Ferdinand d´Este. V den svých sedmdesátých narozenin 22. února 1913 složil svou funkci poslední aktivní vete-rán bitvy u Lissy a nejdekorovanější admirál v námořní historii Rudolf hrabě Montecuccoli degli Erri (*22. 2. 1843 Modena, †16. 5. 1922 Baden) a na jeho místo nastoupil admirál Anton Johann Haus (*13. Juni 1851 Tolmein, †8. 2. 1917 Pula). Na post jeho zástupce nastoupil Karl Kailer von Kaltenfels a na post velitele pevnosti a přístavu Pula právě Eugen von Chmelarz, který nahradil o devět let staršího předchozího velitele Julia von Ripper. Ten zemřel 14. července 1914 a na jeho pohřeb dorazila také deputace z Puly v čele s viceadmirálem Chmelarzem. Do kompetencí nového velitele válečné pevnosti a přístavu patřil také Hydrografický úřad v Pule, který byl pod velením tehdy ještě kapitána řadové lodi Wilhelma von Kesslitze. Jednalo se o dalšího rodáka z Nového Jičína. V dubnu 1914 byl víceadmirálovi Chmelarzovi udělen rytířský kříž Leopoldova řádu.

V neděli 10. května 1914 zavítal do rakousko-uherských přístavů anglický lehký válečný křižník třídy Town jménem HMS Chatham. Byl postaven v anglických loděnicích v r.1911 a v době jeho návštěvy byl jeho velitelem admirál Sir Berkeley Milne. Dopoledne prvního dne strávili angličtí důstojníci v námořní akademii ve Fiume, poté v lázeňském přístavu Abbazii, kde poobědvali společně s rakouskými protějšky. Odpoledne vykonali prohlídku továrny na torpéda a loděnici Ganz-Danubius. Jejich hostiteli byli guvernér hrabě Stephan Wickenburg se svou chotí. Následující den proběhla návštěva Terstu, kde se setkali s důstojníky rakousko-uherské torpédové flotily, a odpoledne proběhla prohlídka zámku Miramare. Poté se uskutečnila na křižníku SMS Admirál Spaun důstojnická mše ke cti anglického důstojnictva. Hosté odpoledne absolvovali prohlídku ostrovního letoviska Brioni, kde přijali v počtu dvaceti osob včetně kontraadmirála Chmelarže a admirála sira Milneho pozvání obchodního magnáta Paula Kupelwiesera. Zde se také setkali s arcivévodkyní Marií Josefou a jejím nejvyšším hofmistrem hrabětem Augustem Salm-Reifferscheidt. Přítomna byla rovněž její dvorní dáma Johanna hraběnka von Thun und Hohenstein, arcivévoda Karel František Josef a jeho choť arcivévodkyně Zita Bourbon-Parma, arcivévoda Max a princezna Alžběta Marie zu Windischgrätz, kteří zde společně trávili chvíle odpočinku. Na 12. května dopoledne byl pro anglické důstojníky přichystán program v Pule, kde si prohlédli práce konzervátorů starověkých památek a na jednu hodinu odpoledne byli pozváni kontra-admirálem Chmelarzem na oběd.

V červnu 1914 zorganizovaly členky Červeného kříže v Pule slavnost, které se zúčastnil admirál Haus. Mezi organizátorkami byla přítomna paní von Chmelarz, hraběnka Schönfeld, paní admirálová Fiedler, baronka Meyern-Hohenberg a další dámy. Na akci se vybralo na 12 tisíc korun.

Polní cvičení 15. a 16. armádního sboru rakousko-uherské armády plánované na dny 26. a 27. června 1914 přibližně 25 kilometrů jihovýchodně od Sarajeva navštívil generální inspektor veškeré branné moci arcivévoda František Ferdinand d´Este. Cvičení proběhla za střídání chladna a horka, zatažené oblohy a občasných dešťových přeháněk. V náročném kopcovitém terénu cvičilo na 19.678 mužů. Arcivévoda se do této oblasti přepravoval dvorním vlakem z lázeňského města Ilidža do zastávky Tarčin, kde byla vždy připravena auta a koně na cestu do prostoru manévrů. Ukončení manévrů bylo kladně hodnoceno i samotným císařem Františkem Josefem.

