Jedné z legendárních postav spojených s našim městem. Příjemné čtení a kdo Izraele znal, rád zavzpomíná. Olomoučané si pamatují na vyschlou postavičku muže v čepičce, pracovním oděvu a gumácích, který se s předválečným černým dámským kolem obloženým hadrami a starým papírem zjevoval v ulicích města.
Náklad mu nedovoloval vysednout na sedlo, vodil kolo vedle sebe. Kolo bylo opatřeno nápisy, které jeho majitel čas od času obměňoval. Označení Izrael, dříve doplněné jménem Donát, však bylo přítomno vždy. Donát Izrael, jak se mu říkalo, patřil ke koloritu Olomouce již od 50. let minulého století. Po listopadu 1989, to už nějakou dobu chodil po ulicích bez kola, s nákladem a nápisy na zádech, se najednou ztratil, zmizel, a nikdo nevěděl kam. Zůstala po něm legenda o chudém člověku, který kdysi zdědil nesmírné bohatství a zbláznil se z toho.
Tajemství původu Donáta Izraela poodhalil před několika lety fotograf Bohuslav František Červinka; se svým výzkumem se svěřil jen úzkému okruhu přátel. Když zpracovával rodokmen rodu Červinků, přepisoval též do počítače rukopis tatínkovy rodové kroniky. Při přepisování narazil na zmínky o Leopoldu Čudovi. Ty v něm vyvolaly vzpomínky, a to už z doby nejútlejšího mládí, na mnohá jeho setkání s touto kuriózní osobou, později známou pod jménem Donát Izrael. Rozhodl se zjistit o něm co nejvíce, a tak se rozjel na kole do Dolan, Bělkovic a Lašťan, kde se na pana Čudu vyptával starších lidí. Pátrání ho dovedlo až do místa, kde se Čuda narodil a dlouhou dobu žil, do Dolánek (dříve Geblov).
Výsledek jeho pátrání, které B. F. Červinka sepsal 8. listopadu 2003, má otevřený konec, podává však nový klíč k podivnému způsobu života, který Leopold Čuda alias Donát Izrael vedl. Leopold Čuda, přezdívaný Čudáček, se narodil 10. října 1902 v Geblově č. 99, ve stavení, které vlastnil bratranec Leopoldovy maminky. Zde Leopold vyrůstal a trvale bydlel až do počátku 50. let 20. století. Pro pointu tohoto článku, jak uvidíme, má význam především informace, že se Leopold své matce narodil za svobodna. Otec v rodné matrice není uveden. Příjmení Čuda měl po matce.
V mládí vynikal Leopold bystrostí a nadáním. Hrál na housle a byl sečtělý. Jako první v širokém okolí si zakoupil motocykl. Až do konce druhé světové války žil normálně. Za první republiky vlastnil v Bohuňovicích mlékárnu a koníka s malým vozem. Mléko rozvážel po obchodech v okolních vesnicích. Tak se s ním seznámil také otec B. F. Červinky pan Bohuslav Ignác Červinka, majitel obchodu se smíšeným zbožím v Olomouci-Chválkovicích. Leopold Čuda pravidelně zásoboval jeho obchod mlékem. Změna v chování se u Čudy projevila až po únoru 1948, po nástupu komunistů k moci.
Jisté osvětlení vrhá na nový životní postoj L. Čudy rozhovor, který pan Červinka senior zaznamenal ve své kronice. Tehdy, v roce 1950, se potkali v Pavlovičkách, u závor železniční tratě na Šternberk, na cestě vedoucí od dnešní restaurace „Na pile“ (dříve hospoda u Číhalů) k ulici Sibiřské. Pan Čuda se pana Červinky zeptal, kde nyní pracuje. Ten odpověděl, že si našel místo u firmy Moravostav (později Prefa), kde ho přijal vedoucí stavební technik Vratislav Štěpánek, bývalý majitel Moravostavu. Leopold Čuda reagoval výtkou: „To děláte, pane Červinko, špatně. Kdyby všichni lidé ve státě odmítli pracovat, tak jako já, komunisté by do půl roku padli.“ Pan Červinka se hájil: „To přece nejde, mám rodinu, musím ji nějak uživit, a nakonec toto zaměstnání je pro mne přijatelnější než obchod, kde jsem musel od rána do večera stát za pultem a po nocích úřadovat. Dnes odpracuji osm hodin, a mám klid.“ S tím se rozešli.
Po celou dobu vlády komunistů odmítal Leopold Čuda jakoukoli práci i jakoukoli finanční podporu. V 60. letech přespával v Dolánkách, v rodném domku č. 99. U nákladového nádraží při železniční trati na Prahu měl zahrádku, kde pro svou potřebu pěstoval zeleninu. Podle svědectví pamětníků nashromáždil v domku v Dolánkách neskutečné množství harampádí. Šlo o odpady, které postupně vozil do sběrných surovin. V té době už pan Čuda jezdil na kole s pomalým převodem 1:1, přesto měly jeho výpravy velký akční rádius. Otec a syn Červinkovi ho potkávali nejen v Olomouci, ale také ve Šternberku, Velké Bystřici, na Sv. Kopečku i jinde. Později se z Dolánek přemístil do Olomouce, kde se zabydlel v teplovodním kanále na Envelopě, poblíž nového sídla Okresního výboru KSČ (dnešní Právnická fakulta Univerzity Palackého). Zde očividně páchal socialistickému zřízení ostudu, neboť byl v republice snad jediný nezaměstnaný a současně i jediný bezdomovec.
