zdroj: Bc. Tomáš Perný
V září 1942 si přivlastnila (arizovala) hamburská farmaceutická firma Hamma, jejímž majitelem byl samotný hitlerův osobní lékař Theodor Morell, dva objekty na Klášterním Hradisku. Byl to tovární komplex majitelů, bratří Bermannových a Richarda Briesse s Robertem Fischelem pro chemickou výrobu butanolu v objektech bývalé sladovny na Klášterním Hradisku (tzv. Butylka).
V Olomouci to nebyl jediný podnik, který Morell arizoval. Svoje arizační ambice naplnil ještě jednou v případě největší židovské olomoucké továrny, kterou vlastnila rodina Heikorn, pozdější MILO závody.
Olomoucká továrna na margarín, jedlé a rostlinné oleje Salomon Heikorn patřila k největším a nejvíce prosperujícím podnikům svého druhu v Československu a dosahovaly ročních obratů v řádech několika desítek milionů.
Rozlehlý tovární komplex v místech dnešního obchodního centra Šantovka pojmul více než 500 zaměstnanců. Morell ho získal téměř dvakrát levněji, než byla jeho skutečná tržní hodnota v roce 1938.
Theodor Morell (*1886) se stal hitlerovým osobním lékařem v roce 1935 a byl jím až do Hitlerovy sebevraždy. Se svoji manželkou, která za něj fakticky arizované podniky v Olomouci vedla, byl častým návštěvníkem Hitlerova sídla na Obersalzbergu. Hitler na Morella nedal dopustit a ten požíval jeho plné důvěry. To samé se však nedá říct o zbytku nacistického vedení, mezi kterým byl Morell velice neoblíbený. Byl považován za německého Rasputina. Hermann Göring mu dal předzívku Reichspritzenmeister (Mistr injekcí). Morell totitž Hitlerovy často podával injekční „koktejl“ složený z celé řady léků. Nikdy se ale plně nepřiznal k jeho pravému složení.Tento tzv. Vitamultin se mimo jiné vyráběl i v prostorách továrny na Klášterním Hradisku. Skutečné Morellovy lékařské schopnosti však nebyly na příliš vysoké úrovni a spíše připomínaly „středověké než moderní postupy“. Olomouc navštívil osobně maximálně několikát. Avšak již jeho první návštěva stačila k tomu, aby si svým povýšeným a arogantním jednáním proti sobě poštval místní představitele strany. Morell zemřel (1947) zcela zubožený v americkém zajetí, kde se odmítal i mýt.
Paradoxní je, že ač podnik Morellovi patřil již od počátku roku 1942, došlo k podepsání kupní smlouvy
až o více jak dva roky později, v květnu 1944. To nám jednoznačně dokládá skutečnou „váhu“ těchto arizačních smluv.
Dodnes se vedou debaty, zdali se v útrobách podniku, po arizaci přejmenovaném na „Milo-Werke“, za války neprováděly první pokusy s penicilinem. S největší pravděpodobností k menším pokusům došlo v roce 1944. Jisté však je, že se zde po určitou dobu vyráběl tzv. Vitamultin (směs kofeinu a pervitinu), kterou Morell posléze „léčil“ i samotného Hitlera. Jakým způsobem Morell, jeho manželka Johanna a další společníci podniky participovali na arizovaném majetku, svědčí to, že i kupní cena byla v podstatě
placena až ze zisků podniku, které činily ročně přes 4,2 milionu korun. Další velké částky si noví společníci podniku účtovali za „vedení“ podniku. Za tři roky tak připravili na těchto výplatách podnik o bezmála pět milionů korun.
