autoři: Eva Rennerová, Miroslav Pokorný

Nedávný přírůstek do sbírky saní pana Aleše Suka připomíná jednu z méně známých kapitol krkonošské historie. Na vypáleném štítku zachovalých a téměř kompletních dřevěných sáněk čteme „Union Patente/Original Schlitten/Patent Wels-Krónig/ČSL. P. 1474-3o/Lizenzinhaber: Karosserie Petera Hohenelbe“; jde tedy o saně původní konstrukce pánů Franze Welse a Christiana Króniga, chráněné československým patentem z roku 1930, a držitelem licence je vrchlabská karosářská firma Petera.

František Xaver Wels (1873—1940) byl již ve 30. letech minulého století pokládán za génia pozapomenutého. Štěstěna byla, přes celoživotní vzdorování, k rodákovi z Mariboru skoupá. Vrcholné okamžiky prožil Wels v Krkonoších na počátku století při spolupráci s Ignazem a lgo Etrichy. Začala v roce 1903, po Welsově působení u praotce rakouské aviatiky Wilhelma Kresse. Etrichy zadané rešerše odborné literatury přivedly Welse k semínku jávské rostliny zanonie (Alsomitra macrocarpa), popsané roku 1897 profesorem Alhbornem. Milníkem ve vývoji zanonií inspirovaných bezocasých letadel se v Nových Dvorech v Trutnově stal 2. říjen 1907, kdy Wels uskutečnil první klouzavý let. Welsovi navždy patří čestná pozice mezi předními leteckými průkopníky, Krkonoším místo v historii letectví, utvrzené lgo Etrichem a žacléřským rodákem Karlem lllnerem po odchodu Welse v roce 1909.


Wels po ukončení spolupráce s Etrichem přednášel ve Vídni, zabýval se aparátem s mávavýmí křídly hraběte Khevenhůllera, s Maxem Kulmerem se zaobíral hydromechanikou. Po válce 5 ortopedem prof. Hansem Spitzym zdokonalil výrobu protetických pomůcek. K letectví se vrátil projektem experimentálního letadla WZP (Wapienickie Zaklady Przemyslowe M. Bartelmuss) ve Vápenici u Bílska-Bělé, v roce 1924 bez úspěchu ukončeným. Pozvání od průmyslníka Christiana Króniga do Harty u Vrchlabí v roce 1927
poskytlo pětapadesátíletému Welsovi šanci na návrat k dávnému tématu, saním.


Welsovy saně vyvíjené v Krkonoších a podhůří

Motorovým saním se Wels v Podkrkonoší a Krkonoších věnoval nejprve v letech 1907—9 v Horním Starém Městě u lgo Etricha a podruhé právě u Christiana Króniga v Hartě. První jednoduché motorové saně sestrojil v roce 1907, kdy s motorkem o výkonu tří koní zkoušel hliníkovou tlačnou vrtulí. Když se na těchto saních vypravil z Horního Starého Města do kavárny v Trutnově, vysloužil si nevraživé pohledy veřejnosti. Mezi obyvateli Horního Starého Města kolovala zpráva, že se ulicemi prohání někdo na saních s větrným mlýnem.
Druhým typem byl nízký motorový bob — vrtuli nahradily motorem poháněné válce, ale bob nedosahoval významnější rychlosti a Wels se začal ubírat jiným směrem. Nejpropracovanější motorizované saně, označované také automobilové, představil veřejnosti v lednu 1909. Vrchlabské ulice tehdy brázdily k nelibosti obyvatel mohutné motorové saně s luxusními sedáky, vybavené dvoulistou vrtulí, čtyřválcovým motorem Gráf & Stift o výkonu 24 k, dosahující rychlosti až 40 km/h; za vhodných podmínek sliboval Wels až 100 km/h. Saně se řídily volantem, přední brzdy byly obsluhovány pedálem a zadní ruční brzdou.
Saně vyrobené pod dohledem Welse v karosářské firmě bratří Peterů ve Vrchlabí zakoupil vrchlabský textilní průmyslník a nadšený ochotník Willibald jerie. Zkušební jízdy proběhly nejprve na chabé sněhové pokrývce ve vídeňském Prátru, poté byly saně převezeny do Krkonoš, kde si hravě poradily s příkrým stoupáním i vysokým sněhem. „Továrník Willyjerie přijel v pondělí 25. ledna do Trutnova na motorových saních zkonstruovaných panem inženýrem Wel- sem a v doprovodu několika svých známých, kteří jej následovali v automobilu, odsud podnikl zkušebníjízdy po cestách do Bohuslavic a Zlaté Olešnice. Z důvodu hustého provozu povozů po říšské cestě musely být saně, jejichž vrtule a ochranný kryt zabíraly velký prostor, odstaveny a byly zapřaženy za automobily. Teprve u odbočky na Bohuslavice byly opět uvedeny do provozu a nyní klouzaly podobné obrovskému motýlu omamnou rychlostí po povrchu,
přičemž zkoušku ovladatelnosti zvládly na jedničku.“ (Trautenauer Zeitung 30.1.1909, str. 5) jerie sám poukázal na neduh motorových saní, typicky dobový: plašily koně.
V létě 1909 saně reprezentovaly, vedle kluzáku s motorem, úspěchy Etricha a Welse na mezinárodní výstavě letectví ILA (Internationale Luftschiffahrt-Ausstellung) ve Frankfurtu nad Mohanem. O výrobu Welsových saní projevil zájem baron Klinger a zakoupil práva pro RAF, Libereckou továrnu na automobily, partnera karosárny Petera. Z dobových fotografií jsou patrny varianty jeho jedno— i vícesedadlových automobilových saní.
Welsův a Etrichův zájem o motorové saně nebyl ojedinělý, např. v Rusku byli Něždanovskij, Meller (továrna Duks), Igor Sikorskij a další 5 „aerosaněmi“ o krok vepředu. Ostatně, doslova za humny
konkurovaly motorové saně trutnovského Reinholda Steinbrechera, které dokonce v roce 1910 zdolaly vrchol Sněžky. Zájem o motorové saně byl mezi polárníky, mnohonásobný na straně armád. Německé armádě dokonce Wels na začátku války s vývojem motorových saní pomáhal.