Ve svém mládí zažil Leopold Čuda údajně velké zklamání, velký otřes, alespoň tak se to traduje mezi staršími obyvateli Lašťan. V Lašťanech prý navázal důvěrný vztah s jednou z dcer místního starosty. Když se to starosta dověděl, udělal lásce rázný konec. Následkem toho si prý ona starostova dcera vzala život. (Tuto informaci poskytl B. F. Červinkovi pan Ladislav König, nar. 15. srpna 1926, rodák z Lašťan.) B. F. Červinka však pozdější podivné vystupování Leopolda Čudy s touto událostí nespojuje. domnívá se, že příčina jeho podivínského života spočívala v něčem jiném. Než se k tomu dostaneme, uvedeme ještě některé další skutečnosti ze života Donáta Izraela. Jednou se měl Leopold Čuda v Olomouci přiblížit až k prvomájovému průvodu. Ty vycházely od Envelopy, z místa blízko od kanálu, kde Čuda přespával. Jeho zjev, obložení kola plechovkami a taškami, rámus, který dělaly přivázané plechovky tažené po zemi, a proizraelské nápisy za sedlem musely samozřejmě provokovat, dráždit. Snad to byl úmysl. Čuda byl zatčen a od té doby, vždy, když se konaly státní či stranické oslavy nebo se blížily režimu nepohodlná výročí, býval prý policií zajištěn. Potom mu snad i kolo zabavili.
Na poslední období života Donáta Izraela vzpomíná prof. RNDr. Bronislav Hlůza, DrSc., emeritní profesor Univerzity Palackého: „… v paměti mi zůstalo asi poslední setkání s ním: bylo to na podzim ve Šternberku. Šel sem odpoledne s vnukem na procházku kolem plotu nemocnice. Slunce už bylo podzimně „zubaté“. Na konci plotu bylo odstavené kolo pana Čudy a on sám na dvou cihlách, pod nimiž si z klestí udělal ohníček, si v nějaké plechovce ohříval mléko – asi oběd. Jinak bylo známo, že s příchodem špatného počasí byl ve Šternberku občas přijat do nemocnice, psychiatrické léčebny nebo Vincentina, kde jej vykoupali, dali mu najíst a nechali jej vyspat a přežít několik dnů v lidštějších podmínkách.“
Informaci zpřesňuje pan F. B. Červinka na základě výpovědi ošetřovatelky z Ústavu sociální péče pro dospělé ve Šternberku, která nechce být jmenována. Ke konci života, po rozdělení ČSFR v roce 1993, byl Leopoldd Čuda úředně umístěn do tohoto ústavu, protože neměl žádné příbuzné, kteří by o něho stáli. Vymínil si, že bude umístěn samostatně, mimo tamní chovance. Toto přání mu splnili, bydlel až do konce života sám v podkrovní místnosti. Každý den, v létě v zimě, vycházel ráno na dvůr a svlečen do půl těla cvičil. To mu již bylo více než devadesát let.
Zemřel 5. září 1994 v Psychiatrické léčebně ve Šternberku. Pohřeb, kremaci bez obřadu, zařizoval Městský úřad Šternberk. V roce 1995 byly jeho ostatky uloženy do společného hrobu šternberského Ústavu sociální péče na hřbitově ve Šternberku, hrob je údajně u zdi. Jeho národnost byla úředně neznáma. A nyní konečně k dedukci pana Červinky o pravé příčině výstřednosti Donáta Izraela. Podle jeho zjištění se Leopold Čuda po svém umístění do Ústavu sociální péče ve Šternberku vehementně dožadoval restituce olomouckých Závodů MILO. Velmi často, což potvrdil i jeho vzdálený příbuzný Karel Čuda z Dolánek, o sobě prohlašoval, že je Žid. Ve šternberském ústavu ho asi považovali za chudého duchem. Podle pana Červinky však blázen nebyl.Bohuslav František Červinka v závěru svého životopisného zkoumání staví vedle sebe tři zjištění:
- Závody MILO patřily za první republiky židovské rodině Heikornů.
- Matka Leopolda Čudy byla v mládí zaměstnána u firmy Heikorn a v tu dobu otěhotněla.
- Pan Čuda se trvale hlásil k židovské národnosti a usiloval o restituci Závodů MILO.
Soud, který z těchto skutečností B. F. Červinka vyvozuje, se nabízí: otcem Leopolda Čudy mohl být některý příslušník rodiny Heikornů. Snad matka toto tajemství svému synu někdy řekla či naznačila. Červinkova studie končí úvahou: Byl Leopold Čuda skutečným dědicem této olomoucké firmy? Kdož ví. Čas zahladil všechny stopy. Zůstala jen otevřená otázka bez odpovědi.
