Dějiny zaniklé obce Pelhřimovy (dokončení)

zdroj: https://jeseniky.ecn.cz/

Z konce 18.století máme také první statistické údaje o obyvatelstvu obce. Roku 1790 zde v 43 domech žilo 252 obyvatel. Dle kostelních účtů bylo do roka v průměru 4 – 7 úmrtí, jen v některých létech počet stoupal, obvykle tehdy, když zuřily epidemie. Před rokem 1780 byl počet pohřbívaných vyšší, neboť na hřbitově u kostela byli do tohoto roku pohřbívání i obyvatelé z pruské části Pelhřimov.

Ovšem snahy pánů Pinů z Friedenthalu o povznesení hospodářství na statku brzy narazily na některé překážky. Ekonomiku regionu opět rozvrátily následky války s Pruskem v létech 1778 – 1779, jakož i celková politika pruské vlády. Ta se všemožně snažila o přerušení nebo aspoň omezení styků mezi oběma částmi rozděleného Slezska, aby tak Slezsko pod rakouskou vládou hospodářsky poškozovala, srazila na kolena a učinila snadným cílem svých budoucích výbojů. Z jejího podnětu došlo 16.září 1780 k odtržení pruské části Pelhřimov od rudoltické farnosti a jejímu podřízení farnosti v pruské Opavici. Pelhřimovský kostel ztratil svůj majetek v pruské části Pelhřimov, podporu Jana z Blumenkronua nadační kapitály u obyvatel pruské části Pelhřimov – později byly přeneseny na slezské stavy. Snaha o přerušení styků vyvrcholila roku 1803 zbudováním vlastního kostela v pruských Pelhřimovech.

Obyvatelstvo však přes tyto zásady nadřízených úřadů spolupráci a styky nepřerušilo.
Dostavily se i další potíže, vyplývající především t následků těžké neúrody a hladomoru v první polovině 70.let 17.století. to vše přimělo pány Piny z Friedenthala, aby 1.července 1779 pronajali statek Hrozovou a Pelhřimovy Jakubu Felixovi Pinovi z Friedenthalu za roční plat 2500 zl. Měl dávat ročně 50 zl. Na opravy hospodářských budov, neměl zvyšovat povinnost poddaných bez vědomí ostatních pánů z Friedenthalu, kteří jinak hradili následky živelných pohrom a protože panství nadále nemělo vlastní les, mohl Jakub Felix brát ročně 40 sáhů dřeva z obecních lesů. Z předávacího protokolu 12.února 1780 vyplývá, že tvrz v pelhřimovském dvoře sloužila jako sýpka a byla na spadnutí. Dvůr měl jinak staré a nové obydlí pro faráře, 2.kůlny, kravín, ovčín a ovocnou a travnatou zahradu o výměře 1 3/8 měřice, pole o výměře 180 měřic z nichž 1/3 zůstávala na pastvu a louky Waal, βodesiess, Grosse Wiese z Viehweg, z nichž se mohlo sklidit 18 dvouspřežních fůr sena a otavy. Ve dvoře bylo 24 krav, 10 telat, 2 býci, 197 ovcí, 3 vepři a 15 kusů drůbeže blíže nejmenované.

Jakub Felix Pino z Friedenthalu se dle intencí nadále staral o povznesení statku. Ke staré dřevěné tvrzi v Hrozové přistavěl novou budovu, obnovil v Pelhřimovech vrchnostenský les, zvětšil příjmy statku a 1/3 a vynaložil na to celkem 7 000 zl. Přesto nemohl zadržet hospodářský úpadek – mj. za jeho působení zanikly na statku chmelnice. Po vypršení probájmu roku 1785 měl se svými bratry o statek spory, které skončily tím, že mu byl 3.února 1706 prodán do trvalé držby za 17 500 zl. Ovšem Jakub Pino z Priedenthalu si tím příliš nepomohl. Již roku 1787 musel zatížit statek vysokým dluhem 12 000 zl. Při smrti v dubnu 1790 zanechal jedenáctiletou dceru Terezii, sedmiletého syna Alberta, šestiletého syna Wolfganga a čtyřletou dceru Amálií..

Hrozovou a Pelhřimovy po něm převzal jeho bratr Karel Maria Leopold Pino z Friedenthalu a držel je až do své smrti 18.listopadu 1802. hospodaření statku dál upadalo v důsledku napoleonských válek. Bylo typické, že v srpnu 1801 musela být oprava střechy pelhřimovského kostela hrazena pouze z dobročinných příspěvků. Po smrti Karla Marii Leopolda se delší dobu vleklo jednání o nástupnictví, až konečně v prosinci 1805 připadlo léno dle rozhodnutí olomouckého arcibiskupa Colloredo – Waldsee synovi Karla Marii Leopoldu – Karlovi. Oběma synům Jakuba Felixe Pina z Friedenthalu byly na panství vykázány určité podíly – víno např., že v létech 1808 – 1809 bylo na díle Alberta Pina z Friedenthalu intabulováno několik dlužných úpisů, mj. na 5000 zl. Pro osoblažského Zida Saula Karpeleze. Roku 1812 převzal Albert z Wolfgang Pinové z Friedenthalu celý statek a Wolfgang jej po několika měsících obdržel do dočasného držení. Brzy se však rozdělili tak, že Wolfgang získal Hrozovou a Albert Pelhřimovy. Popis léna, pořízený při této příležitosti 10.června 1813,uvádí opět výstižné stavy, v jakém se Pelhřimovy tehdy nacházely :
Tvrz ve dvoře zvaná starý zámek, sloužila jako obydlí myslivce a sýpka. Kromě ní bylo malé obydlí šafáře z dráha z tyčí mazaných hlínou, kryté šindelovou střechou. U dvora byla malá travnatá zahrada, se zděným ovčínem, větší nová zelinářská zahrada s ovocnými stromy po obvodu. Pole byla vhodné pro pěstování žita, byla zlepšena, ale pro malou vrstvu orné půdy nad skalnatém podkladu /břidlice/ nebyla příliš výnosná. Pole směrem k Hrozové měla více ornice, ale byla zamokřena a jen obtížně se dala zlepšit. Přesto byli sedláci z Pelhřimov považování za majetnější než sedláci z Hrozové. Louky dávaly trávu a seno, ale v nedostatečném množství, byly často zaplavovány. Les Kieferwald měl dostatek dřeva, ovšem hlavně křoviny a menší porost, větší stromy představovaly pouze ojedinělé modříny, borovice a jedle, vhodné k použití na stavební dřevo. Rychtář byl povinen brát pálenku pouze od vrchnosti, dále měl dočasně povolen výčep Josef Göbel. Vrchnost jako patron kostela, byla povinna dávat stavební materiál na jeho údržbu a obnovu, 2.kmeny stromů na vytápění školy, 15.zl. na její opravy a platy úřed- níka a drába. Čistý výnos z Pelhřimov se odhadoval na 1980 zl., 40 ¾ kr.

