Rychle se najíst, to je disciplína, které dominují především pouliční stánky s občerstvením. Číhají na nás doslova na každém kroku, zvláště ve větších městech a, možná se to nezdá jen mně, pořád přibývají. Většinou se o nich nedá říct, že by byly zrovna synonymem zdravého způsobu života, ale znáte to…

Jednou za čas podlehne svodům stánkařských vůní skoro každý člověk. Pokud jste tedy vůbec někdy měli chuť vyzkoušet fastfood, pak rozhodně neváhejte a navštivte Hladové okno v Olomouci. Občerstvovací Bagetárna Golem se nachází v Olomouci Na Střelnici 178/16. Hladová okna jsou tam vlastně dvě. Které je to pravé poznáte lehce. U jednoho se houfují lidé stojící ve frontě, u druhého bývá většinou pusto a prázdno.

Tento stav mi připomíná neuvěřitelnou situaci, která se kdysi udála na rohu ulic Lazecká a Dlouhá. Pamětníci se jistě upomenou, že tam, ještě před nedávnem, měl své místo malý stánek PNS. Stál tam dokonce i v době, kdy si někdo usmyslel, že bude prodávat noviny v nově opraveném domě naproti ve zbudovaném výklenku. A tak se také stalo. Oba stánky od sebe nedělilo více než 5 metrů. Opravdová kuriozita. Rozpoutal se konkurenční boj, který však v konečném důsledku neměl žádného vítěze. Ale popořádku…

Dny plynuly a kolemjdoucí se mohli rozhodnout, jestli si svoje noviny koupí v novém nebo starém stánku. Já byl samozřejmě loajální k té staré verzi, a držel jsem jí všechny palce, aby vydržela do doby, než někomu naproti dojde, že byla hloupost, nezkusit tam prodávat něco jiného, co by původní stánek obohatilo ve fungující kooperaci například způsobem: „Fajn, jdu si koupit noviny, tak proč si naproti nekoupit rohlíky a mléko?“

Takhle však ten někdo (s malým „n“) neuvažoval. K mé mrzutosti časem stará PéeNeS-ka neustála tlak konkurenčního boje a skončila. Proč? Nenabízela totiž chlast. To byla jediná inovace, jakou se nový prodejce novin rozhodl svou konkurenci definitivně zlomit. A dnes? Už ani v onom novém stánku se noviny neprodávají. Neprodává se tam nic. Zeje prázdnotou.

S hladovými okny v ulici Na Střelnici je to ale trochu jinak, i když vlastně příběh na začátku vypadá stejně. Někomu se zachtělo vydělávat na něčem, co vybudoval někdo už dávno před ním. Někdo se jen šikovně snaží využít bližšího umístění k frekventované zastávce, ale láme si na tom zuby. Proč? Protože když dva dělají totéž, není to totéž — to je otřepaná fráze, která zde platí dvojnásob a potom taky, znalci místních poměrů a dobrého jídla obvykle nebývají líní na krok. A to mě těší. Raduji se vždycky, když vidím, že jsou lidé ochotni vystát si frontu u toho správného hladového okna. V mých pocitech se přitom neodráží žádná zlomyslnost. Úspěch podniku pana Jandy spočívá ve férovém přístupu k zákazníkům, poctivosti a především pracovitosti. Svým přístupem si získal věhlas široko daleko. Má pověst, na kterou může být právem hrdý. A kdekoho jistě napadá: „Proč ten člověk neexpanduje? Proč nezřídí další hladová okna a proč neřeší rozvážku? Vydělal by přece mnohem víc…“ Ano, to je asi pravda, ale pokud trochu pana Jandu znáte, víte, že je skromný a nežene se za pozlátkem. Pracuje, aby se uživil a možná taky, aby nemusel poslouchat tupého šéfa nebo někomu rozkazovat. Stavte se u něj a posuďte sami. Pamatuje si zákazníky, kteří se u něj zastavují pravidelně, a co víc, nikdy vám nezapomene popřát dobrou chuť.