autor: Jaroslav Mareš
Neuvěřitelný příběh masového vraha a válečného zločince, který vylákal nejvyšší vyznamenání od prezidenta republiky. Zločinec který dokázal uniknout trestu za vraždy a udělat ze sebe celebritu. Divím se, že to ještě nikdo nezfilmoval.
Do Karlových Varů přichází na konci léta 1945. Tvrdí o sobě, že je slovenské národnosti, že je partyzán a válečný hrdina. Nechává se oslovovat Jiří Skomarovský. Vypráví, že jako partyzán a člen skupiny Smrt fašismu napadl vojenskou kolonu na silnici z Prahy do Loun a zničil tři nákladní vozy a že vykolejil vlak u Lochovic.
Jako válečný hrdina dostává přidělenu luxusní vilu v Karlových Varech směrem na Kyselku a získává národní správu na statku nedaleko. Na statku pracují sudetští Němci. Jiří Skomarovský využívá svou výřečnost a výsledky práce sedláků, obdarovává důstojníky karlovarské komandatury Rudé armády a stává se místní celebritou.
Zatímco Němci pracují, Jiří Skomarovský si žije na vysoké noze. Zabývá se černým obchodem. Aby na něj měl klid, uplácí nedostatkovým zbožím všechny důležité činovníky. Předchází si především velitelství Rudé armády.
Podvedl prezidenta republiky
Zatímco těsně po válce Jiří Skomarovský tvrdí, že je nositelem nejvyšších sovětských vyznamenání za statečnost v boji, o něco později se může pochlubit i těmi českými. Jeho věhlas jde totiž tak daleko, že se o něm dozvěděli na Pražském hradě.
Ve vojenském archivu dodnes uchovávají složku Jiřího Skomarovského, ve které je zachyceno projednávání jeho vyznamenání. Přímo od prezidenta republiky převzal dvě nejvyšší vyznamenání, která mohl civilista získat – Československý válečný kříž 1939 a Medaili za chrabrost.
Skomarovský v žádosti přiznání statutu partyzána píše, že jako partyzán byl v říjnu 1943 vysazen na Slovensko, později se zúčastnil bojů ve Slovenském národním povstání. Na začátku roku 1945 přešel přes Moravu na Příbramsko, kde likvidoval ustupující německé transporty.
V materiálech jsou na druhý pohled vidět nesrovnalosti. Partyzánská skupina Smrt fašismu byla na naše území vysazena až v dubnu 1945. Ve složce chybí i klíčový doklad – doklad o československém občanství. Medaili za chrabrost a válečný kříž totiž může dostat pouze československý občan.
Druhý pohled ovšem složce nikdo nevěnuje, a tak je Skomarovský v lednu 1947 s několika skutečnými válečnými hrdiny přijat prezidentem Benešem a slavnostně dekorován. Ze setkání se dochovalo několik fotografií. Jiří Skomarovský je zachycen na setkání u prezidenta v proužkovaném obleku.
Zastřelený Ivan
Jiří Skomarovský, zvyklý na život na vysoké noze, přichází odsunem německého obyvatelstva o lacinou pracovní sílu. Situace se pro něj stává nekomfortní. Vidina práce na statku ho neláká a dostává do správy speditérskou firmu. V tu dobu už k sobě do Karlových Varů přivádí Karla Bělousova. Jiří Skomarovský opět nepracuje. Nekšeftuje už s nedostatkovými potravinami, ale s auty. Jeho modus operandi je jednoduchý. Koupí někde automobil, nechá ho Bělousovem opravit a prodá ho za několikanásobek.
V roce 1948 dobu se ale v Karlových Varech objevuje další podivná existence. Muž, hovořící rusky, si nechává říkat Ivan. Se Skomarovským se evidentně zná už delší dobu. Hrozí riziko, že Ivan ze Skomarovského minulosti něco vyzradí. Skomarovský se proto s Ivanem domluví se spolu na společné loupeži ve vinných sklepech Osvobození, sousedících se Skomarovského autodopravou.
