Už kolem roku 1379, kdy se Ureš poprvé uvádí v rožmberském urbáři, stál v těchto místech mlýn zvaný “ Hadmerzstein „. Už 26.března 1948, měsíc po Gottwaldově únorovém puči, vydalo ministerstvo vnitra zákaz vstupu do pětikilometrového pásu podél státní hranice…..
Mezi Bernekem v Čechách, připomíná se poprvé roku 1379 /mlýn v Bärenecke, v Medvědím koutě, měla v roce 1880 30 domů a 203 obyvatel, ve dvacátých letech dvacátého století pak 27 domů a 150 obyvatel, hospodu, obchod, kapličku, později dokonce i fotoateliér, ještě po vyhnání německých obyvatel tu žilo dočasně 41 obyvatel, než bylo místo definitivně vylidněno a zcela zlikvidováno a rakouským Dolním Urešem (Horní Ureš /Oberuresch/ na české straně, vzdálený od tohoto dosud existujícího Dolního pouhých 800 metrů a dnes ovšem rovněž zcela zaniklý, se česky nazýval i Horní Uráž, zvedá se mocný vrch, jehož lesnaté temeno nese jméno Urešský les. Ačkoli „Ureschholz“ leží už na české straně, patřily lesní pozemky až do uzavření hranic několika rolníkům ze zmíněné vesničky Dolní Ureš (Unterurasch) u Lichtenau a celý název obce, k níž vesnička dnes náleží, zní Lichtenau im Mühlkreis . Urešským lesem vedla kdysi cesta, které rádi využívali především ti, kdo chtěli stranou živé silnice přes Oedt a Reichenau (obojí v dnešním Horním Rakousku) neobtěžováni přejít hranici. K takovým lidem patřili pochopitelně také pašeráci, žebráci a tuláci. Poněvadž šlo o cestu nadmíru obtížnou, nedávali si strážci hranic i česky se jim kdysi říkalo hraniční myslivci či také landvaši z německého Landwache, tj. zemská stráž, tu námahu podrobovat ji svému dozoru. Vinula se mezi skalisky, vedla vzhůru strmými svahy a na druhé straně spadala zase prudce dolů, lemována divokým lesním podrostem.
Jednoho dne začala na české hranici kolovat podivná zvěst. Snad by jí nebyl přičítán větší význam, kdyby ji nešířili právě někteří z nejotrlejších podloudníků, takoví, kdo se do té doby nezalekli ani hraniční stráže, ani nočních tajných přechodů hranice tam a nazpět. Říkalo se, že několik z nich zaslechlo v Urešském lese sténavý nářek, jiné zas někdo neviděný zasypával prudce vrhanými kameny. Přiházelo se to údajně už po několikáté na jednom určitém místě, vysoko na návrší, kde jinak sotva mohl kdokoli co vidět či slyšet. Tak se nakonec nikdo ani neodvážil za noci tou cestou vůbec jít. Netrvalo ale dlouho a klikatou stezkou, na níž strašilo, nebylo živáčka i za bílého dne. Zrovna tou dobou měl můj dědeček po několik nocí za sebou týž sen. Viděl v něm obraz Matičky Boží na okraji té cesty zvané Schwärzensteig přibitý na sukovité jedli. Jednoho rána přišel po jednom takovém dědečkově snu do našeho dvora český podomní obchodník. Jak můj děd užasl, když mezi obrazy, které ten člověk prodával, objevil onen mariánský, který už spatřil v tolika svých snech. Pochopil to a přijal jako pokyn nebes a obraz spolu s několika jinými koupil. Teď se můj dědeček cítil vyvolen, aby učinil přítrž strašidlu v Urešském lese. Doptal se podrobně po místě, kde má údajně strašit, načež se k němu vydal. Tam okamžitě rozpoznal v jedné z jedlí onen strom, jenž spatřoval ve snu. Připevnil naň koupené obrazy, vykonal modlitbu a vrátil se zase domů. Poněvadž se považoval za vyvoleného, nemohl se nasytit vyprávění o tom, co považoval za důležité sdělit co největšímu počtu lidí. Zvědavci se přicházeli podívat na strom se zavěšenými obrazy. Nikomu už to místo nepřipadalo jako cosi budícího strach a hrůzu. Postupně tak lidé nabývali nové odvahy a používali cestu znovu za dne, a když to musilo být, i v noci. O nedělích putovaly celé zástupy zvědavců k obrazům na výšině v Urešském lese. Můj dědeček z toho měl opravdovou radost a sbil při úpatí stromu s obrazy lavičky k usednutí, kde mohli unavení poutníci spočinout. Za nedělních odpolední se scházel nápadný počet místních lidí u obrazů k pobožnosti svého druhu, která si postupně získala takovou oblibu vesničanů z obou stran hranice, že došlo k rozhodnutí zřídit na tom místě kapli. Můj dědeček ji postavil roku 1924 a obrazy umístil do ní. Až do vyhnání Němců vyhledávali zbožní prosebníci tu kapli k modlitbám. Rakouská vesnička St.Oswald, která se svými staveními dotýká „země nikoho“, je názorným příkladem, jak by mohly vypadat zaniklé osady na farnosti Rychnůvek. Krásný, otevřený kostelík a posezení ve vesnické hospůdce. Všude upravené domy a udržovaná krajina. Památník zaniklých obcí a osad farnosti, složený z kamenů z jednotlivých míst žaluje i varuje. Bytostně jsem si to uvědomil právě, když jsme seděli v hospůdce a popíjeli pivo a mošt. Reichenthal je pro mne ukázka toho, jak mohl u nás vypadat zaniklé osady. Upravené náměstí s kostelem co se nezamyká, bohatý společenský život, pulzující šlechtické sídlo i otevřený přírodní skanzen, kde se nekrade a neplatí. Kam místní i cizí chodí načerpat sílu a elán. Uvědomíte si, co komunisté udělali z kraje, kde žili prostí a pracovité lidé po celá staletí.
Zdroj Glaube und Heimat, Friedberta Hoferová z Kongregace Milosrdných sester Svatého kříže
Jan Mareš
Napsat komentář