autor: Sotiris JOANIDIS, Zlaté Hory v Jeseníkách. Letopisy
Čarodějnické procesy byly průvodním jevem středověkého světového názoru, samozřejmě mylného. Z Itálie přes Francii a Německo se tento akt dostal do našich krajin v pol. 17. stol., kde dopadl na úrodnou půdu lidské pověrčivosti a strachu. Oficiální počátek procesů je za vlády papeže Řehoře IX., který vydal v r. 1233 papežskou bulu „Vox in rama“. V ní se dokazuje existence ďábla a jeho možnou vládu nad člověkem.
Výlučně se však ďábel stýkal jen s muži a také jen muži byli za to trestáni na mučidlech a upalováni. Také sv. Tomáš Akvinský svou autoritou připouštěl možnost paktu člověka s ďáblem. Stále však není zcela objasněn myšlenkový přechod od nařčení mužů na ženy, který byl dovršen někdy kolem roku 1450. Za Řehořovou bulou následovaly další. Nejzávažnější byla známa „Summis desiderantes“ papeže Inocence VIII. z r. 1485, s níž začalo hromadné vyhledávání a vraždění nevinných obětí. Tento výnos stanovil pronásledování čarodějnic za čin záslužný a bohulibý.
Přesto, že čarodějnice byly stíhány výlučně světskými úřady, byl to zločin církevní. Všude tam, kde zapustila kořeny římská církev, v zemích románských, germánských i slovanských, objevila se čarodějnická pověra se všemi hrůznými důsledky. Tento blud, hlásaný z kazatelen jako „slovo boží“, apeloval na nejhorší lidské vlastnosti: nenávist, zášť a hrabivost. V době kdy se tato pověra dostala do našich zemi byla procesní stránka stíhání čarodějnických „zločinu* dokonale vyvinutá podle vzoru inkvizičních procesů kacířských. Jestli Morava zůstala ušetřena masového pronásledování čarodějnic, došlo na malém prostoru Jesenicka k výbuchu pověry ve velkých rozměrech. Odtud se přelila vlna pronásledování do sousedních části nyského knížectví, patřícího vratislavskému biskupství, tedy i do Zlatých Hor a okolí. Ve Slezsku byly procesy vedeny podle trestního zákoníku císaře Karla V. s několika doplňky císaře Ferdinanda. Tento hrdelní řád, zvaný Constitucio Criminalis Carolina, byl vlastně pozměněným hrdelním řádem bamberským, jehož autorem byl Jan ze Schwarzenberku.
V okolí města Vratislavi došlo k prvním procesům s čarodějnicemi v letech 1456 -1503, s nástupem vrati¬
slavského biskupa Karla Ferdinanda v letech 1635 – 1651 pak dosáhly vrcholu. Kolik obětí skutečně bylo, nelze již přesně stanovit. V okolí Nysy, Zlatých Hor a Jeseníku je známo 242 obětí, ale to je jen zlomek skutečně vedených procesů.
Zlatohorské a jesenické procesy s čarodějnicemi krutostí předčily procesy losinské a šumperské. Pro zločin čarování byl 4. 5. 1703, jako poslední, popraven Adam Donig z Velkých Losin. Jeho smrt
byla epilogem čarodějnického traumatu na Moravě, ale nikoliv v Evropě. V roce 1670 začali upalovat čarodějnice v Dánsku, Švédsku a Finsku. V Uhrách vyvrcholilo jejich pronásledování v letech 1710 – 1730 a v Polsku byl poslední čaroděj nický proces inscenován v roce 1793.
Podklady pro bádání o čaroděj nických procesech na Zlatohorsku nebyly dlouhou dobu nalezeny. Jen náhoda chtěla, aby se tak stalo. Ve třicátých letech 20. stol. se našlo v jednom obchodě se smíšeným zbožím ve Zlatých Horách několik originálů soudních spisů z dob čarodějnických procesů. Majitel obchodu obecní radní si spisy jednoduše vzal z radnice jako nepotřebný papír na balení zboží do kornoutů! Díky tomu, že pozorný zákazník, rakouský důstojník Ernest Friedrich Held-Ritt si všiml textu, podařilo se zachránit alespoň nepatrnou část spisů, souvisejících s čarodějnickými procesy ve Zlatých Horách. Jejich obsah byl později uveřejněn v útlé knížečce s dlouhým názvem: „Čarodějnictví v knížectví Nysa, rakouské a pruské části Slezska, dále pak v Jeseníkách v 17. stol., podle originálních zdrojů sestavených Fridrichem Held-Rittem.“ Nysa, Lipsko. Nakladatelství Teodora Hennigse 1836.
