HRAD RÝZMBURK (OSEK) VE SVĚTLE ARCHEOLOGICKÉHO VÝZKUMU.

autoři: MILAN SÝKORA – TURČAN

Od roku 2011 probíhá na hradě Rýzmburk u Oseka záchranný archeologický výzkum soustředěný na místa, která byla nebo budou v dohledné době zasažena stavební činnosti související se snahou o obnovu této výjimečné památky. Všechny výzku my prováděl Milan Sýkora z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Cech, v.v.i. První sezóny výzkumu v letech 2011 a 2012 byly drobného rozsahu, teprve od roku 2015 započal výzkum v širším měřítku, a to včetně rozsáhlé mezioborové spolupráce.

Po počátečních aktivitách místního spolku si obnovu hradu vzalo za cíl Město Osek, kterému děkujeme za vstřícnost a všemožnou podporu, zvláště pak Matěji Bendovi, který se s nadšením a pílí ujal nelehké a nevděčné role organizátora prací.

Hrad tak byl konečně přesně geodeticky zaměřen (Jiří Šály a Milan Sýkora), byly vyhotoveny fotoplány všech jeho důležitých částí (po prvních dílčích realizacích od Jana Paciny se zhotovení fotomodelů zhostili Jiří Vidman a Pavel Hlavenka) a zpracována byla i rešerše archivních pramenů (Jan Boukal).

Na rok 2018 je naplánováno vydání rozsáhlé monograňe věnované hradní zřícenině, kde budou zároveň náležitě prezentovány také výsledky archeologického výzkumu. Vzhledem k tomu a i zhledem k odbornému zaměření tohoto periodika se zde nebudeme pouštět do rozsáhlých rozborů nálezové situace, ale veškerou svoji pozornost soustředíme na unikátní nález keramické madonky, učiněný v poslední den výzkumné sezóny roku 2017 (30. srpna) v podstatě náhodou (při dočišťování profilu pro fotodokumentaci). Nejprve ale krátce k okolnostem nálezu.

HRAD Rýzmburk

Hrad Rýzmburk, od 14. století zvaný podle nedalekého města také Osek, patří k nejrozsáhlejším hradním zříceninám v Čechách s velmi komplikovaným stavebním vývojem a spletitými dějinnými osudy. Významu hradu však dosud neodpovídala míra jeho poznání, kdy mu teprve v nedávné době byla věnována patřičná pozornost. Po sice útlém, ale velmi podnětném stavebně-historickém průzkumu Františka Gabriela a postřehy nabitém článku Vladislava Razíma“ začal publikovat svůj rozsáhlý průzkum hradu i Ivan Lehký (plán hradu se stavební analýzou viz obr. 1). S Rýzmburkem se všechny výzkumy prováděl Milan Sýkora z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Cech, v.v.i. Po počátečních aktivitách místního spolku si obnovu hradu vzalo za cíl Město Osek, kterému děkujeme za vstřícnost a všemožnou podporu, zvláště pak Matěji Bendovi, který se s nadšením a pílí ujal nelehké a nevděčné role organizátora prací.

