autor: MARTIN KRSEK

O rodačce z Ústí nad Labem, vědkyni Lilli Hornigové

Filmový hit letošního roku Oppenheimer přiblížil divákùm unikátní vìdecký projekt vzniku atomové bomby z konce druhé světové války. Na plátně se zjevuje, zosobněna herečkou Olivií Thirlbyovou, i česká rodačka Lilli Hornigová (1921-2017), která se na tomto přelomovém objevu podílela jako jedna z mála žen-věd-
kyň. Její vztah k České republice se stal veřejně známým teprve v roce 2015.

UTAJENÁ RODAČKA

Výlet do Tiských stěn s rodiči, pětiletá Lilli na oslu, 1926.

„Narodila jsem se tam, co je nyní Česká republika, v městečku, co leží asi padesát mil severovýchodně od Prahy,“ uvedla nepříliš konkrétně ke svému pùvodu v interview pro Atomic Heritage Foundation žena, která se řadila mezi tzv. veterány projektu Manhattan. To, že tím „městečkem“ míní Ústí nad Labem, vyšlo najevo náhodou v roce 2015 v rámci příprav mezinárodní výstavy k výročí konce druhé světové války. Tehdy čtyřiadevadesátiletá pamětnice z Ameriky ještě místním historikùm poskytla vzpomínky na své dětství na severu Čech. Do té doby byla považována za jediný český podíl na atomové bombì účast světově známého fyzika z Brna Georga Placzka.
Pocházela z kosmopolitní židovské rodiny. Otec Erwin Schwenk se narodil v Praze, ale vyrùstal ve Vídni. Matka Racha pocházela z Litvy, ale dětství prožila v Lodži, Varšavě a ve Lvově. Oba se seznámili na studiích v bavorském v Erlangenu. Brali se roku 1914 ve Vídni a následně žili v Berlíně. Do Ústí nad Labem
je zavedla roku 1916 lukrativní pracovní nabídka. Erwin Schwenk nastoupil do výzkumu barviv ve zdejším Rakouském spolku pro chemickou a hutní výrobu, který patřil k nejvýznamnìjším podnikùm svého druhu na evropském kontinentu.

Rodný dùm L. H. v současnosti. Foto Martin Krsek.


Tak se stalo Československo i rodištěm jejich jediného potomka dcery Lilli. „Obecně bylo Ústí spíše špinavé prùmyslové město, ačkoli okolí si vybavuji jako velmi krásnou krajinu, obzvláště o nedělích, kdy jsme si tramvají vyjeli podél Labe na skálu nad řekou, kde byla malá restaurace a kde jsme se setkávali
s přáteli. V zimě někdy napadl sníh, ale častěji pršelo a byla velmi hustá mlha. „Na druhou stranu se v celé oblasti pěstovala spousta skvělého ovoce a mnoho druhù jablek, hrušek, švestek, třešní, meruněk, broskví a bobulovin,“ promítala si s odstupem více než osmdesáti let své mateřské město.
V Ústí tehdy žilo převážně německojazyčné obyvatelstvo. Lilli navštěvovala německou obecnou školu. Už ale v druhé třídě jako osmiletá měla rodiště nadobro opustit. „V březnu 1929 jsme se odstěhovali do Berlína. Odešli jsme pryč v dùsledku vládní politiky s cílem zbavit se cizincù obzvláště Němců a Rakušanù, aby Češi mohli získat lepší práci,“ komentovala dùvody odchodu z Československa. Schwenkovi si ponechali rakouské občanství a je skutečností, že právě v tomto období vrcholily snahy československé Živnobanky o ovládnutí tzv. nacionalizací někdejšího Rakouského spolku pro chemickou a hutní výrobu. Avšak naprostá většina zaměstnanců podniku zùstávala až do druhé světové války německé národnosti.

„Ústí bylo spíše špinavé průmyslové město, ačkoli okolí si vybavuji jako velmi krásnou krajinu,“ vzpomíná Lilli Hornig.