 Následně se v neděli 28. června 1914 odehrál strašlivý atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku vévodkyni Žofii z Hohenbergu při jejich návštěvě Sarajeva. Bohužel byl úspěšný a otevřel cestu světovému válečnému konfliktu. Bezprostředně poté večer 29. června 1914 vyplula z Puly eskadra bitevních lodí, aby v srbském přístavu převzala rakve s těly manželského páru. Ze sarajevského nádraží byly smutečně zahalené rakve vypraveny speciálním vlakem do stanice Metković, kde již v přístavu kotvila válečná jachta SMS Dalmat a doprovodná torpédovka. Rakve byly pietně námořníky přeneseny na jachtu, která vedená torpédovkou plula směrem k ústí Neretvy. Tam již čekalo válečné loďstvo v čele s bitevní lodí SMS Viribus Unitis, která vypálila salvu devatenácti ran na pozdrav.

Jachta SMS Dalmat poté přistála na boku bitevní lodi a rakve s těly zemřelých byly jeřábem vyzdviženy na její palubu. Eskadra poté zamířila k Terstu, bylo 30. června 9 hodin ráno. V čele eskadry plul křižník SMS Admirál Spaun, jemuž podléhala flotila torpédových člunů SMS Ulan, SMS Streiter, SMS Uskoke a šest torpédovek. Křižník byl následován bitevní lodí SMS Viribus Unitis s doprovodnými torpédovkami. K této první divizi náležela bitevní loď SMS Tegetthoff, druhé divizi pod velením kontra-admirála Willenika náležely bitevní lodě SMS Franz Ferdinand, SMS Radetzky a SMS Zrinyi. K eskadře se připojila také válečná jachta SMS Lussin, na níž se nacházel velitel válečného přístavu Pula viceadmirál Chmelarz.

Město Terst se připravovalo již tento den na slavnostní rozloučení s arcivévodou a jeho chotí, všechny domy byly smutečně vyzdobeny. V sedm hodin večer 1. července 1914 zakotvila bitevní loď SMS Viribus Unitis a těla zemřelých zůstaly na palubě v lodní kapli, která byla na zádi pro tyto účely zřízena. Ostatní lodi zakotvily poblíž včetně válečné jachty SMS Lacroma, která na palubě vezla velitele námořnictva admirála Hause. V terstském přístavu na Rivě u přístavních schodů nedaleko ústí mola San Carlo byl uprázdněn velký prostor, v jehož středu byly zbudovány dva katafalky s černou a zlatou výzdobou. V sedm hodin ráno 2. července 1914 se zde shromáždili smuteční hosté v čele s admirálem Hausem a viceadmirálem Chmelarzem a dalšími představiteli admirality a armádní generality. Obě rakve byly přemístěny z bitevní lodi SMS Viribus Unitis na prám, opatřeny smuteční výzdobou a za hřmotu dělových salv a hlaholu kostelních zvonů byly v 7.45 hodin dopraveny na katafalky na pevninu.

Po naložení do pohřebních vozů byla těla se smutečním průvodem přepravena na nádraží. Průvod se vydal několika hlavními ulicemi Terstu, celá cesta byla lemována námořníky ve slavnostních uniformách. Rozloučit se přišly tisíce obyvatel. Na jižním nádraží byly rakve pietně přeneseny do speciálního vagónu. Po zaplombování vozu se vlak vydal v 9.45 hodin na svou cestu do Vídně. Novojičínský rodák se rozloučil se svým vrchním velitelem námořnictva Františkem Ferdinandem d´Este, se kterým se často střetával při arcivévodových inspekčních cestách k námořnictvu.

Po vypuknutí válečného konfliktu působil Chmelarz zároveň jako zástupce přednosty námořní sekce ministerstva.Vypuknutí války se samozřejmě dotklo také mobilizace námořnictva. Místní obrana v Pule, jíž byl kontraadmirál von Chmelarz velitelem, byla v roce 1914 vybavena mnoha pomocnými loděmi, měla 3 torpédoborce a 9 torpédových člunů. Terstské oblastní námořní velitelství (velitel kontraadmirál Alfred von Koudelka) mělo mj. k dispozici čtyři torpédové čluny; stejný počet torpédovek byl přidělen spolu s torpédoborcem Magnet místní obraně ostrova Losinj. V této věci vydal viceadmirál Chmelarz prohlášení otisknuté v listu Naša Sloga, kde detailně popisuje, jakým způsobem se má chovat obyvatelstvo vůči námořnictvu a přístavu Pula. V říjnu 1914 vykonal císařský adjutant a první následník trůnu arcivévoda Karel František Josef inspekční cestu do Puly. Tentokráte do Puly dojel automobilem a v poledních hodinách poobědval s velkoadmirálem Hausem na lodi SMS Lacroma. Po odpolední procházce se ve večerních hodinách rozhodl k odjezdu, při kterém se s ním rozloučil nejen velkoadmirál Haus, ale také viceadmirál Chmelarz v čele představitelů vojenských a civilních úřadů.