Druhý pobyt v Krkonoších, téměř neznámý

Franz Wels myšlenku motorových saní neopustil, své návrhy oprašoval a zdokonaloval po celý život. V roce 1927 přijal druhé pozvání do Krkonoš, tentokrát od továrníka Christiana Króniga, majitele sídla v Hartě u Vrchlabí („Friedrich Wilhelm Krónig & Sóhne, Schloss Harta bei Hohenelbe“). S Christianem Krónigem pracovali na saních motorových i bezmotorových, na řízení vozidel. Zázemí Wels nachází opět v karosářské továrně Petera. Sériové výroby se však patentované stroje nedočkaly. Přesto společné patenty s Krónigem v Evropě a Severní Americe nepřímo ilustrují Welsův činorodý pobyt v Hartě; tvoří téměř třetinu všech patentů, pod které se během života Franz Wels podepsal.

V roce 1932 se F. X. Wels vrací do Vídně. Tento sportovně založený muž menší postavy, nezdolně činorodý, prýštící energií a skvělý šermíř, jak jej popisujíjeho současníci, žil v ústraní a zapomnění na
okraji Vídně. Až do posledních chvil života horlivě pracoval na svých technických vynálezech. Místo posledního odpočinku nalezl na vídeňském centrálním hřbitově, nákladů na pohřeb i zřízení hrobu se
po jeho úmrtí ujalo město Vídeň. Welsovy stopy v Krkonoších zavál čas a mnohé detaily z jeho pobytu ještě čekají na odhalení.

odkaz do rakouského archivu.

foto: Státní okresní archiv Trutnov

VZÁCNÝ KOUSEK OD PETERÚ . Řiditelných saní, u nichž klasické sanice nahradily ski, po Čechách moc nejezdí. Skluznice lyží dovoluje sjíždění neupravených svahů. Jiné typy řiditelných sáněk mívaly úzké saníce a hodily se kjízdám na alespoň drobet usmýkaných silničkách a cestách.
Zvěčněný kus měl namále. Když ho v Dolní Branné přestala banda výrostků kolem Standy Ratsama trápit, zahálel řádku sezon, opřen o usedlost rodiny Čermákovy naproti Miletě. Devastován lijáky, chumelenicemi, slunečním žárem, pasivně čekal na likvidaci. Zachránil ho prostřední z Čermáků juniorů Roman, který vozítko v dost zuboženém stavu přesunul do garáže a věnoval pisateli této notícky pro vznikající expozici zimních sportů v čp. 1 v obci.
Dvě generace zpátky brázdili branští vejlupci na tomto modelu místní parádní svah na Plechandě. Zatáčení měly na triku ski, naklápěné tu vpravo, tu vlevo kloubovým tyčovým mechanismem se zavěšením pod volantem. V ostřejších poloměrech pomáhaly samostatné — levá a pravá — nožní brzdy. Zpomalování a otáčení stroje tak pohodlně zvládla jedna osoba — volant paže, brzdy dolní končetiny. Obvyklé řiditelné saněčky z pozdější doby mívaly brzdy vzadu, ovládané ručně druhým členem posádky-brzdařem, a samostatné nebyly. Po rekonstrukci a retuších bude dolnobranský krasavec připomínat více než stoletou slávu Peterových řemeslníků —Johanna Schiera a ostatních. Licencovaný model továrny Petera z počátku třicátých let byl postaven na lyžích koláře Albrechta. Ano, to byl vlastně pokračovatel tradice výrobce prvních ski ve Vrchlabí, Johanna Schiera. jelikož si Albrecht senior vzal za ženu dceru mistra Schiera a posléze bydlel a vyráběl v jeho původní dílně (kolář Schier byl od roku 1908 zhotovitelem prvních dřevěných karosérií bratří Peterů), patří jím zhotovené ski na podvozku představeného typu řiditelného bobu, sice nekapotovaného, přesto bobu, vlastně do kategorie historických ski.

Aleš Suk