Jak mohli majitelé v tíživé ekonomické situaci dostávat svým závazkům, dokazuje opět skutečnost, že roku 1824 muselo náklady na opravu střechy a dalších částí pelhřimovského kostela hradit panství Slezské Rudoltice. Oba bratři Pinové z Friedenthalu byli tísnění nouzí a nedostatkem peněz stále více. Doba byla ostatně taková, že mohly obstát buď jen mohutné velkostatky vysoké šlechty nebo majetky, na nichž se rozvíjely kapitalistické formy podnikání. Na velkostatku Hrozová nebyly podmínky ani na jedno, ani na druhé. Přesto Wolfgang přikročil v tomto směru k určitým krokům, např. abolici robot v Hrozové roku 1821. dle jeho příkladu také Albert Pino z Friedenthalu uzavřel 15.února 1827 smlouvu se sedláky z Pelhřimov o pronájem polí a robot u dvora od 1.dubna 1827 na 6.let. sedláci měli zato odvádět roční plat 600 zl. a myslivci v Pelhřimovech měli dávat z obecního lesa bezplatné dřevo. Dne 6.března 1828 pak Albert Pino z Friedenthalu pronajal zbytek pelhřimovského dvora své manželce Jindřišce z Rottenburgu od 1.dubna 1828 rovněž na šest let za plat 700 zl. ročně. Albertovu situaci, za níž se odhodlal k těmto krokům, dobře ilustruje skutečnost, že roku 1826 vzal z lesa Kieferwaldu bez povolení arcibiskupa mnoho stromů na opravu vyhořelých hospodářských budov v Hrozové a upadl tím do několikaletých sporů o porušení lenních povin- ností.
Těžce zadlužený Wolfgang Pino z Frietenthalu zemřel 23.března 1829 a zanechal po sobě syny Konstantina a Lea. Správu statku převzal Albert a protokol o separaci lén Hrozová a Pelhřimo- vy, vyhotovený při této příležitosti 6.listopadu 1829, je nejdůkladnějším statku jaký známe. Zámek v Hrozové Wolfgang Pino z Friedenthalu roku 1822 rozšířil a zmodernizoval, přesto v něm ještě zůstala část staré dřevěné tvrze. Starou tvrz v pelhřimovském dvoře adaptoval Albert Pino z Friedenthalu pro nouzové přebývání majitelů statku, ale protože ani potom neskýtala příliš pohodlí, doporučovalo se postavit nové panské sídlo na vhodnějším místě. Staré obydlí pro faráře, uváděné roku 1780, sloužilo jako čeledník a bylo tedy třeba rovněž postavit nové. Ovčín byl změněn na kravín pro 26 krav, konírna pro 4. koně, sklad krmiva a a postrojů a kočárkárnu, místo něho vznikl nový zděný ovčín pro 350 ovcí.
Malé obydlí pro faráře a drába, původní konírna zůstaly beze změn. Až na šafářovo obydlí byly budovy dvora v dobrém stavu, vesměs kryty došky. Vrchnosti bylo zakázáno robotnými povinnostmi 14 sedláků, 7.zahradníků a 18 domkařů /ostatní obyvatelé byli zřejmě považováni za řemeslníky/. Sedláci byli povinni konat robotu od 29.září do 1.dubna – 3.dny týdně po 7.hodinách a od 1.dubna do 29.září rovněž 3.dny po 10.hodinách s koňmi a 1.osobou, zahradníci týdně 1 ½ dne,
1.domkaři ročně 13 dnů,
4.domkaři ročně 13 dnů,
4.domkaři ročně po 6.dnech,
13.domkařů ročně po 4.dnech.
14.sedláků odvádělo ročně po 2.vřetenech příze
statek Ondřeje Schöffera /asi čp.22/ 4.vřetena
6 zahradníků po 4.vřetenech
21 domkařů po 5. vřetenech.
Na sv.Michala /29.září/ – odváděli dědičný rychtář plat 4 zl. 48 kr.
– sedláci 23 zl. 6.kr
– 4. zahradníci po 1.zl
– 2.zahradníci po 24 kr.
– 2.domkaři po 2 zl., 24 kr.
– 2.další po 2.zl.38 kr.
– 6.domkařů po 3.zl.
– 2.domkaři po 3 zl., 12 kr.
– 1.domkař po 3.zl., 24 kr.
– 1.domkař po 3.zl., 48 kr.
plat ze mlýna obnášel 40 zl. a 1.husa
od pekařů vybíral ročně průměrně 3.zl 36 kr.,
z palírny 400 zl.
z výčepu piva 9.zl.,
10.sedláků odvádělo po 2.slepicích,
5.sedláků po 1.slepici,
8.domkařů po 2.slepicích
z masných krámů se odvádělo 45 liber loje.