DO JÁMY LVOVÉ

Úspěšný vědec Schwenk našel staronové působiště v Berlíně, kam se za ním odstěhovala celá rodina. Pracoval pro farmaceutickou firmu Schering-Kahlbaum, v roce 1932 v jejích službách mezi prvními na světě syntetizoval ženský sexuální hormon estrogen. Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 mu coby Židovi hrozil transport do koncentračního tábora. Jeho i rodinu zachránil zaměstnavatel, který ho vyslal na pobočku do New Yorku. „Já toho léta absolvovala několik rychlolekcí angličtiny. Stala jsem se tedy
mluvčí své maminky, protože neuměla jediné slovo a ve skutečnosti se ani nechtěla naučit, velmi tomu všemu vzdorovala. Byla přesvìdčená, že celá ta nacistická záležitost pomine a že jsme měli zůstat v Berlíně, který milovala,“ popsala zmatené pocity na počátku emigrace. Ani Lilli netušila, jaká zvěrstva se v Evropě začínají dít. Teprve po válce se dozvěděla, že teta a babička se „rozplynuly“ v děsivých podmínkách varšavského ghetta.


V jedenácti letech musela začít život v jiném světě. Dotáhla to na Harvard, kde v roce 1942 nastoupila na postgraduální studium chemie. Hned první den se seznámila s talentovaným mladým chemikem Donem Hornigem, kterého si rok nato vzala. Harvard jí dal nejen manžela, ale také první podněty pro budoucí boj za práva žen-vysokoškolaček. Vzpomínala, jak v univerzitní budově, kde pracovala, nebyl vùbec dámský záchod.

Prvňačka (v prostřední řadě 4. zleva). Historické snímky v textu pocházejí z Muzea města Ústí nad Labem.

CÍL V LOS ALAMOS

Don Hornig dostal na jaře 1944 od tajných služeb nabídku na účast v tajném vládním vědeckém projektu v poušti Los Alamos. Lilli se předem ujišťovala, že i pro ni tam bude práce odpovídající jejímu vzdělání. „Byla jsem vcelku sebejistá, ale na místě mě poslali na osobní oddìlení, kde obvykle zaměstnávali manželky vědeckých pracovníkù, které uměly zapisovat diktát a psát na stroji. Říkala jsem: ,Ne, tohle já nedělám!´“ Popsala střet s tvrdou realitou genderových pøedsudkù. Vyvzdorovala si po pár dnech přijetí do chemické divize. Byla mezi vědeckými pracovníky jedna ze dvou žen.

Projekt Manhattan mìl dva směry, jedním byla uranová bomba “ později ´Little Boy´ shozená na Hirošimu – a bomba plutoniová alias „Fat Man“ použitá na Nagasaki druhým výzkum zvýšení úèinku bomby. Manželé Hornigovi pracovali na plutoniové bombě. Úkolem Lilli byl výzkum plutonia. Odsud však musely všechny ženy zanedlouho odejít. „V určitou dobu došlo vedení k závěru, že plutonium je pro ženy a jejich reprodukční orgány příliš nebezpečné, tak ji přeřadili na práci na vysoce výbušných čočkách. Což bylo o něco ménì šílené,“ sarkasticky komentoval změnu zařazení své ženy Don Hornig. Ústecká rodaèka se zaměřila na vymýšlení zpùsobu stlačení plutonia chemickou výbušninou, která měla účinek atomové
bomby ještě zvýšit. „Naše malá skupina pracovala na tvaru vysoce výbušných náloží – čoček, které obklopovaly radioaktivní jádro. Šlo o to vyhnout se vzniku proudù, potøebovali jsme dokonalou kulovou vlnu,“ popisovala vědkyně svùj úkol v sekci trhavin. Don jako jedna z hlavních kapacit projektu řídil vlastní tým, který měl navrhnout a vyrobit tzv. jednotku X.
To byla strategická součást, která zajistila správné odpálení plutoniové bomby. Lilli ze své pozice vědkyně i z pozice manželky jednoho z hlavních nositelù projektu přicházela pracovně i společensky do styku se všemi dùležitými vědci projektu, jak se šéfem celého „Manhattanu“ Robertem Oppenheimerem, tak třeba i s později odhaleným sovětským špionem Klausem Fuchsem.
Jako většina předpokládala, že zbraň připravují proti Německu. Věděli, že Němci pracují na své bombě. Nikdo v jejím okolí ale nehovořil o tom, co by se stalo, kdyby Amerika bombu shodila v Evropě. Lilli ani nevěřila, že by mohla být svržena na Německo. „Celé úsilí mělo jasně daný cíl – získat funkèní bombu. Asi jsme si mysleli, že všechny problémy se tím vyřeší samy. Ve svých nevinných třiadvaceti letech jsem vůbec nebrala zřetel na vojenský zpùsob uvažování. Když se na to dívám zpětně, nebylo vùbec pochyb, že vojenské velení najde zpùsob, jak bombu použít. A z jejich pohledu to ani nemohlo být jinak,“ komentovala etické rozměry svého válečného vědeckého angažmá. Dilema o možném užití bomby v Evropě naštěstí vyřešilo dosažení kapitulace třetí říše konvenčními zbraněmi.

