Habermannův mlýn – Haukova pila

autor: David Kofránek

Film Habermannův mlýn zaujal a zanechal smíšené pocity. Sleduje osud německého průmyslníka z nedalekého Bludova. Příběh pojednával o německém mlynáři, který mluvil česky, měl české přátele a během války stål na straně Čechů. Na podobný příběh můžeme narazit i v historii města Loštice. Připomenut je v dopise Případ Bruno Hauka.. od Msgre. Václava Kubíčka, který ho posílal na jeho obhajobu. A v již zde publikovaném článku V Lošticích před válkou a za války. Naštěstí to nebyl osud tak tragicky končící jako ve zmíněném filmu..

Bruno Hauk

Jednalo se o majitele pily. Byl drobnější postavy, klidného projevu. Jako loštický rodák žil mladý Bruno Hauk od svého dětství s českým obyvatelstvem v naprosté shodě, nedávaje ničím najevo, že je příslušníkem jiné národnosti. Do roku 1938 se nijak neexponoval ani národnostně ani politicky. S hnutím Henleinovým nesouhlasil a odboje proti ČSR se nijak nezúčastnil. V rodinném kruhu se u Hauků vždy mluvilo jen česky. Češka manželka Jiřina německy vůbec neumě la a děti vedla od malička v českém duchu. V roce 1943 převzal nátlakem německých činitelů z Litovle místní funkci blockleitera (německého komisaře města). To bylo po odchodu šumperského přistěhovalce Ed. Bühna, kterýžto nebyl v oblibě.

V Lošticich si tehdy oddechli. Kdo z delší zkušenosti znal ušlechtilou povahu a dobré srdce nového správce, byl oprávněn se domnívat, že polovnucenou funkci chtě nechtě převzal nikoliv, aby pomáhal gestapu, nýbrž aby svým způsobem nenápadně čelil jeho protičeským nástrahám. A to očekáváním se skutečně naplnilo. Bruno Hauk si jako blockleiter a později jako náměstek českého starosty počínal úředně tak, že po celou dobu okupace nebyl jeho vinou nikdo ze zdejších a okolních obyvatel ani stíhán, ani udán, ani zatčen. Naopak, kdekoliv mohl a zvěděl, potlačoval a ututlával cizí udání a pomáhal tím Čechùm tak účinně, že v několika případech odvrátil dokonce i rozsudek smrti. Už v roce 1939 Oberlandrat z Litovle dopisem B. Hauka důrazně varoval před jednáním ve prospěch obyvatel Loštic a pohrozil přísným potrestáním.

Vše výše zmíněné by mohlo hodnověrně dosvědčit mnoho lidí, o kterých se lze dočíst ve zmíněném dopisu od Msgre. Václava Kubíčka. Tam je vše rozepsáno na několika stránkách. Zde bych zmínil jen některé.

V roce 1944 se Bruno Hauk úspěšně uplatnil ve prospěch loštického starosty Františka Pokorného, jenž byl obviněn z velezrady a uvězněn ve Vratislavi. Svědčil před soudem v zájmu Pokorného tak účinně, že se hned vrátil z vězení domů. Potlačit a ututlat udání pomohl strážmistru Vaňharovi a soustružníku Budinovi z Vlčic. Pomohl k propuštění na svobodu Janu Nepustilovi a Františku Kubelkovi. Lidé se před Bruno Haukem mohli bez obav vyjadřovat protinacisticky. aniž by se báli, že je udá. To mohl dosvědčit Rudolf Eliai. Před nucenou prací v Německu chránil lidi tím, že byli schválně zapsání jako dělnici na pile.

Po válce bylo Bruno Haukovi národním výborem zabaveno veškeré jmění. Jeho závod s příslušnými pozemky a materiálem byl předán do národní správy. B. Hauk byl tehdy zajištěný ve sběrném táboře Němců v Olomouci, kde utrpěl nelidským udeřením do hlavy zánět mozkových blan a středního ucha. To ho poznamenalo na zbytek života.

V lednu 1946, kdy psal Msgre. Václav Kubiček dopis na jeho obhajobu, byl ve vazbě u okresního soudu v Litovli. Neúměrně k svému věku 45ti let úplně zešedivěl za dobu svého věznění.

O povaze Bruno Hauka vypovídá jedna vzpomínka Alžběty Morgensternové z doby, kdy B. Hauk vykonával funkci prvního náměstka starosty Loštic a v roce 1944 -1945 zastupoval zatčeného loštického starostu Františka Pokorného. Někdy k nám přišel pan Hauk a před vchodem hlasitě prohlašoval: Okamžitě otevřete, jdu na kontrolu, ale uvnitř nám rozdal jídlo, potravinové lístky a přidal laskavé slovo“. Paní Alžběta Morgesternová, židovského původu, žila se svými rodiči jak ve Vičicích, pak i v Lošticích v jedné místnosti v tzv. gerbírně (dům bývalé Ehrlichovy koželužny).

David Kofránek