Což dotvrzují i data získaná dendrochronologickou metodou z dřevěných překladů niky vstupu do horního bergfritu v jádře hradu, která jejich smýcení kladou k zimním měsícům let 1248/49.8 Boreš tedy nejspíše v roce 1248 započal s výstavbou hradu, po kterém se již pouhé dva roky poté psala na kterém i nejspíše sídlil, pakliže ještě stále nevyužíval dodnes nelokalizované, ale předpokládané sídlo v Oseku.9 Ve svých počátcích hrad nejspíše vypadal velmi skromně s bergfritem, drobným palácem a cisternovým dvorkem, ke kterým později, ale ještě za Borešova života přibyla i hranolová věž s pozoruhodnými architektonickými články. Tím byla ukončena první stavební etapa. Druhá stavební etapa probíhala v 1. pol. 14. stol. a bylo
během ní vystavěno nejen vnitřní nádvoří s palácem, obytnou věží a kaplí, ale i vnitřní předhradí a části vnějšího přehradí s dalším mohutným bergfritem.10 otázkou zůstává, do jaké míry mělo na přestavby vliv to, že Rýzmburkové hrad odevzdali králí Janovi Lucemburskému a nadálejej drželi jako královské léno.“ Ostatně není vůbec jasné, co Borešovy nástupce ktomuto aktu přimělo a co pro ně podřízené postavení reálně znamenalo. Jisté je, že právě v této době se lenní institut uplatňuje v severozápadních Čechách až podezřele často, zpravidla se však k němu zavazují šlechtici nižšího původu či pocházející z oblastí mimo české království.12
Během 2. poloviny 14. století se Rýzmburkové sice stále pohybovali ve vysoké politice, zároveň však upadali do finančních problémů a postupně odprodávali své majetky. V roce 1398 Boreš (IX.) mladší z Rýzmburka prodal Rýzmburk s oseckým klášterem, Duchcovem a 25 manstvími míšeňskému markrabímu Vilémovi |. Jednookému.13 Akt však byl protiprávní, převod proběhl bez vědomí krále Václava IV., který se v tíživé situaci druhé poloviny své vlády zmohl pouze na to, že roku 1410 dobyl Duchcov, aby jen o rok později uzavřel s míšeňskými markrabími přímevvr!l a v roce 1417 jim jejich majetky

Původně, před poznáním složitého stavebního vývoje, bylo předpokládáno, že hrad v téměř celém svém rozsahu byl vystavěn již ve 13. století. Tak rozložitá dispozice nemohla ovšem být dílem šlechtice, jak dovozoval Tomáš Durdík, ale stavbou královskou. Správně však namítal Jan Klápště, že kdyby byl hrad královský, pak by neměl žádné zázemí, neboť celé široké okolí bylo v rukou Rýzmburků, viz Tomáš DURDÍK - Jan KLÁPŠTĚ, Dva pohledy na počátky hradu Riesenburku, in: Archeologické rozhledy 44, č. 2, 1992,  Komplikace budila i formulace z listiny z roku 1264, kdy je Boreš označen jako „Borssho míseracione divine castellanus in Rysenburch" (JINDŘICH ŠEBÁNEK — SÁŠA DUŠKOVÁ (edd.), Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Tomi V fasciculus primus. lnde ab a. MCCLIll usque ad a.
 MCCLXVI, Pragae 1974, č. 403, s. 600-601 ).

potvrdil.“ Za následné dlouhé vlády Wettinů byl hrad upravován. Někdy v širokém mezidobí od počátku 14. století do období okolo roku 1430 byl vystavěn vnější hradební okruh se sedlovými věžičkami a dokončeno bylo i trojdílné vnější předhradí s první branou. V první třetině 15. století vznikla subtilní věžička při hradební zdi vnitřního předhradí a rozměrná budova přistavěná k vnějšímu hradebnímu okruhu. Druhou ze staveb můžeme interpretovat jako ubikací pro posádku, z písemných pramenů totiž víme, že např. roku 1426 byla na hradě 90 členná posádka.“ Na západní, tedy přístupové straně bylo opevnění zesíleno ještě vnějším pásem tvořeným předsunutým opevněním předloženým před bránu a hradbou z nasucho kladených kamenů a dřevěných prvků.“Tento typ fortifikací se začal používat právě v období husitských válek jako reakce na překotný rozvoj palných zbraní, přičemž použití takovýchto pružnějších konstrukcí (zdivo nebylo pojeno maltou, skládaný kámen byl pouze prokládán jílem či hlínou) zaručovalo větší odolnost vůči projektilům z palných a mechanických zbraní, a zároveň díky obranným ochozům, vystupujícím baštám a předsunutým či vysunutým fortiňkacím umožňovalo vést aktivní obranu. Obrané možnosti hradu byly pak skutečně několikráte prověřeny. Nejprve v roce 1403 hrad dva měsíce neúspěšně obléhalo uherské vojsko Zikmunda Lucemburského. Podle nedoložené zprávy od Františka Palackého byl Osek obležen v roce 1469 v rámci velké odvety krále Jiřího proti spiklencům z Jednoty zelenohorské.“ Útoky na hrad lze také očekávat v období 1471 —74, kdyjej ovládal „loupeživý rytíř“ Jindřich z Rabštejna, proti němuž se obrátila nejen vojska z Čech, ale i ze Saska. O síle hradu i jeho posádky také vypovídá fakt, že se husité nikdy nepokusili o jeho dobytí.

