Rozhovor s dnes už zesnulým pilotem a projektantem Hugo Maromem
Ing. HUGO MAROM (pův. jm. Meisl) se narodil a s rodiči a mladším bratrem Rudim vyrůstal v Brně. Syny poslali manželé Meislovi v srpnu 1939 tzv. kindertransportem do Anglie. Oni stejně jako většina rodiny byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech. V Anglii se Hugo vyučil ševcem, poté začal studovat průmyslovou školu, a když mu bylo 16 let, přihlásil se k letectvu; stal se kadetem vojenské letecké jednotky při exilové státní škole ve Walesu.
Po válce se vrátil do Brna a studoval tam Vysoké učení technické. Roku 1948 se přihlásil do pilotního výcviku v Olomouci a počátkem roku 1949 se krátce zúčastnil izraelské války za nezávislost. Poté se stal v Izraeli pilotním instruktorem, pak velitelem pilotní školy a roku 1953 byl pověřen sestavením 110. letky nočních stíhačů.V Londýně absolvoval studium leteckého inženýrství a od r. 1959 působil v Israeli Aircraft Industries (zabýval se testováním letadel).
Roku 1964 odešel do civilu a založil firmu na projektování a stavbu letišt’.
H. Marom patří k těm, kdo umějí o svém pozoruhodném životě poutavě vyprávět, a tak lze rozhovory s ním nalézt na stránkách Paměti národa (www.pametnaroda.cz), dále na stránkách města Brna (encyklopedie.brna.cz) a v Lidových novinách (www.lidovky.cz).
Spolu s fotografkou P. Schultzovou nás uvítal ve svém domě ve čtvrti Cahala v Tel Avivu, postavené původně jako osada pro armádní příslušníky. Malý domek později přestavěl, interiér zdobí obrazy jeho dcery Evie, v suterénu se nachází šperkařská dílna (jejich výrobě se začal věnovat jako koníčku, aby pokračoval v rodinné tradici Meislů) a rozsáhlá projektantská kancelář. Příchozí si všimne i kamene vsazeného do dlažby před vchodem na památku manželky Marty, s níž žil 65 let a která zemřela v létě 2013.
Pane Marome, říká se o vás, že jste mezi Wintonovými dětmi hlavní organizátor. Jak to začalo?
Začalo to tím, že jsme se z programu na BBC na konci 80. let dozvěděli, kdo organizoval kindertransporty – předtím jsme to vůbec nevěděli. Já jsem pak připravil setkání zachráněných „dětí“, které žily v Izraeli, s Wintonem. Poslal jsem mu letenku a on přijel i s dcerou. Přivedl jsem je také do Jad vašem, aby ho uznali jako Spravedlivého mezi národy. Na spoustu věcí se ho ptali, odpovědi zapisovali, všechno bylo v pořádku, ale jedna z posledních otázek jejich obvyklého výslechu zněla: „Jakého náboženství byla vaše rodina?“ Winton povídá: „Já jsem byl po narození pokřtěný.“ A co rodiče, matka, jakého byli vyznání? Winton odpověděl, že rodiče přišli do Anglie z Německa, a že vlastně neví, jakého náboženství byla jeho matka, ale že to bude vědět starší sestra. Hned jí zavolal a ona mu řekla: „Nicky, copak ty nevíš, že původně jsme se jmenovali Wertheimerovi?“ Přímo tam v Jad vašem se dozvěděl, že rodina přišla z Německa, že byli Židé, ale aby měli v Anglii větší šanci najít práci, tak přestoupili na křest’anství. Takže za půl hodinky jsme byli z Jad vašem venku. Oznámili mu, že ačkoli byl pokřtěn a doma se o židovství nikdy nemluvilo, pro ně je Žid, a jak známo, titul Spravedlivého mezi národy se Židům neuděluje. On to ale opravdu nevěděl, v Anglii se ho nikdo neptal, jaké má náboženství, jako to nikdo nezkoumal za první republiky v Československu. To není jako tady v Izraeli, kde se tě na všechno hned vyptávají…
Mrzelo ho to?