V úvodu se popisuje duch té doby následovně: „V nyském knížectví a zvláště k němu patřících oblastech Zlatohorska a Jesenicka, kde protestantismus nezakořenil a obce a města biskupa vratislavského zůstaly u katolické církve, podle doslovných textů tehdejších zpráv, „čarodějnic a dáblů bylo tolik, že všude ve vzduchu je bylo slyšet svištět… “ Už v roce 1636, kdy v těchto oblastech řádila válka, byla snaha čarodějnice pronásledovat. Hodně osob bylo upáleno, ale o tom už nebyly nalezeny písemné záznamy. “
Originální písemnosti ze Zlatých Hor obsahují i dopis tehdejšího zemského hejtmana Joachima Besse ze dne 18. ledna 1636 určený radním města, v němž se cituje příkaz biskupa, „aby z vybraných peněz od čarodějnic Jeho veleknížecké jasnosti biskupovi byly 2 díly ze tří odesílány… “
Ze dne 20. října 1639 pochází doklad o zúčtování „čarodějnických peněz“, které byly vybrány od 11 upálených čarodějnic. Tento účet ukazuje, jak velký musel být zájem o tyto procesy nejen u církve, ale především u soudců a mnoha dalších jiných osob.
Na jednom účtu byla částka rozdělena takto:
starosta města 9 tolarů 6 grošů
ostatní radní 9 tolarů 6 grošů
soudce 18 tolarů 12 grošů
soudní přísedící 18 tolarů 12 grošů
městský písař 9 tolarů 6 grošů
městský sluha 9 tolarů 6 grošů
odesláno biskupovi do Nysy 351 tolarů
Celkem bylo vybráno 425 tolarů
Velmi zajímavá je pracovní smlouva, kterou zlatohorští radní museli rychle uzavřít s nyským katem: „Potom co píle radních vyslídila stále více čarodějnic, si popravčí stěžoval, že kvůli malé mzdě nemůže svou službu řádně vykonávat, jelikož mu čarodějnice dají hodně práce. „
V dopise zemského hejtmana ze dne 24. srpna 1640 je zlatohorským radním přísně nařízeno: „…ihned s mistrem popravčím uzavřít takovou smlouvu, aby tento byl uspokojen a s potěšením vykonával popravy dábelských duchů, které ze života ohněm na smrt přivede a tak potrestanými osobami dá ostatním odstrašující příklad… Stejně vám budiž oznámeno, že všechny nynější osoby, které svou neřest ochotně přiznají, jsou podle dobrého uznání popraveny mečem, pak ale mají být spáleny…“
Smlouva uzavřená s popravčím zní:
„Rok 1640, 27. srpen.
Zaznamenáno se souhlasem mistra Gregora Hillebranda, popravčího z Nysy, kvůli nacházejícím se čarodějnicím a čarodějům v Zuckmantelu, jejich výsleších a popravách i všechostatních, co budou příčinou potíží:
- Za každou jednu osobu 6 tolarů.
- Týdny, ve kterých pracuje na stravu, 6 tolarů.
- Týdně 2 schefel (1 šefel 76,37 litrů) ovsa, 1 břemeno sena.
Dále volné dříví a nutné světlo. Pacholek pak od ohně nebo popravy 2 tolary. Po vykonané
popravě dostane mistr popravčí 1 škopek vína, jaký je ve Zlatých Horách obvyklý. Správce
věznice z Nysy za každou osobu obdrží jeden gulden čistý.
Lorenz Klose, městský sluha za každou osobu, kterou zjistí, obdrží jeden gulden čistý.
Když bude nutné některé osoby opít, nebo utáhnout šňůrou, mistr Gregor to učiní na vlastní
náklady.
Tato smlouva je vydána pro větší jistotu na dvou stejně znějících listech jedním rukopisem
psané.