Ještě za Wettinů, někdy v období 1430—60, byl upravován nejstarší palác, znovu vystavěn branský komplex jádra a zesílen opěrný pilíř při hranolové věži, který byl vybaven i vstupním otvorem, takže umožňoval vstup do parkánu, do místa, kde byla nalezena madonka.Výstavbu světnice s kamny a plánovanou přestavbu hradu, konkrétně nákup materiálu na ni, máme doloženy i písemnými prameny k roku 1458.

Dnešní parkánová zeď je sice podle stavebně historické analýzy až z období 1460—75, vzhledem ke stáří vrstev, které byly do parkánu nasypány však musela mít nějakého předchůdce již v 1. pol. 15. století, byť se třeba nejednalo o klasickou zeď, ale jen o terásku či dřevěné ohrazení.
Chebskou smlouvou z roku 1459 se Jiřímu z Poděbrad podařilo znovu získat osecké panství od Wettinů, ještě téhož roku je však zastavil Zbyňkovi Zajícovi z Házmburka, který je hned po roce postoupil významnému diplomatoví Prokopovi z Rabštejna.

Někdy před rokem 1470 Prokop panství postoupil svému synovci Jindřichovi z Rabštejna, který byl stranikem Matyáše Korvína a z Oseka útočil na stoupence Jiřího z Poděbrad, neváhal však přepadnout ani křižáky vyslané do Čech v rámci výpravy proti „husitskému králi“ a útočit i na saské území. Rabštejnova neklidná vláda nad panstvím však měla krátké trvání a již v roce 1474 hrad drželi bratři Bušek, Hanuš,
Petr, Purkart a Václav a jejich strýc Pavel Kníže, všichni příslušníci rodu Kaplířů ze Sulevic. Během jejich panování byl sice hrad stále obýván, ale vrchnost využívala tvrz v Duchcově, která se stala sídelním objektem.

V roce 1523 hrad přešel od Kaplířů na Děpolda z Lobkovic.25 Ještě v roce 1503 byl zmíněn kaplan na Oseku, což nám dokládá, že hrad byl obýván, za Lobkoviců však byl zcela opuštěn a zchátral.

OKOLNOSTI NÁLEZU

Během výzkumné sezóny v roce 2017 byla v prostoru západního parkánu vnitřního hradu vytýčena sonda.
Sonda byla vytýčena na místě, kde mělo být později vystavěno lešení, pro které musel být srovnán terén. Jejím cílem bylo ozřejmit skladbu vrstev v parkánu. Od uměle navršené zeminy, přes podlahu parkánu až po jednotlivé vrstvy odpadu, které byly do těchto míst deponovány v době života objektu. Na naše Otázky se skutečně našla odpověď, ukázalo se totiž, že s výstavbou parkánu lze počítat již v 1. pol. 15. století.

Výzkumem byly zachyceny vrstvy záměrně vyhozeného odpadu z hradu, ve kterých byly nalezeny zlomky kuchyňské a stolní keramiky, skleněných nádob, značné množství zvířecích kostí, ale i fragmenty komorových a nádobkových kachlů.Tyto odpadní vrstvy z průběhu 15. století byly proloženy vrstvami odpadu ze stavby, tvořenými prejzy, kameny a hroudami malty (obr. 2).
Nás však především zajímá souvrství odpadu ze spodní části sondy — uloženiny 14013, 14014 a 14015, ze kterého pochází i madonka (konkrétně z vrstvy 14015). Kromě zlomků nádob, nádobkových kachlů a kostí v něm bylo nalezeno několik celých a mnoho zlomků komorových kachlů s motivem znaku Koldiců (obr. 3a a 3b). Podle dochovaných vyobrazení byl štít jejich erbu dělený, v horní polovině měli na zlatém pozadí černého lva, polovinou těla vyrůstajícího z dělení, dolní polovina byla černá a na něm tři zlatá břevna pokosem. Přikrývadla nesla barvu štítu — byla černo-zlatá. Klenot tvořil červený roh a červený paroh. Vyobrazení znaku najdeme např. na klenbě ve známé malované komnatě hradu Houska,

