autor: Jiří Padevěd
18. dubna večer obklíčil protipartyzánský kozácký prapor 574. Feuermittel, [1]zformovaný v Berdičevě na Ukrajině pod velením kapitána Panina [2], který předtím působil na Slovensku a byl zřejmě Ukrajinec a jeho zástupce, Rusa poručíka Pavla Čornyje[3]na rozkaz velitele přerovského gestapa SS-Obersturmführera Karla Streita osadu Zákřov a přepadl ji.
Styčným důstojníkem Wehrmachtu byl Ditrich, jeho tlumočníkem byl Josef Lánský, narozený v roce 1906 ve Varnsdorfu. V roce 1939 narukoval do Wehrmachtu, k této jednotce byl přidělen v roce 1943 po absolvování kurzu ruštiny v Drážďanech. [4] Oblast okolo Zákřova podléhala velení velitelství týlových komunikací Korück 551 skupiny armád Střed, kterému bylo podřízeno sedm německých praporů, dva maďarské a právě 574. kozácký prapor. Jako přidělenec gestapa byl k praporu převelen příslušník přerovského gestapa SS-Oberscharführer kriminální asistent Ernst Geppert[5], z přerovského gestapa se akce účastnil ještě Josef Hykade.[6] Obec byla obklíčena asi 350 příslušníky praporu.
Nejdříve byla obec ostřelována z automatických zbraní a přibližující se vojáci na domy házeli ruční granáty.
Pod záminkou podpory partyzánů byla usedlost Františka Švarce čp. 2 zapálena pancéřovou pěstí, v ostatních útočníci rabovali, zapalovali a zatýkali obyvatele. Zatýkání probíhalo z počátku podle seznamu, který ovšem kozáci ztratili a tak pokračovali v zatýkání nahodile[7]. Zatčení byli zpočátku umístěni v domě rodiny Závodníkovy čp. 32. Ženy a starci byli propuštěni, ale 23 mužů bylo odvedeno do školy ve Velkém Újezdě.
| Vypálení statku rodiny Švarcových, vyrabování řady dalších stavení v horní části vsi a 23 zatčených mužů – taková byla bilance řádění kozáků ve službách gestapa. Žádní partyzáni odhaleni nebyli, oddíl Juraj se tou dobou už přesunul dále na západ Moravy. Mezi zatčenými se ocitl i Otto Wolf. Otec Bertold zatčení unikl – brali jen muže do 50 let věku. Čtyři muže nakonec gestapáci propustili, o osudu dalších devatenácti mužů se vesničané dověděli po konci války. |
Jedním z nich byl i Otto Wolf, židovský mladík z rodiny, ukrývané Oldřichem Oherou. Čtyři zatčení z Tršic byli propuštěni, včetně konfidenta Bedřicha Hodulíka[8], ostatní byli vyslýcháni a mučeni.
| MOHL ZA TRAGÉDII „KONFIDENT“ HODULÍK?Počátkem 50. letech projednával případ zákřovského masakru okresní soud v Olomouci. Gestapák Josef Geppert i jeho pomocník Josef Hykade byli odsouzeni k smrti a popraveni. Doživotní trest pak soud vyřkl nad Bedřichem Hodulíkem, pokrývačem z Tršic.Ten se oné osudné noci z 18. na 19. dubna ocitl v Zákřově. V osadě se střílelo, vypukl požár viditelný do sousedních Tršic a Hodulík, který večer předtím trávil v tršickém kině, podle svých slov spěchal na místo, aby pomohl s hašením. Zatkli ho spolu s dalšími muži a převezli k výslechu. Byl pak mezi čtveřicí mužů, které gestapáci propustili, a unikl tak hroznému konci v Kyjanici (společné měli to, že nebyli ze Zákřova). |
Po válce na něj padlo podezření, že právě on spolupracoval s gestapem, a je tak spoluzodpovědný za Zákřovský masakr. Odseděl si deset let v jáchymovských lágrech, propuštění se dočkal na amnestii v roce 1962. Celý zbytek života se pak snažil o očištění svého jména. Žádal o obnovu soudního procesu, ale jeho soudní spis nebylo možné dohledat. Nikdy prý nedostal ani svůj rozsudek. Když se chtěl vrátit do Tršic, místní obyvatelé ho odmítli, a tak si koupil pozemek v Bystřici u Benešova, kde žil až do konce života.
Dokumentaristovi Paměti národa Janu Kvapilovi se před nedávnem podařilo zaznamenat vzpomínky Rostislava Čapka, tršického rodáka a zetě Bedřicha Hodulíka. Ten je dodnes přesvědčen o tchánově nevině a snažil se o očištění jeho jména. Rostislav se narodil v roce 1931, na válečné roky v Tršicích si vzpomíná, přímým svědkem zákřovského masakru ale nebyl. V roce 1952 si vzal dceru Bedřicha Hodulíka, svatbu prý uspíšil kvůli probíhajícímu soudnímu procesu – rodina Hodulíkových žila s cejchem kolaborantů, přišli o dům. „Věděl jsem, jak to bylo, a nechtěl jsem ji nechat v takový situaci.“
Paměti národa poskytl Rostislav Čapka cenné dokumenty, které lze najít v dodatečných materiálech u jeho příběhu. Najdeme zde vlastnoručně psanou obhajobu Bedřicha Hodulíka, ukázky ze soudního spisu včetně záznamů řady svědeckých výpovědí lidí z Tršic i okolí, vesměs vyznívajících v neprospěch obviněného, i písemnosti dokládající snahu o revizi procesu, ke které ovšem nakonec nikdy nedošlo. Z dokumentů vystupuje Bedřich Hodulík jako rozporuplná postava, v jeho příběhu najdeme řadu bílých míst z let válečných i těsně poválečných.
zdroj: paměť národa
20. dubna večer bylo 19 mužů, z nichž řada měla od mučení polámané končetiny, odvezeno nákladním autem do lesa u osady Kyjanica, která byla v Říšské župě Sudety. Tam byli muži Ernstem Geppertem postříleni do zátylku, těla naházena do dřevěné chaty a ta zapálena.[9] Později se ukázalo, že někteří ještě žili a byli upáleni zaživa.[10] Ostatky byly zaházeny hlínou.