Skomarovského manželka 10. listopadu 1948 hlásí karlovarské kriminálce, že Ivan se následujícího večera chystá vyloupit vinný sklep. Podrobnosti o chystané akci zná Jiří Skomarovský, který prý při zákroku proti zloději rád vypomůže. Zatímco příslušníci kriminálky čekají na Ivana ve sklepě, celou zatýkací akci režíruje Skomarovský. Když se Ivan souká do sklepního okénka, vystřelí Skomarovský do vzduchu. Ivan se snaží utéct, jenže dva další výstřely Ivana usmrtí. Skomarovský tvrdí, že zaslechl výstřel a měl strach, aby Ivan nezastřelil policistu. Proto Ivana zneškodnil. Ivanova zbraň má plný zásobník a všechny výstřely vyšly ze zbraně Skomarovského ale válečnému hrdinovi se věří.
Vražda rodiny Petlanových
To už jde po Skomarovském tajná policie. Několikrát je dokonce pro různá podezření zadržen, ale intervence místního prokurátora sovětské NKVD ho vždy zachrání. Po únorovém převratu se rozjíždí i velmi výnosný obchod s pašováním lidí za hranice. Zapojuje se do něj i Jiří Skomarovský. Tvrdí o sobě, že je důstojníkem Rudé armády a má volný vstup do hraničního pásma.
Několik uprchlíků skutečně převede, až narazí na bohatého bývalého podnikatele Osvalda Petlana s manželkou. Petlanovi mají nádherný americký automobil Studebaker Champion 1947. Jiří Skomarovský ho velmi chce.
V polovině srpna 1949 přijíždějí Petlanovi do Karlových Varů. O něco později zmizí. Skomarovský je podle všeho převedl za hranice. To už Skomarovský jezdí jejich Studebakerem. Když začínají manželé Skomarovští a jejich známí, manželé Bělousovovi, rozprodávat zlato, šperky a kožichy, které patřily Petlanovým, začíná se nad válečným hrdinou stahovat mračna.
Jiří SKOMAROVSKÝ bydlištěm Karlovy Vary Masarykovo nábř. 23, byl 5.prosince 1949zatčen v Ústí nad Labem a jmenovaného si tam převzal pracovník z velitelství StB K.Vary.
Karlovarská kriminálka v listopadu na základě svědectví nechá vyčerpat vodu z jedné ze šachet v nedalekém dole na kaolín a na dně nachází těla manželů Petlanových. Zavražděni byli mimořádně silnými údery do hlavy. Dvojice vrahů Skomarovský a Bělousov je zatčena 5. prosince 1949 a spolu s nimi i jejich manželky.
Bělousov a Skomarovský se na průběhu vraždy neshodnou. Petlanovy odvedli k Bělousovovým domů, popili spolu a nechali je jít spát. Po půlnoci je měl Skomarovský vzbudit a odvézt za hranice. Jenže namísto toho vzal do ruky kladivo. Zatímco Bělousov tvrdí, že vraždil Skomarovský, podle Skomarovského vraždili společně a každý má na svědomí jednu oběť. Protichůdné výpovědi mají každá jednoho svědka – manželku dotyčného.
Já nejsem Skomarovský
Skomarovský nejprve před vyšetřovateli kličkuje a vraždu vydává skoro za uvědomělý akt třídního boje. Věděl prý, že Petlan je členem protistátního spiknutí a měl strach, že by ze zahraničí škodil socialistické republice. Jenže vražda je vražda a když vyšetřovatelé otevírají i odložený případ zastřelení Ivana, je z válečného hrdiny sériový vrah. Pro takové je v poválečném Československu jasný trest: Poprava oběšením.
Jiří Skomarovský je převezen k dalšímu vyšetřování do Prahy. Na 11. ledna 1950 je naplánovaný jeho další výslech. Podezřelý ale své vyšetřovatele dokonale zaskočí. Odvolává svou dosavadní výpověď. Prohlašuje, že není Jiří Skomarovský, občan ČSSR, ale Grigorij Jermolenko, občan Sovětského svazu. Bojovník Rudé armády, později válečný zajatec, který byl přinucen ke vstupu do Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády. Za toto své pochybení je připraven pykat a žádá o předání sovětským orgánům.