Mě to hrozně mrzelo! Ale stejně si to tu, myslím, užil. Znal jsem Ruth Federmannovou, původně z Prostějova (její tatínek byl architekt Artur Steckelmacher, který navrhl Palác Roxy v Dlouhé ulici). Ruthin muž vedl a spoluvlastnil luxusní hotely Dan, a tak jsem se jí zeptal, jestli by Nicholas nemohl dostat u nich v hotelu slevu. Dopadlo to tak, že tam mohl dokonce bydlet zdarma, a navíc vyšlo najevo, že ona byla zapsána do toho posledního kindertransportu, který měl odjet 1. září, ale už neodjel, protože vypukla válka.
Jak na vás pan Winton působil?
Jako velmi skromný člověk. Vykládal nám, že on vlastně nic neudělal, že jen promluvil s někým na ministerstvu, že to byla jeho maminka, kdo hledal v Anglii rodiny, které byly ochotné si vzít děti z Československa, a že vlastně celou tu práci v Čechách vykonali Doreen Warrinerová, Trevor Chadwick a jeho kamarád Stopford a další. Jen se nezmínil se o Billu Barazettim. Slyšela jste o něm někdy?
Myslím, že jen od vás, na večeru v Maiselově synagoze.
Vidíte, a přitom právě on vykonal pro kindertransporty spoustu práce: zařídil vlaky, setkal se s rodinami, a protože mluvil skvěle německy, jednal i s gestapem; znal všechny detaily v době, kdy v republice Winton už nebyl. S Billem Barazettim to bylo tak: někdy v roce 1989 ke mně do kanceláře přišel můj kamarád Marduch Segal a vyprávěl mi, že se náhodou v Holandsku sešel s člověkem jménem Barazetti. A toho prý hodně zaujalo, že je Marduch z Izraele, ale že původně pochází z Německa a dostal se do Anglie s německým kindertransportem. Slovo dalo slovo a Barazetti povídal, žeměl také něco společného s kindertransporty, ale s těmi z Československa. Marduch z toho byl nesvůj a povídal, že mu ten Barazetti připadá jako bývalý gestapák a že by se s tím mělo něco dělat. Tak jsem se vydal za izraelskou tajnou službou a vyprávěl jsem jim, že v Evropě žije nějaký Bill Barazetti, kterého nikdo nezná, ale tvrdí, že měl něco společného s kindertransporty.
Pak jsem si ale vzal do ruky okopírovaný Wintonův starý deník, a jak těmi papíry listuju, padlo mi do oka jméno Barazetti. Winton tam píše, že pověřil Billa Barazettiho, aby až on odjede, převzal organizaci kindertransportů, že to je spolehlivý a zkušený člověk. Vyskočil jsem, hned jsem volal do Jeruzaléma, abych zastavil toho člověka, se kterým jsem předtím mluvil. A pak se nám povedlo vyhledat Barazettiho v Anglii a pozvali jsme ho na podzim 1993 do Izraele a stejně jako Wintona jsme ho vzali do Jad vašem. A protože on nebyl Žid, byl Švýcar, ten titul Spravedlivého mezi národy dostal. Při jeho ocenění jsem měl řeč a takhle vlastně začalo, že jsem v Izraeli považovaný za organizátora akcí Wintonových dětí. Ještě si pamatuji, že na setkání Wintona a Barazettiho, které se konalo v Londýně, vstala jedna asi stoletá dáma a zeptala se: „Pane Barazetti, vedl jste si jako pan Winton nějaký deník? A on od-pověděl: „Madam, kdybych si já psal deník, tak tu dnes nestojím.“ Trochu dlouhá odpověď na vaši otázku, co?
Co by v tom deníku všechno bylo?
On totiž Barazetti pracoval už ve 30. letech v Hamburku na univerzitě proti nacistům, snažil se dostat ze země komunistické studenty, mezi nimi asi i Židy.
Když ho začalo honit gestapo, chtěl utéct do Československa, ale gestapáci ho chytli a málem umlátili k smrti, pak ho někde na hranicích nechali. Zachránila ho Anna, původně Češka ze Sudet, se kterou se oženil, a žili v republice. Winton si ho vybral, aby s Annou a synem odvezl české děti do Anglie. Když gestapo přišlo na to, kdo je, Barazetti odejel do Polska, tam prohlásil, že ztratil pas, ale že je vnuk pana Le Monniera, rakousko-uherského ministra policie z Vídně, takže mu dali nový doklad. Vrátil se do Československa, kde ještě dále organizoval dětské transporty. Každou noc spal jinde, vždycky u židovských rodin, jejichž děti měly odjet, až do 1. září 1939. Sám pak odjel do Anglie, kde sloužil v MI 19 do konce války.
