Za posledních sedmdesát let na dnešním území České republiky zaniklo mnoho samot a obcí. Důvodů zániku bylo hned několik. Zpočátku, po roce 1945, se jednalo o vyhnání původního německého obyvatelstva. Zejména malé horské vesničky zůstaly bez života, protože nově příchozí české obyvatelstvo nemělo zájem se dobrovolně stěhovat do nehostinné krajiny, zvlášť když celé pohraničí nabízelo mnohem lukrativnější a jednodušší životní podmínky. Zaniklé vesnice na Šumavě a pošumaví jsou smutnou a definitvní kapitolou bouřlivých dějin 20. století v našem regionu. Jenom zbytky rozpadlých zdí, kříž, modré květy barvínku a neurčitý smutek těchto míst Vás upozorní na jejich tragický osud.
Pro německé obyvatele to byl v roce 1945 zákrok jistě bolestnější, neboť v jeho důsledku ztratili svůj domov. Novoosídlenci neměli čas v novém místě zakořenit a odchod z pohraničí počátkem padesátých let pro ně nebyl až tak tragický. Krátká několikaletá existence české pohraniční vesnice není srovnatelná s etapou vesnice německé, bylo to jen skomírání, pustnutí neosídlených domů a zalesňování neobdělaných polí v důsledku nedostatečného osídlení. Přesto i v tomto krátkém období zde fungoval každodenní život.
Více věcí v něm sice zanikalo než vznikalo, stále se ale v tomto neveselém kraji žilo. Půjdeme se podívat do Horní Sněžné nedaleko Volar. Zvláštní atmosféra může zde zavládnout. Obloha šedobílá a slunce zvláštně žlutavé. Zem ještě chladná po zimě dlouhé, ale kočičky žluté již objevují se na stromech. A pak přijde léto a s listím krajina zas získá obrysy jiné a leccos bude znovu skryto. Horní Sněžná, kde rozcestí se nachází a pastviny jsou rozlehlé, třemi liniemi keřů a stromů do čtyř dlouhých pásů rozdělené. V těch pásech, i tam kde stromy nejsou, vyskládáno kamení, nasbírané kdys z půdy pro chléb vezdejší obdělávané. A ty linie se sbíhají ku slunci k obzoru se sklánějícímu a nebe noční se září hvězd, bude tu jako bylo kdysi a ještě déle, než paměť sahá. Po okolí stromy osamocené ukazují, že život zde býval i byl by zde tvrdý. Větvoví polámané a lišejníky porostlé, někde i celé koruny rozlomené. V jedné takové skupině stromové, zeď po stavení starém až skor do patra prvního tu stojí. A výhledy jsou zde daleké.
Na Knížecí Stolec a mnohdy i na Alpy z obzoru horizontu vystupující v celé své kráse. První zmínky o osadě s hostincem, který byl v majetku Volarského pivovaru, a školou jsou z roku 1654. Ve 20. století tvořilo osadu 30 domů, k roku 1910 se 146 obyvateli. V roce 1950 při stejném počtu domů už pouhých 7 obyvatel.
V prostoru bývalé osady Horní Sněžná se zachovaly velký kamenný kříž z roku 1888 a kovový křížek na kamenném podstavci z roku 1882. Na několika místech jsou patrné ruiny statků, zplanělé sady a kamenné tarasy. Spisovatel Eduard Bas vlastním jménem E. Schmidt, podnikal s rodinou výlety na Šumavu. Jeden takový výlet je také zavedl na Horní Sněžnou. Tam se jim tak zalíbilo, že se sem často vraceli. Horská scenérie s nádherným rozhledem na všechny strany jim učarovala natolik, že Bass položil kolébku rodu Karasů z Cirkusu Humberto právě do Horní Sněžné.
Zdroj BASS, Eduard. Cirkus Humberto, s. 238 [online]. SNKLHU, 1955 a facebook – Stará Šumava a kousek Českého lesa
Napsat komentář