Grigorij Jermolenko se za Skomarovského vydával kvůli tomu, že na vlastní oči viděl, že v Praze jednotky Smerš vlasovce popravovali bez soudu. Na Berounsku proto vyměnil kožený kabát za svědectví místního na stanici SNB, že Skomarovský-Jermolenko je partyzán a válečný hrdina. Jenže teď mu hrozí oprátka. Ale Jermolenko ví, díky svým dobrým kontaktům v hotelu Imperial, že pět let po válce už na nově odhalené vlasovce nečeká mistr popravčí, ale několik let v gulagu. No a sovětský gulag je přeci jen přijatelnější řešení, než československá oprátka.
Skomarovský byl v Karlových Varech velice známá osoba, navíc osoba vyznamenaná osobně Edvardem Benešem, dovede si každý představit co se odehrávalo když se mezi obyvatele dostala zpráva že je zatčen, jaká jsou podezření a že bylo také zjištěno skutečné jméno jiné než celou dobu uváděl. Na základě těchto a dalších uniklých informací pak mezi obyvateli vznikla fáma o tom že Skomarovský v bojícho Dukelský průsmyk zabil důstojníka Rudé armády vzal mu doklady, jeho vyznamenání a celou dobu po válce až dodnes se za něj vydával. Kdo to byl Skomarovský opravdu. Vypráví Hrihorij Pavlovič Jermolenko alias Skomarovský. Jako vojín Rudé armády jsem sloužil u námořnictva na parníku Železňakov v Sevastopolu a po zničení flotily jsem odešel na úsek fronty pod Starou Rus. Tam jsem také získal první vyznamenání za hrdinství a odvahu, sestřelil jsem německého Junkerse 88. V r.1943 jsem byl poslán do Buzuluku, nastoupil jsem tam v rotě kde byli – podkarpatští Rusíni a Slováci. Zde jsem prodělal výcvik partyzánského charakteru, po absolvování výcviku jsem byl vybaven výstrojí a výzbrojí, zároveň mě byly vystaveny nové průkazy v němčině „Ausweiss“ s německými razítky a znaky z důvodu oklamání nepřítele - já dostal průkaz vystavený na jméno Jurij Skomarovský s udanou adresou v Magdeburku v pracovním táboře že jsem slovenské národnosti a že můj otec je Polák, vystupovat jsem měl jako utečenec z výše uvedeného pracovního tábora. Z Buzuluku jsme byli dopraveni do města Jefremovo a s 15ti členy skupiny jsme prodělali parašutistický výcvik, pak byla naše skupina dvěma letadly zn.Dagles dopravena a vysazena na Slovensku v okolí Banské Bystrice, měli jsme provádět diversní činnost na Slovensku a dále jsme se měli spojit z druhou partyzánskou brigádou která tam operovala. Při výsadku jsem se zranil, naštípnul jsem si kost a 14 dní jsem nebyl schopen chůze navíc celé území bylo obsazeno němci a z toho důvodu nešlo splnit úkol a spojit se s dalšími partyzány. Už po výsadku se naše skupina zúžila na 7 osob a nevím kam se poděli ostatní, pak od listopadu až do ledna 1944 jsme téměř neměli co jíst tak jsme v počtu 5 lidí přepadli německý konvoj několika povozů ale střelba která nastala přilákala další německou posilu a nás 5 padlo do zajetí. Já zůstal sám,byl jsem mučen a kde jsou ostatní jsem se nedozvěděl. Odtud jsem byl poslán do českého tábora kde jako tlumočník působil jakýsi Růžička a tam bylo výslechem zjištěno že jsem polského původu načež jsem byl převezen do koncentračního tábora Ransdorf u Berlína. Dál se mnou byly vedeny výslechy polským němcem Josefem Klapštrekem a ten zjistil že nejsem Polák ale že jsem Rus tak jsem byl převezen do ruského koncentračního tábora ve Stuttgartu kde jsem pracoval v cementárně. V druhé polovině ledna 1945 jsem byl zařazen do Národní divize gen.Budiščenka /zřejmě gen.Bunjačenko-Vlasovci/ kde jsme se připravovali na boj s Rudou armádou, já byl staršina a měl na starosti 30 koní s povozy a 30 osob. Velitelem byl němec Braun. V únoru 1945 ale byla značná část lidí z Vlasovovy armády vyslána k osvobozování koncentra čních táborů a ke sblížení s Rudou armádou. 20.února 1945 jsme vyšli z Mündstetenu směrem na východ směr Drážďany, přešli jsme do Sudet a na Teplice směr Šanov a Louny, do Loun jsme dorazili v dubnu 1945. Již v táboře v Mündstetenu jsem se poznal s mojí manželkou Marií, byla tam v civilním táboře jako Ruska. Do Karlových Varů jsem přišel počátkem roku 1946 a uváděl jsem že jsem Slovák který bojoval na Slovensku v partyzánské skupině „Smrt fašizmu“.