Výměra pozemků a dvora obnášela 130 jiter, 677 2/6 sáhů polí,
9.jiter, 26 1/6 sáhů luk
46 jiter, 613 3/6 sáhů lesů a
974 sáhů pastvin
stavy dobytka obecně klesly.
Albert Pino z Friedenthalu spravoval celé léno do roku 1840, kdy převzali Hrozovou Konstantin a Leo Albertovi se podařilo statek poněkud zvednout a zmenšit jeho zadlužení.
Zrušení patrimoniální správy roku 1848 však pro pány z Friedenthalu znamenalo hotovou pohromu. Dopis Konstantina Fina z Friedenthalu nejmenovanému hodnostáři olomouckého arcibiskupství z 22.listopadu 1849 ukazuje, jak část šlechty přijala vydobytky revoluce, které pro většinu venkovského obyvatelstva znamenaly dobrodiní. Baron psal, že od března 1848 musí statek Hrozová – Pelhřimovy živit 3.rodiny, – přestože je to nemožné.
Patent o zrušení roboty ze 7.září 1848 přináší majitelům statků těžké oběti a on sám tak přišel o 2/3 výhonu /zřejmě platy za abolici robot/.
Strýc Albert je bezdětný vdovec, který netrpí nouzí, bratr Leo nastoupil službu jako nadporučík u hulánů arcivévody Karla a je tím zajištěn, ale on sám musí nyní snášet nouzi schován, je otcem 4.dětí., nemá svobodný majetek, prodal vše luxusní a obává se hladu, protože z výnosu statku nyní stěží může krýt stále rostoucí zemské daně. Je tím ohrožena i jeho čest. Absolvoval gymnázium, olomouckou kadetku, v létech 1834 – 1836 sloužil u toskánských dragounů, roku 1841 složil učitelské zkoušky a pracoval pak jako hospodářský úředník, zná mapování a češtinu. Prosí proto o místo okresního sekretáře. Jeho prosbě zřejmě nebylo vyhověno a lenní soud olomouckého arcibiskupství doporučil 15.září 1852 dočasnou likvidaci léna. Byla provedena zemským soudem v Opavě roku 1853 tím způsobem, že do roku 1863 byly všechny výnosy ze statku dávány na splácení úroků. Poté se Hrozová a Pelhřinovy pánům Pinům z Friedenthalu vrátily, ale roku 1869 bylo rozhodnuto o celkové likvidaci lenního systému olomouckého arcibiskupství. Hrozová a Pelhřimovy byly zbaveny lenního svazku v létech 1870 – 1871, přičemž páni Pinkové z Friedenthalu opět statek zadlužili. To, co jim pak po likvidaci léna zbylo, nestačilo ani k živoření, takže museli dokonce bourat i zchátralý zámek v Hrozové.

Obraťme nyní svou pozornost k samotným obyvatelům Pelhřimov, o nichž po roce 1850 je dochováno více písemných zpráv. Asi kolem roku 1850 byl na výšině severně od obce zbudován větrný mlýn, který existoval do doby kolem 1900. někdy během 2. poloviny 19.století zanikla palírna. Obec chtěla roku 1856 koupit kostel, protože bohoslužby v něm byly vykonávány velmi nepravidelně – jen každou třetí neděli a byla celá léta kdy se rudoltičtí faráři o bohoslužby v Pelhřimovech vůbec nestarali, takže vznikaly neustálé spory. Nakonec se koupě nepodařila. Roku 1880 měla 60.domů a dle sčítání z roku 1910 měla 63 domů obydlených, 10.neobydlených a 306 obyvatel, z toho 165 mužů a 14 žen, 303 katolíků, 282 osob s obnovovací řečí německou a 24 cizích státních příslušníků /vesměs zřejmě Prusů z pruské části Pelhřimov. Obyvatelstvo nově postavených domů tvořili vesměs příslušníci rodin, v obci již dříve usazených, které se neustále rozrůstaly. Dochované rejstříky živností od počátku 2.století dokazují, že v obci bylo několik obchodů, hlavně s potravinami a nápoji, kolářství, stolařství, stolařství, řeznictví, pekařství, krejčovství, obuvnictví, holičství, kovářství, sedlářství. Tato řemesla a živnosti byly provozovány na různých místech, hlavně však v domech č. 13, 20. v čísle popisném 13 zřídil roku 1912 Pavel Kieslich, příchozí z pruské části Pelhřimov, hospodu. Ze spolku bylo v obci od počátku 20.století činné hasičstvo.
Vypuknutí první světové války zastihlo Pelhřimovy při opravě kostela, na něm byla toho roku vyměněna zcela zchátralá šindelová střecha za taškovou a rekonstruována věž. Podrobné osudy obyvatel v té době nejsou známy. Z pozdějších záznamů víme, že narukovalo nejméně 13.obyvatelů obce, Robert Schöffer z domu čp.50 dosáhl hodnosti desátníka a vyznamenání stříbrnou medailí 2.třídy, František Starker z domu č.50 byl raněn, ale z toho, že v obci v následujících létech nebyl žádný pomník válečným hrdinům, lze usuzovat, že nikdo z narukovaných nepadl.