Ve druhém roce války dne 1. května roku 1915 (jmenován 9. 5. 1915) dosáhl Eugen Chmelarz v hod-nostním postupu mety nejvyšší: admirála. Zároveň byl povýšen na kontraadmirála jeho budoucí nástupce Franz Holub. V květnu 1915 velel viceadmirál von Chmelarz opevněnému válečnému přístavu Pula, jeho náčelníkem štábu byl plukovník Funk. Podřízena mu byla 112. zeměbranecká pěší brigáda pod velením generálmajora Szentgyörgyi, 4. pevnostní dělostřelecká brigáda pod velením generál-majora Hlaváčka a 14. horská brigáda plukovníka Großmanna.

Dne 31. července 1915 byl císařem Františkem Josefem I. propůjčen admirálu Eugenu Chmelarzovi řád Železné koruny 1. třídy s válečnou dekorací s prominutím poplatků. Ocenění mu bylo uděleno za vynikající organizační práci a fortifikační opevnění, které bylo v Pule vybudováno. Dne 2. prosince 1915 byl slavnostně odhalen „Maják ze železa“, který podpořil ženský komitét pro válečnou péči v čele s paní admirálovou von Chmelarz. Odhalení se uskutečnilo za přítomnosti admirála Antona Hause. Koncem února roku 1916 vykonal inspekci přístavu v Pule vrchní velitel armády arcivévoda Friedrich Rakousko-Těšínský.

V červnu 1916 byl Eugen Chmelarz císařem Františkem Josefem I. jmenován tajným císařským radou s odpuštěním poplatku. Dne 1. října 1916 se objevila zpráva o udělení Železného kříže 2. třídy admirálu Chmelarzovi, který mu byl předán samotným německým císařem Vilémem. O necelý měsíc později 26. října 1916 udělil císař František Josef I. za věrnou službu při konání zdravotnických služeb za války Eugenu Chmelarzovi čestný odznak Červeného kříže I. třídy s válečnou dekorací. 8. listopadu 1916 se admirál Chmelarz společně s velkoadmirálem Hausem zúčastnil pohřbu fregatních poručíků Hely Nicora a Stanislava Kaby. V listopadu 1916 se Eugen Chmelarz zúčastnil pohřbu poručíka řadové lodi – velitele námořní letecké základny v Pule Gustava Klasinga (*10. 3. 1884 – †6. 11. 1916) společně s velkoadmirálem Haussem.

O pár dní později, 15. prosince 1916, se císař Karel I. v doprovodu svého nejvyššího hofmistra Leopolda hraběte Berchtolda z Uherčic rozhodl při své inspekční cestě na jihozápadní bojiště navštívit přístav Pula. Zde jej přivítal velkoadmirál Haus se svým štábem, velitel válečného přístavu admirál Chmelarz s důstojníky svého velitelství, čestná setnina a námořní jednotky. Přítomen byl i terstský místodržitel Alfred svobodný pán Fries-Skene. Po přijetí hlášení odjeli do přístavní admirality, kde císař vykonal prohlídku válečného loďstva, rakousko-uherských a německých ponorek a námořní letecké stanice. Císař si prohlédl bitevní loď SMS Szent István, na níž uherské dámy vyvěsili čestnou vlajku. Císař posnídal na vlajkové lodi SMS Viribus Unitis. Odpoledne císař po rozloučení s představiteli admirality zamířil na velitelské stanoviště armád Svetozara Boroeviće von Bojna a svou cestu ukončil 17. prosince téhož roku.

Další návštěva císaře Karla I. v Pule se odehrála 15. ledna 1917, kdy se setkal s velitelem válečného přístavu admirálem Eugenem Chmelarzem a místodržitelem Alfredem svob. pánem Fries-Skenem. Opět absolvoval inspekci bitevní lodi SMS Szent István.