Jiřímu Skomarovskému jeho hra o život vychází i napodruhé. Na konci února 1950 je společně s Bělousovem, Tatjaninem a několika desítkami dalších sovětských občanů, dopadených v Československu, předán sovětským orgánům v transportu, mířícím do Vídně. Od té chvíle o něm dlouho nebyly žádné zprávy.
Eskorta skupiny Skomarovského
z K.Varů do Prahy ve středu 22.2.1950:
1/. Jiří SKOMAROVSKÝ, pravým jménem Hrihorij Pavlovič Jermolenko, nar.
bydliště Masarykovo nábř. 23, v Karlových Varech byl se zatčeným sepsán první protokol, po transportu do Prahy byl se Skomarovským sepsán druhý protokol v Praze pak odvolává výpověď kterou provedl v Karlových Varech a přiznává že tam při výslechu zapřel že je ruským příslušníkem a uváděl že je Slovenské národnosti dále pak přiznává jen to co se mu dosud prokázalo.
V druhé výpovědi v Praze uvádí že se chce co nejdříve vrátit do SSSR.
2/. Karel A. B ě l o u s e k, pravým jménem Belousov, nar.- zatčen 22.ledna 1950
3/. Petr Tatjanin, pseudo Lihovský, nar.
4/. Vasil Masjakov, pseudo Masjak, Ukr.nár., bytem K.Vary Drahovice.
5/. Vasil Černicho, pseudo Kolbasník, nar., čsl.st.př.,bytem Rybáře.
6/. Jan K., nar., Slovenské národnosti, bytem Drahovice.
7/. Boris Stibůrek, správně Boris V, věk 37 let, nar., / získaný spolupracovník StB/ při repatriačním řízení kdy byl zatčen a vyslýchán uvedl orgánům: "Byl jsem vychován v komsomole. Odešel jsem z Rusi bez povolení. Žádám aby bylo přihlédnuto na mé zásluhy při budování ČSR /spolupráce s StB/."
8/. Nina Z. - družka Borise V., nar. , pravoslavného vyznání, bytem Mezirolí, zatčena z důvodu nepovoleného opuštění SSSR, současně s eskortovanou se eskortuje její dcera, věk 7let,
nar.
9/. Rostislav M. – , čsl.st.přísl.,ukrajinské národnosti, bytem Mezirolí.
Vážení přátelé. Kdo mě zná ví, že jsem přes polovičku svého života prožil v Karl. Varech, celé své dětství a mládí. Tenkrát na začátku 50 let se pojednou mezi obyvateli města začala šířit fáma, že jakýsi "Rusák" zabíjí lidi, co chtějí uprchnou na Západ. Prý je to šílený vrah, který lidem naslibuje že je převede přes zadrátované hranice u Chebu a těsně před cílem je zabije. Tvrdí, že to tam dobře zná a že je bez problémů převede. Opak je pravdou! Když je před hraničním pásmem zabije, vezme jim tašky, vybere kufry a posbírá zlato stříbro i peníze tam ukryté. Proto vraždí hlavně bohaté lidi. Pak je tam zahrabe a odejde. Jmenuje se prý Skomarovský. Celé Vary si o tom šeptaly, ale nahlas o tom nikdo nemluvil. Lidé se báli! Kdo vlastně byl Skomarovský - vl. jménem Jermolenko? Byl to několikanásobný vrah, o kterém se dodnes neví jak skončil. Když už toho bylo moc a nedalo se to zaretušovat, byl prý zatčen a pak odvezen do Ruska. Tam jeho stopa končí. Snad tam byl potom zastřelen. Podařilo se mi sehnat nějaké protokoly z Karlovarského archivu o tomto hrozném Karlovarském zabijákovi, o kterém se dodnes skoro nic neví. Tak je přikládám v příloze. Frank Nykl. K tomu Skomarovskému mi odpověděl vedoucí Taxmenů Jarda Čvančara takto - v příloze a je tam i jedna ze starých hornických šachet z okolí Karl. Varů kam házeli Skomarovský s Bělousovem zabité lidi. Bylo jich prý více jak 50. Takže to byli několikanásobní ruští vrahové mužů, žen a dětí z Varů.