Zugekmantel. Ve dni a roce jak nahoře.
Starostou, radními, soudními přísedícími a obecním starším ověřeno.“
Že upalování čarodějnic byl dobrý obchod pro církev, ale také pro obce, dokazuje písemná žádost heřmanovického hejtmana o zavedení soudu s čarodějnicemi i v jeho obci.
Jeho žádost byla zemským hejtmanem v Nyse písemně zamítnuta dne 6. září 1640 s tím, že: „…městu Zlaté Hory jsou jeho prastará práva ponechána a předmětné osoby z Heřmanovic, Horního a Dolního Údolí ve Zlatých Horách budou souzeny…“
V těchto písemných materiálech se také nalezly čtyři originální rozsudky pro 16 osob a s nimi související účet za náklady z procesů. Rozsudky jsou vyhotoveny v Nyse 25. srpna, 15. října, 29. října a 10. prosince 1640. Všechny jsou podepsány hejtmanem Joachimem svobodným pánem Bessem. Jeden z těchto rozsudků zní:
„Potom, co Anna Sigelonová, Barbara Zimpelinová, Marie Golzinová a Barbara Glózerinová z nejhnusnějších neřestí proklatého čarování byly obviněny a po následujících konfrontacích přiznali, že proti svátému Desateru Božímu těžce hřešily, na svého Stvořitele, Vykupitele a Blahodárce zapomněly, jeho svátých se zřekly a zapřely je, zatímco pekelnému prokletému zlému duch se celým tělem a duší oddaly a s jeho ďábelským duchem lehkomyslně nelidským způsobem častěji tělesně se stýkaly a bližním v potravě škodily. Výše jmenované osoby z rozhodnutí hrdelního soudu, budou příštípátek 31. den v měsíci srpnu, ohněm k odstranění, ze života ke smrti přivedeny podle práva.
Nysa dne 25. srpna 1640 Joachym Best, Fher Mpa. “
Účet o penězích vybraných zlatohorskou radou od manželů těchto odsouzených žen ukazuje, kolik tyto čtyři popravy vynesly: od manžela Anny Sigelové bylo vybráno 145 tolarů, od manžela Barbary Zimpelinové 139 tolarů, od manžela Marie Golzinové 114 a od manžela Barbary Glorinové 92 tolarů. Celkem 490 tolarů bylo rozděleno: rada Zlatých Hor, soudní tribunál a kat 154 tolarů 35 krejcarů. Zbytek připadl zemskému hejtmanovi a biskupovi. Uvedený účet je na konci označen: „ Actum Zuckmantel, na radnici 16. prosince Anno 1641.“
Pro porovnání uvádím cenovou relaci v té době ve Zlatých Horách: směnmistr na dolech vydělával za směnu 2 tolary 9 krejcarů, vykrmené prase stálo 5 tolarů. Nepochybně se na těchto procesech podílel, ještě jako přísedící u soudu, místní rodák, nedostudovaný právník Jindřich František Boblig z Edelstadtu (viz kapitola Významné osobnosti), pozdější inkvizitor v Nyse, v Jeseníku a na losinském panství, kde se mu podařilo nařknout také šumperského děkana Kryštofa Lautnera (1622-1685) a upálit ho.
Odhaduje se, že ve Zlatých Horách bylo celkem popraveno upálením 85 osob. K řemeslné zručnosti Bobligově přistupovala i jeho nesmírná hrabivost. Soudní tribunál dostával plnou třetinu zabaveného majetku, kromě dalších stanovených odměn. Nejstrašnější byly popravy malých dětí ve věku 1-7 let. Podle doznání prý se: „…hanebným způsobem zřekly nejsvětější Trojice a Matky Boží Marie, naproti tomu se zcela oddaly pekelnému duchu, témuž vlastní krví se upsaly, hostie pošlapaly…“
Všechny rozsudky mají klauzuli, že obžalovaní doznali svou vinu. K tomuto „doznání“ ovšem přispěla tortura, čili právo ponechávající katu na libovůli, jakým způsobem doznání z oběti vynutí. Sám kat byl hmotně zainteresován na přiznání obžalovaného. Každá oběť byla mučena na tzv. „čarodějnické stolici“. Tato třínohá stolice byla opatřena na sedací ploše sto padesáti hřeby. Svlečená oběť byla na ni posazena a ponechána pevně připoutaná šest až osm hodin svému trápení. Obyčejně po hodině sezení nešťastník pozbyl vědomí. V takovém případě mu bylo podáno občerstvení v podobě doušku ostré tekutiny,
obyčejně ocet s pepřem, aby muka mohla pokračovat dál. Nepřiznal-li se, bylo přikročeno k dalšímu stupni – palečnicím. Nepomohlo-li ani to, byly přiloženy španělské boty nebo límec a konečně bylo použito stržení ze žebříku a pálení napnutého nešťastníka pochodněmi nebo hořící sírou pod pažemi, na prsou na chodidlech. Velmi známa je také zkouška vodou. Obžalovaného pevně svázali do kozelce a hodili ho do hluboké vody. Pokud se utopil, byl bez viny. Neutopil-li se, nařkli ho, že je spolčen s ďáblem, který mu pomohl a byl upálen na hranici.