Při procházce židovskou částí olomouckého hlavního hřbitova jsem si u tohoto hrobu vzpoměl na známou postavičku, Dolan, Šternberka a Olomouce Leopolda Čudu alias Donáta Izraele. Zajímalo by mě proč tam měl napsáno Donát, když by tam měl mít spíše jiné židovské příjmení a to Heikorn. Dřívější název pro MILO závody, kde pracovala jeho matka a možná i jeho otec... p. Heikorn. Rodina Donath/Donátů nemá s naším Leopoldem Čudou pravděpodobně nic společného, přesto si zaslouží připomenout její historii. Max Donath Posledního z olomouckých židovských stavitelů Max Donath (1885) zachránilo od brzkého transportu do Terezína, případně dále na východ manželství s nežidovskou Emílií. Vzhledem k neinventarizaci fondu „Policejní ředitelství v Olomouci – policejní přihlášky“, nemůžeme s jistotou potvrdit, zda byl Max Donath tzv. položidem. S ohledem na tvrzení, že jeho manželka byla českou učitelkou, se to ovšem zdá jak více než pravděpodobné. Této skutečnosti nahrává takétž fakt, že byl Max Donath deportován do Terezína až 4. 2. 1945 z Prahy, v transportu 96 vězňů k „uzavřenému pracovnímu nasazení“. S ohledem na Viz Kárný, Miroslav, ed.: Terezínská pamětní kniha: židovské oběti nacistických deportací z čech a Moravy, 1941-1945. Nakl. Melantrich, Praha 1995, s. 319, 333. Firmu se mu skrze tento svazek zachránit nepodařilo, jako některým jiným v Olomouci. Ta byla již v létě roku 1939 uvedena do klidu a její majetek postihla totožná procedura jako u všech dalších stavitelů. Max Donath přišel mimo jiné o 60 m3 lešení a zcela nový elektrický výtah a spoustu dalších pracovních věcí, jakož i sklady, ve kterých měl tento inventář uskladněn, a které si pronajímal za německou Turnhalle. V polovině roku 1944 pak rodina stavitele Donatha s definitivní platností přišla i o tři nemovitosti, které měl před válkou v držení. Ty byly 24. Července 1944 odprodány za pouhých 180 000 korun Auswanderungsfondu. To bylo již několik let poté, co by donucen se vystěhovat ze svého původního bydliště U botanické zahrady 16, a jako spousta dalších olomouckých židů si najít bydlení v okrajových částeh města. Velice často se touto lokalitou stávaly Holice. Vlastnil dům na Vozovce 26, který vlastnil v ideální polovici se svoji manželkou. Mimo to vlastnil Max Donath dům na Palackého ulici č. 6 a zmiňovaný dům číslo 16 U botanické zahrady, jehož byl ideálním vlastníkem. V domě č. 26 Na vozovce se po svém návratu do Olomouce stal národním správcem. Viz SOkA v Olomouci, fond ÚNV Olomouc, kt. 29, inv. č. 156. V některých případech se jimi opravdu stávali po svém návratu židovští občané. Naprosto tristním dojmem ve světle výše nastíněných událostí tak působí fakt, že se musel Max Donath po svém návratu do Olomouce potýkat s označením své osoby za germanizátora. A to i vzhledem ke skutečnosti, že jeho manželka byla českou učitelkou, on ve své bývalé stavební firmě zaměstnával většinu českých dělníků a jejich syn navštěvoval českou školu. Za této konstelace, jejíž podnět vzešel od jisté Ludmily Hanákové, bylo pozasteveno Maxu Donathovi národní správcovství několika olomouckých domů, včetně těch, jejichž před válkou byl majitelem. Max Donath na to konto píše ve zprávě z 9. dubna 1946 Národnímu výboru hlavního města Olomouce následující. „Bylo mi řečeno, že podle jakési resoluce bylo zavedeno policejní šetření, zda jsem snad nevystupoval jako germanisator. Informoval jsem se v tomto směru a dostal jsem ze spolehlivých pramenů asi toto poučení: Němci, kteří trpěli pod persekucí, jsou prý též vyňati z různých opatření, když v minulosti nevystupovali jako germanizátoři. U nich má snad takové policejní šetření své důvody a já jejich obhájcem nejsem. Neshledávám však naprosto důvodů, aby byl zachován takový postup u mé osoby“. Po válce působil Max Donath jako soudní znalec. Zemřel v roce 1954. zdroj: Bc. Tomáš Perný
Podle životopisné studie Bohuslava Františka Červinky „Kdo to byl Leopold Čuda?“ a s použitím Červinkovy korespondence s prof. Bronislavem Hlůzou, i dle vlastní vzpomínky zpracoval – th – (autor ho převzal z Chajejnu 2010/7-8 – kde tento článek vyšel)
/doufám, že to panu Hrbkovi nebude vadit – pokud tady tenhle článek najde, že jsem si článek vypůjčil, navíc ho mám jenom v neveřejné části; pana Čudu jsem sice osobně neznal, ale něco o tom, že někdo podědil velký majetek a zbláznil se z toho, jsem už v Olomouci kdysi zaslechl/ pozn. autor
Napsat komentář