Závěrem..? Protokoly sepsané StB se Skomarovským byly výstižně označeny v předávacím spisu Sovětským orgánům: "Zpráva o činnosti Skomarovského na našem území", žádné další šetření. Při vyšetřování Skomarovského a při křížových výsleších jeho společníků se nikdo nepřiznal k převodům přes hranice a ani se jim nepodařilo prokázat další vraždy, vyšetřovatelé se dozvídali jen o šmelinách a kšeftech. Není ani vyloučeno že vyšetřovatelé se tehdyvelice rádi celého případu zbavili a předali jej Pražským kolegům. Podle slov tehdejších novinářů byli vražděni nepřátelé národa a zřízení nastoleného dělnickou třídou v roce 1948 což nakonec ani nebylo považováno za tak velký zločin vždyť v té době panovalo heslo uveřejněné v tisku: „Lid čistí republiku od sabotérů, zrádců a nespolehlivých živlů.“ Kde byli souzeni a jaké tresty padly v rozsudcích nad obviněnými J. Skomarovskym a Belouskem nebylo nikdy publikováno a v ruských kruzích na Karlovarsku se potom dlouho vzpomínalo na to cose asi s nimi stalo. Podle zasvěcených lidí byla pravda o Skomarovském jak tehdy vyšetřující orgány zaznamenaly pokud se týká jeho aktivity v Rusku pravdivá, ale jeho činnost v koncentračním táboře v Německu byla poněkud jiná jelikož Němci měli zvyk najímat jako kápa občany dotyčných národností a proto byl jejich zájem o Skomarovského přirozeně velký, citově tupý, bezohledný, bezcitný kariérista a profesionální voják, v koncentračním táboře byl prý jako kápo zodpovědný za zahubení mnoha ruských občanů a KGB ho měla údajně na listě hledaných lidí „živý nebo mrtvý“ ale pod jeho původním jménem a po válce ho všude hledala. Nežli KGB došla až do Karlových Varů Skomarovský už si udělal mnoho přátel mezi vojskem a důstojníci ho bez vědomí jeho minulosti chránili až nakonec když Čs.bezpečnost Skomarovského zajistila a zjistilo se jeho pravé jméno byl převezen do SSSR kde byl odsouzen a zastřelen. Kde – to nikomu nebylo známo ale co bylo známo že ho spravedlnost dostihla zrovna tak jak jeho ženu a všechny ty s ním zainteresované.
Znovu válečným hrdinou
S objasněním příběhu nejdrzejšího podvodníka naší historie pomohlo až zveřejnění jeho případu. Ozval se totiž čtenář, který Jermolenkovy další osudy našel v oslavném článku novin Vremja, lokálního tisku vycházejícího ve městě Angarsk.
Angarsk je město, které vzniklo mezi roky 1948 a 1950. Vybudováno bylo vězni gulagu. Jedním z těchto vězňů byl i Grigorij Jermolenko. Svůj „osud“ vypráví na jaře 1999 redaktorce listu Vremja. Nejprve byl válečným hrdinou.
Blouznil po moři. Komsomolským rozkazem šel po skončení základní školy do Sevastopolského vojensko-námořního učiliště. Válka vyučování nepřerušila. Ve dne se učili, v noci kopali zákopy. Chlapci chtěli bojovat! A to je ona, tvář nepřítele: Němci došlo k obranné linii. V boji muže proti muži dostal Jermolenko ránu bodákem do zad.