ve znakové galerii na hradě Lauf, v erbovníku zvaném Codex Bergshammar z doby okolo roku 1440 (obr. 4)“ či v erbovníku Konráda Grůnenberga z doby okolo roku 1480 (obr. 5). Znak na kachlích je redukován na štít, který je výrazně natočen (heraldicky) vpravo. Levje zachycen správně, rozpaky budí pouze korunka na jeho hlavě, která by zde být neměla. Dolní polovina štítu má oproti ustálené formě znaku břeven dokonce osm, a místo pokosem jsou natočena pošikem. Těmto nepřesnostem však nepřikládáme váhu, podobné odlišnosti či nepřesnosti jsou poměrně běžné, zvláště v kachlové tvorbě. Vzpomeňme třeba na znak ze svorníku kostela sv. Václava v Roudníkách, kde je lev otočen heraldicky vlevo. Znak vystupuje ve vysokém reliéfu z čelní vyhřívací stěny kachle o rozměrech 17,2 x 17,5 cm, lemované jednoduchou obdélnou lištou. K čelní štěně je přilepena více jak 9,5 cm vysoká komora se záchytnými otvory. Kachle jsou zhotoveny ze světlé okrové keramické hmoty s výraznou příměsí drobného křemenného ostřiva, na lomu je patrný sendvičový efekt výpalu.
Čelní stěna byla pokryta tenkou okrovou engobou. Na první pohled kachle nevynikají řemeslným zpracováním, což je ale způsobeno tím, že po vyhození byly vystaveny nepřízní počasí. Některé drobné zlomky, které byly těchto vlivů ušetřeny a jejichž výzdoba nebyla setřena, zcela jasně ukazují, že reliéf
byl ostrý a propracovaný a že i barva engoby byla světlá.

Datování kachle umožňuje především tvar štítu, který se hlásí do 2. pol. 14. století, jakož ijeho výtvarné a technické provedení. Podobné jsou např. kachle z manského domu hradu Křivoklátu či Špilberku. Dalšívodítko k určení doby vzniku kachle se nám nabídne, nahlédneme-li do seznamu majitelů hradu. Mezi nimi je i Boreš (IX.) mladší z Rýzmburka (+ 1403), který měl za manželku Annu z Koldic, dceru Těmy mladšího z Koldic. Je to tentýž Rýzmburk, o kterém jsme již výše zmínili, že prodal osecké panství míšeňskému markrabímu Wlémoví. A zároveň byl jediným členem rodu, o němž víme, že měl nějaký vztah

ke Koldicům.33 Boreš v závěru svých dní přenechal Anně poměrně rozsáhlé majetky, a kvůli některým z nich se dostal i do sporů se svým bratrem Borešem (VII.) starším. Rovněž můžeme konstatovat, že manželství bylo naplněno, s jistotou víme o dvou potomcích, Borešovi (XIII.) a Borešovi (XIV.), kteří zajistili pokračování rodu. I když byla vdova po Borešovi dobře zajištěna, dolehla i na ni tíživá finanční situace provázející celý rod, proto nakonec odešla do Předlic, které patřily Koldicům.34 Domníváme se, že kachle se znakem Koldiců mají nějaký vztah právě k této Anně, což podporují i nálezové okolnosti.