Zabiti byli:
František Švarc 6. 5. 1902, Vladimír Švarc 13. 1. 1929, Oldřich Ohera 5. 1. 1908, Jan Ohera 22. 6. 1905, Josef Marek 21. 12. 1902, Drahomír Marek 13. 5. 1928, Antonín Glier 10. 6. 1927[11], Miroslav Závodník 19. 5. 1922, Jaroslav Závodník 5. 1. 1924, Josef Calábek 25. 3. 1900, Jan Plánička 1. 1. 1910, ti všichni ze Zákřova, Vlastimil Bém 19. 2. 1926, Otto Wolf z Tršic 5. 6. 1927, Klement Přikryl 28. 12. 1913, Jan Pazdera z Doloplazů u Olomouce 19. 4. 1913, Josef Jahn 20. 11. 1927, František Švec 26. 6. 1919, oba z Velké Bystřice, Josef Musil z Bystovan 7. 6. 1915, Jaroslav Žák z Brna 15. 11. 1921, který přijel do Zákřova k příbuzným 18. dubna, protože Brno bylo bombardováno.
Exhumace těl byla provedena 12. května, ostatky museli vykopat Němci z Kozlova.
14. května byly ostatky pohřbeny na hřbitově v Tršicích.
Mezi pachateli byli Johann Greifeneder, 16. 8. 1901 v St. Andrä[12], Josef Knoll, 6. 6. 1909 Nový Jičín,[13] Josef Barak, 18. 12. 1913 Jihlava,[14] Ferdinand Kickinder, 8. 10. 1900,[15] Ing. Ferdinand Kuehn, 28. 3. 1912 Brno,[16] Bohumil Novák, 5. 1. 1899 V Brně, účastnil se akce jako řidič,[17] Wilhelm Riedl, 25. 2. 1913 v Opavě, Johann Ringholz 19. 2. 1909 Vídeň, Johann Gell, 4. 2. 1910 Tomathal,[18] Wilhelm Kittel, 14. 4. 1913 Brno,[19] Karl Bankel 26. 1. 1897 Vídeň.[20]
[1] Prapor byl součástí Korück 531, (Kommandeur der rückwartigen Verbindungen) tedy velitelství týlových spojů. Jednotka patřila pod velení Wehrmachtu, nikoliv SS a rovněž se nejednalo o příslušníky ROA. Jednotka prošla Dukelským průsmykem, Michalovcemi, Košicemi, Popradem, Ružomberokem, Žilinou a Čadcou. Byla nasazována proti partyzánům a terorizovala civilní obyvatelstvo.
[2] V dokumentu, uloženém v ABS 305-410-4 Josef Hykade vypověděl, že Panin byl z Kavkazu, uměl rusky, německy a ovládal ještě jeden slovanský jazyk, nejspíše ukrajinštinu.
[3] V dokumentu, uloženém v ABS 305-410-4 Ernst Geppert vypověděl, že Čornyj mluvil plynně česky.
[4]ÚSTR, Denní informace č. 10, 8. 10. 1968, publikováno http://www.ustrcr.cz/data/pdf/svodky/di-hs010-1968.pdf
[5] Ernst Geppert se narodil 18. prosince 1912 v Berlíně. Od 1. října 1938 byl příslušníkem gestapa, nejdříve v Postupimi a od března 1939 krátce ve Vídni. Odtud byl přeložen do Myjavy na Slovensku a posléze k 1. dubnu 1939 do Kroměříže a pak do Prostějova. 1. září 1940 byl přeložen do Přerova, kde působil do konce roku 1943. Poté byl odvelen do Minska a Molotečné na obsazeném území SSSR a později do Tilsitu ve východním Prusku. Koncem roku 1944 byl převelen zpět do Přerova, kde dostal za úkol koordinovat komunikaci mezi správou zákopových prací v Hranicích a přerovským gestapem. Nakonec ho velitel přerovského gestapa kriminální komisař SS-Obersturm
| Naprostá většina svědků tehdejších událostí je už dávno po smrti, a tak se už nejspíš přesně nedozvíme, zda-li za tragédii a smrt devatenácti nevinných lidí v samém sklonku války mohlo udání místních, neopatrnost partyzánů, léčka nastražená na zákřovské v podobě domnělého „partyzána“, ve skutečnosti však příslušníka kozáckého oddílu, kterému místní důvěřovali, nebo souběh těchto okolností. Stejně tak zůstává otázkou, nakolik se „soudně uznaný kolaborant“ Bedřich Hodulík podílel na zákřovské tragédii, anebo se stal obětním beránkem některých místních obyvatel, kteří se tím, že ukázali na domnělého viníka, snažili sami skrýt svou problematickou minulost z válečných let.zdroj :paměť národa |
Napsat komentář