Akce Zákřov

autor: Jiří Padevěd

18. dubna večer obklíčil protipartyzánský kozácký prapor 574. Feuermittel, [1]zformovaný v Berdičevě na Ukrajině pod velením kapitána Panina [2], který předtím působil na Slovensku a byl zřejmě Ukrajinec a jeho zástupce, Rusa poručíka Pavla Čornyje[3]na rozkaz velitele přerovského gestapa SS-Obersturmführera Karla Streita osadu Zákřov a přepadl ji.

Styčným důstojníkem Wehrmachtu byl Ditrich, jeho tlumočníkem byl Josef Lánský, narozený v roce 1906 ve Varnsdorfu. V roce 1939 narukoval do Wehrmachtu, k této jednotce byl přidělen v roce 1943 po absolvování kurzu ruštiny v Drážďanech. [4] Oblast okolo Zákřova podléhala velení velitelství týlových komunikací Korück 551 skupiny armád Střed, kterému bylo podřízeno sedm německých praporů, dva maďarské a právě 574. kozácký prapor. Jako přidělenec gestapa byl k praporu převelen příslušník přerovského gestapa SS-Oberscharführer kriminální asistent Ernst Geppert[5], z přerovského gestapa se akce účastnil ještě Josef Hykade.[6] Obec byla obklíčena asi 350 příslušníky praporu.

Nejdříve byla obec ostřelována z automatických zbraní a přibližující se vojáci na domy házeli ruční granáty.

Pod záminkou podpory partyzánů byla usedlost Františka Švarce čp. 2 zapálena pancéřovou pěstí, v ostatních útočníci rabovali, zapalovali a zatýkali obyvatele. Zatýkání probíhalo z počátku podle seznamu, který ovšem kozáci ztratili a tak pokračovali v zatýkání nahodile[7]. Zatčení byli zpočátku umístěni v domě rodiny Závodníkovy čp. 32. Ženy a starci byli propuštěni, ale 23 mužů bylo odvedeno do školy ve Velkém Újezdě.

Jedním z nich byl i židovský mladík z rodiny, ukrývané Oldřichem Oherou. Čtyři zatčení z Tršic byli propuštěni, včetně konfidenta Bedřicha Hodulíka[8], ostatní byli vyslýcháni a mučeni.

MOHL ZA TRAGÉDII „KONFIDENT“ HODULÍK? Počátkem 50. letech projednával případ zákřovského masakru okresní soud v Olomouci. Gestapák Josef Geppert i jeho pomocník Josef Hykade byli odsouzeni k smrti a popraveni. Doživotní trest pak soud vyřkl nad Bedřichem Hodulíkem, pokrývačem z Tršic.Ten se oné osudné noci z 18. na 19. dubna ocitl v Zákřově. V osadě se střílelo, vypukl požár viditelný do sousedních Tršic a Hodulík, který večer předtím trávil v tršickém kině, podle svých slov spěchal na místo, aby pomohl s hašením. Zatkli ho spolu s dalšími muži a převezli k výslechu. Byl pak mezi čtveřicí mužů, které gestapáci propustili, a unikl tak hroznému konci v Kyjanici (společné měli to, že nebyli ze Zákřova).

20. dubna večer bylo 19 mužů, z nichž řada měla od mučení polámané končetiny, odvezeno nákladním autem do lesa u osady Kyjanica, která byla v Říšské župě Sudety. Tam byli muži Ernstem Geppertem postříleni do zátylku, těla naházena do dřevěné chaty a ta zapálena.[9] Později se ukázalo, že někteří ještě žili a byli upáleni zaživa.[10] Ostatky byly zaházeny hlínou.

Po válce na něj padlo podezření, že právě on spolupracoval s gestapem, a je tak spoluzodpovědný za Zákřovský masakr. Odseděl si deset let v jáchymovských lágrech, propuštění se dočkal na amnestii v roce 1962. Celý zbytek života se pak snažil o očištění svého jména. Žádal o obnovu soudního procesu, ale jeho soudní spis nebylo možné dohledat. Nikdy prý nedostal ani svůj rozsudek. Když se chtěl vrátit do Tršic, místní obyvatelé ho odmítli, a tak si koupil pozemek v Bystřici u Benešova, kde žil až do konce života. 