TRINITY

Vědci začali hluboko v poušti Nového Mexika připravovat zkušební jaderný výbuch. Dostal název Trinity a byl naplánován na 16. července 1945. Na sto metrů vysoké ocelové věži viselo podivné zařízení, které v sobě neslo chemické výbušniny tvarované dle výzkumu Lilli, a celý systém řízení výbuchu navržený Donem.
Den před výbuchem se manželé museli rozloučit. Don měl na starosti synchronizaci výbuchu. Musel zajistit, že se všech 32 náloží odpálí ve stejnou chvíli, na miliontinu sekundy přesně. To vyžadovalo jeho přítomnost v hlavním štábu po Oppenheimerovì boku. Všechno mnohokrát zkontroloval. Výbuch byl naplánován na 4.00 ráno. Večer před testem dostal příkaz slézt z věže a připojit se k ostatním, kteří se už chystali na přesun do bunkru vzdáleného 16 kilometrù. Pak ale začala bouřka a nervózní Oppenheimer nařídil Hornigovi vrátit se na věž a bombu hlídat. Seděl sám vedle první atomové bomby, četl knihu humorných esejù a otřásl se při každém úderu blesku, který mohl zpustit náhodnou detonaci. Živel řádil přes tři hodiny. Kvůli přetrvávajícímu dešti se počítalo, že bude nutné začátek testu odložit. Dvacetiminutové odpočítávání mohlo odstartovat až v 5.10. O Donově nečekané a nebezpečné roli
posledního strážce Trinity naštìstí Lilli nic netužila. V té dobì už byla na cestě autem spolu se třemi kolegy do dvš stě kilometrù vzdálených hor. Kempovali na výšině s výhledem na epicentrum výbuchu. Ve čtyři hodiny ráno, podle pùvodního plánu, byli všichni nachystaní zhlédnout ohnivé divadlo. Ale nic se nedělo. „Vìděli jsme, že test musí být spuštěn nejpozději ve 4.30 ráno kvůli fotografování. Takže, když jsme nad
horami na východě spatřili lem slunce, řekli jsme si: „Tak dnes z toho nic nebude,“ a nasedli do auta. A doslova když jsem uchopila klíèek zapalování, objevila se před námi ta houba… Všichni jsme byli
docela v šoku. Byl to neuvěřitelný pohled a nám bylo jasné, že patříme mezi první lidi, kteří něco takového kdy spatřili. Nad dříkem drti se ze zemì zvedl mrak – jasně žlutý, oranžový, červený, fialový… Vysál ten střed a rozvinul se jako květy… Bylo to neuvěřitelně veliké,“ zafixovala si ten historický okamžik Lilli. Záchvěv země dorazil asi o 15 sekund později. Zhruba po čtvrt hodině pocítili i tlakovou vlnu.
Donùv zážitek z desetinásobné blízkosti byl přirozenì ještě intenzivnìjší. Později označil vířivou oranžovou zářící ohnivou kouli, která před jeho očima naplnila oblohu, za „jednu z vizuálnì nejkrásnějších věcí, jaké jsem kdy viděl“. Atomový hřib dosáhl do výšky 12 kilometrù, bomba po sobě na zemi zanechala kráter tři metry hluboký a 330 metrù široký.
Lilli Hornigová ohromená silou exploze záhy s několika dalšími vědci z projektu podepsala petici žádající prezidenta USA Harryho Trumana, aby novou zbraň použil na Japonsko nejdříve demonstrativně v nějaké neobydlené oblasti. Don podepsat odmítl s vysvětlením, že je to k ničemu. S odstupem času pochopila manželùv postoj. „Nemyslím, že armáda náš požadavek vùbec vzala v potaz,“ hodnotila svùj tehdejší postoj v roce 2015 a dodala: „Velcí kluci prostě mají rádi velké hračky.“