Ani po vzniku Československa roku 1918 se styky s pruskou částí Pelhřimov nepřerušily. V roce 1921 vypracovala obecní rada v pruských Pelhřimovech plány na regulaci potoka Trója a od roku 1924 jednala o jejich realizaci s obecní radou našich Pelhřimov. Projekt byl schválen na společném jednání obou obcí, okresního úřadu v Krnově alendrátu v Hlubčicích v pruských Pelhřimovech 27.listopadu 1925. Obě části obce byly tehdy naposledy na nazývány Porubou. Po dokončení regulace potoka měla být zbudována řádná okresní silnice Město Albrechtice – Piskořov – Pelhřimovy – Hrozová, ale když se realizace projektu protáhla, vypůjčila si obec roku 1926 – 438 000 Kč a zahájila stavbu příslušného úseku silnice sama. Silnice byla dokončena roku 1929 a teprve toho roku se započalo s regulací potoka. Půjčka měla ovšem za následek katastrofální stav obecního hospodářství – převzatého dluhu se obec již nikdy nezbavila, musela vypsat obecní přirážky ve výší 350 ℅ /19000Kč/ a každoročně měla zakrýt schodek asi 15000 Kč. Při regulaci potoka byly mj. zpevněny břehy a zbudovány 2. hospodářské mosty pro spojení s pruskou částí Pelhřimov.
Sotva však byly práce na regulaci hotovy, zničila celé dílo katastrofální povodeň 20.května 1931, při níž voda sahala 1 m nad úroveň obecní silnice, zbudovaná 3.m nad dnem potoka. Silnice byla zcela vymletá, řada okolních budov podemletá a všechny mosty přes potok byly strženy, musely být vybudovány nové plány na regulaci, které kvůli hospodářské krizi mohly být realizovány až v létech 1936 – 1937. některé dokončovací práce se protáhly až do roku 1942.
V té době bylo již Československo ohroženo hitlerovským Německem a jeho prodlouženou rukou v našem pohraničí Henleinovou Sudetendeutsche Partei. Tato strana nalezla od roku 1934 své příznivce také v Pelhřimovech. Je nápadné, že k SdP se hlásili spíše příslušníci mladší generace a nikdo s účastníků první světové války. U starší generace zřejmě převládaly buď touha po pokojném soužití s ČSR nebo starý německý nacionalismus v rakouském duchu, který však Hitler velmi ostře potíral. Jinak lze vidět, že do SpD vstupovali někteří velcí sedláci, na něž zapůsobila ideologie německého selství jako součást oficiální propagandy hitlerovců. Nápadný je ovšem počet řemeslníků, především zedníků. Ti chodili za prací do Německa, kde měli snadnou možnost seznámit se s názory Hitlerovy NSDAP a ty pak přenášet domů.
Napětí vyvrcholilo v roce 1938, kdy SdP za přímé podpory hitlerovců se pokusila o otevřené rozbití ČSR. Jako tzv. pořádková služba SdP /ordneři/ fungovali již dříve vybraní členové strany, kteří se však značnou měrou podíleli na podvratné činnosti. V létech 1938 se s ordnerů vytvořila tvz. Freiwillige Schutzdienst – nebezpečné teroristická organizace, zabývající se především pašováním zbraní s Německa k přípravě henleinovského puče. Případ takového pašování zbraní z pruské části obce je znám i z Pelhřimov.

Při vypuknutí henleinovského puče 22.září 1938 ordnéři přepadli a dobyli Osoblahu a Město Albrechtice. Lze usuzovat, že do rukou henleinovců padla i okolní vesnice včetně Pelhřimov, které tak od tohoto dne byly de facto odtrženy od ČSR. Mnichovský diktát tuto situaci potvrdil. Po příchodu německé okupační správy bylo vše změněno tak,jak si přáli nacisté. SdP se sloučila s NSDAP, ordneři a členové PS vstoupili do SA a SS. NSDAP převzala kontrolu nad veškerým děním, dokonce i nad povolováním živností, v jejich intencích byli dosazování funkcionáři obecní správy. Brzy se však měli obyvatelé Pelhřimov přesvědčit o tom, že hitlerovská třetí říše ji m nepřipravila kýženou svobodu a prosperitu. Ještě před vypuknutím druhé světové války začaly odvody do německé armády. Prakticky povinným se stalo členství v Hitlerjugend. Začala pracovat i Deutsche Arbeitsfront /obdoba německých odborů/. Tato organizace se však pramálo starala o zájmy pracujících, spíše popoháněla lidi ke zvýšeným výkonům v zájmu třetí říše a donucovala je k tomu udavačstvím. Pelhřimovy jinak měly koncem roku 1938 celkem 303 obyvatel.
Po vypuknutí druhé světové války počet odvedených vzrostl. Josef Schöfer, Ferdinand Kessler a Alfons Schöfer narukovali 28.ledna 1940 dokonce až na ponorkovou základnu na Helgolan-du. Vrátil se z nich pouze Alfons Schöfer. Během války se teror hitlerovců stupňoval. Snažili se zejména potlačovat náboženské cítění lidí a rudoltický farář Jan Blaschke, spravující i Pelhřimovy, jistě od nich zažil lecos nedobrého. Mj. byly tehdy pro válečné účely rekvírovány oba zvony v pelhřimovském kostele. Mezi řadou obyvatel Pelhřimov se jistě dostavilo vystřízlivění z prvotního nadšení pro Hitlera a Německo.
Konec hitlerovského Německa se přiblížil na jaře 1945. Osoblažsko osvobozovaly jednotky 59.armády I. Ukrajinského frontu Rudé armády pod vedením generálporučíka I.T.Korovníkova. Pelhřimovy byly jimi dobyty 25.března 1945. bohužel od 30.března na Osoblahu zastavila na linii Životice – Sádek – Amalín – západní okraj Slezských Rudoltíc – okraj Nového Léna – Víno – Pehřimovy a setrvala zde až do 5.května 1945. Došlo k urputným pozičním bojům, dílčím posunům fronty a zdá se, že Pelhřimovy byly přímo v ohnisku bojů, při nich bylo mj. použito i letecké bombardování. Díky tomu byly jednou z nejvíce zničených obcí na Osoblažsku – z celkového počtu 70. obytných domů bylo zničeno 48 a těžce poškozeno 20. stupeň zničení obce byl odhadován na 65 – 85 %.