Dárek od Hitlera a skříň s poklady - vzpomínky na Heinkorn / MILO závody za války od Věry Pourové. Ke konci války, to všichni museli pracovat, to bylo totální nasazení. Já, protože jsem dokončila měšťanku, tak mi taky přidělili práci. Bydleli jsme tenkrát v Hradci Králové a byla jsem totálně nasazena v továrně na šicí hedvábí. Stála jsem tam u stroje a namotávala nitě na cívky. Potom už nebylo co natáčet, už se odnikud nedováželo bavlněné zboží, tak jsem dělala s knoflíky. Pak už nebylo ničeho nic. Začala jsem tedy chodit do různých kurzů. Chodila jsem na kurz psaní na stroji a naučila jsem se psaní všemi deseti a těsnopis, a to mě bavilo. Potom mi můj tatínek našel zaměstnání v závodech Milo. Olomoucké závody Milo… ty už neexistují. Tam, kde je teď Šantovka, tam byly. Byl to obrovský podnik, který měl mnoho výrobních hal a budov. Zpracovávaly se tam olejnatá semena na olej, margarín, mýdlo a takové věci.Nejprve jsem tam pracovala v účtárně v saldokontě, to jsem ale dělala asi jenom tři měsíce. Potom mě vybrali, abych dělala sekretářku panu ředitelovi. Já jsem tehdy nevypadala úplně špatně, byla jsem tak akorát a ředitelova sekretářka šla na mateřskou dovolenou, a tak jsem tam měla sloužit. To jsem ani nečekala. Měla jsem tam svou kancelář v předpokoji pana ředitele, byla tam i zasedací místnost. Byla tam skříň, co má padací dvířka, taková registratura. Tam byly úplné poklady! Závody Milo totiž přidělil vůdce Adolf Hitlersvému osobnímu lékaři Theodoru Morellovi. Když byste se dívali na válečné filmy, tak ho můžete vidět v Hitlerově sídle v Alpách. Ale byl to do jisté míry šarlatán, který léčil pomocí různých sedativ a jedů… A ty závody Milo v Olomouci byly osobní dar. On ten doktor, on ty závody nespravoval, on jen občas přijel a byla nějaká ta hostina, jinak on se nestaral. Ale pokud to mělo nějaký zisk, tak ten byl jeho. To víte, nikdo se nezříká, když mu něco dávají. A v té skříni, v té registratuře u pana ředitele, tam byly všelijaké doklady různé, a tak já vždycky, když ten pan ředitel tam nebyl, tak jsem se v tom chvíli probírala. Tam byly účty třeba, když oni dělali tady v hotelu Palác různé žranice. Tam bylo, co všechno tam měli. Koroptvičky a masa všeho druhu a vína a já nevím co všechno. A byly tam účty od toho všeho, a i jiné doklady tam byly. Dneska by to bylo do muzea. Já jsem tehdá byla ještě mladá, já jsem si to prohlídla a zase jsem to vrátila do těch šanonů, ve kterých to bylo. Co se s tou skříní stalo potom, to nevím. Ještě tam bylo mnoho ředitelů a i mě potom dali pryč a dosadili tam paní, která byla majorkou STB a všude kam přišla, tak se zdravilo „Čest práci“. Zpracováno na základě rozhovoru paní V. P. dne 8. a 24. 10. 2018, který vedla Anna Janková, studentka Katedrykřesťanské sociální práce Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci pod odbornýmvedením Lucie Brlkové a Zlatice Dorkové v rámci aktivity (Ne)zapomenuté příběhy Olomouckého kraje projektu
Dvě významné olomoucké židovské továrny rozhodně nebyly tím posledním majetkem, který si panovačný Morell během války přivlastnil. Získal též továrny v Hamburku, Kozolupech u Plzně, nebo ukrajinských městech Vinici a Charkově. Budoval si své vlastní farmaceutické impérium.
V souvislosti s působením kontroverzího Theodora Morella v Olomouci není od věci se zmínit i o výrobku Russla který Morellovy olomoucké závody vyráběly. Russla měl být výrobek proti skvrnitému tyfu. Ve výsledku ovšem byl spíše jen velkým tunelem s nulovým účinkem a silným zápachem (obsahoval totiž značné množství merkaptanu nebo sirovodíku), který odrazoval vojáky v jeho používání. I když nakonec bylo upuštěno od jeho využívání, bylo za dobu trvání jeho výroby vyprodukováno téměř 30 milionů sáčků. Morell si z každé dávky nechával platit sedm haléřů. S dalšími společníky podniku tak Morell na tomto výrobním zmetku vydělal 800 000 RM.
Napsat komentář