Při své inspekční cestě 9. února 1917 odjel císař Karel I. vlakem z Badenu směrem do Terstu a svého cíle, přístavu Pula. V doprovodu s ním se na poslední rozloučení s velkoadmirálem Hausem vypravil polní maršál arcivévoda Bedřich, admirál arcivévoda Štěpán, náčelník generálního štábu Conrad svob. pán von Hötzendorf. V průběhu cesty do vlaku nastoupili armádní velitel generálplukovník Svetozar Boroević von Bojna a terstský místodržitel Alfred svob. pán Fries-Skene. Ve dvě hodiny odpoledne dorazili do Puly, kde jej již očekávali všichni vojenští představitelé v čele s velitelem admirálem Chmelarzem a viceadmirálem Maximilianem Njegovjanem.

Po přivítání společně s dalšími vojenskými představiteli, jako byl námořní přidělenec císaře Viléma II. korvetní kapitán svob. pán Freyberg, ministr vojenství generálplukovník Alexander svob. pán Krobatin, c. k. ministr zeměbrany generálplukovník svob. pán Georgi, královský uherský ministr u Nejvyššího dvora svob. pán Roszner jako zástupce uherské vlády, korvetní kapitán Kophamel jako zástupce německého císařského námořnictva a dalšími smutečními hosty, se Jeho císařské Veličenstvo odebralo na motorovém člunu na palubu lodi SMS Viribus Unitis. Zde bylo v rakvi na marách pod první dělovou věží uloženo tělo zesnulého velkoadmirála Hause. Vlajková loď SMS Viribus Unitis společně se všemi plavidly ve válečném přístavu Pula měly vlajku spuštěnou na půl žerdi. Na palubě SMS Viribus Unitis byly rozestavěny deputace štábu a mužstev válečného námořnictva. Po vykropení a církevním obřadu byla rakev jeřábem snesena do přistaveného člunu. Za hřmotu poslední salvy byla převezena na Velkoadmirálské nábřeží, přičemž ji následovaly další čluny v čele s  císařem Karlem a ostatními smutečními hosty. Za jasného svitu slunce působila poslední cesta velitele loďstva úchvatným dojmem. Na břehu byla rakev vyzdvižena na dělovou lafetu a vyčkala na seřazení pohřebního průvodu. Ten se poté ubíral rozsáhlým arzenálem lemovaným špalíry námořnictva a armády vzhůru směrem k námořnickému chrámu, kde byla rakev opět vykropena. Odtud až dále na hřbitov jej pěšky vyprovodil osobně sám císař. Tělo bylo poté pochováno v cypřišovém a palmovém háji námořnického hřbitova. Císař Karel I. a prostřednictvím vyslance císař Vilém II. dali k admirálově rakvi přiložit nádherné vavřínové věnce. Poté císař vykonal přehlídku námořnictva a navštívil rovněž vdovu zesnulého velitele. V šest hodin odpoledne zamířil císař na zpáteční cestu do hlavního stanu v Badenu.

Po smrti admirála Hausse byly zahájeny změny ve vedení námořnictva a nakonec stanul v čele námořnictva v květnu 1917 admirál Maximilian Njegovan (*31. 10. 1858 Záhřeb – †1. 7. 1930 Záhřeb). Charitativním záležitostem v Pule se věnovala zvláště Eugenova manželka Helene von Chmelarz. Ta byla v dubnu 1917 císařovnou Zitou oceněna Rakouským císařským řádem Alžběty druhé třídy za zásluhy ve funkci činovníka rakouského spolku Červeného kříže.

Koncem března 1917, po 41 letech služby v rakousko-uherském námořnictvu, požádal admirál Eugen von Chmelarz o penzionování. Při odchodu do penze byl nahrazen bývalým velitelem flotily křižníků admirálem Paulem Fiedlerem. I přesto po jeho odchodu bylo všech sedm nejvyšších velitelů námoř-nictva starších šedesáti let. Vídeňské noviny Wiener Zeitung přinesly 10. března roku 1917 zprávu, že předchozího dne císař Karel I. udělil admirálu Eugenu von Chmelarz při jeho odchodu do penze Vojenský záslužný kříž 3. třídy s válečnou dekorací a meči.

