Zdroj: Zdeněk Bláha

Antonín Mrvík se narodil v obci Jince, okr. Hořovice do rodiny legionáře z Ruska. Za dětských let, se přestěhoval se svými rodiči do Kolína, kde vystudoval reálné gymnazium. Po absolvování základní vojenské služby, nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Po vyřazení z akademie, sloužil v posádce Hlučín, kde jej zastihla i mnichovská kapitulace a okupace naší země fašistickým Německem. Byl u potupného předání kasáren německým vojákům. To jej přivedlo na myšlenku boje proti nenáviděnému nepříteli. Již v r. 1939 tajně odešel do Polska, kde se připojil k mnoha dalším spoluobčanům, kteří chtěli bojovat proti fašismu. Pod vedením pozdějšího armádního generála Ludvíka Svobody, se během ústupu před fašisty, dostali do ruského zajetí. A to díky dohodě, kterou Rusko a Německo uzavřeli, když se domluvili na obsazení Polska.

V ruském zajetí byl až do roku 1941, kdy byl přesunut po jednání naší exilové vlády s ruskou, do Turecka a odtud do naší jednotky na středním východě, které velel pplk. Karel Klapálek. Zde velel polské baterii protiletadlových kanónů a zúčastnil se těžkých bojů na středním východě.

Na středním východě

V lednu 1943 se dobrovolně přihlásil k letectvu, ale díky tomu , že mu bylo více než 24 let, nemohl se už stát pilotem.
Stal se navigátorem a kurz na tuto funkci absolvoval v Kanadě. Po absolvování kurzu, létal u 311. bombardovací pertě a mimo jiné, též jako instruktor – navigátor v kanadské peruti. Mimo náletů na Německo, bylo jejich hlavní náplní střežení nad Atlantikem. kde pátrali po nepřátelských ponorkách a poskytovali leteckou ochranu spojeneckým konvojům v severním Atlantiku. Do konce války dosáhl hodnosti štábního kapitána. Zde najdete jeho leteckou kartu.
Do vlasti se vrátil v srpnu 1945. Po válce sloužil nejdříve na ministerstvu národní obrany.

Odtud odešel na vlastní žádost do Šternberka, kde sloužil jako učitel navigace v Letecké škole. Od 1.6.1948 byl dán na nucenou dovolenou a k 1.9.1948 propuštěn do zálohy. V srpnu 1950 byl uvězněn a obviněn z velezrady. Hrozil mu trest smrti, který mu i prokurátor navrhoval. Rozsudeh v tomto komunisty zmanipulovaném procesu nakonec zněl – 15 let těžkého žaláře. Byl propuštěn na amnestii prezidenta Antonína Novotného v r. 1960. Celou dobu výkonu trestu strávil v uranových dolech v Jáchymově, což se v konečném důsledku podepsalo na jeho zdravotním stavu. Po návratu nemohl dlouho seehnat práci. Nakonec jej zaměstnali jako svářeče ve stavokonstrukci ve Šternberku.

V r. 1968 byl částečně rehabilitován a byl povýšen do hodnosti pplk. v záloze. 23.6.1988 spáchal sebevraždu. Zastřelil se svou pistolí na zahradě ve Šternberku. Pravděpodobně v důsledku zdravotních potíží.
Po listopadu byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plk in memoriam.

Tonda byl otec mé nevlastní sestry. Po politickém procesu se s mojí mamkou rozvedli, protože nevěděli, jestli vůbec přežije kriminál. Bylo to na jeho přání, protože byl o 13 let starší než moje mamka. Z jejího vyprávění vím, že se u nás v Hradci Králové, stavil těsně po propuštění z kriminálu. Když viděl, že je mamka vdaná, tak odjel a už jí nekontaktoval. Já jsem jej měl možnost vidět v r.1969 a v r.1980. Zejména druhá návštěva ve mně zanechala hlubokou stopu a respekt k těmto lidem. Ještě cca v r.2002 - 2004, jsem navštívil jeho druhou ženu, p. Annu Mrvíkovou. Ta mi nechala nahlédnout do jeho archívu fotek a vyprávěla i něco o tom, že jí někdo uháněl o ta fota, pro nějakou knihu. Bohužel, po její smrti jsem už úplně ztratil kontakt na její příbuzné. Z vyprávění vím, že Tonda se zastřelil pistolí, kterou měl od války schovanou. Ten den šla p. Mrvíková vyřizovat dědictví po své mamince a když přišla o dvě hodiny později, byl Tonda mrtvý. Ležel na zahradě pod třešní. Důvod tohoto skonu byl ten, že byl prolezlý rakovinou plic a dalších orgánů. Měl už velké problémy s dýcháním a nechtěl, aby byl připoutaný na lůžko a na obtíž. Jinak p. Anna Mrvíková byla za mlada jeho sousedkou a od mládí byla do Tondy zamilovaná. Byli spolu asi 28 let. Na vánoce jsem dostal knihu od Miloslava Pajera: Českoslovenští letci v RCAF, SAAF, SRAF a RAAF. Jsou tam uveřejněné fotografie z Kanady, kde je Tonda. On zůstal právě delší dobu v Kanadě, jako instruktor navigace a školil další navigátory a piloty. Jinak vím, že když za války psal pozdrav domů, podepisoval se jako Štístko. Když utíkal v r.1939 z republiky, domluvil se se svými rodiči, aby za několik dní po jeho odchodu jej nahlásili, že utekl, aby měli od němců potom pokoj. A taky to tak dopadlo. Nikdy je nikdo nepodezíral, že jej ukrývají a měli po dobu války klid. Jeho kamarádi z RAF jej v r. 1948 přemlouvali, aby odešel s nimi zpátky na západ, ale on už nechtěl. Řekl, že nikomu nicšpatného neudělal, tak že mu nic neudělají. Jak to dopadlo, víme všichni.
                                                                               Zdeněk Bláha 


Zůstal po něm velký archiv fotografií z Blízkého východu a dokumentů, kde se domáhá různých odškodnění a stížností. Zajímavé je, že se vůbec – narozdíl třeba od letce Ladislava Valouška– neúčastnil žádných akcí podobně „postižených“ lidí.
Stejně je zajímavé že nezůstaly vůbec žádné fotografie ani dokumenty z doby kdy byl v Anglii a Kanadě.

Čest jeho památce.

upraveno redakcí