Kachle byly nalezeny s keramickými zlomky, které pocházejí z 1. poloviny 15. století. Byla-li tedy kamna vyhozena někdy před rokem 1450 a předpokládáme—li jejich životnost maximálně 50 let, pak musely být kachle vyrobeny někdy před rokem 1400. Podstatné informace poskytuje i celý nálezový soubor z vrstev odpadu. Nenacházíme zde totiž žádné jiné kachle než ty se znakem Koldiců a pak další nádobkové. I když sondáž byla prostorově omezená a ani počet nalezených kachlů by nevydal na celé kamnové těleso, lze s mírnou opatrností předpokládat, že kamna sestávala převážně z těchto kachlů.
Lze tedy vyloučit, že by snad kachle se znakem byly součástí nějakého ikonografického programu skládajícího se z více erbovních kachlů, jež by mohly prezentovat nějaký heraldický vývod, znaky předků, spřízněných rodů apod. Spíše se znovu vracíme k Anně z Koldic a nabízíme ke zvážení, zda kamna
neměla reprezentovat ji a její rod. Konečně byla dcerou Těmi mladšího z Koldic (‚i‘ 1383), královského rádce, hejtmana ve Vratislavi a Horní Lužici či mistra komory, významného muže své doby.“ Kamna s takovým programem mohla stát kdekoliv, ať už v privátních místnostech či v předpokládaném velkém sále. Přímo pod jeho okny se také nacházela sonda 14, místo nálezu.
Zcela stranou pak ponecháváme možnost, že kachle nemají souvislost s Annou a Borešem, ale že byly zakoupeny až někdy v 1. pol. 15. století buďv Bílině, kterou držel od roku 1407 do roku 1421 Albrecht z Koldic,36 nebo v Krupce, kterou Koldicové vlastnili již od doby Jana Lucemburského.37 Nevylučujeme, že ve zdejších hrnčířských dílnách mohly být kachle skutečně vyrobeny a že jejich produkce mohla být daleko větší, než je z prozatím ojedinělých nálezů z Rýzmburku patrné, nepředpokládáme však, že by za vlády Míšeňských byla na hrad objednána kamna nesoucí výlučně erb Koldiců. Zcela vyloučit to ale nemůžeme.
Jak již bylo řečeno, datovatelné nálezy z vrstev odpadu pocházejí z širokého období přelomu 14. a 15. a 1. pol. 15. století & do tohoto rozmezí bude také nutné zařadit nalezenou madonku (obr. 6, 7 a 8). Jde o drobnou hliněnou plastiku,35 která byla, jako i vjiných obdobných případech, nalezena poškozená. I když de facto kompaktní, chybí sošce ty nejfragilnější komponenty — hlavička stojící ňgury i hlavička malého
dítěte, kterému ještě chybí pravá ručka i s ramenem. Přes zmíněný handicap je bez všech pochybností zřejmé, že drobná, subtilní panenka zobrazuje stojící postavu Panny Marie s malým Ježíškem v náručí, tedy Madonu. Jemná, světle bílá pálená hlína pokrytá čistou bílou engobou; výška: 92 mm, šířka: 39 mm, hloubka: 23 mm

UMĚLECKOHISTORICKÝ ROZBOR MADONKY z OSEKA

Námět madony není ve středověké drobné hliněné piastice ve sledovaném regionu vůbec výjimečný, naopak je velice frekventovaný (např. Madonka z Mikulášovic, z Ústí nad Labem, České Lípy ad.), což je pravděpodobně pouze dalším důkazem, že drobné pozdně gotické hliněné sošky byly ovlivněny soudobým pozdně gotickým sochařstvím, ať už byly ze dřeva, či nepoměrně méně často z kamene.-“ v případě „oseckého“ nálezu je Panna Marie zpodobněna stojící, oděná do dlouhých šatů s hlubokými vertikálními záhyby, sahajícími až kjejím nohám, do dlouhého pláště, který je ve středních partiích modelován mělkými relativně širokými záhyby ve tvaru „V“. Po stranách ňguru Marie lemují kratší cípy pláště, kteréjejí střední partie výrazně zhmotňují a rozšiřují. Pravý horní cíp pláště obepíná v poměrně výrazném oblouku Mariinu pravou ruku,