Celkem byl Eugen Chmelarž nositelem následujících vyznamenání: Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací, královský pruský řád Koruny první třídy, královský pruský Řád koruny druhé třídy, královský pruský Řád černé orlice druhé třídy, Řád italské koruny druhé třídy, japonský Řád posvátného pokladu druhé třídy, čínský císařský Řád dvojitého draka druhé třídy, pruský Železný kříž první třídy, rytířský kříž Leopoldova řádu, pruský Železný kříž druhé třídy, Řád rumunské hvězdy třetí třídy, Řád železné koruny třetí třídy, Čestné vyznamenání Za zásluhy o Červený kříž I. třídy s válečnou dekorací, Vojenský záslužný kříž třetí třídy, bronzová Vojenská záslužná medaile, Vojenský služební odznak pro důstojníky druhé třídy, Záslužný vojenský odznak pro důstojníky třetí třídy, zlatá Jubilejní pamětní medaile z roku 1898 pro brannou moc.

Po vzniku Československé republiky si admirál Eugen Chmelarz podal žádost o přijetí do armády a na jaře 1920 byl přijat jako generál III. hodnostní třídy ve výslužbě a k 16. prosinci 1927 byla tato hodnost pozměněna na hodnost armádního generála ve výslužbě. Společně s ním zastávali tuto hodnost kupříkladu generál pěchoty Klaudius Czibulka (rodák z N. Jičína), polní maršál Eduard von Böhm-Ermolli (žil a zemřel v Opavě), Karl Křitek (zeť Wilhelma Haase, rodáka a čestného občana Nového Jičína), generálmajor legií Jan Syrový a několik málo dalších.

Admirál Eugen Chmelarz se ve dvacátých letech usadil v Perchtolsdorfu na okraji Vídně, kde obýval v ústraní nádhernou vilu na Franz-Josef-Strasse čís. 17. Právě podle něj dostala dnešní název „Admiralsvilla“.

Novojičínský rodák admirál Eugen von Chmelarž zemřel 13. srpna 1945 ve Vídni a je pohřben na hřbitově v Perchtolsdorfu. Bohužel podobně jako na mnoho dalších novojičínských rodáků se na něj rovněž v historických souvislostech pozapomnělo.

Richard Pogoda CURRICULUM

Rodina Chmelaržů přišla do Nového Jičína v polovině 19. století. Johann Chmelarž (*14. 7. 1817 Prostějov na Moravě – †29. 9. 1896 Nový Jičín) působil od roku 1855 na krajském soudě v Novém Jičíně, kde se později v roce 1871 stal jeho předsedou. Působil v této funkci až do roku 1883. Za zásluhy mu byl 15. dubna 1880 propůjčen řád Železné koruny III. třídy a následně byl společně s rodinou povýšen do šlechtického stavu. - Dne 17. října 1886 byl jmenován čestným občanem města Nového Jičína.  Johann Chmelarž zemřel v Novém Jičíně ve věku 79 let v domě č. 51 a byl pohřben na zdejším hřbitově. 

Jeho prvorozeným synem byl Karl von Chmelarž (nar. 1853), který působil jako podnikatel v Prostějově. Měl syna a dceru, po odchodu do penze strávil zbytek života ve Vídni. Zemřel v prosinci 1933 ve věku 80 let. 
Druhorozený syn byl Eugen von Chmelarž. Ten se proslavil jako admirál válečného loďstva. Byl z rodiny Chmelařů nejvýše postave-ným členem rodiny. Jako vysoký důstojník admirality se stýkal s členy rodiny císaře Františka Josefa I. Byl velitelem vojenského přístavu v Terstu a Pule. Svou kariéru završil v roce 1917. Byl nositelem mnoha vyznamenání za službu ve válečném loďstvu. Po rozpadu monarchie se stal generálem Čs. armády. Zemřel v srpnu 1945 ve Vídni.

Třetím synem byl právník JUDr. Richard rytíř von Chmelarž, který se uplatnil jako soudce v Uherském Ostrohu, Novém Jičíně a od roku 1906 v Olomouci, kde se stal nejvyšším státním žalobcem a zároveň i předsedou soudu. Měl tři dcery, z nichž ta nejmladší (Berta) se v roce 1920 provdala v Olomouci za plukovníka Čs. armády Richarda Stuchlého. Richard Chmelarz se po ovdovění znovu oženil. Manželství bylo bezdětné, zemřel v únoru 1945 v požehnaném věku 83 let.
Pozn.: Můj pradědeček JUDr. Richard von Chmelarž se ještě dožil mého narození a babička mi prozradila, že mne jako půlročního chlapečka houpal na koleně. Jako nejstarší narozený potomek jeho vnučky Heleny (provdané Pogodové) jsem, byť už jen teoreticky nositelem šlechtické tradice.

zdroj: galerieosobnosti.muzeumnj.cz