„Zranění nebylo hluboké, asi tři centimetry, ale vztek jsem dostal obrovský. Desítky jsem jich nabodl v té rvačce a přehodil přes rameno.“ Za tento boj dostal Jermolenko první medaili „Za odvahu“. Asi týden pobyl v nemocnici a pak byl převeden na eskadrovou minonosku „Železňakov“, kde sloužil v letech 1941-1942.
O svém zajetí a kariéře ve Vlasovově armádě se nezmiňuje. Konec války líčí reportérce jako dramatické dobrodružství.
Jermolenka zařadili k 253. divizi, do samostatné roty divizního průzkumu. Stal se pak velitelem roty a došel s ní až do Prahy. V sestavě 78. divize generála Trofimova se zúčastnil obrany československého hlavního města. Den vítězství zastihl Jermolenka v Karlových Varech.
Je to jako při vyšetřování vraždy Ivana v Karlových Varech. Válečnému hrdinovi se věří. Co na tom, že Rudá armáda Prahu nikdy nebránila. Co na tom, že Karlovy Vary osvobodila americká armáda a Rudá armáda město obsadila podle dohody o demarkaci 11. května. V den vítězství Jermolenko v Karlových Varech být nemohl. A jak Jermolenko vysvětlí, že se jako válečný hrdina dostal do gulagu? Do vězení ho dostala obyčejná závist a nespravedlnost. Jako velitel dopravy v sanatoriu Imperial si koupil americký automobil.
V předvečer stalinské ústavy (5. 12. 1949) byl Jermolenko odsouzen vojenským tribunálem. Problém byl v tom, že náčelník dopravy Jermolenko se rozhodl koupit pro rodinu osobní automobil. Velení zbystřilo: jak to, že sovětský člověk odmítl domácí značky a dal přednost americkému studebackerovi a nadšeně se vyjadřuje o jeho přednostech? To je přece čirý kosmopolitismus!
A tady se ještě naskytla možnost, obvinit jej jako pomahače zrádců vlasti. Vedoucí personalista sanatoria, jakýsi Orlov, požádal Jermolenka, aby jej autem odvezl k příbuzným do pohraničního města Aš, u německé hranice. A zanedlouho si Jermolenka zavolal náčelník státní bezpečnosti Poljanskij, hledající Orlova. Ukázalo se, že rodina Orlovových se šťastně dostala do Německa a potom do Austrálie. Jermolenko byl obviněn jako spolupachatel. …A byl postrkem dopraven do Angarska.
Grigorij Jermolenko byl podle svého vyprávění reportérce propuštěn v listopadu 1955 a v Angarsku už zůstal. V závěru článku zachycuje svůj další osud. Se svou ženou, rovněž falešnou partyzánkou, měl tři syny.
Jermolenka rehabilitovali a vrátili mu část vyznamenání. Pracoval potom 20 let v podniku na výrobu izolací. Dnes je v důchodu. Býval vedoucím úseku a dlouho stavbyvedoucím. Často jezdil na služební cesty. Kromě „Čechů“ Ženi a Gríši, kteří se narodili v Karlových Varech, přibyl do rodiny Sibiřan Vitalik, ale ten se stal obětí narkomanie a předčasně zemřel. Matka takové hoře nemohla přežít a odešla za svým nejmladším.
A tak sedí přede mnou tento voják, který prošel půl světa, byl v mnoha bojích, mnohokrát byl zraněn, s nehojícími se ranami nejen na rukou a nohou, ale i v srdci… a pláče. Slzy se kutálejí po jeho tvářích. A on se za ně omlouvá a trápí se proto, že nedokázal ochránit svou ženu ani syna – jako by to byla jeho vina.
A tak se válečný zločinec, který uniknul popravě zastřelením, stal válečným hrdinou. Ale zjistilo se, že je podvodník a vrah. Podruhé unikl popravě, aby se z něj stal opět válečným hrdinou. Jsou lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou jako korek – pokaždé vyplavou nad hladinu. Ovšem stejně se chová nedopalek odhozený v záchodové míse.
Kniha Emila Hrušky je jediné knižní vydání doplněné autentickými fotografiemi z odtajněného archivu MV, které odhalí nejen nejznámější kriminální případ který se odehrál v Karlových Varech v poválečné době.
autor: Jaroslav Mareš
Napsat komentář