Konec války byl tehdy v Pelhřimovech truchlivý a ještě truchlivější měl být nastávající léta. Nejhorlivější exponenti hitlerovského režimu uprchli asi včas před frontou, na což se dá usuzovat z toho, že v obci zbylo 248 osob, i ze skutečnosti, že stanice SNB ve Slezských Rudolticích, kam byly Pelhřimovy přiděleny, neprovedla v obci žádné zatčení /jinak probíhalo hromadné zatýkání členů NSDAP, SA, SS, a některých dalších formací/.
Obyvatelé se ze zničených domů přestěhovali do těch, které byly jakž takž obyvatelné a žili v nich pohromadě. Rozbitá obec nelákala osídlence z řad českého obyvatelstva a tak správu obce vykonával po několik měsíců bývalý starosta Alois Schöfer. Teprve 3.srpna 1945 byl jmenován předsedou místní správní komise respicient finanční stráže ze Slezských Rudoltic – František Jiříček. Obyvatelstvo bylo podrobeno obecně platným omezením pro Němce, v jejich rámci vykonávalo mj. pracovní povinnost při odstraňování trosek v obci. Jinak se zdá, že s ním bylo nakládáno celkem slušně. Aspoň dle hlášení stanice SNB ve Slezských Rudolticích z 9.listopadu 1945 se čeští osídlenci, kteří již přišli do Slezských Rudoltic, pozastavovali nad mírným zacházením s Němci /velmi typické pro tehdejší dobu/. Naštěstí ze strany SNB bylo konstatováno, že takové řeči nelze brát vážně.
V rámci zminěné pracovní povinnosti byly na jaře 1946 odstraněny trosky domů č.26, 27, 52. deset dalších domů němečtí obyvatelé zcela nebo z části opravili. První osídlenci z našich zemí přišli do Pelhřimov koncem února 1946. byli to Pavel Čulák z Nesluže u Kysuckého Nového Města, který se nastěhoval do domu č. 32 a Vincent Rohačík z Turzovky, jemuž byl určen dům č.38, ale nastěhoval se do domu č.31. Během jara pak obsadili dům č.34 Juraj Tkačík z Tur-zovky a jeho syn Jan, Pavel Čulákse stal 11.května 1946 novým předsedou místní správní komise, jejichž sídlo bylo v domě č.28. současně byla v obci ustanovena organizace KSČ, jejimiž členy se stali Čudlák, Bohačík a Jan Tkačík. Volby v roku 1946 v obci vůbec neproběhly, protože nebylo z koho navrhnout kandidáty. Proto tam také nadále zůstala místní správní komise a nebyl zřízen Místní Národní Výbor. Na pomalém postupu dosídlování a obnovy vesnice měla mj. vliv její poloha na hranici s Polskem s níž byly tehdy napjaté vztahy a území proto přitahovala pozornost vojenské správy.
V červenci a srpnu n1946 došlo k odsunu německého obyvatelstva. Pro většinu Pelhřimovských to byl jistě krok bolestný a smutný. Obec tím až na několik nových osídlenců zůstala neobydlena a bylo nyní otázko, jak s ní bude naloženo. Od července do září 1946 byl současně prováděn soupis válečných škod s návrhy na další opatření. Celkem 21 domů bylo označeno za neobnovitelné. U domu č.1 a 11 se doporučovalo obnovit jen hospodářské objekty, u domu č. 20 kromě toho i suterén, dům č. 69 byl označen za nevhodný pro špatný stavební materiál. Dům č.13 byl navržen k adaptaci pro novou školu. Celková výše škod v obci bylo odhadnuto na 10 083 200 Kč.
Teprve na podzim roku 1946 nastala hlavní vlna dosídlování Pelhřimov. Část nových obyvatel následovala příkladu kysuckých Slováků a přišlo za nimi z této oblasti.
· Dům č.7 obsadili Štefan Karnet s otcem Josefem a matkou Annou,
· dům č.9 obsadil rolník Pavel Motešický a jeho syn dělník Antonín,
· dům č. 14 Josef Jendrisek z Turzovky s tchýní Rozou Durkačovou,
· dům č.23 cestář František Rejda z Dlhého Pole
· do blíže neznámého domu Štefan Baričák z Tuzovky
Velmi důležitá však byla kolonizace volyňských Čechů. Velká skupina jich přišla z Hlinska u Rovna. Byli to a obsadili :
· dům č.11 Anna Čížková
· dům č.30 Josef Průšek s tchýní Marií Voprahlíkovou
· dům č.35 Vladimír Hlaváček
· dům č.41 Václav Hlaváček
· dům č.53 Jesef Jedlička
· dům č.54 Václav Průšek
· dům č.56 Cvladimír Kuchyňka
· dům č.65 Emil Procházka
· dům č.75 zedník Fedor Špačinský a rolnice Emilie Vacková
· dům č.29 Alexandr Žižka z Ulbarova a Marie Průšková
· na neznámém místě bydleli Emil Červinka a Antonie Kettnerová
Volyňských Čechů přišlo celkem 48.počet obyvatel tak dosáhl na jaře 1947 celkem 102 dosídlenců. Nové dosídlence nepochybně přilákala především skutečnost, že bylo konečně rozhodnuto o stavební obnově obce. Dne 20.června 1946 byla pro Pelhřimovy stanovena platnost zákona o stavební obnově a 11.ledna 1947 vydal ZNV – expozitura v Moravské Ostravě první dílčí výměr o stavební obnově na dům č.29. dne 24.září 1947 pak I.zemská komise pro obnovu rozhodla obnovit domy č.1, 2, 3, 5, 6, 7, 14, 35 a 50. rovněž i málo poškozený kostel sv.Jiří.
Z domu č.15 měly být obnoveny jen hospodářské budovy, které připadly domu č. 53,
totéž z domu č.23 k č.12,
z domu č.40 k č.41,
z domu č.42 k č.54.