Ve Zlatých Horách byla 28. července 1651 nejdřív popravena mečem a pak upálena jako „královna čarodějnic“ Ursula Schuberthová, někdy uváděna jménem Ursula Schmeterová. Poprava mečem před upálením byla výsadou pouze těch, kteří se k čarodějnickým nepravostem dobrovolně přiznali, což bylo v souladu s nyskou směrnici z r. 1640 o popravách. Její milenec – čert se jmenoval Hánsel. Ursula jako královna čarodějnic údajně svedla k čarování více než 46 svých přátel. Není divu, že již 28. září 1651 byla zajištěna i její vnučka, manželka již zemřelého starosty Zottmantela, která byla podle soudních spisu
velice krásná. Matka paní Zottmantelové unikla katovi snad jen proto, že bydlela v Praze a byla příliš vzdálená vlivu zlatohorského inkvizičního tribunálu.
O starostově ženě spis uvádí, že se naučila čarovat od své babičky Ursuly. Paní Zottmantelová byla po velmi krátkém procesu již 6. října, tj. 9 dní po zatčení, upálena tam, kde se ve Zlatých Horách upalovaly všechny čarodějnice – na „Čarodějnických haldách’1 (dnes Park E. Vitzové). Kdyby žil její manžel, bohatý měšťan a bývalý starosta, jistě by také skončil na hranici právě proto, že byl majetný.
Seznam upálených v roce 1651:
28. července: Ursula Schmeterová – královna čarodějnic, Georg Schneiderinnová, Elsnerinová – žebračka a Stuhl Georginová. Byly sťaty a upáleny. 5. srpna: Braunerinnová, Baderinnová, Sambachinnová, Georg Kasper – tkadlec, Daniel Martininnová a David Walterinnová. Byli stati a upáleni. 18.srpna: Ludwig Siegelinová, Kasper Sambachinnová, Matches Hartlinová, Heisigonová-řeznice a Liesl Schloserová.srpna: Georg Rautenstrauch, Peter Sittmanová – učitelka a její sestra Schifferinová. 14.září: upálena Spielvoglinová, dcera žebračky, která pojmenovala hranici ložem nevěsty, Michel Weberinová, Hauschilderinová – dcera Stefana Georga a Schafferinová. 2. října: panna Dieglinnová, starý Fibich, Braunerinnová, Tilzerinnová a stará Hanlinová.
Od 28. července do 2. října bylo ve Zlatých Horách upáleno 23 osob. Podle zprávy pro biskupa ze dne 6. října 1651 bylo upáleno v Glucholazech 22, v Nyse 11 osob převážně z bohatých rodin. Sečteme-li všechny rozsudky, tak podle nalezených podkladů bylo ve Zlatých Horách upáleno 85 osob, v Jeseníku 102, v Nyse 11 a v Mikulovicích 22 osob.
Teprve mnohem později král Fridrich II. Velký (1712-1786) v Prusku zakázal čarodějnické procesy. V Rakousku je zakázala Marie Terezie. Definitivní konec pak učinil Josef II., který v r. 1766 z trestního zákoníku vyňal a zrušil zločin čarodějnictví. Tím také skončilo davové poblouznění obyvatelstva Evropy.
24 grošů
Napsat komentář