Dokumentaristovi Paměti národa Janu Kvapilovi se před nedávnem podařilo zaznamenat vzpomínky Rostislava Čapka, tršického rodáka a zetě Bedřicha Hodulíka. Ten je dodnes přesvědčen o tchánově nevině a snažil se o očištění jeho jména. Rostislav se narodil v roce 1931, na válečné roky v Tršicích si vzpomíná, přímým svědkem zákřovského masakru ale nebyl. V roce 1952 si vzal dceru Bedřicha Hodulíka, svatbu prý uspíšil kvůli probíhajícímu soudnímu procesu – rodina Hodulíkových žila s cejchem kolaborantů, přišli o dům. „Věděl jsem, jak to bylo, a nechtěl jsem ji nechat v takový situaci.“

Paměti národa poskytl Rostislav Čapka cenné dokumenty, které lze najít v dodatečných materiálech u jeho příběhu. Najdeme zde vlastnoručně psanou obhajobu Bedřicha Hodulíka, ukázky ze soudního spisu včetně záznamů řady svědeckých výpovědí lidí z Tršic i okolí, vesměs vyznívajících v neprospěch obviněného, i písemnosti dokládající snahu o revizi procesu, ke které ovšem nakonec nikdy nedošlo. Z dokumentů vystupuje Bedřich Hodulík jako rozporuplná postava, v jeho příběhu najdeme řadu bílých míst z let válečných i těsně poválečných.

zdroj: paměť národa

Zabiti byli:

František Švarc 6. 5. 1902, Vladimír Švarc 13. 1. 1929, Oldřich Ohera 5. 1. 1908, Jan Ohera 22. 6. 1905, Josef Marek 21. 12. 1902, Drahomír Marek 13. 5. 1928, Antonín Glier 10. 6. 1927[11], Miroslav Závodník 19. 5. 1922, Jaroslav Závodník 5. 1. 1924, Josef Calábek 25. 3. 1900, Jan Plánička 1. 1. 1910, ti všichni ze Zákřova, Vlastimil Bém 19. 2. 1926, Otto Wolf z Tršic 5. 6. 1927, Klement Přikryl 28. 12. 1913, Jan Pazdera z Doloplazů u Olomouce 19. 4. 1913, Josef Jahn 20. 11. 1927, František Švec 26. 6. 1919, oba z Velké Bystřice, Josef Musil z Bystovan 7. 6. 1915, Jaroslav Žák z Brna 15. 11. 1921, který přijel do Zákřova k příbuzným 18. dubna, protože Brno bylo bombardováno.

Exhumace těl byla provedena 12. května, ostatky museli vykopat Němci z Kozlova.

14. května byly ostatky pohřbeny na hřbitově v Tršicích.

Mezi pachateli byli Johann Greifeneder, 16. 8. 1901 v St. Andrä[12], Josef Knoll, 6. 6. 1909 Nový Jičín,[13] Josef Barak, 18. 12. 1913 Jihlava,[14] Ferdinand Kickinder, 8. 10. 1900,[15] Ing. Ferdinand Kuehn, 28. 3. 1912 Brno,[16] Bohumil Novák, 5. 1. 1899 V Brně, účastnil se akce jako řidič,[17] Wilhelm Riedl, 25. 2. 1913 v Opavě, Johann Ringholz 19. 2. 1909 Vídeň, Johann Gell, 4. 2. 1910 Tomathal,[18] Wilhelm Kittel, 14. 4. 1913 Brno,[19] Karl Bankel 26. 1. 1897 Vídeň.[20]

[1] Prapor byl součástí Korück 531, (Kommandeur der rückwartigen Verbindungen) tedy velitelství týlových spojů. Jednotka patřila pod velení Wehrmachtu, nikoliv SS a rovněž se nejednalo o příslušníky ROA. Jednotka prošla Dukelským průsmykem, Michalovcemi, Košicemi, Popradem, Ružomberokem, Žilinou a Čadcou. Byla nasazována proti partyzánům a terorizovala civilní obyvatelstvo.

[2] V dokumentu, uloženém v ABS 305-410-4 Josef Hykade vypověděl, že Panin byl z Kavkazu, uměl rusky, německy a ovládal ještě jeden slovanský jazyk, nejspíše ukrajinštinu.

[3] V dokumentu, uloženém v ABS 305-410-4 Ernst Geppert vypověděl, že Čornyj mluvil plynně česky.

[4]ÚSTR, Denní informace č. 10, 8. 10. 1968, publikováno http://www.ustrcr.cz/data/pdf/svodky/di-hs010-1968.pdf

[5] Ernst Geppert se narodil 18. prosince 1912 v Berlíně. Od 1. října 1938 byl příslušníkem gestapa, nejdříve v Postupimi a od března 1939 krátce ve Vídni. Odtud byl přeložen do Myjavy na Slovensku a posléze k 1. dubnu 1939 do Kroměříže a pak do Prostějova. 1. září 1940 byl přeložen do Přerova, kde působil do konce roku 1943. Poté byl odvelen do Minska a Molotečné na obsazeném území SSSR a později do Tilsitu ve východním Prusku. Koncem roku 1944 byl převelen zpět do Přerova, kde dostal za úkol koordinovat komunikaci mezi správou zákopových prací v Hranicích a přerovským gestapem. Nakonec ho velitel přerovského gestapa kriminální komisař SS-Obersturm