Majitelé, vesměs z řad Volyňských Čechů, sami dali vypracovat projekty na obnovu domů č.6,29, 35, 40, 41, 42 – 54. Vypracováním celkového projektu na obnovu Pelhřimov byl pověřen arch. Čestmír Šlapota z Ostravy, který v říjnu 1947 vyhotovil upravující plán obce. Počítalo se v něm zejména z tím, že silnice, sledující tok potoku Trója a tvořící tak při průchodu obcí okliku, bude napřímena a zkrácena a nová zástavba bude sledovat tuto její novou linii. ZNV – expozitura v Moravské Ostravě navržený plán 29.října 1947 schválil a tím, že parcely mezi starou silnicí a potokem Trója neměly být zastavovány s výjimkou domu č.3, pojatého do stavební obnovy. Parcela pro školu č.13 se měla rozšířit o plochu pro budoucí hřiště a plochy k zastavění mezi starou a novou silnicí měly být rozděleny vnitřní komunikace, podle níž bude jedině možná budoucí zástavba.
Bohužel ani potom nebyl život v obci snadný. Těžko se žilo v několika nouzově opravených domech, čekajících na důkladnější opravu, při nemožnosti dobrého obdělávání půdy, k čemuž chyběli lidé, koně i stroje, bez obchodu a hostince. Navíc vesnice trpěla také následky špatné správy a politických rozbrojů. Místní skupina KSČ rozšířila svůj vliv zejména mezi slovenskými dosídlenci – z jejich dalších členů známe Josefa Jendriska, Františka Rejdu – a organizace se snažila uchopit veškeré dění do svých rukou. Od léta 1948 byli členy MSK Čulák, Bohačík /počeštili si své jméno na Čeněk Boháček a Štefan Baričák/. Proti vlivu KSČ se vytvořila silná organizace národních socialistů zejména mezi volyňskými Čechy, která si vynutila 15.srpna 1947 reorganizaci MSK.
· Předsedou zůstal Pavel Čulák,
· dalšími členy za KSČ byli Boháček a Jendrisek,
· za Národní socialisty Vladimír Kuchyňka a Emil Červinka,
· za bezpartijní Josef Průšek.
Správa obce se však ani potom nepolepšila, členové KSČ stále usilovali o získání rozhodujících funkcí v obci. Pavel Čulák byl 20.června 1947 jmenován zmocněncem pro stavební obnovu vesnice. Jan Tkačík dne 24.září 1947 jmenován náhradníkem. Josef Jendrisek se stal předsedou jednotného svazu českých zemědělců. Úroveň jejich úřadování však neodpovídala rozsahu práv, která takto nabývali. Zvláště názorně se projevovala neschopnost vedení obce při sestavování obecních rozpočtů a účtů. Byly vypisovány položky na věci, které vůbec neexistovaly, např. na obecní kroniku, která nebyla vedena,
· na obecní knihovnu, v níž bylo pouze 74 knih,
· na hasičský sbor, z něhož existovalo pouze vedení – jednatel Čulák, tajemník Procházka, velitel Jandrisek a starosta Boháček,
· na dávky s nápojů a her, které nebylo kde čepovat a provozovat.
Zmatky byly tak hrozné, že nakonec musel účty obce sestavovat vrchní účetní tajemník ONV Krnov – Vladimír Repík. Takovéto úrovni obecní správy se nelze divit, neboť dochované dokumenty některých jejich představitelů prozrazují jejich téměř úplnou negramotnost.
Na přelomu let 1947 – 1948 byl v naší společnosti všeobecně veden zápas o uchopení moci politické různými složkami politického života – kdo z koho. V Pelhřimovech měli představitelé nekomunistických složek dobrou záminku k převzetí správy obce ve špatném počínání dosavadních představitelů této správy. Proto 22.ledna 1948 žádal sekretariát národněsocialistické strany v Krnově ONV Krnov, aby byla provedena celková změna místní správní komise v Pelhřimovech. Její členové byli navrženi výlučně z řad volyňských Čechů –
· předsedou měl být Vladimír Kuchyňka
· členy Josef Průšek
· Václav Průšek
· Josef Jedlička
· Emil Procházka
· Václav Veselý z domu č.46 /není známo, kdy a odkud do vesnice přišel/.
Než však k tomu došlo, nastal 25.únor 1948 – den, kdy moc ve státě plně ovládla s použitím nedemokratických metod KSČ. Vladimír Kuchyňka a Emil Červinka byli 17.března 1948 odvolání z členství v MSK a jejich místa zaujali 21.dubna 1948 Jan Tkačík a František Rejda. V březnu 1948 vznikl také místní akční výbor Národní Fronty, jehož složení samo o sobě mluví o tom, co a jak dělal – předseda Jendrisek
– místopředseda Boháček
– členové Čulák a Tkačík
– jediným zástupcem volyňských Čechů byl Václav Hlaváček.
Byl to velmi špatný příslib pro budoucnost obce. Záhy po únoru 1948 započal odchod některých přistěhovalců z vesnice, který se pak v následujících měsících stále stupňoval. Na jeho vyvrcholení mělo vliv rozhodnutí orgánů státní správy, které lze hodnotit jako smrtelnou ránu další existence obce. Zatímco ZNV – expozitura v Moravské Ostravě ještě 4-března 1948 vystavil druhý dílčí výměr o obnově ve smyslu závěrů I.zemské komise pro stavební obnovu ze dne 24.září 1947, ministerstvo národní obrany rozhodlo dne 2.dubna 1948 s odvoláním na zákon o obraně státu, že nesmí být zastavěno pásmo v šíři 300 m od státní hranice a nová zástavba může být pouze severně od plánované přeložky silnice. Stávající zástavba byla ponechána pouze na dožití. Na základě tohoto výnosu pak ONV Krnov sdělil MSK Pelhřimovy dne 3.května 1948, že do vypracování nového zastavovacího plánu a vydání nového výměru o stavební obnově se nesmí v obci provádět žádné stavby, i kdyby bylo již stavební povolení uděleno a v zahájených stavbách se nemá pokračovat.
Toto rozhodnutí bylo skutečně tragické. Z dochované korespondence ONV Krnov vyplývá, že obyvatelé Pelhřimov neustále urgovali vyřízení povolení ke stavbám a poukazovali na svou neutěšenou situaci. ONV dokonce protestoval i na ministerstvu národní obrany. Poukazoval, že u některých usedlostech je zničen jen jeden objekt, jiné jsou zachovalé a je tedy s finančních důvodu nehospodárně rušit celou usedlost. U dalších objektů se vzhledem ke stupni poškození vyžaduje stavební povolení, ačkoliv by si přestavba vyžádala menších nákladů. Zástupce vojenské správy by si měl obec prohlédnout a označit objekty, které se mohou obnovit. Z národohospodářských důvodu je nutné, aby poškozené objekty byly uvedeny do náležitého stavu. Marně. Nad potřebami národního hospodářství tehdy převážily zájmy stranické konfrontační politiky, zaměřené na přípravu útočné války proti Západu, jejichž cílům padla za oběť i mnohá další místa v našem pohraničí.
Arch. Šlepeta měl tedy za úkol vyprojektovat novou zástavbu severně od přeložky silnice. Této náhražce obnovy vesnice se z nouze a pro zakrytí skutečného stavu započalo říkat „vybudování nové socialistické vesnice“. Jak měla vypadat, těžko si můžeme představit. Víme pouze, že plánovaly 3. novostavby domů, rekonstrukce 8. dalších, 7.novostaveb stodol a 8. rekonstruovaných vše nákladem 11 410 00 Kč. Obyvatelé se tedy záměrně snažili zachránit ze své vesnice, co se dalo. Byla to však marná snaha. Panující politické klima nepřálo aktivitě lidí, způsobovalo ztrátu zájmu o společné věci a dohánělo lidi pouze k boji na vlastní přežití a vlastní zájmy. Organizace KSČ v Pelhřimovech patřila dokonce i dle vyjádření OV KSČ v Krnově k nejhorším v okrese. V květnu 1949 se v obci konala schůze k založení JZD. Svědčí to o naprosté formálnosti při organizaci takových akcí neboť zde lidé měli jiné starosti, než zakládat JZD – proto také akce skončila naprostým neúspěchem. Jedině v září 1949 se podařilo získat v obci z lidí 2.členy SČSP. (Svaz Československého Přátelství).