TLUSŤOCH

Když 6. srpna 1945 padala uranová bomba na Hirošimu, dleli manželé Hornigovi na návštěvě u Donova bratra, který svolal rodinou rozlučku, neboť dostal povolávací rozkaz od námořnictva do Tichomoří. „My jsme velmi dobře věděli, že už nikam nepoletí, ale museli jsme přijet. Mluvit jsme o tom mohli jen sami dva mezi sebou,“ připomněla si tíhu sdíleného tajemství. Představovali si, jak budou rodina a veřejnost obecně reagovat, až se z médií dozvědí o výbuchu v Hirošimě, až se dozvědí o existenci atomové zbraně.
Předpokládali, že v té euforii z vítězství, z konce války si většina ani neuvědomí, že se zároveň jedná
o fantastický technický počin. 9.srpna se ozval ohromující výbuch nad Nagasaki. Jaderná puma s názvem Fat Man, česky Tlusťoch, explodovala ve výš ce 550 metrù. Výbuch dle vědeckých odhadù vyvolal teplotu
3900 stupňů Celsia a vítr o rychlosti 1005 kilometrù v hodině. To zpùsobilo totální devastaci větší části města a okamžitou smrt asi 40 000 obyvatel. 25 000 lidí bylo zraněno a tisíce dalších později zemřely na následky radioaktivního ozáření.
Bilance mrtvých se zastavila na celkovém čísle okolo 74 000. Když Lilli viděla fotky z města zničeného „její“ bombou, vůbec ji to nepřekvapilo: „Protože jsem zažila zkušební výbuch, bylo jasné, že destrukce bude obrovských rozměrů.“ Zažívala rozporuplné pocity. Z lidského hlediska to byla marnost nad tolika ztracenými životy a z pohledu vědce cítila pocit jakéhosi triumfu. Dvě po sobě jdoucí atomové apokalypsy přiměly 15. srpna Japonsko konečně kapitulovat. Lilli se samozřejmě ulevilo. Možné výčitky vytlačila představa, jaké ztráty na životech by přinesla případná invaze na hlavních japonských ostrovech. Prognózy hovořily, že hned zpočátku by Američané přišli o více než sto tisíc vojákù a jedním z nich klidně mohl být i Donùv bratr.

DO CIVILU

Život v poušti Hornigovým skončil na podzim roku 1946. Manželé se vrátili k akademické dráze. Lilli dokončila přerušený doktorát na Harvardu a ujala se role matky. Porodila krátce po sobě tři děti, později přibylo ještě čtvrté. Donova profesní hvězda dál stoupala a v roce 1963 byl jmenován vědeckým poradcem prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho i jeho následovníka Lyndona B. Johnsona pro oblast kosmického programu a jadernou problematiku.

…a v pokročilém věku v Providence, USA.
Foto Paulo Saviano.


Lilli se vedle vìdecké dráhy začala realizovat v oblasti ženských práv. Stala se zakládající ředitelkou organizace HERS (Higher Education Resource Services), která usilovala o podporu kariéry a profesních zájmù žen v akademické sféře a brojila proti sexismu v zaměstnání. Z veřejného života se manželé Hornigovi stáhli v pozdních devadesátých letech. Don zemřel v roce 2013 na Alzheimerovu nemoc. Lilli byla ještě ve svých 94 letech svěží, účastnila se společenského života a poskytovala rozhovory o svém „atomovém“ angažmá. Do konce života ji znepokojoval fakt, že atomové bomby má dnes už i Pákistán
nebo Severní Korea. Komentovala toto riziko svým osobitým zpùsobem: „Vždy existuje možnost, že se nìkde objeví válkychtivý šílenec. A nebude to žena.“
Nedlouho po její smrti v roce 2017 dorazil do ústeckého muzea balíček od syn Hornigových Christophera. Obsahoval americkou vojenskou bundu z roku 1945, kterou nosila Lilli v Los Alamos.

Ta se stala jedním ze stěžejních exponátù stálé výstavy Naši Němci otevřené v roce 2021 v Ústí nad Labem.
MARTIN KRSEK
(Text vychází z autorovy knihy Neznámí hrdinové mluvili i německy, Praha 2018.)

Publikováno v Roš Chodeš 10/2023