To je až neuvěřitelné…
Je to opravdu dlouhý a neuvěřitelný příběh… Navíc mi ještě vykládal, že jeho otce vyučoval ve Vídni jako domácí učitel Tomáš Masaryk. Já tomu nevěřil, moje žena Marta ano. Ale když jsem pak četl Pojarovu knihu o Masarykovi a jeho vztahu k židovství, opravdu tam píše, že Masaryk během svých studií ve Vídni učil syna policejního ministra Le Monniera. Takže to tak asi bylo…
Stýkal jste se s ním ještě po jeho návštěvě v Izraeli?
Několik let poté, co dostal ocenění v Jad vašem, mi napsal z Londýna, že je v hrozném stavu, nemá peníze, banka mu vzala kreditní karty, zkrátka bída. Dozvěděl jsem se, že dluží bance 25 tisíc liber. Nejprve jsme mu s Martou poslali pět tisíc liber, což byla tehdy spousta peněz. Pak jsem se vydal do Londýna a šel do té banky, Barclays Bank, a i když jsem té historce s Le Monierrem tehdy tak úplně nevěřil, řekl jsem tomu úředníkovi: „Poslouchejte, ten pan Barazetti, který vám dluží ještě 20 tisíc liber, je z rodiny Le Monnierů, ve které učil budoucí prezident Československa Tomáš Masaryk. Já vám zaručuju, že pan Barazetti o svém životě a Masarykovi napíše knihu, dá vám na ni práva a příjem z té knihy pokryje jeho dluh.“
Souhlasili?
Ano! Dostali jsme smlouvu, která byla mezi mnou, Billem Barazettim a bankou, že banka dostane práva na jeho knihu a tak dále. Když v roce 2000 zemřel, jel jsem zase do Londýna, abych se s ním rozloučil jménem těch, které zachránil. Setkal jsem se s jeho dětmi a poprosil je, aby mezi Barazettiho věcmi zkusili najít v jeho pokoji rukopisknihy. Nenašli nic, jen nějaké mokré papíry, protože do ložnice zatékalo. Z banky pak ještě poslali soukromého detektiva, aby vše prověřil, šlo o hodně peněz. Ale zachovali se výborně a dluh odepsali, nechtěli ho snad ani po dětech. Když mě kontaktoval, že má s ženou a dětmi bídu (měl hodně nemocného syna), udělal jsem ještě jednu věc: rozeslali jsme dopisy po celém světě a udělali jsme na něj sbírku, do které přispěli i lidé, kterým nijak nepomohl, ale zaujalo je to. A každý měsíc jsme mu posílali 500 liber. Kdyžzemřel, tak jsme jeho ženě posílali ještě 250 liber až do její smrti.
O něm a vlastně ani o dalších Wintonových spolupracovnících se u nás moc neví…
Neví, a za to je zodpovědný režisér Matěj Mináč. Já viděl ten jeho film a on se tam skutečně nezmiňuje o Barazettim, tedy člověku, který toho tolik udělal. Matějovi jsem to řekl a on mi odpověděl, že je filmař a že podle něj může mít každý film jen jednoho hrdinu. Slíbil mi sice, že v dalším filmu uvede do děje i Billa Barazettiho a další, ale nedodržel to. Není pochyb o tom, že tu největší práci, kterou začal Winton a za to mu patří vděk, odvedli jeho spolupracovníci poté, co on odjel z Prahy. Celý tenhle příběh by si zasloužil ještě jedno zpracování, aby tam byli i ti ostatní, stálo by to za to. Já o nich mluvím, hlavně o Billu Barazettim, kde můžu, na všech setkáních.
Vy se teď snažíte o to, aby byl postaven pomník rodičům dětí, které odjely.
Ano. Podle mě jsou právě oni ti největší hrdinové. Dokázali poslat své děti, a nejmladším byly tři roky, nejstarším tak 16, do cizí země, k cizím lidem, bez znalosti řeči, bez jakéhokoli spojení.
zveřejněno se svolením redakce Roš Chodeš
Napsat komentář