Za této situace stále více nabývala na intenzitě druhá varianta řešení problémů obce – místo stavební obnovy, bourání. ZNV – expozitura v Moravské Ostravě poukázal 26.listopadu 1948 MSK Pelhřimovy 450 000,- Kč na zbourání nejvíce poničených objektů,které ohrožovaly bezpečnost komunikace. Předseda MSK Čulák se po celý rok 1948 o věc nestaral a teprve na samém konci roku zjednal k provedení odstřelu některých domů Josefa Procházku, nájemce destrukčního oddělení Ústředny v Praze 1, Pařížská 7. ONV Krnov hlásil akci teprve, když už byly navrtány díry pro položení náloží v domech určených k odstřelum. Protože obec nebyla elektrifikována, musel být proud k tomu odebírán z polské části Pelhřimov. Po intervencích ZNV byl postup předsedy Čuláika, ač byl jakkoliv formálně závadný, byl schválen. Domy určené k odstřelu byly v nejnutnější míře půdorysně zaměřeny a 19.-21.ledna 1949 Josef Procházka odstřelil domy č. 4, 16, 17, 19, 20, 23, 25 a 58. za tyto práce si účtoval 70 560 Kč. Ačkoliv zaručoval kvalitu provedené práce, přesto v troskách zůstaly některé nevybuchlé nálože aj.Procházka je během února 1949 musel odstraňovat. Trosky odstřelených domů byly pak svépomocně rozebrány a odváženy občany, kteří v tom viděli snadnou příležitost si přivydělat. Předseda MSK Čulák ovšem zorganizoval svépomocné bourání dalších domů, což se nevyplatilo. Josef a Antonín Motešičtí se při odstraňování trosek domu č.25 pustili i do bourání domu č. 39, který už tehdy neměl číslo. Při práci,prováděné bez odborného dozoru, byl Antonín Motešický dne 14.-února 1949 zabit zřítívši se zdí. Předsedovi se ovšem i teď nic nestalo a v bourání se pokračovalo dále. Během jara 1949 byly takto zbourány domy č.24, 39, 43, 47, a 72. dům č. 24 přitom svépomocně odstřelil Bohumil Hlaváček. Na krytí všech prací, spojených s bouráním od ledna 1949, poskytl ONV Krnov dne 13.června 1949 – 202 680 ,60 Kč. O osudu zbylých objektů dlouho panovala nejistota. Ještě 19.května 1949 hlásil ONV Krnov, že o nepoškozených, ale zchátralých a neobyvatelných objektech v obci nebylo dosud rozhodnuto a 2.srpna 1949 obdrželo ředitelství pošt v Opavě prostřednictvím ONV Krnov příspěvek 20 000,- Kč od ministerstva zemědělství na telefonizaci, provedenou v Pelhřimovech. Konečná etapa zániku Pelhřimov se však počala odvíjet v téže době v souvislosti s projektem výstavby a obnově Osoblažska, jenž byl připravován od léta 1949. již na první poradě o této otázce v Krnově dne 17.června 1949 navrhl poslanec Národního shromáždění Rudolf Svoboda, aby v rámci budování nových hospodářství Československých statků, na čemž spočíval projekt obnovy, byly vysídleny málo obydlené obce, např. Víno a Nový Les. I když tehdy o Pelhřimovech nebyla řeč, brzy bylo jasné, že tento návrh se bude týkat i jich. Dne 12.října 1949 na zasedání předsednictva OV KSČ bylo konstantováno, že na Osoblažsku se hromadí opuštěná půda. Komise pro zřizování ČSSS (Československé státní statky) ji převezme ke státním statkům, aby se zabránilo svévolnému přesídlování z místa na místo, budou přechody nadále možné jen se souhlasem této komise a kdo takto opustí půdu, bude přidělen jako pracovní síla do ČSSS. Tohoto rozhodnutí využila většina obyvatel Pelhřimov, znechucených následky výnosu MNO ze dne 2.dubna 1948 a skutečností, že ekonomické podmínky jim nedovolovaly ani rychlou výstavbu nových budov. Již 22.října 1949 v materiálech pro přípravu výstavby ČSSS na Krnovsku bylo konstantováno, že v Pelhřimovech je rozsah válečných škod tak velký, že samotní držitelé usedlostí tyto nemohou obnovit a obnova není možná v rámci ostatních akcí. Půdu v obci proto měly převzít ČSSS, obyvatelé si většinou v rámci pohybu zemědělců po okrese nalezli usedlosti lépe vyhovující a komise pro zřízení ČSSS jejich žádost o přesídlení doporučila k vyřízení. O osudu Pelhřimov bylo tedy rozhodnuto během října 1949.
Pak již spěly události k velmi rychlému konci. Dne 19.ledna 1950 hlásil Josef Jendrisek OAV NP v Krnově, že Pelhřimovy jsou likvidovány, občané se rozešli po celém okrese. MAV NF se také rozešel a Jendrisek zůstal z něho sám., ale také se bude brzy stěhovat. Dne 2.února 1950 byla předána agenda MSK Pelhřimov MNV Slezské Rudoltice, s kterouž obcí se měly Pelhřimovy správně slouči, MSK ve složení Čulák, Boháček, Jendrisek, Tkačík, Rejda a VáclavHlaváček vypracovala návrh přídělu pozemků a budov v obci, část inventáře obecní ianceláře byla ponechána na místě pro ČSSS. Knihy a obecní knihovny byly převedeny MNV Bučávka a inventář školy putoval do Piskořova. To však již byly v plném proudu demoliční práce. To již byly v plném proudu demoliční práce. Tentokrát byly navrženy stavebním oddělením Sdruženého komunálního podniku okresu Krnov. Pracovalo na nich 100 dělníků, většinou Řeků s tlumočníkem a byly provedeny ve dnech 23.ledna – 15.března 1950. padly při nich domy č. 1, 2, 3, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, (asi jen hospodářské budovy). Domy č. 14, 15, 18, 22, 23, 28, 29, 30, 33/65, 34/70, 35, 36, 37, 40, 41, 42/66, 45, 46, 49, 50, 51, 53, 54, 55/57, 59, 60, 61, 67, 69, 71, 75, 76 a 77, v únoru 1950 byly některé dosud stojící domy fotograficky zdokumentovány a byl zachycen postup bouracích prací.
SKP si za toto bourání účtovalo 1 000 935,50 Kč.
Tak bylo ve třech etapách bouracích prací v létech 1946, 1949 a 1950 zlikvidováno v Pelhřimovech celkem 66 objektů.zbylé domy zchátraly na tolik, že dnes kromě zcela zdevastovaného kostela stojí pouze domy č.13 a 56, používané na rekreaci chalupáři. Z jednoho dalšího domu se dochovaly trosky. Jinak obec zcela zanikla, Formálně byly Pelhřimovy spolu s Vínem a Novým Lesem sloučeny se Slezskými Rudolticemi až výnosem rady ONV Krnov z 18.května 1951, který vstoupil v platnost 22.srpna 1951. osudy pelhřimovských dosídlenců po odchodu z vesnice se ztrácejí v mlhách, které překrývají dnes s odstupem více než 40 let události na Osoblažsku. Jen o jednom z nich víme něco více. Čeněk Boháček po odchodu z Pelhřimov se stal předsedou okresní revizní komise KSČ v Krnově. Ale již na schůzi pléna OV KSČ dne 1.srpna 1950 bylo konstantováno, že pro tuto funkci nemá předpoklady, byl tedy odvolán. Jeho další činnost není známá.