“‘ Prapůvod schématu, kdy cíp pláště směruje přes pravou paži Panny
Marie k hlavičce malého Ježíška, se spatřuje v typu Panny
Marie Svatohorské, jejíž původ sahá až do 60. let 14. století. Později
byla velice často kopírovaná jako milostná socha“

Aleš MUDRA, Umělecké řemeslo, Turčan (ed.), Gotické umění na Ústecku, Litoměřice 2013

v níž „ještě“ přidržuje symbol svrchované moci, kouli“ (sféru), kterou se chystá předat svému božskému dítěti. Malý Ježíšek je tradičně situován na levé straně své matky a levou ručkou sahá na již zmíněnou insignií. Pravá ručka, jak jsme se již zmínili, malému dítěti chybí i s ramenem, tudíž netušíme její původní pozici. Je pravděpodobné, že Ježíšek svou ručkou původně objímal Pannu Marii kolem krku, což je ve středověkém umění často se vyskytující gesto.“z K uvedené hypotéze nás inspirovala nejen již zmíněná častá frekvence tohoto intimního gesta, ale i skutečnost, že v místě poškozeni, především v partiích Mariina krku, již není dostatek místa pro rameno ani pro samotnou pravou ručku výrazně hmotného malého Ježíška. Naši domněnku umocňuje i poloha samotného Ježíška,

Zmíněné fragilní gesto malého Ježíška se objevuje relativně časně, přesněji již koncem 13. století v kolébce gotické kultury — v severní Francii, odkud se tento motiv přes německé umělecké okruhy (kupř.
 madona z Kolína n. R. kolem 1390, Panna Marie s Ježíškem, Nagel
 u Marktredwitzu 60. léta 15. st.) dostává do oblastí Čech (sv. Anna
 2 oltáře Panny Marie z Ostrohu u Františkových Lázní /Seeberg/ kolem 1520, Panna Marie s Ježíškem ze Skalné 3. čtvrtina 15. st., Madona z Dolní Jamné kolem 1480, Madona ze Západočeské galerie
 kolem 1490, Madona zVeselí u Ústí nad Labem po roce 1500) a Slovenska (Madona z Lomničky, první čtvrtina 15. st.).

který je vzhledem k přísné vertikále figury Panny Marie v diagonální poloze, což podtrhuje i pozice a nasměrování levé ručky Ježíška od lokte. Rádi bychom obrátili pozornost i k dalšímu z klíčových komponentů, dochovanému bez výraznějších destrukcí, tedy bez pochyb ojeho modelaci. Máme na mysli nožičky malého Ježíška. Byl to totiž detail, který nás při prvním pohledu na „oseckou“ sošku velice zaujal. Z relativně hmotné, podsadité figury malého dítěte zůstal po poškození pouze fragment. Kromě zmíněné levé ručičky jsou to tedy Ježíškovy nožky, které dominují střední partii sochy. I když paraIelní poloha

nožiček Ježíška (z pohledu přísně vertikální linie figury Panny Marie) v diagonále není v žádném případě v soudobé umělecké produkci výjimečná, u osecké Madonky jejich modelace působí skutečně netradičně bezprostředně, autenticky, dětsky. Ve vrcholné a pozdní fázi gotického sochařství i malířství byly často nožičky malého Ježíška zkřížené, avšak “ Kupř.: Panna Marie s Ježíškem z dominikánského kláštera v Chebu, Madona z Kšic u Stříbra, Madona ze Západních Čech, Madona z VeIkého Šenova Ill, Panna Marie s Ježíškem z Církvic u Ústí nad Labem; Panna Marie s Ježíškem (Assumpta) z Račic.

pozn. na závěr: Jeden z mích nejoblíbenějších hradů se pořád rozpadá a město s tím nic nedělá. Přitom by to byl hodně vyhledávaný turistický cíl… ale tady jsme v severních čechách a zde platí snad ještě více, že všechno pěkné necháme napřed spadnout a až pak budeme litovat a shánět dotace na už těžko opravitelné stavby.

ZANIKLÁ KRAJINA
SEVEHOZÁPADNÍCH ČECH

MONUMENTORUM Cusros 2017