Zapálili jsme svíčku v Zákřově. Netušil jsem, že mě historický výzkum někdy dovede až k Ottovi Wolfovi, mladému židovskému chlapci, jehož život vyhasl na samém konci války.
Do kraje kolem Tršic, Zákřova a Velkého Újezdu se vracím opakovaně. Přivádějí mě sem příběhy druhé světové války, osudy parašutistů Jaroslava Švarce a Bohumila Bednaříka i jedna z největších tragédií posledních dnů nacistické okupace.
Při jedné z cest jsem zde zastavil se svou starší dcerou. U památníku zákřovské tragédie jsme společně zapálili svíčku. Vyprávěl jsem jí o devatenácti mužích, které nacisté po krutém mučení 20. dubna 1945 upálili v lesích u Kyjanic. O mladém židovské chlapci, který byl zavražděn několik týdnů před koncem války.
Tehdy jsem ještě netušil, že se vrátím k příběhu chlapce prostřednictvím svého dlouhodobého historického výzkumu.
Už několik let se věnuji pátrání po osudech obětí jediného přímého transportu Židů z Opavy "na východ". Při hledání jejich potomků a příbuzných jsem narazil na nečekanou souvislost. Jedna z rodinných větví mě dovedla až k rodině Otty Wolfa. Najednou se přede mnou propojily dva příběhy, které jsem do té doby vnímal jako zcela oddělené.
Otto Wolf se po útěku z transportu do Terezína téměř tři roky ukrýval se svými rodiči a sestrou v lesním úkrytu u Tršic. Každý nový den znamenal další vítězství nad nacistickým režimem. Žili v neustálém strachu z prozrazení a přežívali jen díky odvaze lidí, kteří byli ochotni riskovat vlastní život, aby zachránili životy druhých. Otto si během ukrývání psal deník, tiché svědectví o strachu, naději i víře, že jednou válka skončí.
Toho se už nedočkal. Jen tři týdny před koncem války byl dopaden při nacistické akci proti obyvatelům Zákřova a okolí. Neprozradil své jméno, úkryt své rodiny ani lidi, kteří jim po dlouhé měsíce pomáhali přežít. Mlčel až do posledního okamžiku. Díky jeho statečnosti rodiče i sestra válku přežili.
Dne 20. dubna 1945 byl spolu s devatenácti zákřovskými muži odvlečen do lesa u Kyjanic. Po dvou dnech nelidského mučení byli zavřeni do malé dřevěné boudy, politi benzínem a zaživa upáleni. Když byla po osvobození nalezena jejich těla, nesla stopy nepředstavitelného utrpení, všechny oběti měly přeražené kosti, které navždy připomínají brutalitu nacistického teroru.
Když si dnes vybavím chvíli, kdy jsme se starší dcerou stáli u Zákřovského žalova se zapálenou svíčkou, vracím se myšlenkami nejen k tragédii devatenácti umučených mužů, ale i k tomu, jak nečekanými cestami vede historický výzkum.
Osud Otty Wolfa jsem znal už dávno. Věděl jsem, že se stal jednou z obětí zákřovské tragédie, stejně jako jsem znal příběh jeho rodiny a roky strávené v úkrytu. Netušil jsem však to nejpodstatnější – že jeho rodina byla příbuzensky propojena s lidmi, jejichž osudy už několik let skládám při výzkumu jediného přímého transportu Židů z Opavy na východ.
Třicet devět jmen. Třicet devět lidských příběhů. Poslední jistou stopou je pro ně opavské vlakové nádraží v 1943. Potom už přichází ticho. Prázdno. A desetiletí zapomnění.
Právě takové okamžiky mi připomínají, že dějiny nejsou tvořeny oddělenými příběhy. Naopak. Po desetiletích se znovu propojují a odhalují souvislosti, které bychom jinak nikdy neviděli. A právě proto má smysl je hledat. Protože nikdo by neměl být zapomenut.
CEBENA - Cesta bezmoci a naděje, z. s.  Vladimír Otovič Nevlud

Naprostá většina svědků tehdejších událostí je už dávno po smrti, a tak se už nejspíš přesně nedozvíme, zda-li za tragédii a smrt devatenácti nevinných lidí v samém sklonku války mohlo udání místních, neopatrnost partyzánů, léčka nastražená na zákřovské v podobě domnělého „partyzána“, ve skutečnosti však příslušníka kozáckého oddílu, kterému místní důvěřovali, nebo souběh těchto okolností. Stejně tak zůstává otázkou, nakolik se „soudně uznaný kolaborant“ Bedřich Hodulík podílel na zákřovské tragédii, anebo se stal obětním beránkem některých místních obyvatel, kteří se tím, že ukázali na domnělého viníka, snažili sami skrýt svou problematickou minulost z válečných let.

zdroj :paměť národa