Na dlouhá léta pak Pelhřimovy zmizely z dějin Osoblažska i celého Československa. Jen v 2.polovině 50.-tých let se o nich ještě hovořilo při výměně hranic s Polskem, kdy byl odstraněn výběžek 175 x 115 m na bývalou obcí směrem k Hrozové, náležející Polákům dosud jako pozůstatek dávné držby pozemků osadníky na obou stranách hranice, tak byla definitivně stanoven podél potoka Trója.ů záhy poté obec opět upadla v zapomenutí. Byl to jistě osud nezáviděníhodný.
Bohužel ani osud celého Osoblažska nebyl růžový. Projekt obnovy Osoblažska po zatčení dvou hlavních politických činitelů podporující jeho realizaci – Rudolfa Slánského a Josefa Smrkovského – v roce 1951 doznal četných trhlin a postupného ústupu. Něco se podařilo realizovat v oblasti zemědělství, ale sloučení Osoblažska s okresem Bruntál při územní reorganizaci v roce 1960 znamenalo konec všech těchto plánů. Necitlivý přístup vedoucích funkcionářů okresu Bruntál způsobil úpadek zemědělství, likvidaci řady podniků zpracovatelského průmyslu a tím i ztrátu četných pracovních příležitostí. V důsledku toho došlo ke značnému úbytku obyvatelstva. Postupným vysídlováním tak zanikly i další osady Studnice, Nový Les, Matějovice, Kašnice a Víno. Dnes žije na Osoblažsku méně obyvatelstva než před druhou světovou válkou. Průmysl zde není prakticky žádný a zemědělství je ve velmi špatné situaci. Není proto divu, že se o Osoblažsko mluví jako o zapomenutém regionu.
O pomoc této oblasti se pokouší nyní projekt obnovy vesnice. Kromě jiných závad však tento projekt vůbec neřeší otázku obnovy zaniklých osad, ačkoliv by to jistě bylo žádoucí. V případě Pelhřimov se pokusila v roce 1991 o vypracování návrhu na jejich obnovu a dosídlení volyňskými Čechy bruntálská skupina Mezinárodní společnosti pro lidská práva. Nedostalo se jí však potřebné pomoci a tak návrh v současné době usnul na mrtvém bodě. Je to škoda. Jak Pelhřimovy, tak i ostatní zpustlé vesnice na Osoblažsku by měly být vzkříšeny k novému životu a měly by tak navázat na dávnou kontinuitu svého osídlení. Ekonomický přínos tohoto kroku by byl nepochybný. Jsme tím povinni všem, kteří zde prožili své léta, pracovali, tvořili a předávali své dílo od pokolení do pokolení. A je to i naše povinnost vůči všem příslušníkům naší generace, kteří čekají na nápravu křivd, chyb a nedostatků uplynulých desetiletí, jež tak výrazně zosobňuje právě zánik obce Pelhřimovy.

Fotogalerie zde

zpět na 1.část